18. Kapitola

Měla tu být už včera ráno, ale přes Chrome se nedá na blog přihlásit. Až dnes jsem byla na lišce a prostě ze zvyku to šla zkusit. A funguje to. Ostatní blogeři potvrdí, že tohle zdržení jsem nemohla ovlivnit. Bavte se. Dnes se dozvíte to, na co čekáte osmnáct kapitol. :-)

18. Kapitola

---

Seděli na zemi u hrobu Vojtovy rodiny a on ho k sobě tiskl, zatímco druhým tělem zmítal nezastavitelný pláč. Hladil ho po zádech a mlčky hleděl na usměvavé tváře na fotografii před sebou. Netušil, kolik času uběhlo od toho, co ho objal. Prostě jen chtěl, aby se vyplakal a uklidnil. Jestli mu to mělo pomoct, byl tady pro něj.

Podle data na náhrobku zjistil, že už je to několik let, co se stala nehoda, o které se dozvěděl. Ale ve Vojtovi muselo zůstat něco, co se nedokázalo smířit s jejich odchodem. Jenže… chápal ho. On o své rodiče sice nepřišel, ale neexistoval pro ně. Žil na ulici, než se zase vzchopil. Než pochopil sebe sama.

Oba přišli o rodinu. I když každý jinak. Sklouzne mu po tváři jedna zbloudilá slza. Sevře Vojtu ještě pevněji a zatvrdí se. On plakat nebude. Musí být silný kvůli tomu, který to teď potřebuje mnohem víc. On už se se svou ztrátou dokázal vyrovnat. Začal znovu. Teď měl novou rodinu. Berry byla jeho rodina.

Pláč se postupně mění jen v tiché vzlykání a následné otupení. Vojta ochabne Eliotovi v náruči z naprostého vyčerpání. Tohle na něj bylo moc. Ještě nebyl připravený se sem vrátit a ustát to. "Pryč…" vydechne chraplavě, skoro mu není rozumět, ale je mu to jedno. Eliot určitě porozumí. Důvěřoval mu.

Ani jeden se nepozastaví nad tím, že takhle promluvil. Eliot se prostě zvedne a bez ptaní vezme Vojtu s sebou. Posadí ho na vozík, upraví mu nohy a pomalu se s ním vydá ze hřbitova. Ještě jednou se však ohlédne. Neví proč, prostě to udělá.

***

Pozoruje spícího Vojtu, hladí ho po prstech dlaně, kterou k němu mlčky natáhnul, když ho do postele položil. Naprosto vyčerpaného s uplakanýma očima. Bylo mu hrozně. Těžko. Bylo to nepříjemné. Nechtěl takhle Vojtu vidět, ale taky si uvědomoval, že mu nemůže nijak pomoct.

Jeho přítomnost byla to maximum, které pro něj mohl udělat.

Při pohledu na strhanou tvář ho stahovala úzkost z vlastních myšlenek, které ho sužovaly. Minulost se vracela. Vracela se víc, než by si chtěl připustit. Skloní hlavu ke svým kolenům. Přivře oči. Povzdychne si a pomalu se zvedne. Nechce Vojtu probudit, když se mu konečně podařilo usnout. Přejde k velkému oknu, na kterém ještě nikdo nezatáhl žaluzie. Podívá se přes záclonu ven. Osvětlený park rehabilitačního centra by mu za běžných okolností připadal krásný. Teď to nemohl dostatečně ocenit.

Setře si slzy, které opustí prostory víček, kde je dosud zadržoval. Potřeboval by tu Berry. Vždycky mu svou přítomností dokázala pomoct. Obejme se pažemi. Čelem se opře o chladivé sklo okna a vydechne.

Měl by se vzchopit. Tohle nebylo o něm. Tohle bylo o Vojtovi. Teď mu musel pomoct překonat všechny běsy, aby se mohl navrátit do běžného života.

Otočí se k posteli, aby zjistil, že se Vojta lehce vrtí. Přejde zpátky k němu. Zachytí jeho prsty a sesune se zpátky do křesla. Pomůže mu. Nechce ho vidět znovu trpět.

To byla teď jediná myšlenka, ke které se upnul.

***

"Já ti chci pomoct." Zazní od Eliota zoufale. Když vidí svého dlouholetého přítele, jak se mu doslova ztrácí před očima. Už dávno mu nemohl říkat, že je jeho medvídek, když se tisknul spíš jen ke kostře pokryté kůží.

"Vidíš jen sám sebe a svoje pohodlí." Vrátí mu na oplátku Radim. Spíš to na něj jedovatě vyplivne. "Je ti jedno, že já jsem takhle šťastný."

"Šťastný?" zachraptí Eliot ironicky. Ten propadlý pohled, který se na něj normálně zářivě smál… a teď byl bez jakékoliv jiskry. To bylo štěstí? Asi měl o štěstí udělaný dost zkreslený obrázek. "Myslel jsem, že jsme byli šťastní, ještě než tohle všechno začalo." Mávne rukou směrem k Radimovi.

"Jasně, jen zase začínej. Víš co? Vrať se ke svým psům. Oni tě budou bezmezně milovat, ale nechoď si stěžovat, že i tak se cítíš sám, protože ti chybí trocha té lidskosti."

***

Eliot se s trhnutím probudí. Okamžitě sáhne po svém mobilním telefonu, aby zjistil, kolik je hodin. Nechá hlavu spadnout zpátky do polštáře. Místní sestřičky na něj byly strašně hodné a dovolily mu přespat na pohovce v lékařském pokoji. Dokonce mu půjčili polštář i peřinu. Že prý je to normální, když slouží lékaři. A on nebyl vůbec jejich pracovník. Jen papírově byli kolegové.

Jak se asi měla Berry? Pod Maxovým dohledem jistě dobře.

Posadí se, lokty si zapře o kolena a rozcuchané vlasy projede prsty. Bylo ještě příliš brzo na vstávání, ale on věděl, že víc spát nezvládne. Předchozí den byl příliš náročný.

Zvedne se, přejde k umyvadlu u malého kuchyňského koutu a opláchne si obličej, aby se trochu probral a vzpamatoval. Opar spánku odteče s vodou do odpadu.

Dveře se potichu otevřou, do nich nakoukne mladá sestřička, která ho sem ukládala. "Už jste vzhůru." Usměje se na něj, když zjistí, že na pohovce už neleží, ale je jen kousek od ní.

Přikývne na souhlas. "Děje se něco?"

Zavrtí s úsměvem hlavou. "Hlavní sestra říkala, že vás mám jít zkontrolovat. Má ráda klid a pořádek. Chtěla se ujistit, že jste v pořádku a nic vám nechybí."

"Ten váš smysl pro pořádek." Vytáhne koutky do pobaveného úsměvu. "Dal bych si kafe, jestli můžu poprosit? Ale jestli máte práci, zajdu k automatu v recepci." Pousměje se.

"Samozřejmě, běžte na sesternu, je tam překapávač, tak si nalijte. Já ještě zkontroluju naše klienty."

Usměje se. Klient se mu líbil mnohem víc než pacient. Tady v centru už byli ve většině případů všichni zdraví. Jen se jim muselo pomoct jinak. Proto se z nich stávali klienti. "Díky, zajdu tam. A k Vojtovi nemusíte, zkontroluju ho."

Sestřička se poťouchle usměje. "Hodně mu na vás záleží."

"Myslíte?" překvapeně se na ní otočí.

"Víte, pracuji tu už dost dlouho na to, abych poznala, kdo ke komu a jakým způsobem patří. Jezdí sem rodiny, přátelé, vzdálení příbuzní… je to docela psychologie, to mi věřte." Usměje se na něj, zatímco na prstech vypočítává. "Vím, že rodina nejste, ale to nemění nic na tom, že mu na vás hodně záleží. Dívá se na vás tak. I o vás mluví." Mrkne na něj. "Teď si běžte dát to kafe." Popožene ho.

Eliot se za ní ještě chvíli dívá, než dokud nezmizí za dveřmi vedoucích do jednoho z pokojů. Vojta o něm mluvil? Díval se na něj? Ale jak? Zavrtí hlavou, aby ty myšlenky na chvíli rozehnal. Poslední dobou se nezabýval ničím jiným než nezodpovězenými otázkami.

***

"Nechci být sám."

Představoval si dotek dlaně, vlídná slova. "Nejsi sám. My budeme napořád s tebou."

Jenže kde byl sen a kde realita?

"Musíš jít dál, tady nemůžeš zůstávat."

Ale on neviděl svou další cestu. V den druhé nehody zamrzl na tenkém ledě a bál se jít dál. Život teď bude jiný.

Strach. Obavy. Pochybnosti.

Bolest.

"Běž."

***

S hrnkem kávy proklouzne do Vojtova pokoje. Panuje v něm příjemné šero. Pomalu přejde k posteli a cukne sebou, když zjistí, že Vojta sice klidně oddechuje, ale jeho oči jsou otevřené dokořán a hledí na něj.

"Proč nespíš?" vydechne tiše a posadí se na okraj postele.

"Nejde to…" zachraptí Vojta velmi slabě.

Eliot překvapeně vykulí oči. Je to skoro až neslušné gesto, ale jejich společenské vztahy už byly někde jinde, aby se za to musel stydět.

"Mluvíš." Vydechne radostně. Hrnek cinkne o noční stolek, jak jej Eliot prudce postaví na desku. Vrhne se na Vojtu, aby ho objal, což jde trochu hůř, protože dotyčný k sobě tiskne obrovského plyšáka. Rozesmějí se, když to dojde oběma.

Čas jako by se zastavil, když si pohlédnou do očí. Eliot zadrží dech stejně jako Vojta. Zůstane očarovaně hledět do rozesmáté tváře.

Je jedno, že je noc, že brzy bude svítat. Že všichni kolem nich spali. Najednou byli jen oni dva.

Jejich tváře jsou tak blízko, mohou cítit teplo z dechu toho druhého. Prsty se dotýkají na plyšovém zvířeti, ale ani jeden se nemá k jejich rozpojení.

Eliot se vzpamatuje jako první, když si Vojta olízne rty a jeho to gesto vytrhne ze stavu snění. "Promiň." Zamrká rozpačitě.

Málem ho políbil.

Rozechvěle se odtáhne, pohled zabořený do chlupů plyšáka. Skoro až mateřsky zpod sebe vytáhne cíp deky a přikryje jím pečlivě Vojtu až po bradu. Potřebuje zaměstnat ruce, aby se mu nechvěly.

Vojta ho sleduje úplně stejně zmateně. Jenže ještě víc je zmatený z Eliotova náhlého chování. Měl ze svého hlasu stejnou radost, i když nebyl vůbec silný a chrapot vystřídal během těch dvou slov vysoce pisklavý tón.

Mluvil.

Všechno se v něm zachvěje radostí. Co se stalo, že se najednou rozhodl říct slovo a ono to šlo?! Nechápal to a momentálně mu to bylo jedno. Hlavní bylo, že to šlo.

Nadechne se. Chce to zkusit znovu. "Co je Berry za rasu?" vydechne skoro na jeden nádech. Nechce se tím zdržovat. Co kdyby jeho hlas zase zklamal? Je mu jedno, jak jeho slova zní. Tohle bylo… srdce mu bušilo vyprodukovaným adrenalinem. Ruce se chvěly, ale měl je přikryté peřinou a prsty byly zaklesnuté do jemného plyše.

Eliot překvapeně vzhlédne. Čekal urážky, nadávky, cokoliv… nečekal zrovna tuhle otázku. "Berry..?" vydechne překvapeně. Bylo to tak nezvyklé, poslouchat ve Vojtově přítomnosti další hlas. Zvykl si na ticho, krátké a nejisté hlásky… slova byla najednou tak hlasitá. Usměje se. "Švýcarský ovčák."