Unwell - Kapitola 22 2/2

***

---

Vypadalo to, že se odpovědi od Westona nikdy nedočká. Nikdy. Zkoušel si říkat, že 'žádné zprávy, jsou dobré zprávy', ale rychle si uvědomil, jak směšné to prohlášení je. Nebyla to pravda - co když Weston tu sovu zabil a pohřbil ji vedle Snapea? A naopak 'žádné zprávy, špatné zprávy' bylo stejně směšné, protože možná se sova někde ztratila… bylo by lepší říkat 'žádné zprávy jsou žádné zprávy', ale to bylo tak bolestivě zřejmé, že to ani nemuselo být řečeno.

Nedokázal říct, jestli se sova vrátila do školy. Poslal světle hnědou sovu, ale těch bylo v sovinci hodně. Všechno co věděl, bylo, že se měla už dávno vrátit. Řekl jí, že se nemá vracet bez odpovědi, ale sovy nejsou otroci - mohou porušit příkaz.

Hermiona horečnatě pracovala na svých snahách se Společností pro ochranu životní úrovně nevolníků. Každý dne posílala na ministerstvo dlouhé dopisy, začala petici, která skutečně získala docela dost podpisů (jejími signatáři byli mudlorození, kteří si u Hermiony chtěli udělat očko, protože se přátelila s Harrym nebo jen Snapea litovali). Harry si nemyslel, že by těch 200 podpisů, které petice měla, mohlo něco změnit, ale nic neříkal, protože Hermiona se aspoň snažila. Neudělal by nic, aby kohokoli odradil od čehokoli, co by mohlo pomoci.

Třináct lidí (Harry zapomněl na Fleur), kteří se doopravdy pokoušeli něco udělat, aby pomohli, se připravilo na svých pozicích. Lenka využívala všech konexí, které měla na spisovatele, vydavatele a vlivné lidi, aby pomohli. Naneštěstí tito lidé obvykle žili v zemi Yakima, která neexistovala. Hermiona nemohla dokázat, že neexistuje, že prostě jenom nechybí na mapě, takže Lenka ji nadále v této otázce ignorovala.

Neville byl stále ze Snape docela vyděšený, ale teď, když byl muž jenom vzpomínkou, se začal pomalu vzpamatovávat. Byl v učení ve skleníku v Prasinkách a v současnosti měl petici a pokoušel se získat zákazníky, aby ji podepsali. Pak se petice přesune k Georgeovi, který se pokusí o totéž.

Percy a pan Weasley využívali svých konexí na ministerstvu, aby dosáhli změny, ale šlo to velmi pomalu. Prostě je odbyli. Ale byli Nebelvíři a Nebelvíři se nevzdávají.

Paní Weasleyová a Fleur trávily hodně času pletením teplých čepic, rukavic a šál a pečením, a to všechno pak posílaly do domácností, kde žili otroci, adresovali to otrokům. I těm, kteří byli Smrijedy. Paní Weasleyová říkávala, že bez ohledu na to, jak se do své současné situace dostali, kdyby to bylo jedno z jejích dětí, chtěla by, aby někdo jiný udělal to samé. Všichni věděli, že tím myslí Percyho, který téměř padl do Voldemortových spárů tím, že se choval jako absolutní hlupák, ale nikdo to neřekl nahlas. Weasleyovi odpustí a zapomenou.

Hermiona, jsouc silně politicky angažovanou osobou, dělala plány. Každý druhý večer načrtla plány a rozdělila určité úkoly. Obvykle největší část práce padla na ni, ale Harry věděl, že jí to nevadí. Hermiona potřebovala mít něco na práci, na co by se mohla soustředit, nebo by se zbláznila. Pravda, její snahy vždycky nevyšly, a jestli vykazovaly malý pokrok, tak to bylo hodně, ale byla odhodlaná. Všichni byli. Nevzdají to.

Ron a Ginny v současnosti fungovali jako "roztleskávačky", a mluvili s každým studentem, se kterým mohli, o změně věcí. O změně zákona o otroctví, aby byl více humánní, o změně zákona o otroctví, aby bylo nelegální, nebo je prostě jen přemlouvali, aby se k rodinným otrokům chovali lépe. Neexistoval způsob, jak zjistit, jestli to funguje, ale jak to podala Ginny: "v tuto chvíli je to mimo nás. Ale přinejmenším nás nemusí tížit, že jsme s nimi nemluvili".

Harry měl pocit, že je zcela neužitečný. Napsat ten zatracenej dopis Westonovi, fakt skvělý. To bylo všechno. Měl spoustu peněz, to bylo všechno, co mohl pro změnu udělat. Nebyl chytrý jako Hermiona, neměl zvláštní postavení na ministerstvu… byl prostě Harry. 'Zachránce-kouzelnického-světa' nebo ne, cítil se jako by smysl jeho života téměř zmizel… Když mu bylo jedenáct, dali mu velký cíl, a ten byl teď pryč. To byl další důvod, proč chtěl Snapeovi pomoci - bylo to něco, co mohl dělat - ale cítil se, jako by toho moc nedělal.

"Ticho, Ronalde - snažím se studovat," zasyčela Hermiona, aniž by vzhlédla od poznámkového bloku.

Harry se podíval na zrzavého přítele a pokrčil rameny. Hermiona vždy na něco studovala, pravda, ale tohle nebyla práce do školy. Nebylo to pro kouzelné formule, lektvary nebo OVCE. Bylo to na její rozhovor s malými novinami v Edinburgu, který se toho večera chystala poskytnut. Jako kamarádka Harryho Pottera vzbudila jiskřičku zájmu. A přestože obvykle svého statusu nevyužívala, aby něčeho dosáhla, tohle byla zcela jiná situace.

"Bude lepší, když jí budeš prostě ignorovat až do doby těsně předtím než odejde," zašeptala Ginny Ronovi do ucha. "Pak ji polib nebo něco a nabídni jí, že půjdeš s ní. Řekni jí, že seš na ní pyšný. Bude to milovat."

Ron kývl, nacpal si pusu plnou ovesné kaše, takže nemohl odpovědět. Nechal si v lásce radit od Harryho a Ginny, což bylo doopravdy hloupé. Ne co se Ginny týká - Ginny byla dívka a znala Hermionu dobře, ale Harry byl poslední osobou, které by se měl ptát na lásku.

S Ginny se před začátkem školního roku domluvili, že se rozejdou. Harry už k ní prostě necítil žádnou přitažlivost, ne v tomhle směru. Během války jím proudilo tolik emocí. Panika. Láska. Zoufalství. Potřeboval někoho… kohokoli. A Ginny tu byla, stále ho milovala jako mnoho let předtím. Byla někým, o koho se mohl v krušných časech opřít, ale pak to bylo všechno pryč… cítil vinu - cítil se jako absolutní hovado - ale nebylo by fér v tom pokračovat, ne? Když ji líbal, cítil se, jako by líbal Hermionu. Svou sestru. Bylo to prostě… špatně.

Zeptal se na to Hermiony, a ta mu řekla, aby byl jemný, ale řekl jí to, jestli to myslí vážně. Řekl to Ronovi, a ten byl několik dnů královsky nasranej, dokud si neuvědomil, že Ginny to bere líp než on, a že by měl radši vycouvat ze svého postoje "velkého bratra".

Harry byl s dívkami hrozný. Absolutně hrozný. Poprvé, když políbil dívku, plakala. Podruhé to byl prakticky incest. Co teď? U Prasečí hlavy se setkal s několika hezkými dívkami a dokonce se dvěmi nebo třemi strávil noc. Dvěmi nebo třemi. To byl ten problém. Harry si dokonce ani nepamatoval jejich jména. On nebyl ten typ chlapa. Chtěl něco… věrného. Pevného. Dlouhotrvajícího a skutečného. Něco jako pan a paní Weasleyovi, nebo to, co by pravděpodobně měli jeho rodiče, kdyby žili.

Po milionté v životě si přál, aby byl jeho taťka naživu. Přál si, aby byl Sirius naživu… potřeboval nějakého dospělého, se kterým by si mohl promluvit o tom, co je špatně. Nebyl jako ostatní jeho věku. Nemohl prostě bezmyšlenkovitě šukat - byl jiný, opět. Nevěděl, co je s ním špatně. Ale jeho taťka by mu to vysvětlil. Sirius by ho rozesmál a ujistil by ho, že nakonec, až bude připravený, tak se objeví ta správná dívka. Ale to moc nepomáhalo, když nevěděl, co ještě by mu Sirius řekl. Protože Sirius je mrtvý.

Remus? Kdo ví? Pravděpodobně by řekl něco jako 'ne každý tak někoho potřebuje'. Remus pravděpodobně udělal chybu, když si vzal Tonksovou. Měl pravdu. Remus byl jedním z těch lidí, kteří nikoho v tomhle směru nepotřebovali, nebo přinejmenším nenašel tu správnou dívku. Ale na tom nezáleží. Protože jediná další otcovská postava v jeho životě po jeho taťkovi a Siriusovi je také mrtvá.

No, byl tu ještě Brumbál. Ale kdyby měl Harry někdy mluvit s Brumbálem o sexu, chtěl by zemřít. A musel by všem vymazat z paměti nejenom tento rozhovor, ale i svou existenci. A navíc, Brumbál věděl, že Harry zemře a nic neřekl. Jako prase na porážku. Nebyl si jistý, jak se cítil s ohledem na to, že měl toho manipulativního starého muže za svého mentora.

No, už je příliš pozdě dělat si s tím starosti.

"Vypadáš, jako bys byl ve svém vlastním světě, Harry," prohodila Ginny, když začaly přilítávat sovy a pouštět poštu na stůl.

Harry se pousmál. "Myslím, že tak trochu jsem." Zavrtěl hlavou. "Máš někdy pocit…"

Plop! V jeho studené ovesné kaši přistál dopis. "Ugh," zasténal, vyndávaje ze svého jídla ovesnou kaší nasáklý papír a pokoušeje se z něj prsty otřít ovesné vločky a skořici.

Hermiona vzhlédla od svého poznámkového bloku na dostatečně dlouhou dobu, aby protočila oči v sloup. "Vážně, Harry. Jsi kouzelník nebo ne? Scourify."

Harry se slabě usmál, když si uvědomil, že dopis je nyní v mnohem lepším stavu než předtím. "Díky, Hermiono." Obrátil ho a podíval se na přední stranu.

Harry James Potter. Písmo bylo roztřesené, malé a kostrbaté. Musel téměř zavřít oči, aby ho přečetl, až se mu z toho zvedl žaludek. Harry to písmo v minulosti tak nenáviděl. Nakonec vzdal snahy přečíst poznámky na okrajích svých esejí. Vždycky říkaly to samé, že použil příliš mnoho famfrpálových analogií, a že je bláznivý Nebelvír. Harry měl nejednou nutkání říci majiteli pokřiveného písma, ať si políbí, ale nikdy nesebral odvahu.

Navíc měl vždycky mnohem duchaplnější urážky, když přišel čas na toho muže ječet.

Z obličeje mu zmizela všechna barva, a on to věděl. Najednou měl pocit, že je ve Velké síni příliš mnoho lidí na to, aby si mohl ten dopis přečíst. Ten dopis musel být přečten na nějakém tichém místě. Někde… v klidu. Někde v úkrytu.

Zvedl se. "Doběhnu si na záchod, než začne vyučování."

Ron povytáhl obočí. "Zajímavý, kámo. Díky za info."

Ale Ginny byla chytřejší. "Co se děje, Harry?"

Kdybych vám to chtěl říct, nemyslíš, že bych vám to řekl? "Pravděpodobně zácpa." Odspěchal z Velké síně dřív, než mu kdokoli mohl položit další otázku.

Probíhal chodbami. Věděl, kam běží, aniž by o tom musel příliš přemýšlet. Strávil tolik hodin koukáním do Pobertova plánku, že znal hrad pravděpodobně líp než sami pobertové. Ale začínal se ho bát používat. Přestože na něj Remus použil kouzlo, aby byl odolný proti roztrhnutí, zašpinění, vzplanutí nebo jakémukoli jinému poškození, stále se bál, že se s ním něco stane. Byl nějaký způsob, jak vytvořit duplikát? Rád by měl originál, ten, který drželi jeho taťka, Sirius a Remus v rukách, v bezpečí.

Nakonec se přikrčil pod velkým schodištěm v tajném přístěnku. Nebyl jako jeho přístěnek pod schody u Dursleyů. Ne, tenhle byl mnohem větší a mohl být osvětlen Lumosem. Ale měl v něm soukromí. Když ho Harry poprvé našel, byl plný pavučin. Pochyboval, že by do něj kdy zavítali i McGonagallová nebo Fred s Georgem, i když byl na Pobertově plánku.

Třesoucíma se rukama rozlomil pečeť na dopisu a rozložil ho. Srdce mu zběsile bilo. Nejprve si nebyl jistý, jestli by se na to měl podívat. Ať je v tom cokoli, buď ho to přinutí vyskočit a výskat radostí v trochu malém prostoru, nebo se vrhnout proti zdi. V každém případě je následkem prasklá lebka a on doopravdy nemá rád bolest.

Poslal jsi dopis Westonovi, nebo ne? Zeptal se sám sebe. Poslal, nebo ne? Samozřejmě že poslal. Tak proč odpověděl Snape? Už o tom moc nepřemýšlel. Zhluboka se nadechl a podíval se na krátký dopis, který byl také napsán Snapeovým nezaměnitelným písmem.

vážený Pane pOttere,

přiznáváM, hOdně jsem nad vaším dopisem přemýšlel. avšak moje odpověď ZůsTává stálE stejná. oceňuji váš zájem o mého otroka, ale jsem Povinnen požádat vás, abyste nepokRačOval ve Svých žádostech týkajÍcích se tohoto předMětu.

oceňuji váš ohrOMující zájem o mé spoLečnOsti. je to VelkÁ čest, Mít vaši podporu.

richard wESton