21. Kapitola

21. Kapitola

---

"Psí salón?!" vyhrkne Vojta ve chvíli, kdy Eliot zastaví před bílým rodinným domem, na jehož plotě se tkví velká cedule se spokojenými psími mazlíčky.

Eliot se zazubí tomu, jak čistě ta slova zazněla. Takže když byl Vojta v ráži, šlo mu mluvit dobře. "Neměj obavy, Miky zvládne cokoliv. A navíc, kromě Berry stříhá i mě. Vyučil se nejdřív kadeřníkem." Vysvětlí, když se Vojta otočí jeho směrem a kritickým pohledem si přeměří jeho účes.

"Doufám, že ho potom nebudu muset zažalovat." Prohrábne si své přerostlé vlasy. "Nemohli bychom do normálního kadeřnictví?"

"Ale tohle je, věř mi. Jen má ceduli na druhých dveřích, přijeli jsme k hlavnímu vchodu, ale salon má z druhé strany domu. Je líp vidět ze silnice." Uculí se a začne se škrábat z auta ven. Z kufru vytáhne Vojtův vozík a po úspěšném složení ho přistaví k němu, aby se mohl pomalu přesunout.

"Eliote! Už na vás čekám!" kromě radostného zvolání se ozve i psí štěkot. K plotu z otevřených dveří vyrazí štěně psa, jehož rasu Vojta nezná. Ale nevypadá jako dospělý pes. Spíš by to štěkající klubko psích chlupů přirovnal spíše k oživlému medvědovi z hračkářství.

Vojta zvedne pohled od svých rukou přesně ve chvíli, kdy mu na kolenou přistane vlhký čumák a společně se zvědavým očucháváním se přidá i veselé vrtění ocasu.

"Marley! K noze." Pes se na svého pána vyčítavě ohlédne, s hravým štěknutím však vyrazí zpátky ke svému pánovi. Vojta si uvědomí, že se Eliot vedle něj pobaveně směje. Jenže pro něj je tu nějak moc nových věcí a lidí, proto zaměří pohled na páníčka, který je přišel přivítat. Chce tím zamaskovat svou nejistotu z neznámého prostředí i lidí. Eliot ho sice bral ven, ale nikdy se nemusel s nikým seznamovat. Tohle pro něj bylo po dlouhých měsících poprvé a cítil se trochu nejistě.

"Ahoj Miky." Vřelé objetí mezi oběma muži Vojtu až překvapí, netušil, že by Eliot někoho objímal takhle… "Tohle je Vojta, říkal jsem ti o něm." Vojtu vzpamatuje připomínka jeho soby. Nasadí úsměv a vrátí se myšlenkami zpátky do reality. Nemá ani ponětí, jestli se ti dva o něčem bavili.

"Ahoj, jsem Mikael, pro všechny Majk. Mám finské předky." Usměje se na něj skvěle vypadající muž a napřáhne k němu ruku.

Vojta ji přijme, lehce ji stiskne a přidá úsměv. "Vojta."

"A tohle je Marley, je to ještě trochu divoch, ale pracujeme na tom. Kde máš Berry?" otočí se na Eliota, ale zároveň pokukuje za jeho záda do auta, zda nezahlédne vůdkyni celé smečky, jak jí s oblibou říkal.

"Ještě v autě." Protočí Eliot očima a otočí se, aby Berry vypustil z prostoru zadního sedadla. Ta ladně vyskočí na štěrkovou příjezdovou cestu a okamžitě se vydá k chlupatému štěněti.

"Je to stejná rasa?" zeptá se Vojta zvědavě, i když odpověď už asi ví. Když jsou takhle vedle sebe, vidí celkem velký rozdíl.

"Kdepak, Marley je samojed. Severské plemeno, máme něco společného." Usměje se na něj Majk a podrbe svého psa za uchem. "Takže, co to stříhání? Eliot do telefonu říkal, že je to pro tebe důležité."

Vojta zrudne. To Eliot opravdu řekl? Odešel z pokoje, aby si zavolal, ale neslyšel nic z toho rozhovoru. Podívá se po dotyčném, který se tváří jako by tam nebyl a namísto toho si všímá chlupatého Marleyho.

"Dobře se o něj staráš." Pochválí Eliot Mikaela s úsměvem.

"Jen podle tvách rad. Od koho bych si měl nechat radit, než od toho nejlepšího? No, vezmu si Vojtu do parády, ty si tady dělej, co chceš. Kdybys měl hlad nebo žízeň, víš, kde co najdeš." Mávne rukou k domu. "Vojto, můžeme?" podívá se tázavě na osloveného, a když Vojta trochu nejistě přikývne, s úsměvem mu pokyne rukou k chodníčku kolem domu.

"Jen nevím, jestli se tam dostanu." Pohlédne kriticky na široká kola vozíku. "Zvládnu to pěšky, když mi… pomůžete."

"Ah, jasně, to není problém." Přejde k němu, aby mu pomohl, ale Eliot je pohotovější.

"Udělám to já," zvedne Vojtu z vozíku už naučeným pohybem, ví přesně, jak ho má chytit, aby mu nepůsobil bolest a Vojta se mohl zapojit svou pomalu se zhmotňující silou v nohách.

***

"Takže Eliot tě má teď na starost?"

Vojta pohlédne přes zrcadlo na kadeřníka, který zrovna přemýšlel, co udělá s jeho vlasy, aby jim vrátil původní vzhled. Jak se dozvěděl, pobyt v nemocnici a zanedbávaná péče se na nich nehezky podepsala. Prohraboval se mokrými prameny a jeho zamyšlený výraz se kombinoval se zvědavostí nad vyřčenou otázkou.

"No… asi ano?" řekne trochu nejistě.

Za zády se mu ozve smích. "Já bych to tedy řekl jistěji. Máš vážně štěstí. Eliot si k tělu nepustí jen tak někoho, ale u tebe to udělal… co jsi mu provedl?" uculí se na něj rošťácky do zrcadla.

"N-nic?" odpoví stejně nejistě jako při předchozí otázce.

Další smích. Ten muž má tak čistý baryton, že by přísahal, že mu ho někdo upravuje. Jenže věděl, že je to blbost. "Nevěřím, znám Eliota už nějakou dobu. Taky mi kdysi pomáhal." Pousměje se.

Vojta zvedne tázavě obočí.

"Neříkal ti to? No, vlastně mě to nepřekvapuje. To jeho lékařské tajemství." Usměje se Mikael. "Byl jsem jen nemocný… obyčejná chřipka. Jenže mi nějaký virus vlezl na hlasivky a udělal mi na nich dost velký bordel. Díky Eliotovi můžu mluvit a dělat svojí práci. No… a taky jsem vlastně díky tomu našel zalíbení v chlupatých psech." Zazubí se. "Marleyho mi sehnal teprve nedávno, ale skvěle mi s ním pomohl v začátcích. Aby si zvykl na nové prostředí a potom i s výcvikem. Chtěl jsem alespoň základní pokyny, ale Marley je fakt zvíře. Neúnavný a strašně rád se učí. Podívej se." Kývne hlavou k proskleným dveřím vedoucím do zahrady, na které Eliot blbne nejen se štěnětem, ale i s Berry. Takže se vidět jen klubko bílých chlupů a sem tam se mihne černý stín Eliotových kalhot a trička.

Vojtu ten pohled pobaví. Eliota by na takovou divočinu neodhadoval, ale neustále se přesvědčoval o tom, že ho ještě ani zdaleka neznal. "Je velkým člověkem." Pronese do ticha, když se oba mlčky zahleděli na Eliota venku.

"Ano, to je. A má toho za sebou příliš mnoho, než aby musel znovu trpět. Zasloužil by si klid a někoho, kdo by ho měl rád." Usměje se Mikael upřímně. "Takže… co s těmi vlasy? Necháš to na mě? Vidím tam asi základní střih, ale už je to hodně dlouho, co ti ty vlasy někdo stříhal."

"Nechám to na tobě." Zachraptí Vojta. "Nebyl jsem u kadeřníka dlouho… v nemocnici něco takového není možné."

"Rozumím, něco málo jsem od Eliota slyšel. Tak se do toho pustíme."

Vojtovi za uchem cvaknou nůžky, do mokrých pramenů se zaboří zuby hřebene a za chvíli už ve velkých svazcích padají k zemi. I přes to se však nedokáže na střihání plně soustředit. Neustále mu hlavou rezonují Mikaelova slova o Eliotovi.

***

"Hotovo?" nakoukne do místnosti kadeřnictví rozdováděný Eliot, tváře zarudlé uřícením z divočení se psy. "Páni."

"Eliote, seznam se s novým Vojtou. Myslím, že tohle mu sluší mnohem víc než ty dlouhý neupravený vlasy." Mikael se spokojeně dívá na svou práci. Vojta ještě stále nenašel ta správná slova, kterými by to okomentoval, tak mu nechával dostatek času na rozmyšlenou. Ale nezdálo se, že by měla být reakce negativní.

"Cos udělal s Vojtou?" vydechne Eliot šokovaně.

Mikael se zasměje. "S Vojtou? Leží támhle." Mávne rukou k hromádce smetených vlasů na zemi.

"Štípni mě." Eliot stále nevěřícně zírá na Vojtu, který zírá podobně, jen na svůj odraz v zrcadle.

"Nedělej a pojď mu pomoct, přesuneme se na zahradu, dokud je tak hezky. Poslední teplé dny se musí využít." Pokyne Mikael Eliotovi.

Eliot jako v mrákotách přejde k Vojtovi, který stále hledí na svůj odraz v zrcadle. "Jsi v pořádku?" pronese tiše, aby ho nevyděsil. Vojta k němu okamžitě stočí svůj pohled. Němé přikývnutí a oči zabořené do svých dlaní ležících v klíně. Eliot ho pohladí po krátkých vlasech. "Sluší ti to."

Mikael na ty dva mlčky hleděl ze svého místa. Když se Eliot přiblížil k Vojtovi, udělal ještě krok dozadu, aby jim dal chvilku pro sebe. Vojta na Eliota hleděl se zvláštním leskem v očích, ale ničemu to nepřisuzoval. Věděl, jaký vliv dokáže mít Eliot. Usměje se. V tom zlém zažil skvělé, když začal terapii s Eliotem. Ale mezi Eliotem a Vojtou bylo něco víc, než obyčejné přátelství.

Možná si to ani jeden z nich neuvědomoval nebo si to uvědomovat nechtěli. Netušil a nehodlal do toho nijak zasahovat. Mimoděk sklouzne pohledem na své zápěstí, na kterém měl hodinky od svého přítele, které mu ho měli připomínat. Ten čas, který spolu trávili.

Probere se za zasnění, když se Eliot zvedne ze dřepu, který před Vojtou zaujal. Zvedne nemluvného Vojtu do své náruče a přitiskne si ho k sobě. Teprve v tu chvíli ho zastihne pochybnost, zda to ostřihání nebylo příliš radikální. "Bude v pořádku?" vyšle k Eliotovi tichou otázku.

Eliot zřejmě přišel na to, proč se Vojta tvářil tak zaraženě. V okamžiku, kdy ho uviděl, si uvědomil, že tu tvář už někdy viděl. Jako by se díval na kopii Vojtova otce. Nedokázal posoudit, jak Miky přišel na ten střih, ale úplně to vystihl. Podtrhl Vojtův zevnějšek.

Posadí Vojtu do ratanového křesílka a donutí ho, aby se trochu napil. Potom od něj odstoupí, aby zachytil Marleyho a strčil ho Vojtovi do náruče. Uculí se, když ho tím trochu vzpamatuje. Bude v pořádku, tím si je jistý.

Obrátí se k Mikaelovi. Vtiskne mu na tvář mlaskavý polibek. "Jsi génius."