23. Kapitola

23. Kapitola

---

Eliot zůstane zírat na prázdnou chodbu. Jediné, co nějak odlišuje prostor od bílých zdí, je vestavěná šatní skříň a dveře vedoucí zřejmě do záchodu a koupelny. Tyhle bytovky už tak byly stavěné. Co ho ale zarazilo, nebyl fakt, že v místnosti není žádný jiný nábytek. Možná ho nezarazily ani jediné tenisky kousek od dveří, na nichž ležela vrstva prachu. Spíš za to mohla ta neosobní atmosféra, která tam vládla.

"Neptej se." Ozve se mu za zády tiše.

Ne, to ani neměl v plánu. Vlastně… měl. Chtěl se zeptat, co to má znamenat. Nedokázal by slovy ani popsat, jak to na něj působilo, ale vzhledem ke stavu, v jakém Vojtu našel poprvé v nemocnici…

"Pojď, půjdeme dovnitř, ať nesedíš na studených schodech." Řekne Eliot místo nějakých dalších proslovů. Přejde zpátky k Vojtovi a pomůže mu zvednout se. Obejme ho kolem pasu a přitáhne si ho na sebe, aby se jim šlo lépe.

Když se za nimi dveře bytu zavřou, má Eliot pocit, že se vrátil do školy, kdy byl několik týdnů na oddělení psychiatrie na praxi. Už jen ta chodba v něm vyvolává stísněné pocity. Pomyslí si, co v něm vyvolá zbytek bytu? Nevěřil, že by to jinde vypadalo nějak rozdílně.

Bylo to trochu děsivé.

Ohlédne se, když se ocitnou na úrovni otevřených dveří. Na zemi místnosti, která měla být snad ložnice, ležela jen matrace a na té matraci, froté povlečení, spacák, deka a malý polštářek. Kolem té "postele" bylo několik krabic, z jedné vyčuhovaly zřejmě nohavice kalhot. Uvědomí si, že teď měl na sobě Vojta jedny z těch věcí, které mu pořídil. Jinak by byl stále v nemocničním.

Je tu na něj nějak moc překvapení najednou. Moc to nechápal. Snažil se to pochopit, ale nebyl si jistý, jestli by ho to spíš nevyděsilo. Z pohledu lékaře mu bylo jasné, o co tady šlo.

Kuchyň už vypadala lépe. Možná díky tomu, že zřejmě předchozí majitelé ji vymalovali sytě červenou barvou. Pochyboval, že by si to takhle zařídil Vojta a zbytek bytu nechal holý. Černé a bílé skříňky byly v té červené do očí, ale když na ně pohlížel déle, uvědomil si, že ta kombinace byla docela dobrá.

Ani tak to však nevylepšilo jeho pocity z Vojtova bydlení. Posadí ho na židli, kterou předtím omete dlaní, aby si nesedl přímo do hromádky prachu.

"Chtělo by to tady trochu uklidit." Zkusí nadhodit a jen tak mimochodem otevře dveře ledničky po svém boku, aby do ní zvědavě nahlédl. "Tady už ti dokonce roste zásoba penicilinu." Uchechtne se při pohledu na něco neidentifikovatelného, co silně zapáchalo a hrálo to několika odstíny zelené barvy.

"Nechci tu bydlet."

Prudce se k Vojtovi otočí. "Cože?" Až když na něj pohlédne, tak si uvědomí význam pozice, kterou Vojta zaujal. Krčil se na té židli jako hromádka neštěstí, rukama si objímal paže a tvářil se opravdu zkroušeně.

"Chci někam jinam. Tady… je to moc plné minulosti." Zvedne k němu skelný pohled.

"No… já…" vklouzne si dlaní rozpačitě do vlasů a zkusí zapřemýšlet. "Nejsem realitní makléř, ale myslím, že bychom mohli najít byt někde, kde by se ti líbilo." Usměje se na něj povzbudivě. Popravdě, on by tady taky nechtěl bydlet. Ta ponurá atmosféra mu naháněla husí kůži na zádech.

"Chtěl bych psa." Upne svůj pohled na Berry nataženou u Eliotových nohou.

Eliot se zasměje. "Vydrž, budu si dělat poznámky, ano? Abych to mohl všechno splnit." Usměje se na něj mile. Překročí vzdálenost mezi nimi a vezme Vojtu kolem ramen. "Něco vymyslíme, Vojto."

"Mohl bych… mohl bys mi pomoct sbalit..?"

"Chceš všechny svoje věci?" zeptá se překvapeně.

"Moc jich není… slibuju, že nezaberou moc místa."

"Vojto… to… dobře. Dobře, pomůžu ti." Rezignuje nakonec těm smutným očím. Nemůže ho už vidět v takovém stavu. "Něco si můžeš vzít s sebou do centra a zbytek ti nechám u mě, dokud nenajdeme nějaký vhodný byt. Co ty na to?" zkusí nakonec navrhnout první, co ho napadne. Rozhlédne se kolem nich. "Jen to nepobereme najednou. Ale to nevadí."

"To by bylo fajn, děkuju." Podívá se na něj vděčně. "Já… měly by tu být nějaké pytle… tam vyhodíme všechno to…" rozmáchne se rukou kolem nich, aby zabral svým gestem celý prostor.

"Mohl bych mít v autě nějaké rukavice. Musíme opatrně. Tvoje lednice je trochu toxická." Uchechtne se. "Je vážně zajímavé, že tě tu nechali bydlet, i když jsi neplatil nájem…" zamyslí se Eliot nahlas.

"Dostal jsem ho… za peníze z pojistek. Je můj. A myslím, že mi někdo v nemocnici říkal, že pojišťovna o mém stavu ví a já nevím... je to nějak právně ošetřené. Moc tomu nerozumím."

Zavrtí hlavou. "Já vlastně taky ne. Hlavně, že to tu zůstalo…" rozhlédne se kolem sebe. "Tak… začneme hned nebo si objednáme něco k jídlu? Mám docela hlad. Taková pizza by přišla vhod. A hádám, že už jsi jí dlouho neměl. Ta nemocniční strava ti musí lézt už krkem. I když… je fakt, že v centru vaří dobře."

Vojtovi se na rtech objeví nepatrný záchvěv úsměvu. "To bych rád."

***

Než dorazila objednaná pizza, Eliot se dal na průzkum bytu. Obývací pokoj totiž ještě neviděl. Vojta zůstal sedět na židli v kuchyni a nechal ho, aby se bytem porozhlédnul sám. Neměl na to, aby se procházel po místnostech a nechával v sobě vyvolávat pocity, které byly bytem poseté. Strávil tu po smrti své rodiny až moc času sám. A i když se pomalu vzpamatovával, po další nehodě a dlouhodobém odloučení od tohoto místa… neměl k němu důvěru ani žádný cit. Emoce byly spojeny jen s negativními myšlenkami.

Eliot namísto toho hleděl na prázdné police obývací stěny. Jen stará televize a sem tam nějaký kousek knihy, časopisu nebo novin, na něj žádný dojem neudělaly. Spíš naopak.

Ať už měl vypadat byt normálně žijícího člověka jakkoliv, nikdy si nepředstavoval takový scénář. Tohle nebyl byt čerstvě dospělého kluka. Tohle byl byt zoufalého člověka na pokraji psychických sil.

Vůbec si to nedokázal spojit se současným Vojtou, ale s tím, kterého před několika měsíci potkal v nemocnici ano. Bohužel. Mohl cítit to zoufalství z každého koutu. Byt byl ponurý, prázdný a přitom vyprávěl příběh člověka, který se dostal na samé dno.

Naskakovala mu z toho husí kůže.

Byl odhodlaný hned první všední den naklusat do nějaké realitní kanceláře nebo projet nabídky bydlení v novinách, aby Vojtovi pomohl dostat se z tohohle vězení. Tady by taky nechtěl bydlet. Jen musí probrat místo, kde by Vojta chtěl žít nový život. Také to musí být bezbariérový dům. Minimálně s výtahem, když by měl bydlet v nějakém vyšším patře.

Začne si v duchu plánovat, když jej ze zamyšlení vytrhne zvuk zvonku. Je to opravdu nepříjemný zvuk protnutý divným vrzáním. Zřejmě z toho, jak zvonek nikdo dlouho nepoužíval. Jen nakoukne do kuchyně, aby zjistil, že Vojta sedí jako přikovaný k židli, načež se vydá po schodech dolů, aby od poslíčka převzal pizzu.

Ta určitě přijde vhod a přivede Vojtu na příjemnější myšlenky. S plným a spokojeným žaludkem se jednalo lépe.

***

"Takže, tohle je všechno, co bych mohl někdy potřebovat." Podívá se Vojta na sbalený batoh, ve kterém měl všechny úřední spisy a doklady, které by neměl ztrácet. Přidal k nim i těch pár knih, které tady měl, plyšáka, otřískaný notebook, který kdysi sehnal z druhé ruky, aby mohl dělat na věcech do školy a další věci, o kterých si myslel, že by je mohl postrádat. I přes to, kolik času v tomhle bytě strávil, měl žalostně málo věcí. Oblečení se vešlo do sportovní tašky, která už ležela připravená v chodbě. Všechno potřebovalo minimálně vyprat, protože prach se dostal všude, ale neodhodlal se o tom zmiňovat. Už takhle využíval Eliota dost a určitě se najde nějaká příležitost, aby si nechal věci vyprat v centru. To by neměl být problém. "Ten zbytek bych stěhoval asi až do nového…" pronese s pohledem upřeným na hromadu věcí, jak je sem Eliot navrstvil.

"No, kdyby sis na něco vzpomněl, nikdy není problém sem zajet a přivézt to." Pokrčí s úsměvem rameny.

Měl v plánu sem zajet v době, kdy Vojta bude plnit svoje rehabilitační plány. Tohle místo potřebovalo uklidit. A pokud seženou vhodné bydlení někde jinde rychle, mohl by tam převézt i zbytek věcí. Byly to převážně školní věci, ale i tak by je měl Vojta mít. O jejich osudu si musí rozhodnout sám.

"Eliote?" pohlédne na něj Vojta. "Díky. Díky za všechno, co pro mě děláš."

Eliot se usměje. "To je v pořádku. Chci ti pomoct. Proto jsem tady. A jestli ti mám pomoct do nového života, udělám to. Musíš zjistit, že život není jen to nejhorší na světě." S tím měl vlastní zkušenost a nehodlal dovolit, aby někdo dopadl podobně jako on. Ne každý měl tolik štěstí, aby se vyhrabal ze dna.

"Já… nechápu to." Řekne upřímně. Skloní pohled ke svým prstům, kterými se přidržuje Eliotova předloktí. Nestálo se mu dobře. Nohy už byly vyčerpané, ale i tak se snažil překonat to.

Eliot se nadechne. Řekne mu pravdu. Nemá cenu něco zapírat. A jestli měl Vojta pochopit a nakonec jít dál svým životem, potřeboval to vědět. Potřeboval vědět, že se lidem dějí různé věci. Špatné i dobré. "Neřekl jsem ti všechno… když mě naši vyhodili…" pohlédne na něj zpříma. "Neřekl jsem to přímo, ale žil jsem dlouho na ulici. Trvalo to, než jsem mohl začít žít jinak. A vděčím za to strejdovi, po kterém jsem musel převzít firmu. Dostal jsem druhou šanci. A cítím, že ty jsi ten člověk, po kterém mám to poselství... tu naději na nový život poslat dál."