31. Kapitola

Všichni, co čtete mé povídky, víte, že tahle je něčím výjimečná. Bude výjimečná i svým koncem. Pořád ještě to konec není, i když už kávu vypil a teď se pustil do sušenek. :-)

Jinak jsem si dala "předsevzetí", že tuto povídku dokončím do konce října, tak jsem na sebe zvědavá.

31. Kapitola

---

Eliot nechápavě hleděl na Vojtu a v hlavě přemítal, kam by měl tenhle rozhovor vést. Nebyl si jistý, jestli vůbec chtěl vědět rozuzlení, i když věděl, že to bylo nevyhnutelné.

"Bude to znít strašně sobecky, když řeknu to, co chci. A taky ti tím ublížím, i když nechci." Povzdychne si Vojta. Nedokáže se Eliotovi podívat do očí. Nezvládl by tu tíhu Eliotova pohledu, který mu vždycky viděl až do žaludku. Ale vím, že kdybych to neudělal, tak bychom se oba zbytečně trápili." Napřímí se. "A to já nechci."

Dospělý muž sedící na židli naproti němu, na něj hleděl s očekáváním. Oči sice zářily, ale už ne radostí a štěstím. Vojta věděl, že Eliot nebyl hloupý. Určitě už si dokázal představit, co mu chce říct. Neměnilo to však nic na tom, že se cítil jako pitomec. "Učil jsi mě, že věci se mají řešit."

Eliot přikývne. "Tak do toho. Ať už chceš říct cokoliv, řekni to."

"Eliote…" Vojtův hlas zní něšťastně. Ten Eliotův téměř nezaujatý tón, jak se snažil obrnit před tím, co přijde… "Já tě mám opravdu rád. A nechci přijít o naše přátelství. Pomohl jsi mi a já jsem ti za to vděčný. A budu do konce života. Jenže to je ten problém. Já jsem ti vděčný za pomoc. To, že k tobě vzhlížím… jsi pro mě něco jako modla. Představa toho, co může člověk pro člověka být… určitý vzor… a proto… přemýšlel jsem nad tím. To, co k tobě cítím, je sice hodně velký cit, ale není to láska." Podívá se do Eliotových očí. "Kdybychom my dva měli vztah… já bych… nemohl bych ti dát všechno jako milující člověk, protože já tě nemiluji. A jestli jsem si to někdy myslel, tak to byl jen ten obdiv a hluboký cit, který ve mně vytvářel pocit, že nejsem sám. Že někoho mám… a když jsi mě postupně začal seznamovat se svými přáteli, začalo mi to vířit hlavou. Už jsem nebyl sám, znovu jsem poznával lidi… nebylo to jen o mě a o tobě. Když jsem byl jen s tebou, tak jsem nepřemýšlel nad něčím jiným. Možná za to mohl i fakt, že jsem spíš myslel na to, abych se dostal z nemocnice a z toho všeho… a když jsem teď tady, v novém bytě, který mám díky tobě… Zamyslel jsem se nad tím a došel k tomuto závěru. Ublížil bych ti. Ubližuju ti už teď, ale kdybychom měli vztah… ublížilo by ti to mnohem víc. Eliote…" natáhne se pro jeho dlaň, volně ležící na stole. Stiskne ji jemně ve své. "Já tě nechci ztratit ze svého života. Nechci pro tebe být cizinec. Ale taky nechci, aby sis dělal naděje a já tě musel odmítat."

Tak. Bylo to venku a skoro to nebolelo. Nebolelo to fyzicky. Začínalo to bolet uvnitř, když sledoval Eliotův výraz, který se měnil. Dotyčný se ani nesnažil ho schovat. Nechal svým tělem projet vlnu emocí, než nad tím tlakem povolil svůj postoj a lehce se nahrbil.

"V horách jsem se rozhodl, že se ti přiznám. Ale ty ses odhodlal mnohem dřív než já." Pousměje se Eliot poraženě. "Nemůžu ti to mít za zlé. Ani ti to nebudu vyčítat. Jsem rád, že jsi ke mně byl upřímný, Vojto. Vážím si toho. Ne každý to dokáže a je lepší, vyjasnit si to teď, než se potom dlouhé měsíce trápit ve vztahu. To bych nerad." Snaží se tomu postavit čelem tak, aby odsud neodešel tak zklamaný. Mohl to čekat. Kdo by měl o něj zájem? Byl podivín. Ne každý by to… ale Vojta byl jiný. Malá naděje na to, že by je mohlo spojit víc než přátelství, tam byla. Mohl ho získat. Jenže za cenu toho, že by s ním byl jen z vděku?

To nemohl dopustit. Kdyby na to přišel, nedokázal by si to odpustit.

A toho, co si nedokázal odpustit, už na svých bedrech nesl dost. Povzdychne si, což donutí Vojtu, aby se na něj starostlivě podíval. Skoro, jako by si vyměnili role. Zavrtí hlavou, jako že se nic neděje. "To je v pohodě, Vojto, já tomu rozumím. Vážně jsem rád, že jsi mi to řekl. Jen to musím strávit. Vrátil jsem se s tím, že ti to řeknu dřív, než by si na tebe začal dělat nároky někdo jiný." Pousměje se té myšlence. "Tohohle si opravdu vážím."

"Já jsem rád, že chápeš, že s tebou nechci být jen z vděčnosti. A i když to zní hodně sobecky, protože se ti nikdy neodvděčím za to, cos pro mě udělal. Vztah by to nevyřešil nikdy." Vojtovy prsty přejedou konejšivě přes hřbet Eliotovy dlaně. "Nezlob se na mě." Cítil se špatně kvůli tomu, jak teď musel na Eliota působit.

Zavrtí hlavou. "Nezlobím se." Zachraptí. Rozuměl tomu. Bylo to tak logické, jako nic jiného. I tak se ale necítil zrovna dobře. Potřeboval si to v hlavě srovnat a uspořádat tak, aby na Vojtu přestal myslet jako na objekt, který by chtěl. "Ale nezlob se na mě… budu teď muset jít." Zvedne se, chce odejít a být chvíli sám. Možná zalitovat sám sebe, že už zase narazil.

Život si z něj dělal jen legraci. Neustále ho srážel tam, kde byl a kdykoliv se vzchopil a odhodlal, znovu mu podrazil nohy.

"Eliote… právě jsi přišel, to…"

Eliot ho zarazí pohybem dlaně. "Vojto, nezlob se. Já neodcházím navždy, jen teď potřebuju být chvíli sám a urovnat si to. Zastavím se tu později." Slíbí mu.

A tak Vojta zůstane sedět v kuchyni sám se zatajeným dechem. Až když se za Eliotem zavřou dveře a po schodech už nejsou slyšet psí tlapky, nadechne se. Tohle totálně podělal. Podkopal důvěru a intimno, které mezi sebou s Eliotem měli.

***

Domů se Eliot nechystal. Rozešel se jen tím směrem, aby si na parkovišti vyzvedl své auto, naložil oba psy a potom se vydal směrem ke hřbitovu. Původně tam chtěl vzít Vojtu s sebou, ale teď byly jiné okolnosti.

Květiny měl u sebe na předním sedadle, aby je Mali nerozcupoval, ale v autě se choval až překvapivě slušně. Sice se neustále ohlížel, ale nazval by to psím kocháním. Doopravdy se choval slušně, když byl uvázaný do speciálního pásu pro psy. Berry řešit nemusel, ta byla klidná jako vždy.

Pousměje se při pohledu do zpětného zrcátka, když ty dva shlédne, jestli náhodou nekují nějakou tichou neplechu. Jako by i Mali pochopil rozpoložení svého současného pána.

V tichosti řídí, nepustil si ani rádio. Myšlenky mu v hlavě hučely dost hlasitě na to, aby se rozptyloval ještě i rádiem. Mlčky zaparkuje na stejném místě jako naposledy s Vojtou. Psy nechá v autě. Nechtěl je s sebou brát, i když Berry s ním jít mohla. Bude za chvíli zpátky, oni to jistě vydrží. Potom s nimi zajde na procházku.

Náhrobek začíná znovu zarůstat břečťanem. Zaklekne k němu, aby tu protivnou rostlinu otrhal. Opráší desku od hlíny a potom vymění uschlé květiny za čerstvé. V pokleku před fotografií tří usmívajících se tváří na chvíli zavře oči. Přišlo mu zvláštní, že klečí u hrobu líbí, které nikdy nepoznal, ale určitá pokora v něm vyvolávala pocit, že takhle je to správně.

Nemusel tu být. Nemusel to dělat, ale on chtěl. A to bylo zřejmě jeho mínus. Pro každého chtěl jen to nejlepší a zapomínal sám na sebe. Na svoje potřeby.

Za zvuky tichého rozhovoru, který se mu ozve za zády, se ani neotočí. Nemá potřebu nechávat se vyvádět z rovnováhy rozhovorem cizích.

Skloní hlavu, když mu z očí vyklouznou první slzy. Neplakal z lítosti nad Vojtovými rodiči.

Plakal sobecky z lítosti nad sebou. Jako by tu pohřbil svůj život a teď ho chtěl dostat zpátky.

Neuvědomí si přítomnost někoho dalšího. Až ruka na jeho rameni ho probere. Leknutím sebou trhne, na kolenou uskočí jako popálený. Copak bylo normální, aby se na hřbitově takhle někdo někoho dotýkal? A ještě když byl tak mimo. Splašené srdce mu chce vyskočit z hrudníku a nepovede se mu to jen díky pevnému hrudnímu koši. Zamžourá proti sluníčku na člověka stojícího tak blízko něj.

"Maxi?!" vyjekne překvapeně. "C-co tady děláš?" Dlaní se okamžitě snaží setřít stopy slz ze svých tváří. Max ho takhle vidět nemusí.

"Ahoj Eliote, asi to samé, co ty?" kývne k náhrobku Vojtovy rodiny a potom se výmluvně podívá na květiny ve své ruce. Až potom Eliotovi dojde, že uschlé květy, které položil před chvílí vedle hrobu, aby později vynesl do kontejneru, nebyly od něj.

"Je tu i Vojta?" vydechne ztěžka svou otázku. Max nemusí ani odpovídat. Stačí mu jeho pohled, který na okamžik spočine někde za jeho zády. Prudce se otočí a přitom se zvedne. Zakolísá náhlou ztrátou pevného podlaží pod nohama, ale ustojí to, aniž by se svalil zpátky. Vojta stojí kus od nich. Nemohl slyšet ani jejich rozhovor. Jen je pozoruje.

Co tu dělali? Jak mohl Vojta Maxe tak rychle přemluvit, aby s ním jel sem? A vzhledem k těm květinám… už tu museli být. Skloní hlavu. "Musím jít." Sebere svoji pošramocenou duši a s hlavou skloněnou do strany odkráčí ze hřbitova. Vyhne se cestičce, na které Vojta stojí. Teď by mu nedokázal čelit a něco vysvětlovat.

Jako omámený nasedne do auta. Pohledem mimoděk sklouzne na dvojici před sebou, kterou může vidět přes plot. Oba se o něčem baví, ale jeho nezajímal obsah rozhovoru. Chtěl být pryč.

Takhle ho neměli vidět. A vůbec… proč sem jezdil?

***

Zaklepe na dveře Vojtova bytu. Poprvé nepoužil klíče. Ale Vojta mu za malou chvíli otevírá dveře a s překvapeným výrazem si ho měří. "Já… ahoj, pojď dál." Usměje se na Eliota a pomalu ustoupí ze dveří, aby mohl jít dovnitř. "Kde máš Berry?" všimne si Vojta, že má jen Maliho. A toho držel v náruči. Což se štěněti moc nezamlouvalo.

"Ahoj, chtěl bych si s tebou promluvit, můžeme? Neruším tě?" položí Maliho na zem a nechá ho, aby se rozběhl po chodbě bytu, sám se zuje a následuje Vojtu do kuchyně.

Vojta už se pomalými krůčky přesouvá do kuchyně, aby zapnul vodu v konvici. "Ty nikdy nerušíš, Eliote, pojď, udělám nám čaj. Venku už začíná být zima. Posaď se."

"Nechci chodit kolem horké kaše a rád bych vyslovil svoje myšlenky narovinu. Stejně jako jsi byl ke mně upřímný ty. Chtěl bych ti něco říct i ukázat." Usměje se Eliot na Vojtu a ten si teprve teď všimne, že ty jiskřičky už byly zase pryč. "Předně bych se chtěl omluvit za ten výstup na hřbitově. Neměl jsem tam co pohledávat a už vůbec tam chodit bez tebe."