28. Kapitola

28. Kapitola

---

Vojta nechal Eliota, aby mu tlačil vozík a on převzal otěže vodítek. Berry by ho ani nepotřebovala, ale Mali rozhodně ano. I když se chvílemi obával, že se to štěně na vodítku spíš udusí, než aby zkrotlo. Ani trochu se mu nelíbilo, že musí být připoutaný tak na krátko. Jestli se ho Berry pokusila uklidnit, udělala to lehkým secvaknutím čelistí u jeho ucha.

"Tohle bude asistenční pes?" promluví Vojta, když se Mali znovu pokusí rozběhnout s takovou vervou, až musí Vojta opravdu sevřít stisk, aby se mu štěně nevytrhlo. Bylo až s podivem, jakou sílu mělo.

Eliot se zasměje. "Těžko říct. Zatím ho mám vycvičit jen základní povely. Pes na asistenci musí mít výborný temperament, ale musí být klidný. Mali zatím nesplňuje tuhle podmínku, ale u štěňat je běžné, že se potřebují trochu vyblbnout. A temperamentní je už teď." usměje se.

"Jak se vůbec stalo, že ho pojmenovali jako fenku? Myslím, že u takhle velkého psa… no… to to nepoznali?" otočí hlavu na Eliota a pobaveně se zasměje.

Eliot mu vrátí úsměv. "To je přesně ten důvod, proč si myslím, že je takhle divoký. Je naštvaný, že ho pořádně neprohlídli, tak teď dává jasně najevo, že není žádná klidná fenka." uchechtne se.

"To by odpovídalo." zazubí se Vojta a znovu upře pohled na rozjařené štěně. Jazyk má nalepený skoro až na náprsence, ale ani to ho neodrazuje od dalších zkoušek pevnosti sevření vodítka. "Co se s ním stane, když ho nebude chtít nikdo na asistenci?"

"Kdyby se ukázalo, že má cit pro něco jiného, například hledání… mohl by se vést výcvikem pro kynology třeba v policii. Pokud se mu místo nenajde nebo se neuklidní, bude se hledat vhodný páníček. Jeho osud jako štěněte byl sice trochu předpověděn už tím, že se narodil svým rodičům, ale ne vždycky se to… hm… povede." pokrčí rameny. Občas se stalo, že některé štěně nebylo vhodné. "Potom hledáme náhradní rodinu, která by štěněti poskytla lásku a domov." usměje se. "A já přece Malimu někoho najdu, že jo, Mali?" osloví štěně, které na něj jen mrkne při zmínce svého jména. Dlouhý ocásek se rozkmitá. Rozesměje to nejen Eliota, ale i Vojtu.

"Náhodou je krásně živý. I když… teď je venku, kdo ví, jaké lumpárny by prováděl doma." zapochybuje trochu. V koutku mysli se mu usadí myšlenka na to, že by si takové štěně klidně nechal. Vzal by jakékoliv. Jenže Mali není pro něj. Byl předurčen pro jiné účely.

"Toho se děsím." zachechtá se Eliot. "Ale já pro něj už mám připravené místo. Max se ho chudáčka malého zbavil dokonale i s plnou výbavou." usměje se. Ale Maxe chápal. Byl by hloupý, kdyby ne. Pro výcvik psa byla důležitá jeho individualita. Pokud byli dva psi, mohl se jeden nevědomky zanedbávat a nevyužil by se jeho celý potenciál. "Zůstaneme tady. Bude se tu moct vyběhat." zastaví Eliot najednou s Vojtou na vozíku u lavičky uprostřed parku, kde je prostorný plac na běhání jako stvořený. Bude o něm mít alespoň přehled. "Počkej jak se budeš bavit nad tím, až toho nezbedu budu honit po celém parku."

***

Eliotova slova se vyplnila na celé čáře. Nejen, že běhal za Malim, ale přidala se i Berry, takže byl vděčný za to, že si prozíravě oblékl teplákovou soupravu a ne džíny, protože teď vypadal jako prase, které rylo v hlíně. Jen s tím rozdílem, že on místo nosu použil celé tělo.

"Chtěl jsem tě vzít do cukrárny, ale myslím, že to asi nejdřív vezmu přes byt a trochu se upravím." zazubí se Eliot. Doufal, že Maliho dostatečně unavil, aby štěně v noci spalo a nelikvidovalo mu zařízení bytu.

Vojta na něj překvapeně pohlédne. Sám byl špinavý, protože psi dováděli i s ním. Zapojili ho do hry tak, že ho málem shodili z vozíku. Na stehnech měl na modrých džínech hnědě otisky psích tlap. Malých i velkých. Ale to nebyl zrovna důvod, proč byl překvapený. Eliot ho chtěl vzít do cukrárny? Prostě jen tak? Asi by si na něco takového měl zvyknout, když teď byl venku ze všech zdravotnických institucí a stali se z nich přátelé. "Já… asi bych to taky potřeboval." řekne nakonec, protože neví, jak jinak by zareagoval.

***

Zvědavost dovedla Vojtu až na cvičák, jehož adresu mu Eliot načmáral na kus papíru a nechal mu ho v kuchyni. Chtěl vidět, jak se takový pes cvičí. Nikdy na výcviku nebyl. A Eliot se jich účastnil prý často. Tentokrát jen chtěl vzít Maliho mezi ostatní štěňata, která byla trénovaná na následnou službu u policie. A i když měl každá pejsek nakonec jiný osud a jiné místo, základní trénink byl stejný pro všechny. Alespoň tak mu to vysvětloval.

Vojta se na okamžik zatváří překvapeně, když zahlédne Eliota s Maxem a Montyho, jak klidně sedí vedle Maxových nohou, ale pak mu dojde, že tohle byla vlastně část Maxovy práce…

Za upozornění na jeho osobu může zřejmě Mali, který se náhle zvedne a chce se zase rozběhnout, jenže je na vodítku a to trhnutí donutí Eliota podívat se jiným směrem. Tím, kde se mu do zorného pole dostane Vojta.

Dostane se mu přívětivého úsměvu a lehkého pokynutí rukou, aby šel k nim. Ještě stále nebyli na trávníku, takže to pro Vojtu nebyl problém. Max, který je zaujatý Eliotovým gestem, se podívá stejným směrem a taktéž mu věnuje úsměv. Něco Eliotovi řekne a zasměje se.

"Ahoj, přišel jsi." Není to otázka, jen prosté konstatování.

"Ahoj kluci, byl jsem zvědavý, tak jsem tady."

"Ahoj Vojto, rád tě zase vidím. Koukám, že se ti daří opravdu dobře." usměje se na něj Max a prohlédne si ho od hlavy až k patě.

Vojta pod tím pohledem zrudne. "Jo, no… díky. Kdyby nebylo Eliota, nezvládl bych to tak rychle." pokusí se z toho vymluvit jedinou skutečností, která je podle něj pravdivá.

Eliot vedle nich si všimne Maxova zkoumavého pohledu, který věnuje Vojtovi. Ty vlasy Vojtu hodně změnily. Udělaly z něj úplně jiného člověka, nedivil se, že ho zaujal. Jenže jemu je potom věnován úplně jiný pohled. A to ho překvapí snad ještě víc. O krok ucouvne.

Byl to obdiv nebo něco víc?

Měl strach na takové pocity jen pomyslet. Od Radimova odchodu nikoho neměl a Vojta byl po takové době první, kdo se mu dostal pod kůži o něco víc hlouběji než ostatní… a Max… Max byl úplně jiná kategorie.

Když se na Maxe znovu podívá, zjistí, že je zapředený do družného rozhovoru s Vojtou, který drbe na hřbetě Montyho a u toho odpovídá celkem uvolněně na Maxova slova.

Probere ho až zavelení z Maxových úst, že by se měl jít posadit na tribunu, protože tak bude vidět na celý cvičák.

Eliot zakroutí hlavou, vyžene tyhle myšlenky z hlavy a rozhlédne se kolem nich. Už se to tu hemžilo dalšími štěňaty a jejich páníčky, takže byl opravdu čas začít.

Jenže nebyl schopný se soustředit. Berry byla pohodlně rozvalená ve stínu stromů u jeho batohu a nenuceně pozorovala dění kolem sebe. On se mezitím snažil zkrotit Maliho, který sice chápal, co se po něm chce, ale dělal to přesně ve chvílích, kdy se to hodilo úplně nejmíň. Začínal ztrácet naději na to, že by z něj mohli udělat opravdu služebního psa.

Pohledem zabloudí k Vojtovi, který byl opřený o zábradlí před sebou. Už před nějakou chvílí se postavil z vozíku a sledoval je ještě bedlivěji. Alespoň, že se nenudil. Zdálo se, že se i baví.

Hlavou mu pořád běhaly nežádoucí myšlenky na to, jaké by to bylo, mít po takové době vztah. A s kým vlastně? S Vojtou? Vojta mu říkal, že nechápe, jak ho může mít rád, když je taková nepoužitelná troska, jenže netušil, jak moc se ve svých slovech mýlil. To Eliot byl nepoužitelný. Fyzicky a intelektem ani ne, ale jednalo se spíš o emoce. Po svých zkušenostech už si nebyl jistý, zda by dokázal být k němu tak otevřený, jako byl k Radimovi, který jej takovým způsobem odmítl.

Vojta potřeboval někoho, kdo mu dá spoustu lásky. A on si nebyl jistý, zda by to ještě dokázal. Vzpomene si na svou nedávnou návštěvu v psychiatrické léčebně. Radim tam pořád ještě byl… a prognózy byly zlé. Všechno se to v něm znovu probudilo.

Bylo vůbec možné, zapomenout milovat někoho, koho zničilo vlastní tělo? I přes všechno, co se mezi nimi stalo, přes všechny nepříjemné rozhovory a hádky… Věděl, jak složitá je psychologie u někoho, kdo se dostane do takového stavu. Uvědomoval si všechny faktory a o to víc ho na tom děsilo, že to byl on, kdo si měl všimnout. Byl to on, kdo měl zasáhnout mnohem dřív, když se to mohlo ještě zvrátit. Nikdy to nemuselo dojít tak daleko. Nemusel o něj přijít…

Ale všechny ty okolnosti kolem… přivře bolestně oči.

Přišlo mu to jako teprve včera.

Jak se měl zbavit těch myšlenek a pocitů? Jak měl jít dál?

Myslel si, že už zapomněl. Bylo těžké vymazat to hezké. Bylo těžké zapomenout.

***

"Eliote, dlouho jsi tady nebyl." Ozve se překvapeně hlas psychiatra, který se staral o Radima. Mužovy oříškové oči se na něj vlídně usmějí a přitom si ho zkoumavě prohlíží. Eliot ví, že hledá odpovědi v jeho tváři ještě než je stihne vyslovit.

"Měl jsem teď jeden těžký případ a musel jsem mu věnovat hodně času, abych pomohl." usměje se omluvně.

"To chápu, vždycky si vybereš ty náročnější." poplácá ho muž po rameni. "Jdeš za Radimem?"

Eliot přikývne. "Chtěl bych ho vidět, mohl bych? Jak na tom je?"

"Na to, jak dlouho tu je, to jde velmi pomalu. Nemá moc snahu, i když sem za ním pořád chodí spousta lidí a snaží se pomoct… klesl hodně hluboko i během léčby tady. To všechno víš, Eliote."

"Vím, jak je na tom teď?" Nechá se provádět chodbou se spousty dveřmi. Je tu klid. Příliš velký.

"Zlepšil se. Dokonce se mu zase podařilo přibrat, ale je to ještě dlouhá cesta. Ještě pořád nemá tu potřebnou snahu… mám obavy, že ho budeme muset převézt na jiné oddělení."

Eliota to oznámení udeří do hrudi jako betonová koule. "On se..?" Do očí se mu nahrnou slzy, prsty se sevřou do pěstí.

"Bohužel, je ze všeho dost zmatený, museli jsme nasadit další léky. Pojď, ukážu ti jeho spis."

A Eliot ho zkoprněle následuje. Jeho Radim se z toho všeho dočista zbláznil?

Celou dobu doufal, že by se nakonec mohli smířit a být alespoň přáteli, zapomenout na staré křivdy... jenže osud byl nevyzpytatelný.