29. Kapitola

Omlouvám se, nejsem teď ve své kůži... fakt, že jsem hodně unavená, sešitá a bez nápadu, se podepisuje tam, kde se mi to hodí nejméně - v místě, kde odpočívám, kde se vypisuji. Za chyby se fakt omlouvám, později napravím.

29. Kapitola

---

"Eliote? Je všechno v pořádku?"

Eliot se zastaví v chůzi, když ho Max osloví. Ohlédne se na svého dlouholetého kamaráda a kolegu, ke kterému měl velmi blízko. Pokusí se usmát, ale na rtech se objeví jen nepodařený úšklebek. "Jasně."

"A proč tedy lžeš?" Úsměv a oči říkající: mě můžeš říct cokoliv.

"Potřebuju volno, nutně." povzdychne si. Dělal všechno pro to, aby byli lidi kolem něj spokojení a sám na sebe si čas neudělal. "Vypadnout mimo civilizaci a vypnout. Už nedokážu být nezaujatý." Přizná se. Vojta na něj měl příliš velký vliv svou osobou. A bylo to víc a víc intenzivní.

Max na Eliota hleděl zvláštním pohledem. V hlavě kalkuloval, jak moc vážné to s Eliotem bylo. Ale když se na něj podíval pečlivěji, všiml si, že jeho oči se přestaly smát. To bylo něco neobvyklého. Stejně jako kruhy pod očima.

Ne, tohle opravdu nebyl Eliot jakého znal. I když byl smutný a unavený, tak nikdy nevypadal až takhle… emotivně přepadlý.

On opravdu potřeboval volno. A když si o to Eliot řekl takovým způsobem… i když po malém nátlaku… to už něco znamenalo. Že to bylo důležité, aby se jeho přítel neskácel bez života k zemi.

"Mám ti pomoct s Vojtou?" to je první věc, která ho po tom prozření napadne. Vojta teď byl na Eliotovi příliš závislý.

"Mám obavy, co by se stalo, kdybych najednou zmizel a vzal si pár dní volno. Ale nechci to udělat alespoň bez malé jistoty, že kdyby potřeboval, že tu pro něj někdo bude. A já vím, že tobě můžu v tomhle ohledu věřit, Maxi." Eliot na svého kamaráda upře pohled. Plný prosby a očekávání.

"Jak bych ti mohl odolat." Uculí se Max. "Řekni mu, že kdyby cokoliv, budu na příjmu. A na procházku ho mám brát asi neohlášeně, že?"

"To by bylo asi nejlepší. Myslím si, že sám by si neřekl. A zatím ho nechci nijak tlačit, i když bych asi měl."

"Neměj obavy, my to zvládneme, že jo, Monty?" Pes sedící vedle něj souhlasně štěkne.

***

Eliot potřeboval volno.

Vojtovi ta myšlenka rezonovala hlavou po celý čas, co mu ji Eliot oznámil a ještě dlouho poté, co se za ním zavřely dveře. Začínaly jím prostupovat opravdu velké pochybnosti o tom, že za to mohl doopravdy on, i když Eliot tvrdil opak.

Zaboří hlavu do chlupů plyšáka, kterého dostal od Eliota, a který s ním putoval i dál do nového bydlení. Zabíral tak čtvrtinu jeho postele, ale nestěžoval si. Postel byla tak velká, že by se na ní vešli tři dospělí lidé a pohodlně by se vyspali.

Nakonec musel po dlouhém přemýšlení, a mírném plyšovém přidušení, uznat, že to Eliot opravdu potřeboval. A on nebyl ten, kdo by mu mohl něco zakazovat. Naopak, on by měl být vděčný za to, jak mu Eliot pomáhal. Měl by mu dopřát nějaké volno po všech těch útrapách, které pro něj udělal a on v podstatě nehnul ani prstem. Sobecky si však přál, aby mohl jít s ním. Mluvil o přírodě a horách. Jenže tam se Vojta už nikdy nedostane, protože ho bude omezovat vozík a vlastní nohy.

Co na tom, že mu domluvil Maxe? Pro teď neměl náladu vůbec na nic.

Jenže zvuk zvonku byl víc než výmluvný.

A štěkot o chvíli později, kdy pustil Maxe nahoru, taky. Jenže něco bylo jinak. To nebyl jen jeden pes, který se přiřítil k jeho dveřím. Málem ho srazila chlupatá obluda podobně velká jako byl Monty, ale řekl by, že jej o něco převyšoval.

Potom mu došlo, že to je zřejmě ten roztomilý medvídek, kterého mazlil u Majka. Tohle ale nebylo štěně. Tohle byl pořádný pes.

"Sherly!"

"Monty!"

Hlasy dvou mužů protnou naráz jinak prázdnou chodbu.

Pozná jen Maxův a to proto, že se mu do sluchátka představil. Druhý je pro něj naprosto neznámý. Zarazí ho to. S kým sem Max jde? Kdo mu vůbec dovolil vodit mu domů návštěvy? Mohl by ještě zabouchnout a dělat, že není doma? Na to už bylo pozdě.

Najednou před ním stála dvojice mužů. Vedle Maxe naprosto neznámý mladík. Mohl být v jeho věku. Štíhlý, slušivě oblečený a s úsměvem od ucha k uchu. Zarazí se jako uhranutý, když mu pohlédne do očí. Modré oči s nádechem… fialové?

"Vojto? Jsi v pohodě?" Ozve se mu nebezpečně blízko ucha, až sebou trhne. Odtrhne se od uhrančivého pohledu a lehce se odtáhne, když si uvědomí, jak blízko něj Max je.

"Jo… jasně." zachraptí nevěřícně. Nemohl se na něj znovu podívat. Ten kluk… muž… byl naprosto dokonalý. Zrudne rozpaky, když si uvědomí, jak na něj musel civět.

Max si ho prozíravě prohlédne, ale nakonec s pobaveným úsměvem konstatuje, že je opravdu v pořádku. Moc dobře si všiml toho hladového pohledu. "Tohle je Lukáš." ukáže na svého kamaráda. "Slyšel jsem, že Majka a Marlyho znáš, tohle je Sherly, jeho máma." Ukáže na fenku u jeho nohou.

Vojta zmateně pohladí fenu na čumáku a potom si uvědomí, že měl nejspíš natáhnout paži nejdřív k páníčkovi. Celý rudý svou chybu napraví. "Omlouvám se. Jsem Vojta."

Byl nenávratně ztracený jen z barvy očí.

***

Eliot kráčel horskou stezkou, před sebou Berry, za ní hned rozverného Maliho, který neustále rejdil čumákem ve vzduchu a seznamoval se s novými pachy. Jen tak tak ho udržel, když ucítil tlustého sviště, který si dělal dostatečně velké zásoby na zimu. Kožich měl mohutný stejně jako tělo. A Berry na něj jen s ledovým klidem štěkla a pokračovala dál.

Doufal, že Maliho tahle vysokohorská vycházka, a vůbec celý tenhle výlet, unaví natolik, aby potom v horské chatě spal jako mimino a nesnažil se zdemolovat zařízení.

Čerpal energii z fyzického výdeje. Pomáhalo mu to pročistit hlavu, zapomenout na chvíli na všechno, co se kolem něj dělo. Co musel řešit. V tuhle chvíli neexistoval žádný problém. Ani mraky, které se kolem motaly a snažily se zakrýt slunce, které se zdatně bránilo, mu nemohly zkazit náladu. Déšť určitě přežije. Nebyl z těch, co by pár kapek řešil. Berry na podobné vycházky byla zvyklá a vodu s jejího kožichu vždycky dostali. Jediný Mali by s tím mohl mít problémy. Doufal, že potom nebude mít rýmu.

Ale Mali to měl zřejmě pod palcem. Nehleděl na teplotu, proklouznul pod každým pramínkem vytékajícím z horské studánky, kam mu Eliot nedovolil vlézt, za což se mu dostalo velmi vyčítavého štěněčího pohledu. To byl důvod, proč mu nepovolil vodítko výrazněji.

Čím výš se dostávali, tím víc se blížili k ledu, který na vrcholu hory byl, nehledě na roční období. Mrazivý větřík však dával vědět, že v těchto místech začne brzy padat sníh. A to i přesto, že když vykouklo zpoza mraků sluníčko, výrazně se oteplilo. V tu chvíli měl nádherný výhled pod sebe do údolí. Neřekl by, že pod sebou bude mít takovou strž, ale horské cestičky byly vyšlapané důkladně a ze zdola nebyly vůbec rozeznatelné. Až když se obrátil ve výšce, viděl pod sebou klikaté úzké stezky, po kterých přišel.

Těžký batoh ho příjemně tížil na zádech. Nepřišlo mu to jako zátěž. Spíš naopak to vítal. Pomyslná zátěž, která mu ležela na jeho bedrech, podle něj musela vážit víc.

Vojta ho naprosto pohltil. Udělal by pro něj cokoliv, i když si byl vědom, že to není dobré. Neměl nikdy dopustit, aby se mu takhle vryl pod kůži. A to i přes to, že se mu už předtím do kůže vryly výčitky za to, že nedokázal pomoci milovanému člověku.

Měl si držet odstup. Stejně, jako to dělal u ostatních. Dosud ale nikdo nebyl takový jako Vojta. Vojta měl něco do sebe.

Povzdychne si.

Nebyl pro něj. Zasloužil si někoho, kdo byl vyrovnaný se svým osudem. Ne někoho, kdo si stále po letech nedokázal odpustit. Potopilo by to jakoukoliv snahu o vztah, protože věděl, že mu ty zlé myšlenky budou v hlavě rezonovat hodně dlouho.

Takový byl. Nedokázal jen prostě otočit list a jít dál. Měl nějaké povinnosti, i když se nerozešli v dobrém. Možná jen chtěl mít klid na duši? V knihách se vždycky vracel zpět a připomínal si některé věci. Stejné to bylo i v jeho životě.

I přesto, že se Eliot tvářil vyrovnaně a sebejistě, uvnitř něj chvílemi vybuchovaly sopky a láva z nich pálila jeho vnitřnosti.

Najednou si nebyl jistý sám sebou. Zastaví se. Psi se nechápavě ohlédnou po svém páníčkovi, proč tak najednou. Jen Berry přejde zpátky, aby svého pána ukonejšila. Potřeboval někoho stejně trpělivého, jako byla ona. Někoho, kdo by snášel jeho vrtochy.

Ne všichni dokázali snést jeho osud a hlavně samotu, kterou vyžadoval, i když miloval kontakt s ostatními. Občas měl stavy, kdy potřeboval být sám. To měl asi každý, ale u něj to trvalo příliš dlouho, než aby to někdo dokázal pochopit a přijmout.

Byl složitý.

S celým svým životem potřeboval překonat svoje kostlivce. Možná by měl začít nejdřív s nimi a potom se vrhat do něčeho nového. Na novou cestu.

Proč ho takové věci napadly příliš pozdě? Bylo to už tolik let a nikdy se nad tím pořádně nezamyslel? Spíš se nechtěl zamýšlet, aby nemusel čelit realitě. Jenže Vojtův život pro něj byl trochu jako klíč od třinácté komnaty.

Chtěl by jít dál. Možná by chtěl jít dál s Vojtou. Ale chtěl jít Vojta s ním?