DI - Kapitola 3 2/2

Grangerová zbledla a ztěžka polkla. Chtěla říct něco dalšího, ale Weasley ji zastavil. Jemně ji zatahal za rukáv a něco jí zašeptal.

Severus se otočil zpět k Longbottomovi a věnoval mu nenávistný pohled. Chlapec zavřel oči a rychle lektvar vypil.

Třída ztichla. Všichni zadržovali dech a sledovali, jak se Neville zhnuseně otřásl a položil lahvičku zpět na stůl. V tu samou chvíli mu na obličeji a rukách začaly vyrůstat chomáče černých chlupů. V několika chvílích bylo celé jeho tělo pokryto stále rostoucími chlupy, mezi kterými se leskly dvě k smrti vyděšené oči.

---

"Dobře, dobře…" Profesorův hlas prolomil ticho vládnoucí v učebně. "Vidím, že váš vzhled nakonec pasuje k vaší inteligenci," posmíval se Severus. "Slečno Grangerová, doprovoďte prosím tu opici na ošetřovnu. Pomfreyová najde způsob, jak ho vrátit zpět do normálu, a když ne, bude to pro kouzelnický svět malá ztráta."

Snape se ušklíbl a odtrhl oči od Longbottoma, jehož chlupy byly nyní tak dlouhé, že se dotýkaly podlahy. Stočil pohled ke stolu, kde seděli Potter, Weasley a Grangerová. Grangerová rychle vstala od stolu a běžela pomoct Nevillovi. Držíc ho za ruku ho odvedla ze třídy.

Triumf, který Snape cítil, zmizel jako ranní mlha, když zjistil, že Potter se celou dobu díval opačným směrem, jako by ho vůbec nezajímalo, co Snape jeho příteli udělal. Vztek se změnil v ledové ostří zuřivosti, které bodalo do mužova podvědomí. Přešel přímo k Nebelvírovi.

Stoupl si přímo před stůl a díval se na Pottera, který sbíral odvahu, a kterému hrálo na tvářích zrudnutí od vzteku, které bylo vystřídané zblednutím strachem. Nebelvírův lektvar byl barvy medu a byl by docela dobrý, jenom kdyby…

Listy rulíku, pomyslel si profesor a úkosem se podíval na Pottera, který se nervózně kousal do rtu.

"Kterou přísadu jste zapomněl, pane Pottere?" zeptal se Snape protahuje slova.

Harry se díval na lavici a zůstával zticha, měně tak vztek, který v Severusovi po celou hodinu vřel, v něco ostrého, ledového a nekontrolovatelného. Potter ho neustále ignoroval tak ostentativně, že jeho vztek překročil meze a změnil se v palčivou touhu opět vidět svůj odraz v těch zelených očích.

Toužil Pottera vidět zlomeného. Chtěl, aby nad sebou konečně ztratil kontrolu. Chtěl v těch zatracených zelených očích vidět vztek. Vidět tisíce nekontrolovaných pocitů zračících se v Potterově obličeji. Chtěl, aby začal vyšilovat a chtěl, aby viděl, jak hluboce ho nenávidí.

"Ptal jsem se, kterou přísadu jste zapomněl!"

"Nevím, pane," Potter odpověděl tak tiše, že ho Snape sotva slyšel.

"Možná, že kdybyste se podíval na tabuli, tak byste věděl, kterou přísadu jste vynechal!" zavrčel Severus a cítil, jak palčivý vztek přebírá kontrolu nad jeho myslí a dělá jej stále víc a víc lehkomyslným. "Ale proč byste měl mít zájem o pouhé pokyny k dnešním přísadám, když nemáte zájem ani o úpěnlivý pohled vašeho takzvaného přítele, Longbottoma, který na vás upíral před chvílí? Musí z vás být velmi zklamaný. Zlatý chlapec ho tentokrát nezachránil… Jaká škoda."

Potter sebou trhl a obličej mu prořízly blesky.

Snape zadržel dech.

Zabralo to.

Potter pomalu zvedl oči. Poprvé od začátku hodiny se podíval přímo do Snapeových očí.

"Baví vás to?" ozval se chladný, tvrdý hlas z Potterových rtů. Hlas, který již před dlouho dobou překročil hranice nenávisti. Hlas, který plál tisíci emocemi. Zelené oči byly zakryté temným stínem, takže pro Severuse nebylo možné v nich číst. Na moment v nich probleskly lítost a bolest, ale byly rychle vystřídány jedovatým pohrdáním. Lítost, znechucení, nenávist a… něco jiného. Něco zvláštního, divokého, nespoutaného, téměř šíleného… Ale všechno bylo pryč tak rychle, jako se to objevilo, zanechávaje za sebou jenom nezlomnou prázdnotu a úplnou lhostejnost, jako by se Potter za každou cenu pokoušel skrýt své emoce a zastrčit je hluboko do svého nitra, kde by se k nim mistr lektvarů nemohl dostat.

Ale bylo příliš pozdě. Snape již pochopil, co viděl…

Pocítil triumf. Jako by mu Potter dal ten nejlepší dar, jaký by si dokázal představit.

"Ano, velmi…" odpověděl a jízlivě se usmíval.

Byla to pravda. Ještě nikdy se tak nebavil… Ach, ale ta pravá zábava teprve začíná…

Ozval se zvon oznamující konec hodiny a Severus několikrát zamrkal, jako by se vracel do reality. Potter skousl ret a rychle se podíval jinam. Mistr lektvarů se obrátil ke třídě a zařval: "Konec hodiny. Všichni ven!"

A rychle vyrazil ke svému stolu. Potřeboval být chvíli sám. Potřeboval chvíli, aby mohl přemýšlet, co teď dělat. A věděl, ach ano, věděl velmi dobře… že teď bude moci udělat cokoli…

Studenti začali rychle sbírat své věci, chtějíce se co nejdříve dostat z učebny a říct všem, co se stalo. Ale Snapeovi to bylo jedno. Posadil se ke stolu a s přimhouřenýma očima pozoroval Pottera. Nebelvír se zašklebil bolestí, když zvedal svoji tašku na rameno a upustil ji na zem. Pak Severus, aniž by přemýšlel o tom, co dělá, otevřel jeden ze svých šuplíků a vytáhl malou lahvičku.

"Pane Pottere!" Chlapec při zvuku jeho hlasu ztuhl. "Zůstaňte po škole. Potřebuji si s vámi…"

Nestihl to doříct. Harry popadl svoji tašku a vyběhl z místnosti takovou rychlostí, jako by ho něco honilo.

Po chvilce ohromení Severuse znovu zalil vztek. Ale pořád to nebylo dost na to, aby to zničilo to krátké vítězství, kterého nad Potterem dosáhl.

"Weasley!" zavrčel Snape, než Nebelvír stihl odejít z učebny. Zrzek naprázdno polkl a se strachem se podíval na svého profesora. "Pojďte sem."

Když se mladý muž dostavil před Snapeův stůl, mistr lektvarů mu nevrle podal malou lahvičku. "Dejte tohle Potterovi a řekněte mu, ať si to třikrát denně dává na tu ruku." Když viděl Weasleyův zmatený a nedůvěřivý pohled, Severusova obočí se výhružně stáhla. "V mé třídě musí mít všichni studenti funkční obě ruce," dodal. "Nedívejte se na mě takhle. Kdybych chtěl Pottera otrávit, už bych to udělal před dlouhou dobou."

Když se šokovaný Nebelvír obrátil k odchodu, Snape ho ještě jednou zastavil.

"A Weasley, poraďte Potterovi, že není moudré, ignorovat mě v mých hodinách."

Weasley kývl a vyběhl z místnosti, zavíraje za sebou dveře.

Pak bylo v místnosti požehnané ticho. Severus se pohodlně opřel na své židli a povzdechl si.

To byla velice zajímavá hodina.

***

Ve středeční večer profesor Snape spěšně kráčel chodbou, pociťuje v levém předloktí sžíravou bolest.

Temný pán to už ví…

Po pondělní hodině, během které přinutil Longbottoma vypít jeho lektvar, mu ostatní učitelé nedali chvilku klidu a pořád mu předhazovali, co udělal.

Pomfreyová byla ze všech nejhorší. "Mohl jsi ho otrávit! Mohl oslepnout! Mohl jsi ho dokonce zabít! Nikdy jsem u profesora neviděla tak nezodpovědné chování!" ječela na něj.

Prýtová, která vypadala jako rozhořčená nadouvající se slepice, ho nazvala sadistou a McGonagallová - další matka Tereza utiskovaných dětí - se od něj ostentativně odvrátila pokaždé, když ho potkala.

Malá ztráta, myslel si Snape. Přinejmenším se teď nemusím pořád dívat na její nesouhlasné pohledy.

Dokonce i Brumbál si ho vzal stranou a dal mu přednášku o zneužívání moci a o humánním zacházení se studenty. A to ani nemluvě o tom, že Severusovi připomněl, že povinností profesora je učit a povzbuzovat studenty a ne je místo toho zraňovat. Z celé přednášky si Severus pamatoval jenom příšerný smrad Burmbálova přeslazeného čaje, jehož šálek mu byl také nabídnut.

Jestli si některý z nich myslel, že si vezme jejich "svaté" rozhořčení k srdci, tak ho neznali příliš dobře. Nesnášel, když se někdo míchal do jeho vyučovacích metod a s těmito studenty ani jinou možnost neměl.

Severus se zamračil.

Když Longbottom chodil od jednoho ke druhému a stěžoval si všem, které potkal, bylo zajímavé, že až doposud žádný z profesorů nezmínil ten incident s Potterem. Zřejmě se ten chlapec rozhodl nechat si to celé pro sebe.

Nezazlívám mu to. Kdyby to řekl, znamenalo by to, že by musel vysvětlovat svou temnou sexuální posedlost svým mistrem lektvarů…

Snape se pro sebe usmál.

Potter se začal objevovat na konci jídel a i v chodbách. Pravděpodobně proto, že jeho zákaz fungoval.

Ale to nebyla jediná věc, která se změnila. Severus víc a víc cítil Nebelvírovy žhnoucí pohledy. Byly to rychlé kradmé pohledy během jídel nebo na chodbách. Avšak ne dostatečně rychlé, aby si jich mistr lektvarů nevšiml. A pokaždé pocítil uspokojení. Vše bylo přesně tak, jak předpokládal. Potter se začínal lámat, stával se slabším, nemohl se bránit. V jeho pohledech se začalo mimo nenávist objevovat něco záhadného… Zvědavost a fascinace začaly převládat nad ponížením a strachem.

Avšak nejzajímavější bylo setkání s Potterem dnes odpoledne v jedné z chodeb, když měl Snape hlídku. Severus ho viděl, když mladý muž vycházel zpoza rohu a hrabal se v tašce. Když se míjeli, Snape si všiml, jak Potter vzhlédl, když ho zakryl temný stín a jak se jeho oči najednou rozšířily strachem. Výsledkem bylo, že Harry upustil svoji tašku, která přistála na zemi a u Severusových nohou se rozlétl její obsah.

"Pottere," protáhl Snape sarkasticky. "Vidím, že i setkání se mnou na chodbě je pro vaše pošramocené nervy velkou výzvou."

Harry zrudl a začal sbírat své věci z podlahy. Nevzhlédl, ale Severus v jeho tápavých, ztuhlých pohybech viděl obrovskou nervozitu.

Potter se tak třásl, že Snape začal vážně přemýšlet, co by Potter udělal, kdyby se ho teď pokusil dotknout. Řval by? Utíkal? Byl v pokušení to zjistit.

Ale ještě ne…

Chvíli tam stál a zíral na Nebelvíra klečícího na podlaze. Pásl se očima při myšlence, že Potter by před ním měl pokaždé klesnout na kolena.

Pohrdavě se usmál a odešel.

Později Snape mnohokrát přemýšlel, co ho po několika krocích přinutilo otočit se, ale udělal to, a co viděl, ho ohromilo. Potter stál uprostřed chodby, k hrudi si tiskl svoji tašku a sledoval Snapea očima ztraceného dítěte, které vypadalo, jako by něco ztratilo. Ale ve chvíli, kdy si všiml, že se Snape otočil, se s hrůzou podíval na podlahu a rychle odešel.

Brzy Potter nebude moci svou touhu ovládat. Brzy za ním začne chodit, prosit ho… o všechno.

A pak bude mít škodolibou radost. Bude to potěšení vidět před sebou poníženého Pottera.

Tyto myšlenky nechtěly Severuse opustit, ani když pokračoval chodbou ke vstupní síni. Ale teď na ně nebyl čas. Potřeboval je rychle dostat ze své paměti a zapomenout na všechno.

Znamení na jeho ruce znovu vzplálo.

Temný pán nerad čeká.

Mistr lektvarů zrychlil svůj krok.

***
"Severusi…" Voldemortův hlas prolomil ticho v temné místnosti. Ze stropu visel jediný lustr a osvětloval obličeje smrtijedů sedících u dlouhého stolu v suterénu Mafoyova sídla. "To je doopravdy velmi zajímavé." Chladně se usmál. "Kdo by řekl, že je Potter schopný takové… touhy."

Snapeův obličej byl prázdný. Ztuhle seděl po Voldemortově pravici a v jeho výrazu nebyla ani stopa po jeho pravých pocitech.

"Jsem rád, že jsem vám mohl poskytnout zajímavé zprávy, můj pane," odpověděl tichým klidným hlasem.

"Jako obvykle jsi mě nezklamal," odpověděl Voldemort. "To co jsi řekl, by nám mohlo pomoci. Myslím, že to budeme moci použít." Úsměv Temného pána byl příšerný. "Podívej se na mě, Severusi."

Snape poklesl pod pohledem rudých, nelidských očí Temného pána. Velmi silně si uvědomoval, jak Temný pán proniká do jeho mysli. Bez váhání ho vpustil, jako by před ním neměl žádné tajemství. A pak ucítil chlad - Voldemort mu začal posílat příkazy přímo do hlavy. Myšlenky Temného pána byly stejně zmrzlé jako jeho srdce, obalovaly mysl mistra lektvarů a vrážely své ledové pařáty do jeho vědomí.

Když si je Snape přečetl, chápal, proč Temný pán nechce, aby kdokoli jiný znal jeho plán.

Voldemort se vytáhl z jeho mysli. Severus se na něj podíval a temně a nepříjemně se usmál.

"Víš, co dělat," zasyčel Temný pán.

"Samozřejmě," odpověděl mistr lektvarů.

"Za odměnu za svou oddanost můžeš dostat informace z našich hostů," řekl Voldemort. Smrtijedi, kteří je sledovali v uctivém tichu, se začali otáčet a dívat se na sebe navzájem.

"Můj pane," řekl najednou Lucius Malfoy, zvedaje se ze své židle a skláněje hlavu. "Odpusťte mi mou troufalost, ale byl jsem to já, kdo je sem přivedl. Neměl bych to také být já, kdo by měl mít tu čest…"

"Ticho!" Voldemortův hlas udeřil jako blesk. "Opovažuješ se zpochybňovat můj rozkaz?"

"Samozřejmě že ne," odpověděl Lucius rychle. "Odpusťte mi." Rychle se posadil, ale díval se na Snapea s nenávistí a žárlivostí.

"Ty, Luciusi, bys mi měl přivést svého syna. Mám pro něj úkol," poručil Temný pán. Malfoy kývl.

"A teď… Červíčku," Voldemort promluvil velmi tiše a u dveří se objevila slabá shrbená postava. "Doveď Severuse k našim hostům."

"Jistě, můj pane," odpověděl Pettigrew pisklavě a uklonil se tak hluboko, že se nosem téměř dotknul podlahy.

Snape se zvedl, aniž by Malfoyovi věnoval jediný pohled, jako by ten muž byl pouhý červ, každým pádem hluboko pod ním.

Když zamířil ke dveřím, kde stál Červíček, zastavil ho hlas Temného pána. "Severusi… až všechno řeknou… zabij je."

Mistr lektvarů kývl a odešel.

Červíček ho vzal do malé páchnoucí cely. U zdi se krčili tři vyděšení lidé pokrytí krví. Vypadali jako rodina. Zavalitá čarodějka, vysoký, hubený kouzelník se zcuchanou bradkou, který měl na oku zaschlou krev a mladá čarodějka, okolo devatenácti, které musela být velmi atraktivní, dokud nebyla mučena za hranici bolesti a utrpení.

Severus vstoupil do cely a podíval se na rodinu zcela bez pocitů a lhostejně, jako by se díval na věci a ne na lidi. Vytáhl hůlku a bez emocí v hlase řekl, "Jdi ven a zavři za sebou dveře, Červíčku."

CDN


* "Uninvited" by Alanis Morisette