Čas na změnu 22

Harry běžel temnými, prázdnými, bradavickými chodbami. Nestaral se o Filche ani o nikoho jiného a hnal se po schodech ze sklepení přes vstupní síň k masivním dřevěným dveřím, které strážily hlavní vchod do hradu. Na poslední chvíli zahnul a vrhnul se do nenápadného výklenku, který sousedil s menšími postranními dveřmi. I když jeho překotný běh skrze hrad nepřitáhl ničí pozornost, nechtěl pokoušet své štěstí otevíráním hlavního vchodu v tuto hodinu.

---

Chladný noční vzduch byl úlevou. Zchladil jeho přehřáté tělo a pomohl mu pročistit hlavu od rozvířených pocitů. Harry se zoufale snažil vyhnout jakémukoli fyzickému kontaktu se Severusem - jakkoli krátkému - obávaje se, že nejslabší náznak citu by ho mohl odradit od jeho úkolu. Nechtěl věřit, že k němu mistr lektvarů cítí něco jiného než opovržení, protože to byla právě ta víra, která ho vedla ke střetnutí s Voldemortem. Harry měl silnou motivaci, aby Temného pána zastavil, ale mladý kouzelník nebyl natolik naivní, aby si myslel, že se může radostně vydat vstříc smrti bez přesvědčivého důvodu. Například takového, že víte, že vás váše spřízněná duše nenávidí. Harry si povzdechl a opřel si hlavu o hladké dřevo dveří. I kdyby k němu Severus teď necítil nenávist, pocítí ji, jakmile si přečte deníky a uvidí, jak ho Harry zradil.

Vyšel z hradu a pustil se odhodlanou, ale neuspěchanou chůzí k lesu. Jeho plán nebyl zcela propracovaný, ale věděl, že se objeví tolik nejasností, že nedostatečně detailní plán nebude v nejmenším problém. V obrysech věděl, co se musí stát a to v kombinaci se znalostí toho, jak pracuje Tomova mysl, by mělo k úspěchu stačit.

Dosáhl kraje lesa a nevědomky si vybral přesně to samé místo, kam dorazil dříve toho dne. Sedl si do tureckého sedu a systemacicky si začal pročišťovat mysl. Když byla jeho hlava konečně zbavena rozptylujícíh myšlenek a obrazů, zaměřil svou pozornost dovnitř na spojení sdílené s Tomem Raddlem.

Zpočátku tam nic nebylo a Harry začal panikařit. Ovládl svůj strach a čekal.

Konečně, po dlouhé době, vzplála na spojení jiskra. Harry k ní nechal svou mysl nenápadně se zatoulat, snaže se svou přítomnost co nejvíce zamaskovat. Když dosáhl zdroje jiskry, obalil kolem něj své vědomí, snaže se zapamatovat si její umístění. Pak, aniž by se zcela vynořil ze své mysli, Harry otevřel oči a postavil se. Dovolil si malý samolibý úsměv a přemístil se.

Když dorazil na místo určení, obrátil svou pozornost k temnému obrysu zchátralého Raddleovic panství. "Zvyk je železná košile, že, Tome," zamumlal si pro sebe a pomalu se vydal k otlučenému železnému plotu, který se táhl kolem domu. Když procházel vchodem na pozemky, ucítil na kůži zaštípání ochranných kouzel. Vytrvale proti němu tlačila, ale Harry je prostě netrpělivě odstrčil vlastní magií - dokonce ani nepomyslel na vytáhnutí hůlky - a ochrany se zhroutily.

Udržoval stálé tempo a blížil se ke dveřím. Když se rozletěly dokořán chvíli předtím, než k nim došel, nepřekvapilo ho to. Ale překvapilo ho, kdo stál na prahu.

"Petře," řekl Harry, do hlasu mu prosakovala nenávist a ďábelsky se usmíval. "Jaký milý…bonus," pokračoval nebezpečně. Malý, obtloustlý kouzelník mávl rukou, pokynul Harrymu dovnitř, jako by jeho příchod celý večer očekával. Nevypadal ani vyděšeně.

Všechny Harryho potlačované emoce se dožadovaly uvolnění. Nenávist a láska, strach a odhodlání, vina a spravedlnost - vše, co se v něm za celý život nahromadilo, ale co rostlo zvlášť poslední rok, popohánělo jeho hořkou nenávist. Přemýšlel, jestli se jeho tělo viditelně dme přívalem moci, kterou uvnitř sebe cítil růst.

Petrův sebevědomý úsměv se ani nezachvěl, a když Harry vytáhl hůlku z rukávu a namířil ji na muže, který pomohl zradit jeho rodiče, všiml si jen slabého rozšíření zorniček.

"Počkej!" vypískl Petr příhodně jako krysa, kterou také byl. "Přišel jsem, abych tě dovedl ke svému mistrovi…"

"Vím kde je, děkuji," řekl Harry klidně, namířil na zrádce hůlku a srazil ho. "Avada Kedavra," řekl hlasem sotva hlasitějším než šepot. A přestože Harry z kletby odklonil většinu své síly, protože si ji chtěl uchovat na následnou konfrontaci, světlo, které vystřelilo z jeho hůlky, ozářilo halu jako nejjasnější slunce a vše obarvilo na svítivě zelenou. Petr s žuchnutím dopadl na podlahu.

Harry se nezdržoval, obrátil se k rozvrzaným schodům a začal po nich vystupovat. Ze starodávného koberece se mu pod nohama do vzduchu zvedala oblaka prachu. Když se dostal na vrchol schodiště, zaznamenal koutkem oka pohyb. Bleskově se otočil, aby útočníka znehybnil.

"Petrificus Totalus!" zvolal a zastavil Nagininy zuby stěží šest palců od svého obličeje. Podle všeho byl had stočený v temných stínech na vrcholku schodiště a čekal na něj. Neschopen odolat poklepal hada hůlkou na špičku nosu a blahosklonně ho pokáral. "Nejsi příliš chytrá, zlatíčko moje. Ale myšlení nikdy nebylo tvou silnou stránkou, že?"

Harry na chvilku zastavil a zhluboka se nadechl, ignoruje přitom nenávist vyzařující ze žlutých očí. Tělo mu vibrovalo mocí, a přestože se neobtěžoval s tím, aby teď spekuloval o jejím zdroji, ten pocit se mu líbil. Cítil se silný a všeho schopný. Nezastavitelný.

Tiše promluvil k Nagini. "Z jistého důvodu tě ušetřím. Ačkoli to nerad přiznávám, dlužím ti to." Když to řekl, odvrátil se od obrovského hada a pokračoval chodbou k osvětlené místnosti na jejím konci. Když vešel do místnosti, všiml si vysoké postavy stojící před krbem zády k němu. Mihotavé světlo ohně vyrýsovalo Voldemortovo tělo, ale jeho rysy zůstaly ve stínu.

"Ahoj, Harry," řekla postava chraplavě.

"Zdravím, Tome," odpověděl Harry a jeho hlas zvonil pohrdáním. Podíval se zpět na dveře, pokynul jim, aby se zavřely a pak je kouzelně uzamkl.

"To je proto, aby nás Nagini neobtěžovala, Harry?" zeptal se Tom pobaveným hlasem. Od ohně se neotočil.

"Ne, ta je právě teď trochu indisponovaná," odpověděl Harry. "To je, abych tě udržel uvnitř."

Voldemort zaklonil hlavu a smál se. Nakonec se obrátil a umožnil Harrymu ohněm ozářený pohled na muže, který zcela zničil jeho život i životy mnoha dalších.

"Ty nikdy nezklameš, Harry, abys mě nepobavil," řekl Tom a přibližoval se. Měl na sobě čistě černý hábit, který se mihotal a vypadal, jako by při chůzi kolem jeho těla poletoval, než aby na jeho vychrtlé postavě jenom visel. "Přišel jsi sám?" optal se jakoby překvapeně, přestože Harry věděl, že si toho je vědom od chvíle, kdy jeho nepřítel narušil jeho ochranná kouzla.

"Nechtěl jsem být vyrušován," řekl Harry. Síla, která se v něm budovala, se rozšířila ještě víc; dokonce tak, že byl ve skutečnosti překvapen, že nevybouchl, jak se to obvykle stávalo, když se jeho emoce vystupňovaly. Harry cítil jen to, že se dále skládá do sebe, zmenšuje svou velikost, i když její intenzita roste.

Vypadalo to, že Tom si je vědom bouře, která řádí v nitru jeho mladého nepřítele, protože naklonil hlavu a pozorně ho sledoval. "Dosáhl jsi dospělosti," zamumlal si zamyšleně pro sebe. Jeho ďábelský úsměv se ještě více roztáhl a udělal k Harrymu další krok. "Opojné, že?" zavrněl. "Ten příval síly?" Úsměv mu zmrzl na rtech a obličej se stáhl do hnusné masky nenávisti. "To tě nezachrání," zasyčel.

Voldemort udělal další krok, čímž se dostal přímo před Harryho. Vyzařovala z něj arogance. "To jsi čekal celý ten čas, abys mě vyzval v den, kdy nabydeš své moci, protože sis myslel, že mě porazíš?" pokračoval, očividně fascinován Harryho motivy.

"Ne," odpověděl Harry pevně. "Myslím, že to načasování je dílem náhody." Začal sbírat svou vůli, unavený bezvýznamným klábosením.

Tom se znovu zasmál. Byl to hrozný zvuk, chraplavý a sípavý a čistě ďábelský. "Náhody neexistují, chlapče!" vyplivl. "Pravda," odpověděl Harry šeptem. Pak udeřil. Avšak místo aby zaměřil svou sílu na úder ven, vtahoval ji dovnitř; navíjel ji kolem svého jádra, kde se začala točit. Nejdříve pomalu, ale rychlost se postupně zvyšovala.

"Co děláš?" zeptal se Tom, jasně zmatený jeho zvláštním chováním. Harry vycítil jeho zmatení a přikrmil ho, když do svého jádra vtáhl ještě víc síly. Na obličeji si nechal usadit záhadný úsměv. Pak, když ucítil, že Tomova zvědavost dosáhla vrcholu, vyslal k němu tenký úponek magie naplněný chutí moci, kterou v sobě Harry skrývá.

Cítil Tomův zájem i jeho váhání. Obrnil svou mysl proti nepřítelově nitrozpytu a skrze pouto k němu poslal ještě silnější vlnu.

To stačilo. Tomova touha po moci převážila jeho zdravý rozum, takže se skrze sdílené spojení nechal zavést do Harryho mysli. Harry nechal svou myslí proběhnout záchvěv paniky a obav, prohlubuje nepřítelovo sebevědomí, že není pánem situace. Kousek po kousku, jak Tom postupoval dál do jeho mysli, Harry snoval mentální síť kolem jeho černé duše, připravuje se udeřit.

Tu chvíli si vychutnával. Umožnil Tomovi, aby se sám ještě víc polapil, pak uchopil a obklopil duši toho bastarda a zcela ji vytáhl mimo tělo jejího majitele do svého těla. Tělo stojící před ním se zhroutilo na podlahu, připravené o svou životní sílu. Harry zamumlal zaklínadlo, které mělo zesílit jeho obranu, aby jeho mysl nepodlehla té druhé, která ho teď obývala. A pak ještě jedno, aby posílil své sevření polapené duše.

Pozdě si uvědomuje svou chybu udeřil Voldemort plnou silou a zevnitř napadl Harryho mysl. Harry při útoku padl na kolena a nemotorně si namířil hůlkou na hruď - ruce se mu třásly námahou. Tom vycítil, na co se chystá a vztekle zařval. Zaútočil ohromnou vlnou bolesti. Ta sevřela Harryho takovou silou, že se jeho tělo v reakci na mučení zkroutilo, uvolnilo sevření jeho hůlky a Harry se začal dávit.

Svolal všechnu svou značnou sílu a natáhl se pro hůlku, která se odkutálela kousek od něj. Každá chvilka byla utrpením. Tom ve svém vězení zuřil a útočil proti Harryho mysli. Bylo to Tomovo zoufalství, co nakonec Harrymu dodalo sílu natáhnout se posledních několik palců a sevřít hůlku. Jestli Tom takhle panikaří, pomyslel si, tak porážka toho bastarda je doopravdy nablízku. Odmítaje vzdát se kontroly na sebe opět namířil hůlku, kterou držel co nejpevněji nad svou hrudí. Otřesy, které jím zmítaly, byly každou vteřinou silnější. Věděl, že musí pronést zaklínadlo teď, než tu schopnost ztratí.

Zuby bolestí zatnuté, dýchaje přerývanými zalapáními po dechu, protlačil kouzlo přes rty.

"Avada Kedavra," zachrčel právě ve chvíli, kdy se dveře za ním rozletěly a dovnitř se přihnali Snape, Remus a Brumbál. Zelený záblesk vražedné kletby se vytratil stejně tak, jako zbytky jeho vědomí. Harry se svou kořistí spěchal k závěsu, aniž by si byl vědom milencova výkřiku, který ho provázel.

Harry šťastně proplouval zářící mlhou, užívaje si pocity spokojenosti. Zůstalo mu velmi málo vzpomínek na to, kým byl a jak se ocitl tady. V mysli mu přetrvával jenom nejasný pocit "mise splněna", práce konečně hotova.

V mlze neměl čas význam, a tak si Harry neuvědomoval, že míjí. Avšak někdy si představoval, že někoho slyší volat, ale ten hlas vždy zmizel dřív, než na sebe upoutal jeho pozornost. Jenom málo věcí teď pro něj mělo nějakou důležitost; soustředil se jen na pocit svobody, na létání a na světlo odrážející se od bílé mlhy.

Ale v nějakém bodě se před ním vytvořil stín. Když se pokusil změnit směr, aby se mu vyhnul, znovu se před ním objevil. Zvědavý, ale ne rozrušený, protože emoce v jeho existenci už nehrály roli, se přiblížil k nejasnému obrazu. Jak se přibližoval, tvar se stával stále jasnější a Harry si najednou uvědomil, že se dívá na svého kmotra.

"Siriusi!" vykřikl. Objal druhého muže a byl překvapený, jak skutečný a pevný mu připadal. "Jsi doopravdy tady?" zeptal se.

Sirius se usmál a počechral mu vlasy. "Ano, Harry. Doopravdy jsem. Už nějakou dobu se pokouším upoutat tvou pozornost."

Harry se zamračil, protože to vypadalo, že se to od něj očekává, ale doopravdy mu to líto nebylo. Byl zcela zbaven všech svých emocí a zjistil, že necítí žádný pocit viny, že svého kmotra neslyšel nebo mu nevěnoval pozornost. Místo toho jen pokrčil rameny.

"Myslel jsem, že tě tu uvidím," řekl.

"Jsem rád, že se to konečně stalo, Harry," řekl Sirius truchlivě. "Dochází ti čas."

"Čas?" zeptal se Harry zvědavě, protože to nechápal. Začal pociťovat slabý neklid - první pocit, který si od svého příchodu sem pamatoval. Následkem toho vířící oblaka mlhy, která ho obklopovala, ztmavla. Tentokrát se Harry zamračil doopravdy, když si té změny všiml. To se mu nelíbilo.

"Ano, Harry," pokračoval Sirius. "Pořád se můžeš vrátit, ale čas, kdy se to stane nemožným, se rychle blíží."

Harry se znažil vzpomenout si, proč je návrat tak důležitý a pak, najednou, ho zavalily vzpomínky. Jak mu hlavou probíhaly potlačené vzpomínky, mlha nabírala stále více stínů. S obviněním se povídal na Siriuse. "Proč jsi mě přinutil vzpomenout si? Byl jsem tu tak šťastný."

Sirius si stoupl přímo před Harryho, položil mu ruce na ramena a upřeně se mu podíval do očí. "Můžešbýt šťastný tam," prohlásil. "Udělal jsi to, co po tobě žádali, Harry. Tvé závazky byly naplněny. Teď je čas, aby dostalo přednost to, co chceš a co potřebuješ."

"Co chci je pro mě ztraceno," řekl Harry bez nejmenších pochyb v hlase. "Nikdy mi neodpustí." Nebylo nutné, aby říkal kdo.

"Harry, už ti prominul," Sirius kmotřencem zatřásl. "Jediná osoba, která ti neodpustila… jsi ty." Sirius si povzdechl, spustil ruce z Harryho ramen a založil si je na hrudi. Podíval se na mladého muže: "Jsi dostatečně silný, abys to udělal?"

Harry se zamyslel, než odpověděl. "Nevím," řekl upřímně. "Nejsem si jistý, že chci. Tady se mi to líbí." Pak se zamračil. "A i kdybych chtěl, jak bych mohl? Je to nemožné."

Sirius se usmál a chytil ho kolem ramen. Přitáhl si ho blíž, rozešel se a táhl Harryho s sebou. "Pro tebe to nemožné není, Harry. Ty máš sílu vrátit se."

Harry záměrně nezkoumal možnosti tohoto prohlášení. Děsilo ho. Potřásl hlavou pokoušeje se zbavit se temných myšlenek, které se v něm znovu usadily. Přestože se děsil odpovědi na svou další otázku, jeho vrozená statečnost v něm převládla a on se nervózně otočil na kmotra.

"Když jsem já dostatečně silný na to, abych se mohl vrátit, co Voldemort? On je stejně silný jako já, ne-li víc. Má šanci uniknout? Bylo to všechno zbytečné?" Harry cítil, jak v něm roste panika, když nahlas vyslovoval své obavy. A chladná bílá mlha, která kolem nich vířila, se stávala temnější a zlověstnější.

Sirius se znepokojeně rozhlédl, okamžitě se zastavil a postavil se k Harrymu čelem. Vzal chlapcovu bradu do dlaní a zhluboka se mu zadíval do očí. "Uklidni se, Harry," řekl pevně. Stejně jako předtím jsi schopný uvolnit smršť magie."

Harry ignoroval přísné varování, vytrhl se z kmotrova sevření a promluvil. "Tak bylo?" trval na svém a ani trochu se neuklidňoval. "Všeho jsem se vzdal - všeho - abych se ho navždy zbavil. Říkáš mi, že jsem možná zklamal?" Harryho emoce - ne zcela pryč, pouze potlačené magií závěsu - v jeho mysli burácely, stupňujíce už tak prdkou bouři kolem nich.

"Harry Jamesi!" zařval jeho kmotr. "Ovládej se!" Sirius zatřášl mladým kouzelníkem natolik, že ho vytrhl z jeho běsnění. "Přitáhneš ho k nám, jestli s tím nepřestaneš," řekl zoufale. "Nechápeš to, Harry? Přitahuješ temnotu. Drž svůj vztek a strach na uzdě." Vtáhl si Harryho do pevného objetí a přitáhl si jeho hlavu na rameno. Konejšivě ho hladil po vlasech a šeptal mu do ucha. "Uklidni se, Harry, přiveď zpět světlo," radil mu pevným, ale jemným hlasem.

Harry konečně zaregistroval kmotrova slova a okamžitě zareagoval na strach v nich vkořeněný. "Omlouvám se," zašetpal a roztřeseně se nadechl. "Ukaž mi jak."

Sirius ho sevřel ještě pevněji. Sledoval, jak černá mlhla zpomaluje své bouřlivé víření a postupně, postupně se vyjasňuje. "Vedeš si dobře, Harry," řekl tiše. "Jenom se uklidni."

Chvíli tak spolu stáli, dokud se svět kolem nich neuklidnil. Nakonec se Harry odtáhl a rozhlédl se. V údivu vzhlédl a setkal se s kmotrovýma tmavýma očima. "To jsem udělal já?" zašeptal.

"Ano, Harry. To všechno jsi udělal ty." Naklonil hlavu a kriticky ho sledoval. "Myslel sis, že tě tvé síly opustily, když jsi přešel na druhou stranu?"

"Já…já jsem o tom nikdy pořádně nepřemýšlel," připustil Harry.

"To je překvapení," škádlil ho kmotr a pocuchal mu vlasy. Pak zvážněl. "Tady si musíš dávat na temnotu pozor. Přebývá tam vše ďábelské a to bys k sobě rozhodně přitáhnout nechtěl." Harry zamyšleně kývl a pak se znovu zadíval staršímu muž do očí.

"Siriusi," zeptal se Harry, obličej znovu zbrázděný ustaraným výrazem. "Co jsi myslel tím, že se můžu vrátit? A kdybych toho byl doopravdy schopný, proč by nemohl Voldemort? Nebo ty?"

Sirius vzal Harryho za ruku a znovu se rozešel zdánlivě náhodným směrem. "Voldemortova duše je černá díra zla a nenávisti," řekl, zatímco šli. "Jeho existence tady je tím určena. Teď přebývá na temném chladném místě, ze kterého nikdy neunikne. O tom tě můžu ujistit. Je to jeho povaha, co ho tam vězní. S absencí světla nemá šanci najít cestu ven."

Sirius si Harryho opět přitáhl teplou paží kolem ramen. "Zvládl jsi to, Harry," řekl s láskou a obdivem v hlase. "Už nikdy nebude volný, aby mohl šířit svou nákazu po našem světě."

Harry pomalu kývl, vstřebávaje tu informaci. Cítil z toho jistou pýchu a uspokojení, ale jeho srdce se jen pomalu rozjasňovalo. Stále ho pronásledovaly vzpomínky na jeho život a na Severuse.

"Řekl jsi, že se můžu vrátit, Siriusi," začal Harry a Sirius jenom přikývl, aniž by se na něj podíval, sleduje cestu před nimi. Jeho chůze byla pevná a jistá a Harry poprvé začal přemýšlet o tom, jestli jen bezcílně jde nebo má na mysli nějaký cíl.

"Řekl," odpověl Sirius. "Rozhodl ses, co chceš, Harry?" zeptal se opatrně.

Harry si povzdechl. Divil se, že vůbec dostal na výběr, ale neodpověděl.

Sirius se zastavil a s povzdechem se dlouze rozhlížel okolo. Pak si pro sebe kývl a setkal se s Harryho očima. Položil mu ruku na rameno a jemně ho zmáčkl.

"Harry? Netrpěl jsi už dost? Ano, můžeš tu zapomenout na svou bolest, ale jak jsi právě viděl, nikdy tě doopravdy neopustí. Neseš si zbytkové emoce ze svého života, ze všech svých životů, s sebou - po celou svou existenci.

Harryho obočí překvapeně vystřelilo. "Budu mít víc než jeden život?" zeptal se.

Sirius protočil oči a láskyplně ho poplácal po tváři, než pokračoval. "Soustřeď se na to, co říkám, neřáde," řekl Sirius, ale jeho napomenutí bylo prošpikováno humorem a láskou.

"Odpusť si, Harry. Vrať se a prožij dlouhý a plný život s mužem, kterého miluješ. Vymaž všechno špatné ze své minulosti a nahraď to šťastnými vzpomínkami." Sirius pokrčil rameny a natáhl ruce, jako by to bylo jednoduché. "Dostaň se přes to, co jsi musel udělat a přijmi to. To je první krok," řekl Sirius a pohrozil mladému muži prstem přímo u nosu.

Harry zíral na světla pohybující se v mlze, ale jeho pozornost byla obrácena dovnitř, jak zvažoval kmotrova slova.

"Mýlili jste se v něm, Siri," řekl a konečně se na druhého muže podíval. "Nebyl tím, čím jste mysleli, že je." Sirius se jenom usmál, vzal Harryho tvář do dlaně a jemně ji hladil.

"Já vím, Harry," řekl, v hlase lítost. "To je jedna z věcí, které jsem si musel odpustit." Podíval se mladému muži do očí a pokračoval. "Nejsi jediný na tomto světě, kdo někomu způsobil bolest, Harry. Nenos břemeno každé bolesti a každé spáchané špatnosti. Pravda, máš neobyčejnou sílu, ale pořád jsi jen člověk."

Sirius se usmál a lehce kmotřence políbil na čelo. "Vrátíš se domů, Harry?" zeptal se. "Čekají na tebe."

Harry sledoval, jak vířící mraky kolem nich splývají a mizí, jako by mu dávaly znamení. Tomu lákadlu bylo těžké odolat. Byl tak unavený z bolesti. Přemýšlel, jestli si dokáže odpustit. Bude to složitý úkol, dokonce složitější než ten, který právě dokončil. Možnost dalších konfliktů najednou způsobila, že se cítil slabý. Sirius vycítil jeho váhání, smutně potřásl hlavou a nechal svou ruku sklouznout z Harryho ramena.

"Rozhodni se brzy, Harry," řekl. Jeho hlas slábl, slábl zároveň s tím, jak jeho tělo začalo ztrácet pevný tvar a rozplývat se do okolní mlhy. Harry ho sledoval mizet, zmatenější než kdy předtím.

"Mám tě rád, Siriusi," zavolal, když mu kmotrovo tělo zcela zmizelo.

"Já tebe taky, Harry," ozval se hlas. "Rozhodni se brzy." A pak byl Sirius pryč. Harry sledoval, jak úplně zmizel v mlze, krátce jasně zazářil, a pak vystřelil pryč, aby se připojil k mnoha dalším světýlkům, která kolem sebe poletovala v složitém vzoru.

"Budu o tom přemýšlet," řekl tiše prázdnu kolem sebe.