Epilog

*prosím fanfáry*

Je za námi další povídka. Vkládání začalo v červenci, a i když to měla být prázdninová povídka, její obsah se protáhl až sem, do posledního října.

Chtěla bych poděkovat všem, kteří tuto povídku vytrvale komentovali - já myslím, že vy víte. Také bych chtěla poděkovat yellow a Voldyho Keksíkovi za to, že mě podrželi při finálním dopisování, protože to opravdu nebylo lehké.

Tahle povídka je něčím jiná než ostatní. Nejen tím koncem, který není plný HappyEnd, ale je tam naděje... ta naděje, kterou bychom neměli nikdy nechat uniknout. V této povídce je poslání. Moc mě těší fakt, že minimálně jeden člověk hledal na internetu informace o cannisterapii (my víme, že ano?). O něco takového mi šlo. Nejen o obsah, abych se vypsala, ale proložila jsem tím vlastní pocity z běžných věcí, které se dějí kolem nás, a které tak jednoduše přehlížíme. Vím, že úvody moc lidí nečte a rovnou se vrháte na čtení obsahu článku, i tak Vám patří mé velké DÍKY, za to, že jste tu pro mě tím, že o sobě dáte vědět. Vážím si toho a oceňuji snahu zanechat za sebou několik slov... Tímto rozhodně nekončím, myslím, že si na pár kapitol příště odpočineme "V oblacích" Užijte si čtení, doufám, že se Vám povídka líbila a že se sejdeme u dalších kapitol. :-)

Vyryto v duši

Epilog

---

Běhal jako šílený z místnosti do místnosti. I přes to, že Max byl u Berry a jakožto školený skoro veterinář dohlížel na průběh jejího prvního porodu. Fenka to ve skutečnosti nepotřebovala, chovala se naprosto dokonale, jako prvorodička a nijak na sobě nedávala znát stres. Jen se občas nepokojně zvedla, aby udělala pár kroků, jako by to chtěla urychlit a zase se vrátila na deku ve svém pelechu. A tak se Max pohodlně rozvalil v křesle a pochechtával se Eliotově výrazu. Chvílemi měl pocit, že to měl být Eliot, kdo měl rodit a ne Berry. V další chvíli se tvářil jako budoucí otec. Chápal ho. On by asi taky nebyl zrovna klidný, ale u Montyho mu tohle rozhodně nehrozilo. Uchechtne se, když kolem něj Eliot znovu projde a stáhne si ho za ruku k sobě.

"Přestaň tak jančit, je to jen porod, podívej, ona to zvládne. Až dosud to proběhlo bez problémů." Pokoušel se ho uklidnit i jinak, ale zjistil, že na Eliota nic nefunguje. Teď bude muset poslouchat řeči o tom, že i teď se ale může něco podělat. Jistě, toho si byl vědom, proto měl na telefonu veterináře s mnohaletou praxí.

Kupodivu se však Eliot jen zamračí, ale poslušně se usadí vedle něj a zahledí se na svoji fenku, která to všechno bere s klidem. Troufnul by si říct, že její oči teď Eliotovi říkají něco nelichotivého, podobného řečím, kterými častovaly rodící ženy své muže… ale třeba jen nechápala, co přesně Eliot svým chováním zamýšlel. Takhle svého páníčka neznala, i když ho zažila za mnohem horších stavů.

***

"Hej, dávejte pozor!" houkne pobaveně, když mu kolem kotníků proběhnou tři malá štěňata. Dva pejsci a jedna fenka, která jim zdatně stačila ve všech vylomeninách. Sotva poznali, na co mají čtyři tlapky, už utíkali z pelechu, ale jak rostla a nabírala na váze, zjišťoval Eliot, jak je soužití s tolika psíky v jednom bytě těžké. Žužlání všeho, kolem čeho prošli, už ani neregistroval. Většinou jen ve chvíli, kdy se ostré zoubky zanořily hlouběji do kůže na jeho palci. Jakmile je začal brát ven, snažil se o to, aby mohli běhat co nejvíc. Aby se rozvíjeli jako správná štěňata. Také je začínal učit základním povelům, aby si zvykli, že budou jednou vzati do výcviku. I když si neuměl představit, že ty tři kuličky bude muset dát pryč. Věděl, že dva takhle velcí psi by se v bytě jen trápili. Už takhle měl výčitky vůči Berry, ale snažil se jí to nahrazovat dlouhými procházkami a běháním po parku. Jenže dalšího psíka… proto se rozhodl, že budoucí pány vybere ze zájemců sám. A sám pomůže s jejich výcvikem. Chtěl mít jistotu, že budou v pořádku a budou mít krásný a šťastný domov, kde o ně bude postaráno jako o člena rodiny.

Houkne do sluchátka, že už jdou a ty tři velmi živé chlupaté příšerky přiváže každou jednotlivě na vodítko. Okamžitě se strhne mela žvýkání, kousání a praní se s tím vetřelcem, který je držel za obojek na zádech. Volil pro ty malé trhače celý postroj i s vodítkem, protože na klasickém by se mu zřejmě udusili, jak se chtěli seznamovat s novými pachy a předměty.

Berry za ním v poklidu projde, a zatímco se na ni snese horda černých čumáčků v záplavě bílé srsti, jemu se podaří zamknout. Pokaždé, když scházeli schody, museli o nich vědět všichni sousedé v domě. Ale bylo mu to jedno. Stížnosti nebyly a dětem se psíci líbili.

"Vy jste jako lavina." Ozve se pobaveně, sotva se dostanou z útrob domu. "Ahoj." Zazubí se na něj Vojta. Okamžitě se skloní ke zvědavým štěňatům, která začnou dorážet i na Maliho, který se dosud snažil sedět klidně vedle vozíku svého pána. Jakmile však spatřil štěňata bližší svému věku a jejich dovádění, s vrtěním ocasu se přidá do chumlu.

"Ahoj… to nebude jako… my jsme. Jenom místo sněhu valíme srst." Zakroutí Eliot pobaveně hlavou. "Ahoj Mali, krmí tě páníček dost? Vypadáš nějak pohuble." Podrbe Eliot psa za uchem.

"No dovol? Sežral by i mě. Až ho naučíš otvírat dveře, tak nevím. Budu mít asi vyluxovaný celý špajz i s podlahou." Uchechtne se. Mali byl neuvěřitelný otesánek. Na jeho kostře se to však naštěstí zatím neprojevovalo. Zřejmě to byl důsledek toho, že byl tak živý. Venku dokázal donekonečna aportovat míček i klacky. Hlavní bylo, že měl za čím běhat a že páníček házel rád. Popravdě se tím Vojta spíše procvičoval v hybnosti. Eliot ho neustále upozorňoval na to, že nesmí polevit. A on to hodlal plnit.

"Lukáš a Max už budou v parku. Říkali, že tam počkají. Luky ještě prcky neviděl. Mají už jména nebo na ně voláš: psi, k noze?" uchechtá se Vojta a zařadí se vedle Eliota, aby spolu mohli dojít do parku. Snad bez úhony, protože se mu pod kola a Eliotovi pod nohy, motaly popruhy z vodítek.

"Chtěl jsem jména nechat na pánech. Bude se o nich teď rozhodovat… chci, aby si zvykli na jedno jméno. Ale chtěl bych, aby měli v základě Lorie, Izák a Abrahám."

***

"Eliote… vždyť se s nimi můžeš kdykoliv vidět." Max si přitáhne Eliota do náruče, dlaní lehce pohladí jeho paži a přitáhne si ho blíž k sobě, aby skryl slzy, které se Eliotovi nahrnuly do očí, když si Lory našla pána. Lory byla poslední. Izy jako první. A i když se zdálo, že Aby mu zůstane, přihlásil se o něj nový pán, který jeho pomoc do budoucna jistě ocení.

"Tys neviděl ty štěněčí oči, když jsem je bral od Berry." Vzdychne Eliot do přítelova ramene. Poslední dobou se k němu Max choval velmi otevřeně. Vždycky si spolu skvěle rozuměli, ale teď se vztah mezi nimi změnil. Byl více citovější. Eliot to přisuzoval faktu, že s ním Max trávil většinu času, kdy měl o Berry starost… a taky podezříval Vojtu, že si tak trochu zahrál na dohazovače.

Musí se usmát sám pro sebe. Vojtovi docela rychle otrnulo a i přes svoje nedostatky… jak svůj malý handicap nazýval, se snažil z nich udělat přednosti. Nemusel se nikomu zpovídat, prostě žil. A Eliotovi se ten přístup líbil, i když věděl, že on sám bude mít takovou cestu příliš dlouhou a trnitou, než začne věřit…

Maxovy letmé doteky, milé pohledy a drobnosti, které nosil, když k němu přicházel, jednou to byla čokoláda, podruhé bonbony, jindy zase pamlsek pro Berry…. Bylo to milé a možná by nebylo špatné podlehnout a vyzkoušet chuť ovoce z ráje. Podívá se na Maxův krk, nechce se mu odtahovat. To objetí bylo příjemné.

Život by šel dál i po neúspěchu, ale dokud nic nezkusí, nebude vědět.

Měl vzpomínky zaryté hluboko v duši, ale zároveň měl přátele… a rodinu. To bylo víc, než si mohl přát. Jednu ztratil, ale druhou získal. Měl lásku všech, i když si v překrývání vlastních emocí vnuknul myšlenku, že všichni stojí jen o jeho pomoc, ale nic víc.

Ozve se za ním štěněcí štěknutí a on se ohlédne. Velké uši stále dominovaly na Loryině hlavě, ale vypadala spokojeně, když byla usazena na klín svému novému pánovi. Splnilo se mu i očekávání, že z Berry bude výborná máma. Byla.

A i když bylo ještě hodně věcí, které bylo třeba vyřešit...

Mohl konečně říct, že byl úplný a šťastný.