25. Kapitola

Jako takovou malou cenu útěchy Vám přináším další kapitolu. Doufám, že se příliš nezlobíte.

Od Voldyho tu povídky vždy budou. :)

P.S moje postavy nemají chodidla, ale (cho)dilda.

25. Kapitola

---

Vojta ležel na pohovce, kterou mu Eliot ustlal a ještě než odešel, stačil ho zachumlat do příjemně vonících peřin. Byl to takový rozdíl oproti vůni prádla, které dostával v centru a předtím v nemocnici. To nevonělo nijak. Ale Eliotovy peřiny byly prosycené vůní pracího prášku a on se na okamžik, zachumlaný v hromadě teplé peřiny, cítil jako by byl doma.

Zvuky v bytě byly taky odlišné. Chvíli ještě mohl slyšet hlasy na chodbě, jak někdo přišel. Tichý chichot dívky byl v tichu víc než výrazně slyšet. A Eliot to slyšel zřejmě taky, protože o chvíli později přišel a tiše zavřel dveře vedoucí do obýváku, aby nebyl Vojta rušen. Myslel si, že je Berry s Eliotem v ložnici, ale ona o chvíli později přišla dveřmi vedoucími do kuchyně, dotkla se jeho peřiny čumákem a zase odešla. Její sněhově bílá srst zářila v šeru pokoje a tak věděl, kudy prochází. Chvíli po jejím odchodu mohl slyšet tlapkání a tichý cinkot známek, které měla na obojku. Potom vše ustalo.

A jemu se do hlavy začal vtírat zvuk tiše tikajících hodin. V centru poslouchal jen kroky na chodbě, když muž z bezpečnostní agentury kontroloval chodby a někdy jej doprovázely i druhé kroky. Zřejmě sestřiček, které kontrolovaly všechny ubytované. V noci tam byl klid. Oproti nemocnici, kde se na oddělení pořád něco dělo. Přes částečně odzvučené zdi, aby měli nemocní klid, však doléhal do pokojů každodenní šum. Když ještě ležel na pokoji s podpůrnými přístroji, mohl ten ruch sledovat přes prosklené stěny kryté jen nezavřenými žaluziemi, protože sestřičky na něj musely ze sesterny vidět.

Po chvíli si uvědomí, že se mu asi nepodaří usnout. Vnímal zvuky kolem sebe a přemýšlel nad těmi, které teď denně poslouchal v centru, až se zapomněl soustředit na spánek. Zavrtí se v peřinách, přetočí se na bok, i když operovaná paže mu nedovolovala na ní ležet dlouho. Alespoň na chvíli uleví svým zádům tak, že je zkroutí do jiné polohy.

Nebyla to zdravotní matrace, na které spal dosud, ale ani tak mu to nevadilo. Spíš sebou vrtěl jen proto, že nedokázal uklidnit své myšlenky tak, aby konečně usnul.

***

Eliot na tom byl v ložnici podobně. Podařilo se mu na okamžik zabrat a možná by i usnul, kdyby se Berry náhle nezvedla a nevyrušila jeho citlivý spánek zacinkáním známek na svém krku. Odešla z ložnice a o chvíli později se zase vrátila na své místo, které ji tam pro tuto noc vyhradil. Napadlo ho, jestli se nešla jen napít, ale na to byla pryč až dlouho. Zřejmě navštívila i Vojtu. Celý byt byl jejím teritoriem, bylo jasné, že si ho bude kontrolovat.

Zmítaly jím myšlenky na vše, co prožil. Ještě pořád nevěděl Vojta všechno. O jeho životě na ulici ano, ale ještě stále měl ten příběh pokračování. Pokračování jménem Radim. A nebyl si jistý, jestli o tom někdy promluví.

Otočí se na posteli na druhý bok a zavře oči.

Možná by se měl zastavit u jedné ze svých kolegyň, které dostaly Radima na starost, a poptat se, jak na tom je. Nakonec opravdu skončil v léčebně, protože hubnutí se zvrtlo do velmi nízkých hodnot. Trápil ho pocit, že za to může z části i on. Měl si víc všímat a být důslednější, ať by jeho slova stála cokoliv. Neměl nechat Radima, aby si podělal život takovým způsobem. Když ho viděl naposledy, byl na tom opravdu špatně. A ten pocit v něm převládal i přes to, že ho Radim opustil opravdu ve zlém. Zabouchl za sebou dveřmi, a když zmizely i jeho věci, bylo Eliotovi jasné, že už se nevrátí. Nechtěl se k tomu vracet, ale měl v sobě něco, co ho nutilo přemýšlet i nad těmi, kteří mu nějak ublížili.

Hlodaly jím nejen výčitky, ale i pocity. Věděl, že cit k Radimovi nikdy nezmizel. A když poznal Vojtu, možná se začal ten starý cit zakrývat. Jenže stále to nebylo tak silné, aby to na zapomenutí stačilo.

Nedokázal se sám v sobě vyznat.

Povzdychne si. Nakonec přeci jen vyleze z postele, čímž probere i Berry, která ze svého pelechu zvedne hlavu a sjede ho zvědavým pohledem.

Eliot přejde bosky do kuchyně, potichu zavře dveře vedoucí do obývacího pokoje, aby nerušil Vojtu, a přejde k rychlovarné konvici, aby si natočil vodu. Udělá si horkou čokoládu, třeba mu pomůže usnout. Berry se za ním mlčky přiloudá. Vyčítavým pohledem ho doslova sjede, než se uvelebí na zemi u lavice.

"Nekoukej na mě tak, nemůžu za to." Vydechne tiše a nespokojeně, že mu fenka vidí až do žaludku.

"Nespíš?"

Eliot sebou trhne leknutím, když se za jeho zády ozve Vojtův tlumený hlas. Tak moc byl zahloubaný sám do sebe, že přeslechl i otevírání dveří. A Berry se neuráčila mu svým zavětřením dát najevo, že už nejsou sami. Pokusí se uklidnit zběsile bušící srdce, když se k Vojtovi otáčí. Vidí jen siluetu, nerozsvítil si ani malou lampičku.

"A ty?" zachraptí protiotázkou.

"Asi mi to zatím stačilo v autě."

Pousmání vnímá Eliot z intonace hlasu, nemusí ho ani vidět. "Chceš taky?"

"Kafe to nezpraví, Eliote." Pokárá ho Vojta jemně, když se zapře o rám dveří. Pořád měl nohy slabé jako moucha. Sotva se ke dveřím dobelhal, když uslyšel zavírání dveří a šum v kuchyni.

"Čokoláda ano… sedni si. Nesmíš se přemáhat." Konečně zapne konvici, kterou dosud držel v ruce. Vyndá z police dva hrnečky, ze skříňky potom pikslu s čokoládou. Vojtu navlékl do svého pyžama, které vyhrabal ve skříni. Ještě bylo zabalené do tašky s logem obchodu, kde ho kupoval. Ani netušil, proč něco takového udělal, když pyžama nikdy nenosil. Sám měl teď na sobě jen volné trenýrky.

Mlčky hledí na červené světlo vycházející z knoflíku rychlovarné konvice, které majiteli oznamuje, že je zapnutá a nepromluví, dokud voda nezačne bublat. Ví, že Vojta ho poslechl. Ale šramot za ním naznačuje, že se dotyčný vrátil zpátky do obýváku. Dveře však zůstaly otevřené. Jasná pozvánka dovnitř.

Za jiných okolností by to mohla být romantická pozvánka. Nebo taky ta divočejší pozvánka rovnou na sex. Zakroutí hlavou sám nad sebou. Opravdu byl poslední dobou psychicky někde úplně jinde. Pracně budovaná zeď jako by ztratila na celistvosti a někdo ji od spodu rozebíral.

Ten někdo mohl být Vojta.

Nebylo to o tom, že by jen on pomáhal Vojtovi. Vojta nevědomky pomáhal i jemu, když pomalými krůčky překonával své dosavadní já. V ten moment mu však přišlo, že jak Vojta sílil, on slábl nad tíhou vzpomínek, které kdysi odstrčil do nejtemnějších koutů své mysli.

Zcela automaticky zamíchá lžičkou v obou hrnečkách, než je vezme a vydá se do obýváku. Podá jeden z hrnků Vojtovi sedícímu na pohovce, přikrytý peřinou. "Je ti zima?" usadí se na druhý konec pohovky, aby měl Vojta dost prostoru pro natažení nohou.

"Ne…" ale i přes svá slova přitiskne prsty k horkému hrnečku. Sleduje Eliota, jak se usadí proti němu a nohy si vytáhne na gauč. "Vezmi si klidně kousek deky." Zamumlá k němu, když přitiskne rty k horkému porcelánu.

"Nespal se." Dostane se mu odpovědi. Oba dva se uchechtnou a Vojta je v tu chvíli rád, že nemá hrnek naplněný po okraj, když se tekutina v něm nebezpečně pohne.

Eliot se k jeho překvapení opravdu přisune a strčí si chodidla k Vojtovým.

"Eliote? Máš někoho?" Otázka tak jednoduchá a směle položená.

Překvapený pohled však odtuší ve chvíli, kdy to Eliotem cukne k němu. "Proč se ptáš? Ne, nemám…"

"Aha. Viděl jsem fotku… byl jsem jen zvědavý." Odpoví popravdě. A to objetí bylo příliš vřelé, než aby mohli být jen kamarádi. Musel uznat, že jim to spolu slušelo, jen nechápal, kde byl dotyčný teď.

"To je dlouhý příběh, Vojto. A já… nezapomínám." Zastaví Eliot tok Vojtových myšlenek. Je mu jasné, nad čím přemýšlí. Nechtěl, aby Vojta dělal závěry o někom, koho neznal.

Tón Eliotova hlasu donutí Vojtu zmlknout. Odhodlaný nezabývat se tím a přitom tak plný citu. Netušil, jestli to Eliot udělal schválně nebo to tak prostě bylo.

"Myslím, že Max nás chtěl dát dohromady." Zasměje se Eliot najednou. "Přišlo mu to dost vtipné, že jsme oba gayové, rozumíme si a ani jsme se o tom slůvkem nezmínili. Ale on by mi pořád někoho dohazoval…"

Vojta se na něj překvapeně podívá. Takovou nenucenost ve svých slovech myslel Eliot vážně? Opravdu to řekl, jako by mu říkal o koupi dvou jablek ke svačině? Z myšlenek ho vytrhne Eliotův hlas.

"Nebuď tak překvapený, Vojto. Max mě zná… ví, že bych… že bych o tebe měl zájem." Řekne mu to přímo. Nechce to tajit. A teď mu přišlo, že je prostě vhodná chvíle přiznat všechno. Ve tmě si připadal jistější. Když Vojta nemohl číst z jeho tváře. "Ale já nechtěl, aby nám to lezlo do práce. Do toho, co děláme. Nechtěl jsem ti ani říct, že jsem gay, aby ses nevyděsil a neřekl, že s tebou už dál nemůžu cvičit. Nechtěl jsem dopustit, aby přišel místo mě někdo, kdo by mojí snahu zničil, když jsi udělal takové pokroky."

Jenže překvapený Vojta se nezmůže ani na slovo. Eliot o něm přemýšlel jako o někom, koho by mohl chtít? Prohlíží si v té tmě jeho siluetu a snaží se zapojit zdravý rozum, pochopit, co mu vlastně říká. "Chtěl bys… mě?" vydechne nakonec. "Takovou trosku, kterou sbíráš ze země?"

Eliot si odfrkne. Jestli byl Vojta troska, tak co byl on? "Jsi jako Fénix. Tak bych to popsal."

"Prosím?" Vojtovi se rozbuší srdce. Není si jistý, jestli to přirovnání chápe.

Eliot se na něj upřímně usměje. "Pokořen vlastním vývojem vzplane a shoří, aby se z popela narodil nový. Přesně tak na mě teď působíš. I když jsi ležel v popelu, dokázal ses vzchopit a otřepat se. Roste ti nové peří, Vojto."