27. Kapitola

Přijměte mou omluvu, ale byla jsem několik dní pracovně pryč a kapitolu jsem do odjezdu nestihla dokončit. :-)

27. Kapitola

---

Po nedokonalém malování, kdy musel nanést několik vrstev, aby konečně nebyly vidět šmouhy, ho čekalo uklízení. A zatímco Vojta cvičil na svém těle, aby byl v pořádku, on pracoval druhou šichtu u něj v novém bytě. Barvy na zdech už byly zaschlé, podlahy se jen blýskaly, jak je naleštil. Stačilo jen nastěhovat nábytek, jenže to by sám nezvládl. Takže si na pomoc zavolal Maxe, který měl co nevidět přijet.

Sotva se však zvedne ze země v koupelně, kam zrovna pokládal protiskluzové podložky, ozve se zvonek. Je úplně jiný, než má on, proto je to pro něj trochu nezvyk.

"Ahoj, nejsi tu brzo?" mrkne Eliot na hodinky, když příchozímu otevírá dveře.

"Říkal sis o pomoc, musel jsem vyrazit hned." Zazubí se na něj Max. "Ve skutečnosti byl jen slabý provoz, takže jsem to zvládl rychleji." Zvědavě se rozhlédne kolem sebe. Vypadalo to, že Eliot myslí Vojtův nový život vážně. Pomáhal mu úplně se vším a teď mu ještě zařizoval i byt?

Vypadalo to vážně.

Vypadalo to až přehnaně. Ale když viděl, jak se Eliot rozzářil, když mluvil o Vojtovi…

Škoda jen, že lidé tak moc otálí s některými věcmi, místo aby šli přímo. Vlastní myšlenky a touhy tak odsouvají stranou až do doby, dokud není příliš pozdě.

***

"Tohle už je poslední kousek a máme hotovo." Max vezme do ruky poslední hřebíček a přitluče s ním skobu, aby na ní mohl Eliot pověsit rámeček na fotografii. Prozatím prázdný.

"Paráda, myslím, že se tady bude Vojtovi líbit."

"Už jsi mu to řekl?" sklouzne Max okamžitě k jinému tématu.

"Co bych mu měl říkat?" Ošije se Eliot. "Nemyslím, že je co. Tuhle jsme se… teda… políbil mě, ale nemyslím si, že by to něco znamenalo. Spíš jen zkoušel…" pokrčí rameny.

"Zkoušel?" pozvedne Max překvapeně obočí. "Jako že by se testoval, jestli je opravdu gay? Panic rozhodně není." Uchechtne se.

"Na tom nezáleží." Zamumlá si Eliot pod vousy.

"Jestli ho chceš, tak na tom záleží." Ale srdce se mu při těch slovech rozbušilo. Měl by šanci?

***

"Mám pro tebe dobrou zprávu." Usměje se Eliot na Vojtu, zatímco si sedá na kraj jeho postele, ze které Vojta právě vstal, aby mu ukázal, jaké pokroky už udělal. Bez opory dokázal překonat vzdálenost pár kroků ke dveřím koupelny, kde se musel zapřít o rám dveří a ve zbytku místnosti měl pomocný systém, kterého se přidržoval. A který mu shodou okolností Eliot instaloval i v bytě.

"A to?" otočí se na něj nadějně. Oči mu zářily jako dítěti před Vánočním stromečkem. Eliot si uvědomí, jak moc se Vojta otevřel. Jak se jeho osobnost změnila v průběhu celého roku, který spolu strávili.

"Že v sobotu, až tě odtud pustí, už budeš spát ve svém. Byt je hotový. Stačí ho jen vybavit nějakými věcmi. Ty krabice ze starého bytu jsem ti přemístil už na začátku… ten byt už je tvůj… máš nový domov." Usměje se na něj. Doufal, že Vojta vezme jeho slova s nadhledem.

"To je skvělý." Úsměv se ještě víc rozšíří. Vojta si zakázal myslet na to, jaké by to bylo, kdyby tady byla jeho rodina. Rodiče už nebyli ani bráška. A on šel dál tak, jak by si to jistě přáli. Dospěl tak rychle, až se to mohlo zdát nemožné, ale teď už byl někdo jiný.

A to díky Eliotovi. Muži, který seděl na posteli proti němu, dohlížel na jeho kroky. Pomohl mu vrátit hlas. Uspořádat myšlenky. Dokázal mu, že naděje opravdu umírá poslední. A teď se díky němu vracel do života. Už zbývalo jen najít nějakou práci a možná v budoucnu zkusit ještě nějakou školu.

Eliot se na něj díval s radostí jeho vlastní, viděl ty ohníčky v jeho očích. Viděl v nich tu jiskru, kterou zapálili společně, když se poznali v nemocnici.

Kdyby se nestala ta souhra všech náhod. Nepoznal by ho.

Ale teď byl tady a byl s ním. A pro něj to znamenalo opravdu moc. Jen si nebyl jistý, jestli bude schopný dát Eliotovi to, co zřejmě očekával. Vrátit mu vděk svou náklonností? Tu si už získal dávno, myslel ale úplně jinou věc.

***

Bylo to přesně podle Eliotových slov. V sobotu večer už byl doma. Ve svém novém bytě, kterému mohl říkat domov. Vypadalo to v něm tak odlišně oproti jeho předchozímu bydlení. Každý pokoj byl plně zařízený, jen chyběly věci v policích, ale to byla jen otázka chvíle, než je zaplní věcmi z krabic, které mu sem Eliot nastěhoval ze starého bytu.

Netušil, jak se mu za to všechno odvděčí.

Za Eliotem se před pár hodinami zavřely dveře a s ním zmizel i jeho typický úsměv. Musel za Berry, kterou nechal skoro celý den doma samotnou a i ona si zasloužila dlouhou procházku venku.

Vojta se na něj nemohl zlobit. A nemohl po něm chtít, aby s ním trávil každičkou chvíli celého dne. Měl svůj život a Vojta z něj ukrajoval až příliš pro sebe. Byl takový malý nenasyta. Ale Eliot byl jeho kotva. Mohl se ho podržet. Zřejmě proto u sebe držel mobil, který mu tam Eliot nechal. Nebyl nový, ale bohatě mu stačilo jediné číslo, které tam měl. Na Eliota.

Měl rozsvíceno v obývacím pokoji, kuchyni i ložnici. Malá lampička v každé místnosti vyzařovala dostatek světla, aby si zvykl na nové prostředí.

A zvykal si kupodivu dobře. Byl tu sám a nějak mu to nevadilo. Zvuky byly odlišné, stejně tak pachy. Ještě pořád byla cítit barva, která byla na zdi teprve nedávno nanesena. Když se opravdu důkladně zaposlouchal, mohl slyšet cinknutí výtahu v patře, ale místní asi více využívali schody. Eliot říkal, že v domě bydlí jeden vozíčkář. Kluk v jeho věku po těžkém úrazu z dětství. Ještě ho neviděl. Určitě na sebe však natrefí, o tom nepochyboval. Neplánoval stěhovat se vůbec nikam. Tady měl Eliota skoro na dohled. Jen pár domů od něj.

To bylo víc, než si mohl přát.

Pomalu se zvedne z pohodlného křesílka umístěného pod vysokou lampou vedle knihovny v obýváku. Eliotův podpis byl na zařízení znát. Představil si ho, jak sedí v tom křesílku a čte si nějakou knihu. Připomínalo mu to jeho byt, i když byly zcela odlišné.

Stále ještě vypůjčený vozík nechal v chodbě. Byl odhodlaný ho v bytě nepoužívat, i když ho pár drobných krůčků vyčerpávalo natolik, že chvíle pro odpočinek byly víc než dlouhé a v noci spával jako zabitý, protože jeho tělo při pohybu spotřebovávalo příliš energie.

Přejde do kuchyně. Vezme zavděk rohovou lavicí, po které se může přesunout k lednici strategicky umístěné hned vedle. Jako už několikrát za krátkou dobu se do ní podívá. Stále tomu nemohl moc uvěřit a tak se otevíráním a zavíráním nejen lednice přesvědčoval. Tentokrát z ní však vytáhl jeden čokoládový jogurt.

Možná euforie procházející jeho tělem ho nechávala vzhůru bez velkého pocitu únavy.

Nebo snad nechtěl jít spát, aby se ráno neprobudil zpátky v té hrůze, kterou zažíval před několika měsíci?

***

Zvonek u dveří mu přišel nejotravnější ze všech. Nutil ho vstát. A přitom by za ten pohyb měl být rád. Načínal svůj první celý den ve svém novém bytě tím, že seděl na pohovce a přemítal, zda by nezavolal Eliotovi, aby s ním šel ven. Jenže teď už byl samostatný, v centru se všechno naučil. Eliota už za zády ve své podstatě nepotřeboval. Jenže mu chyběla jeho přítomnost i jeho úsměv.

Ale Eliot měl nárok na odpočinek.

Z myšlenek ho znovu vytrhne zvuk zvonku. Pomalu se zvedne a ještě pomaleji se šourá ke dveřím. Musí se přidržovat velmi pevně, na což poraněná ruka reaguje citlivě, ale se zatnutými zuby se nakonec dobere cíle. Nohy dnes měly zřejmě jeden z horších dnů. Nechtěl to Eliotovi věřit a k prozření stačilo, aby byl sám. V duchu doufal, že horší by to už nemuselo být, ale tělo ho mohlo kdykoliv překvapit.

"Ano?" zahlásí do sluchátka.

"Ahoj Vojto, pusť mě nahoru. Mám s sebou sice zvěřinec, ale nezdržíme se déle, než se oblékneš. Půjdeme ven, co ty na to?" ozve se ve sluchátku vesele.

Na rtech se mu okamžitě objeví úsměv. "Pojďte nahoru." Zmáčkne jediný knoflík pod sluchátkem a zavěsí. Pootevře dveře do svého bytu, aby se Eliot dostal dovnitř, a pomalými krůčky se začne přesouvat do ložnice. Takže půjdou ven? To byla skvělá zpráva.

Nestihne ani otevřít skříň a do bytu mu vtrhne doslova smečka. Přinejmenším má ten pocit, když se ozve veselý štěkot, který rozhodně nepatří Berry, Eliotův smích a následné tlumené ťapání po podlaze. O vteřinu později kolem něj prolítne ušaté cosi.

"Mali, k noze!" ozve se Eliot přísně a přitom je v jeho hlase znát i pobavení. Pes motající se mu kolem nohou a vesele ho očichávajíc na své jméno sice zareaguje vteřinovou pozorností, ale o další vteřinu později už zase běží pryč. A Vojta dost pochybuje o tom, že zamířil za páníčkem. Eliot měl nového psa na výcvik? "Vojto? Žiješ?" Eliot nakoukne do ložnice, okamžik po něm neobjeví i Berryina hlava, která ale zmizí vzápětí, když se kolem ní protáhne velmi živé štěně.

"Co se…" chce se zeptat, co se tu děje, ale dostane psí oháňkou přes holeň. Štěně po něm skočí a s veselým štěknutím se kolem něj protočí. Vojtovi jdou z toho psíka oči kolem. Chce se na něj podívat, ale štěně už je pryč.

"Ah… jo… promiň. Max mi ho dnes ráno přivezl, prý potřebuje trochu zkrotit. Je moc hyperaktivní a on potřebuje trénovat štěně pro záchranáře. A tenhle má osud dost nejistý, tak ho nechtěl nechávat jeho osudu a vzal ho. Že já prý někoho najdu." Protočí očima. "Musí se trochu uklidnit, získat trochu řád." Usměje se Eliot omluvně. "Zavolal mi ráno a přitom už s tímhle neposedou stál za dveřmi." Skloní se Eliot ke štěněti. "Neodolal jsem mu." Zasměje se a vezme štěně do náruče. "Tohle je Mali. Byla to Malina, ale ukázalo se, že je to kluk. A je skoro jmenovcem své rasy."