DI - Kapitola 2 2/2

"Vidím, že se ti líbí bolest." Nebyla to otázka, ale Harry instinktivně kývl, užívaje si ostrý, intenzivní pocit, který byl jako droga. Bylo to dokonce lepší než potěšení. Ne, byla to sama o sobě… rozkoš.

"Perfektní," pokračoval temný, chraplavý hlas, zatímco chladná ruka, která stále zpracovávala jeho erekci, najednou zastavila a silně se kolem něj sevřela. "Protože se ti chystám způsobit hodně bolesti."

Harry zasténal. Znovu byl silně zatahán za vlasy a v tu samou chvíli byl otočen a hrubě strčen zády ke zdi. Když vzhlédl, uviděl před sebou démonické černé oči…

---

… a vzbudil se s hlasitým zasténáním. Srdce mu prudce bilo, jako by se pokoušelo vytrhnout se mu z hrudi. Celé tělo se mu otřásalo vlnami rozkoše pomalu mizejícími z jeho hrudi. Zasténal a zabořil hlavu do polštáře pokoušeje se zastavit pocity a vjemy na jeho tělo. Když se byl konečně schopný uklidnit, a když se zmírnil palčivý pocit potěšení, otevřel oči a podíval se na své pyžamové kalhoty. V rozkroku viděl obrovskou lepivou skvrnu. Když nadzvedl lem kalhot, viděl, že má podbřišek pokrytý semenem.

"Kurva! Kurva! Kurva!!!" klel tiše a nevěřícně zíral na ten nepořádek. "To nemůže být pravda. To není možný! Sakra!"

Rozhlédl se po místnosti po svých spících spolubydlících, kteří mírumilovně klímali, a poděkoval bohu, že si předtím, než šel spát, vzpomněl umístit kolem své postele zvuk tlumící kouzlo.

S povzdechem znovu padl na polštář a zavřel oči. V mysli se mu začaly zjevovat obrazy z toho snu.

Vzpomněl si na schody… a na sklepení… a na černé bezedné oči…

Tep se mu zrychlil.

Ne, to nemůže být pravda!

***


"Harry! Harry! Vzbuď se." Harry ucítil, jak mu někdo třese rukou a slyšel Ronův hlas, prokousávající se přes mléčnou, hustou mlhu spánku obalující jeho rozespalou mysl. "Jdeme všichni na snídani. Obleč se a pojď."

"Nikam nejdu," řekl Nebelvír a přetáhl si pokrývku přes hlavu.

"Nebuď hlupák, kámo. Koneckonců něco jíst musíš."

"Přines mi jídlo sem, jako včera."

"Ale Harry…" začal Ron, ale Harry ho silným hlasem přerušil:

"Rone, prosím!"

Zrzek zavřel pusu a kývl. Než měl Harry možnost zvednout se z postele, jeho přítel zmizel.

Zatímco se oblékal, přemýšlel Harry o způsobu, jakým bude teď muset žít. V žádném případě už nebude moct chodit svobodně po hradu. Na všechny hodiny bude chodit v plášti a bude si ho sundávat na poslední chvíli těsně před třídou, právě včas na to, aby ho učitelé ještě vzali do třídy. Ron a Hermiona ho budou zásobovat jídlem. A famfrpál… To byl Harryho největší problém. Famfrpál je jeho největší vášní, ale jak by se teď mohl podívat komukoli z týmu do očí? Bude muset s něčím přijít. Možná, že když si budou myslet, že nastydl, nebude se v blízké budoucnosti muset účastnit tréninků. A do dalšího zápasu by se situace mohla uklidnit a on by mohl hrát. Teda pokud ho samozřejmě nevyloučili z týmu, protože si myslí, že chce spát s nejnenáviděnějším učitelem na škole. A možná že zmeškané tréninky budou důvod pro jeho vyloučení.

Harry si povzdechl a sedl si na kraj postele.

Všechno je to Snapeova vina! Ten umaštěnej zkurvysyn mu úplně posral celej život! Nikdy mu to neodpustí! Najde způsob, jak se mu pomstít, a pak bude Snape litovat každýho jedovatýho slova, každý hnusný poznámky, kterou kdy Harrymu řekl. Nikdo nikdy nemůže vyvolat v Harrym takový syrový bublající vztek jako Severus Snape! Jenom Snapeovo jméno způsobovalo, že v Harrym začala vřít krev! Jenom ta myšlenka, že by někdy mohl cítit touhu k takové napodobenině člověka, jako je Severus Snape, byla směšná!

V Harryho hlavě se vynořila představa dvou temných, bezedných, démonických očí, která viděl ve spánku…

To nemohl být on.

Ne, to určitě nebyl.

Navíc, vzpomínka na ten sen byla tak nejasná, když se probudil, že přemýšlel, jestli se mu to doopravdy zdálo, nebo si to jenom myslel. Každopádně, zřejmě každý mladý muž v jeho věku se občas probudí v tohle stavu… a nezáleží na tom, co se mu zdálo… dobře?

Kroky na schodech přerušily Harryho myšlenky. Vyděšeně přes sebe rychle přehodil neviditelný plášť, ale byl to jenom Ron, který se vracel se snídaní. Harry se rychle najedl, a pak odkráčel na přeměňování s otcovým pláštěm ovinutým pevně kolem sebe.

Nemohl říct, že by před prvním setkáním s ostatními studenty nebyl nervózní, nebo dokonce vyděšený, ale rozhodl se jim nedat šanci trápit ho. Ve chvíli, kdy se objevila profesorka McGonagallová, si Harry plášť rychle stáhl, strčil ho do batohu, několikrát se zhluboka nadechl, a pak vyskočil zpoza rohu a vběhl do třídy právě když McGonagallová zavírala dveře za posledním studentem. Profesorka se na něj překvapeně podívala, ale jeho náhlý příchod nijak nekomentovala. Avšak mezi studenty jeho objevení způsobilo značnou senzaci. Všichni na něj zírali a šeptali si mezi sebou, zakrývali si pusy a občas propukli v smích.

"Co se to děje?" přísný hlas profesorky McGonagallové přerušil mumlání rozlévající se třídou. "Ticho! Posaďte se a vezměte si učebnice."

Poprvé v životě byl Harry rád, že McGonagallová je přísná učitelka a nestrpí ve třídě žádné diskuze. Posadil se vedle Rona a pokoušel se nedívat na nikoho konkrétního, zvlášť ne na nikoho u zmijozelských stolů. Věděl, že kdyby se ho Malfoy pokusil něčím vyprovokovat, ztratil by trpělivost a udělal nějakou hloupost. Vzpomínka na to, co Malfoy řekl včera na chodbě, byla stále čerstvá a Ron mu řekl, že během večeře a snídaně Zmijozelové soutěžili v tom, kdo přijde se "zábavnější" písničkou o něm a Snapeovi. Harry nechtěl vědět, na co přišli.

Během zbytku hodiny Harry přemýšlel, jak by mohl skončit s lektvary. Radši by zemřel, než aby se šel zeptat Snapea. Nechtěl s tím bastardem mít nic společného. Nejlepší by bylo, kdyby toho zasrance s hákovitým nosem a úzkými rty zkřivenými do sarkastického úsměvu nemusel nikdy vidět.

Ale věděl, že potřebuje hodiny lektvarů, aby se mohl stát bystrozorem. Ale v kouzelnickém světě je spousta jiných zaměstnání, ve kterých by mohl excelovat. Mohl by se stát profesionálním hráčem famfrpálu. K tomu by určitě lektvary nepotřeboval.

Šťouchanec od Rona ho vytrhl z jeho myšlenek. Vzhlédl a všiml si, že se na něj McGonagallová dívá s přísným výrazem.

"Možná by se pan Potter mohl přestat vznášet v oblacích a vrátit se k hodině."

"Omlouvám se," zamumlal Harry a sklopil oči ke stolu. Okolo sebe uslyšel zlomyslný šepot.

"Pottere, sníš o Snapeovi?" To byl Seamusův hlas.

"Zmlkni!" zasyčel Harry. Seamus s Deanem se začali hihňat a Harry skončil se zářivým zrudnutím.

Během přeměňování, kde měnili šneky v ručníky - v čemž doopravdy neviděl žádné praktické využití - Harry zjistil, že je příliš roztěkaný, než aby se mohl pořádně soustředit. Hučení, které provázelo praktická cvičení, bylo pro studenty ideální příležitostí mluvit o Harrym, a k němu sem tam dolétly různé nechutné a znepokojující komentáře. Ron s Hermionou seděli každý po jedné jeho straně, jako jeho osobní ochranka, a zaráželi všechny provokace na vrub jejich přítele. Harry jim byl za to vděčný. S každou jedovatou poznámkou, která se k němu od jeho bývalých přátel donesla, cítil rostoucí frustraci. "Snapeův milenec", "Snapeova děvka" - to byly ty jemnější termíny, kterými ho uráželi.

Když se pokoušel přeměnit svého šneka, třásly se mu ruce.

"Harry, řekni to McGonagallové," Hermionin hlas byl téměř prosebný. "Ona to ukončí."

"Ne!" zasyčel Harry a pokoušel se soustředit na kouzlo.

Snil o tom, že už je po hodině a všichni mu dají konečně pokoj. Chtěl utéct a schovat se v ložnici. Rozhodl se, že na další hodiny nepůjde. Nechtěl dát dalším studentům víc příležitostí, jak ho ponížit.

Hluk ve třídě přerušilo zaklepání na dveře. McGonagallová je šla otevřít, krátce promluvila s osobou stojící za nimi, a pak řekla studentům, "Za chvíli budu zpět. Pokračujte v hodině." Střelila po nich zlověstným pohledem a odešla.

Jakmile se za ní zavřely dveře, Harry se napjal a zasténal. "Ale ne…"

"Pottere!" Když uslyšel hlas Draca Malfoye ozývající se z druhé strany učebny, kde Malfoy seděl, ztuhl. "Kdes byl tak dlouho? Schovával ses u Snapea ve sklepení?"

"Drž hubu, Malfoyi!" zařval Ron, ale blonďák ho úplně ignoroval.

"Cos dělal?" pokračoval Zmijozel a zlomyslně se usmíval. "Uspokojil Snape tvoje perverzní představy?"

Harry ucítil příliv studu a nenávisti. Kolem sebe viděl pobavené obličeje mající potěšení z toho, jak ho Zmijozel ponižuje.

"Řekni nám, jaký to bylo, když si tě bral," pokračoval Malfoy, každé jeho slovo jako bodnutí ho Harryho srdce a vnitřností rozpalovalo jeho touhu po odplatě. "Bylo to jako v tvých představách? Šukal tě a ty ses díval do jeho černých, vzrušujících očí a prosil o víc?"

Smích kolem něj byl hlasitější. Malfoy se jen usmíval, potěšený sám sebou. Jediná věc, kterou Harry v té chvíli cítil, byla nenávist.

"Pottere, řekni nám, jaký to je, když ho kouříš? Chutná jeho sperma jako lektvary?"

Harrymu se zatmělo před očima. Neslyšel nic jiného, než Malfoyův hlas a viděl jenom jeho. Vztek, který v něm rostl, ho roztřásl. V koutcích očí ho pálilo. Ron a Hermiona ho s obavami sledovali.

"Pottere, ukaž nám, jak sténáš jeho jméno," Malfoy zavřel oči a zaklonil hlavu. "Ach, Severusi, šukej mě… takhle… víc! Ah!"

Smích, který propukl v celé třídě, byl ničím v porovnání se vzteklými výkřiky, které porazily Harryho mysl a unikly mu z úst. Řízen instinktem a úplně zapomínající na cokoli jiného vyskočil z lavice, udělal několik kroků a vrhl se na blonďatého Zmijozela. Mafloy překvapeně vykřikl, když byl sražen z lavice a přistál na zemi s Harrym na sobě. Ten byl zaslepen zuřivou nenávistí. S výjimkou touhy po vraždě už nic necítil. Chtěl Malfoye zničit, rozdrtit jeho lebku, vydloubnout mu oči, zlámat kosti! Slepě bojoval a bestie v něm řvala, užívala si strachu a bolesti, která z Malfoye vycházela. Když udeřil Zmijozela do nosu, ze kterého se vyvalila hustá krev, rány na jeho ruce se znovu otevřely. V tu samou chvíli ho Malfoy v obraně udeřil do čelisti a Harry v ústech ucítil hořkou příchuť krve. Okolo sebe slyšel výkřiky a jekot, ale bylo to jako by k němu přicházely z daleka. Ve chvíli, kdy ho zezadu popadly něčí ruce a pokusily se ho odtrhnout od jeho cíle, ho Malfoy chytil za vlasy.

"Harry, přestaň!" dolehl k němu Hermionin poplašený výkřik.

Harry se kroutil a unikl ze sevření, pak skočil zpět směrem ke zkrvavenému Zmijozelovi. A najednou mezi nimi byla bariéra, kterou nemohl překonat.

V učebně náhle zavládlo ticho.

Harry se s lapáním po dechu zvedl z podlahy a podíval se ke dveřím. U vchodu stála profesorka McGonagallová s nataženou hůlkou a v obličeji měla výraz hrůzy smísené se vztekem.

"Všichni s výjimkou pana Pottera a pana Malfoye okamžitě odejdou!" Hlas se jí rozhořčením třásl. "Jděte!"

Studenti si bez jediného slova sbalili své věci a spěchali z učebny. Harryho dech se pomalu vracel k normálu, jak se mu z těla vyplavoval adrenalin. V té době ucítil nesnesitelnou bolest v pravé ruce. Také cítil, jak mu po rtech stéká krev. Malfoy, držící si nos, který silně krvácel, se pomalu zvedl z podlahy.

McGonagallová ztuhle přešla ke svému stolu, posadila se za něj a zírala na dva studenty s nebezpečným výrazem.

"Může mi někdo vysvětlit, co se stalo?"

Harry se zadíval na podlahu a sevřel pěsti.

"Bodder je šílebej," řekl Mafloy. "Vlhl se na mě bez bůvobu a pokusil se mě zabíd."

"Doopravdy?" McGonagallová se na Malfoye přísně podívala, jako by pochybovala o jeho nevinnosti. "Pottere, vysvětlete váš útok na pana Malfoye."

Harry zůstal tvrdohlavě mlčet a pokoušel se jí nepodívat do očí. Nemohl vymyslet žádnou výmluvu a ve skutečnosti by McGonagallová pravděpodobně žádné lži, kterou by vymyslel, nevěřila. Vrhl se na Mafloye a zlomil mu nos. Žádná výmluva ho z tohohle nedostane.

"Pottere, položila jsem vám otázku!" její hlas byl ostrý jako břitva. Když Harry zůstal zticha, profesorka stiskla rty. "Velmi dobře, jestli mi to nechcete vysvětlit, nebudu vás nutit. Ale tohle je sotva to chování, které čekáme od studentů šestého ročníku. To, co se dnes v mé třídě stalo je zavrženíhodné a neakceptovatelné! Zvláště v mé nepřítomnosti! Oba dva jste porušili minimálně pět pravidel školního řádu a měli byste se stydět! Odebírám každému z vás padesát bodů! Pane Malfoyi, jděte prosím na ošetřovnu a pak si domluvte schůzku s profesorem Snapem kvůli vašemu trestu. Po zbytek dne jste omluven z vyučování."

Malfoy se otočil, střelil po Harrym pohledem, jako by mu říkal 'Ještě jsem s tebou neskončil…' a odešel z učebny.

"A co se vás týče, Pottere," profesorčin hlas se stal trochu míň ledovým. "Nevím, co vás přimělo k takové zoufalosti, jako je vrhání se na studenta během mé hodiny, ale bez ohledu na důvod jste se choval hanebně a vaše jednání je zostuzením nebelvírské koleje."

Během její řeči Harry nepřetržitě zíral na jedno místo na koberci.

"Teď," pokračovala profesorka, "jděte na ošetřovnu a pak se hlaste panu Filchovi a zeptejte se ho na svůj trest. Rozumíte?"

Harry pomalu kývl a otočil se k odchodu. Pak ho něco napadlo.

"Profesorko…" řekl tiše. "Mohu se vás na něco zeptat?"

McGonagallová se na něj přes brýle povídala. "Na co?"

"Chtěl bych skončit s lektvary," řekl. "Mohla byste dojít za profesorem Snapem a přesvědčit ho, aby mi dal výjimku ze své třídy?"

McGonagallová stáhla obočí k sobě, a pak jí jedno vylétlo nahoru. "Do pondělí nemáte lektvary. Do té doby…"

"Ne!" přerušil ji Harry. "Mám na mysli, že už je nikdy nechci mít. Chtěl bych je nahradit jiným předmětem."

Chvíli bylo ticho.

"Nebudu se vás ptát, co vás přivedlo k tomuto rozhodnutí, Pottere, protože mám podezření, že bych nedostala odpověď. Avšak chci, abyste si uvědomil, že když odejdete z lektvarů, nebudete se moci stát bystrozorem. Jste si jistý, že to chcete udělat?"

Harry kývl a stiskl zuby.

"Jste si jistý, že si to nechcete ještě rozmyslet?" V jejím hlase byl náznak naděje.

"Ne, tohle je mé konečné rozhodnutí."

Profesorka se na chvilku zamyslela, zkoumala Harryho oči, a pak tiše řekla, "Dobře, promluvím s profesorem Snapem. Můžete jít."

***


Harry na ošetřovnu nešel. Chtěl se vyhnout nepohodlným otázkám o své poraněné ruce. Odpoledne a večer strávil v ložnici s výjimkou doby, kdy se musel hlásit u Filche na svůj trest. Školník mu poručil uklízet celý víkend všechny přístěnky ve škole, až se mu trochu uzdraví ruka.

Během oběda ho navštívila Hermiona a řekla mu, že se Hagrid ptal, co se stalo, a proč se neukazuje při jídle.

Večer po večeři se objevil Ron a informoval ho, že s ním chce mluvit McGonagallová.

Harry přes sebe přehodil neviditelný plášť a s tlukoucím srdcem běžel k jejímu kabinetu.

Doufal, že Snape souhlasil. Koneckonců Harryho vždy nenáviděl a chtěl se ho zbavit. Pravděpodobně byl velmi potěšený, že se jeho sen konečně splnil.

Před dveřmi si Harry svlékl plášť a zaklepal. Ředitelka koleje ho pozvala dál a řekla mu, ať se posadí.

"Mluvila jsem s profesorem Snapem," začala a dívala se na něj přes své brýle. "Byl velice pobouřený zprávou, že chcete skončit s jeho hodinami a kategoricky odmítá dát svůj souhlas."

"Co?" Harry zůstal bez řeči. Když se podíval na McGonagallovou, viděl, že i ona je překvapená.

"No, Pottere, obávám se, že toho pro vás nemohu víc udělat. Jestli chcete, můžete se ho pokusit přesvědčit sám. Profesor Snape mi zcela jasně vysvětlil, že vás chce vidět a promluvit si o tom s vámi."

Harry se při myšlence, že by měl se Snapem setkat o samotě, napjal.

Nikdy!

Táhl se zpět do ložnice a pokoušel si roztřídit myšlenky v hlavě.

Proč ho Snape nenechal odejít z jeho hodin? Vždycky se ho chtěl zbavit.

Na chvilku se zastavil.

No samozřejmě. To je jasný! Chce ho v hodinách otravovat. Ještě víc ho ponížit. A proč ne?

Nikdy nebude schopen vidět toho muže tváří v tvář. Už nikdy. Harry zrudl hanbou a ponížením. Jak by po tom, co se stalo ve třídě, ještě někdy mohl se Snapem normálně mluvit? Radši by nechal Weasleyova dvojčata, aby na něm vyzkoušela jejich netestované zboží, než aby se se Snapem setkal o samotě.

Jen při té myšlence na setkání se cítil slabý a zrychloval se mu tep.

Musí dál navštěvovat lektvary. Nemá jinou možnost. Musí na ty hodiny chodit a nějak se s tím popasovat.

TBC


* "Broken" by Lifehouse