20. Kapitola

20. Kapitola

---

Eliot překvapeně pohlédne na jejich dlaně. Tedy spíš na tu Vojtovu, která leží na té jeho. Berry na ně zpod nich hledí se zářivě lesklýma očima a trpělivě vyčkává, co se bude dít.

"Vojto, já…"

"Máš pravdu, Eliote." Zkonstatuje jen oslovený. Vždyť to bylo úplně to samé, jen z jiného úhlu. Oba přišli o svoje rodiče, i když oba úplně jinak.

"Ne…" zavrtí Eliot hlavou. "To je něco úplně jiného… ty… přišel jsi o rodiče i bratra. Ta ztráta… nedá se to vůbec srovnávat." Eliot je zmatený. Nedokázal se najít ve změti svých emocí a už vůbec do nich nedokázal zařadit ty Vojtovy.

"Tys taky přišel o rodinu. Je jedno jak… ale to, co jsi řekl… máš pravdu. A myslím, že to… že to platí i pro mě. Jenže já to vzdal, ty ne." Stiskne jeho prsty.

Najednou se jejich role obrátily. Eliot už nebyl ten, kdo utěšuje, ale byl tím, kdo byl utěšován. Mělo by to být naopak, prolétne mu hlavou, ale nemá sílu. Možná by se tomu i zasmál, jaká to byla ironie. Sveze se na židli, kterou měl přitaženou k Vojtově posteli. Jejich ruce se tím rozpojí. Zvedne k Vojtovi prázdný pohled. Nechápal.

Vojta byl ve skutečnosti mnohem silnější než on. Teď mu to dokazoval. Zvedne se tak prudce, až to zarazí nejen Vojtu, ale i Berry, která se zrovna chtěla natáhnout k jeho nohám. Zkrátí vzdálenost mezi ním a Vojtou a pevně si ho přitáhne do náruče. Beze slov ho stiskne, zaboří svůj obličej do ohbí jeho krku.

Drž mě. Držím tě.

***

Byt byl tichý a temný, jak jeho majitel nerozsvítil světlo ani v jedné z místností. Jediným osvětlením byly stíny z lamp dopadající do pokojů přes záclony. Vytvářely dlouhé siluety na zdích i podlaze. Ale Eliot seděl mlčky na lavici v kuchyni a nečinně hleděl do prázdna.

Přišlo mu, jako by se všechno vrátilo. Vše, s čím se kdysi smířil, bylo najednou zpátky a udeřilo ho do nosu silou boxerského bojovníka o titul mistra světa. Ale tahle rána patřila spíš jeho hrudníku. Bylo pryč tolik let a ty nevyřčené otázky v něm zase rezonovaly. Co se vlastně stalo spouštěčem? Fakt, že o tom s někým mluvil?

Ale co Radim? Byl v jeho životě obrovským článkem. Jenže ten článek byl nyní ztracený a místo po něm zůstalo prázdné a on cítil, že potřebovalo vyplnit. Poníženě zakňučí, zakloní hlavu, opře si ji o studenou zeď.

Zlomilo se to v něm na hřbitově. Ve chvíli, kdy se díval na fotografii Vojtovy rodiny. Věděl to, ale nechtěl si něco takového připouštět. Došlo mu to až později, ale v přítomnosti Vojty to nechtěl dát najevo. A potom Vojtovy otázky… byly příhodné, chtěl s ním mluvit. O všem. Chtěl však Eliot mluvit o sobě a své minulosti, která ho sužovala?

Neměl by se tím nechávat takhle zlomit. Jenže on byl zlomený už dávno, jen tu ránu neustále přelepoval, aby se bolestivě nerozšklebila.

Vůbec nechápal, proč se otevřel zrovna Vojtovi. Nikdy tohle neudělal… možná mělo jeho podvědomí pocit, že když už se nikdy po léčení neuvidí, že mu to nemůže nijak ublížit? Vojta to mohl kdykoliv využít proti němu, kdyby chtěl…

…až se vzpamatuje a dá dohromady, odejde z jeho života úplně stejně, jako všichni ostatní. Pro ty lidi byl jen někdo, kdo jim měl pomoci. A když pomohl, udělali krok dál. To jen on zůstával na místě.

Možná bylo načase udělat krok navíc taky.

Po tvářích mu stečou první slzy. Sklouzne na zem k Berry, zády se opře o lavici a fenku si přitáhne k sobě. Zaboří se do její srsti, obejme ji. To jediné, co mu zbylo z jeho pokřiveného života, to nejsvětlejší, byla právě Berry.

Až doma si mohl dovolit sesypat se.

***

Vojta hleděl z okna svého pokoje, poprosil sestřičku, aby mu nechala odtažené závěsy, aby se mohl dívat na hvězdy. Po tvářích mu mlčky tekly slzy bolesti a smíření.

Přemítal a urovnával si v hlavě všechny vzpomínky, které měl na svoji rodinu. Probíral se i vzpomínkami po nehodě, kdy se dozvěděl o tom, že svou rodinu už nikdy neuvidí. Pozastavil se na chvíli i nad svým životem, který žil po jejich smrti.

Uvědomil si, že chtěl jen přežít a dožít. Neměl žádný velký cíl. Žádné odhodlání, chtěl skončit.

A teď, když ležel na rehabilitačním oddělení, s těžce pohyblivýma nohama, s těžce zraněnou paží a několika měsících zachycený v mlčenlivosti… si začínal uvědomovat, že tím jeho život přece neměl skončit.

Do žil jako by se mu vlévalo nové odhodlání. Najednou si sám sebe uměl představit v budoucnosti. Vše, co dosud nedávalo smysl, už ho mělo.

Plakal pro svou ztrátu a zároveň se díky tomu uvolňoval. Otevíral se novému.

***

Následující den jako by se stal dnem, kdy všechno začne od úplného začátku. Sotva otevřel oči, byl odhodlaný vydat se do koupelny bez pomoci a ranní hygienu zvládnout i se sprchou. O tom, že byl trochu zbrklý, se přesvědčil ve chvíli, kdy spustil nohy z postele a chtěl se postavit. Neposlouchaly ho.

Trochu rozmrzele a dost nemotorně, se svalil zpátky do postele, aby se rozhlédl, kde zůstal vozík. Nebyl daleko. Zahrnovalo to pouze přesun do nohou postele. A to už dokázal zvládnout. Druhý pokus o postavení se už dopadne mnohem lépe, sotva se však postaví, zase hned usedne. Vozík je zajištěný. Eliot dokázal myslet snad na všechno. Obdivoval ho za to, co všechno dělal. Nejen pro něj, ale podílel se i na řízení firmy, pracoval se psy… a s ním.

Chtěl mu dokázat, že se o sebe dokáže postarat sám. Že jeho pomoc už nebude potřeba.

Bez opory mu nohy přišly vratké jako by stál na gumovém želé, které se vlnilo ze strany na stranu, jak se mu chtělo a každou chvíli se mělo podvrtnout. Paži měl přitisknutou k tělu a používal jen tu zdravou. Zasmál by se sám sobě, kdyby mu ta situace nepřišla tak absurdní, jak se cítil.

Tolik týdnů proležel v nemocnici na lůžku bez dostatečného pohybu a teď se najednou zvedl z postele a měl pocit, že tím pokoří celý svět?

Jeho svaly nemohly být v takovém stavu, aby se mohl tak náhle zvedat. Eliot mu přece něco takového říkal, když s ním cvičil… že všechno půjde příliš pomalu, ale že svaly rostou rychle… jen je musel víc posilovat. Ode dneška ho začne víc poslouchat.

Pomalu, s trapným přeručkováváním mezi koly vozíku, se po dlouhé chvíli konečně dostane ke dveřím koupelny. Skoro stejnou dobu mu trvá i zdolání vzdálenosti ke sprchovému koutu.

…

Netušil, kolik uběhlo času, než se ze sprchy přesunul zpátky na vozík a k umyvadlu, ale přišel si hrdý sám na sebe za to, že to zvládl. I přesto, že nohy nespolupracovaly a zrazovaly ho uprostřed pohybu. Bylo to úplně poprvé od chvíle, co se probudil v nemocnici, kdy byl v koupelně úplně sám a taky se sám sprchoval. Možná proto využil příležitosti pouštět na sebe dlouhý čas horkou vodu a užívat si to.

Prohrábne si své přerostlé vlasy a pohlédne na sebe do zrcadla. Vypadal hrozně. Naprosto příšerně. Ten člověk, který se na něj díval z odrazu zrcadla… Nebyl to on, jen někdo převlečený za něj. Potřeboval by ostříhat. Nebo minimálně alespoň pořádný hřeben. O to, aby neměl plnovous, se postaral Eliot. Celkově se o něj staral jako by byl v minimálně pětihvězdičkovém hotelu a měl osobního sluhu. Nestěžoval si, ale zároveň mu docházelo, kolik pro něj dělal.

Zaklepání na otevřené dveře koupelny protne ticho.

Nadskočí leknutím, tvář se zkřiví do bolestivé grimasy, jak je ten pohyb nenadálý pro jeho tělo. Vůbec nezaregistroval, že by někdo vcházel do pokoje. Eliot přece klepal vždycky. Okamžitě otočí hlavu za příchozím.

"Vojto?" Do koupelny nakoukne Eliotova střapatá hlava. Jmenovaný okamžitě zrudne jako chlapec přistižený při prohlížení hanbatých časopisů. On místo toho seděl na vozíku a prohlížel si sám sebe. Poraněnou paži má volně položenou v klíně, tu zdravou zabořenou do otřesně dlouhých vlasů.

"A-ahoj." Vykoktá rozpačitě. Uvědomí si přítomnost Eliotova úsměvu a až nyní, po včerejších rozhovorech si všimne věcí, které normálně vůbec nevnímal. Neviděl je. Byť je na Eliotových rtech usazený příjemný úsměv, očí se nyní nedotýká. Naopak, oči jsou zarudlé a unavené. Vlasy mu legračně trčí, i když se je jejich majitel zřejmě snažil několikrát zkrotit prsty. Ještě stále byly mokré a nepoddajné. Mikinu má lehce nakřivo, ale možná to způsobil jen postoj, který Eliot zaujímal.

"Je všechno v pořádku? Nikdo mi nehlásil, že si tě mám vyzvednout ve sprše." Usměje se na něj a konečně vypadá, že se trochu uvolnil. Bál se o něj?

"Ne… já…" Vojta nemůže nalézt správná slova. "Sám… nehlásil jsem se." Vydoluje ze sebe nakonec. Snad mu to leknutí nezpůsobilo další ztrátu hlasu. "Eliote?"

"Takže se ti povedlo se přesunout, vysprchovat a dostat se až k umyvadlu? To je skvělá zpráva." Eliot vklouzne do koupelny, usadí se na stoličku, která byla vedle umyvadla. "Ano?" bylo skvělé vidět Vojtu takhle. Bez cizí pomoci, i když jemu nevadilo, že o něj musel pečovat, líbil se mu ten pocit, že mu tím pomáhá. A zřejmě nyní sklízel sladké ovoce, které před časem složitě sázel.

"Víš… jsi lékař, terapeut, kynolog, úředník a já nevím co všechno ještě… ale… nemáš tam schovaného i kadeřníka?" podívá se na něj s rozpačitým úsměvem a tichou prosbou v očích.

Eliota to rozesměje. Čekal nějakou vážnou řeč… něco, co by navždy ukončilo jejich momentální stav. "To bohužel ne, ale vím o někom, kdo by ti mohl pomoct."