Unwell - Kapitola 33

"Naděje umírá poslední"

---

Dobře Harry, tohle je buď past, nebo to není ten správnej chlápek, říkal si Harry v duchu. No tak, 'přijeďte'? Proč ne 'přileťte'? Nebo 'přemístěte se'? Nebo… nebo cokoli jinýho? Přijeďte? Kouzelníci nejezdí.

Pokud ten poutač není pro mudly, uvažoval.

Je pro mudly, protože ho sem umístili mudlové!

To nevíš. Osoba, která ho sem umístila, jasně umí jak německy, tak anglicky. Musí to být kouzelníci.

Vypadalo to jako docela dobrý argument, ale jeho problém to neřešilo. Doopravdy záleží na tom, jestli lidé vlastnící ten dům jsou kouzelníci nebo ne? Jediné, na čem doopravdy záleželo, bylo to, že má rád vejce, a že potřebuje doporučení nebo nasměrování na nějaký hotel v Düsselheimu nebo okolí, protože odpoledne žádný nenašel. A bylo by hezké si s někým popovídat v angličtině, ať už je to kouzelník nebo mudla. Harry se na rozdíl od většiny kouzelníků cítil dobře v přítomnosti mudlů. Ve skutečnosti se v jejich přítomnosti cítil téměř líp než v přítomnosti kouzelníků, protože s ním nejednali jako s bohem nebo někým takovým. Jediným důvodem, proč se v jejich přítomnosti necítil ještě lépe, bylo odpovídání na otázky ohledně své minulosti. 'Ach, ehm, právě dokončuji školu. Ano, minulý rok jsem vynechal, ano, ještě před dokončením školy. Ne, není to univerzita. Ano, je mi osmnáct. Ano, vím, že jsem na svůj věk malý. Ach, jizva? Ehm, havárie. Ano, byl jsem ještě dítě. Nepamatuji si to. Odkud jsem? Ehm… ze Surrey, řekl bych. Ale když jsem vyrůstal, tak jsem chodil do internátní školy ve Skotsku. Jestli mi ve škole chyběla rodina? Ne.'

Ano, rozhovor s kouzelníky byl rozhodně jednodušší.

Slezl z koštěte, vytáhl z kapsy hůlku, zmenšil ho a schoval. Pak vrátil hůlku zpět do kapsy a ujistil se, že ji nikdo nemůže vidět. Co by si mudlové mysleli - jestli tu žijí - kdyby někdo nakráčel do jejich domu s divným předmětem v kapse? Mohli by si myslet, že je to nějaký druh pistole nebo zbraně. Nebo že je ten chlápek prostě dost divnej, když s sebou tahá hloupou hůlku. Ne že by to byla hloupá hůlka - byla to hůlka, která měla díky čirému štěstí stejné jádro jako ta Voldemortova, což mu více než jednou zachránilo život. Ale mudlové to nevěděli a Harry neměl náladu jim to vysvětlovat.

Příjezdová cesta byla doopravdy dlouhá. Předpokládal, že to má něco společného s farmami. Pokaždé, když viděl obrázek farmy, dům byl vždy daleko od silnice a vedla k němu dlouhá příjezdová cesta. Hm. Mají kouzelníci příjezdové cesty? Neviděl důvod, k čemu by ji potřebovali, s výjimkou aby splynuli s mudly. Bylo toho tolik, co nevěděl.

Když se dostal blíž k domu, viděl, že je to prostý malý dvojpodlažní domek. Bílý se zelenými okenicemi. Byla u něj doopravdy velká zchátrale vypadající stodola, přesně taková, jaké vídal v obrázkových knihách. Až na to, že nebyla natřená na červeno, ale byla prostě hnědá. Vypadalo to, že je k ní připojen kurník s kuřaty, která všechna byla ve svých kukaních. Bylo to úhledné.

Samotný dvůr byl ztichlý. Ano, ozývalo se na něm kvokání kuřat, ale nebylo příliš hlasité. Předpokládal, že je to kvůli tomu, že pravděpodobně spí. V domě se svítilo, což dávalo smysl, protože v Düsselheimu bylo teprve sedm hodin večer. Ale jinak bylo všude ticho.

Dokud Harry nezaslechl svůj nejméně oblíbený zvuk, psí štěkání. Nenáviděl psy, nenáviděl je, co si pamatoval. Ten tety Marge ho vždy zahnal na strom, kousl ho do nohy nebo mu udělal něco jiného, kvůli čemu se pak cítil hloupě. Vždy chtěl Raťafáka nakopnout. Jediný pes, kterého měl rád, byl Tesák. A ano toho neměl příliš rád… Tesák byl prostě v pohodě. Ale byl také jedinou výjimkou z pravidla "všichni psi ať se drží od Harryho Pottera dál". Ach, a pak tu byl Tichošlápek. Tichošlápka miloval, ale ten se nepočítal. A stejně tak Náměsíčník. No, možná že Náměsíčník jo. Ten se musel držet dál, pokud neměl vlkodlačí lektvar. Ne že by na tom záleželo - Náměsíčník byl mrtvý.

Pes stál před stodolou. Byl obrovský - pravděpodobně dosahoval Harrymu do pasu nebo výš. Byl černý a měl žluté oči. Každý zub vypadal stejně dlouhý, jako Harryho prsty, a slintal. Sliny mu odkapávaly z tlamy na zem, že by mohl soupeřit s Chloupkem (ano, Chloupka taky nenáviděl). Nevypadalo to, že by byl připoutaný ke stodole, ale mohla tam být bariéra, které by ho držela u stodoly. Ale když přihlédneme k tomu, že jeho majitelé jsou možná mudlové, bylo by nebezpečné to předpokládat. Mudlové neumí vykouzlit bariéry.

Vytáhl z kapsy hůlku a namířil ji na psa. Nevěděl, jaké kouzlo by mohl použít, kdyby se ho pes rozhodl napadnout - Expelliarmus a Expecto Patronum byla jeho podpisová kouzla, ale nefungovala na psy. Mohl by ho nechat ztuhnout - jo, to by šlo. Nebo ho znehybnit. Nebo omráčit. Jo. Když jsi na pochybách, užij Mdloby na tebe. To mu připadalo jako dobrý plán.

"Hodnej pejsek," řekl poněkud rozechvělým hlasem, zatímco na psa stále mířil hůlkou a bokem ustupoval k domu, aby se k psovi nemusel otočit zády. Nedokázal si vybavit, jestli je to nějaké pravidlo "nikdy se k psovi neotáčej zády", ale jestli bylo, nechtěl to riskovat. "Hodnej pejsáček."

Pes nejspíš neměl rád, když mu někdo říkal "pejsáčku" - vyrazil směrem k Harrymu. Harry zamířil omračovací kouzlo někam jeho směrem a rozběhl se k předním dveřím domu. Třeba ho majitel psa zachrání. Ale jestli omračovací kouzlo zasáhlo svůj cíl, bude mít mudlům hodně co vysvětlovat, co udělal s jejich psem.

Právě ve chvíli, kdy vyskočil na malou verandu, vyšel ze dveří muž s výhružně namířenou hůlkou. Něco německy řval na psa, pak si všiml Harryho a jeho oči se zafixovaly na něm.

"Wer sind Sie?" zeptal se a trochu sklonil hůlku. Ale jenom trochu.

Harry zvedl ruce v kapitulaci. To znamenalo to samé v každém jazyce, že? No, řekl bych, že není mudla. Sakra, jestli tihle lidi chtějí prodávat vejce, měli by se zbavit toho psa. "Omlouvám se," řekl pomalu, jako by mu muž snad mohl rozumět lépe, když bude mluvit pomaleji. "Viděl jsem poutač a…"

Za mužovými zády se ozval ženský hlas. Ze dveří se vynořila žena s hnědými vlasy spletenými do copu. Tvář měla opálenou a ustaranou. Utírala si ruce do utěrky. Vypadalo to, že s mužem mluví.

Harry těkal pohledem od jednoho k druhému. Byl tak trochu zmatený - ti lidé by přece měli mluvit anglicky, nebo ne? Proč by měli poutač v angličtině, kdyby jí neuměli mluvit? Jak by mohl být v angličtině, kdyby to nenapsali? Vědí, že tam ten poutač je?

"Harry Potter!" vykřikla žena.

Harry trochu nadskočil, protože tohle z ženiných úst doopravdy nečekal. "Uhm, jo." Usmál se trochu rozpačitě.

"Musíte mému muži prominout." Žena měla německý přízvuk, ale její angličtina byla dosud bezchybná. "Měli jsme tu chlapce, kteří nám kradli kuřata nebo klepali na okno naší dcery. Baldur," pokynula rukou k psovi, "je trénovaný, aby zaútočil na každého a na vše, co nezná."

Ach. Dobře. Takže máte lidožravýho psa na místě, kde máte prodávat vajíčka. Doopravdy chytré.

Muž začal něco rychle drmolit v němčině.

"Ptá se, co děláte v Düssleheimu," přeložila jeho žena a rukou sklonila mužovu hůlku. "Je to daleko od Anglie."

Napadlo mě, jestli nemáte otroka jménem Snape? Ach, a potřebuji doporučit hotel. "To je dlouhý příběh," přiznal. "Víte, hledám…" ne přítele. 'Učitele' by znělo blbě… "Osobu, kterou znám," dokončil slabě. "Slyšel jsem, že je v Düssleheimu, někde, a někdo mě nasměroval tímto směrem. Viděl jsem váš poutač a…"

"Pojďte dál, pojďte dál," postrkovala ho žena do domu. Pak začala přes rameno mluvit s manželem. Harry nerozuměl, co říká, ale z jejího tónu pochopil, že se jedná asi o nějaký příkaz.

"Anno!" zavolala. Harry nedokázal pochytit zbytek, protože to bylo v němčině.

Nevýrazná dívka, která vypadala tak na třináct, čtrnáct let, vykoukla zpoza dveří. Když zahlídla Harryho, oči se jí rozšířily. Pak se otočila a odběhla zpět do místnosti, ze které přišla.

Žena se rozesmála. "Anna je plachá. A vaše velká fanynka," ujistila Harryho.

Ne, fakt? Rozhlédl se po domě. Byl malý. Napravo byl malý obývací pokoj a nalevo kuchyně, kam zmizela Anna. Z chodby vedlo úzké schodiště do prvního patra, kde asi byly ložnice nebo tak něco.

"Jedl jste?" zeptala se a popostrkovala ho do kuchyně. "Obvykle jíme až za tmy. Joseph, můj muž, pracuje na farmě až do tmy. Není důvod mrhat denním světlem, že?"

"Ne, asi ne," odpověděl Harry nervózně. Doopravdy nečekal, že ho pozvou dovnitř. Tak nějak čekal, že mu nabídnou tucet vajec, on se při tom zeptá na hotel… a možná zmíní, že hledá muže jménem Joseph Müller, který vlastní otroka jménem Severus Snape. Düsselheim byla velmi malá vesnička - Harry počítal s tím, že se tu všichni navzájem znají.

"Můj manžel těžce pracuje." Paní Müllerová ho pobídla, aby se posadil ke stolu. "Nemá čas udržovat si přehled, kdo je kdo. Ale zná vás. Během války jsme byli všichni na vaší straně. Vy-víte-kdo se nedostal až do Düsselheimu, ale kdyby ano, bojovali bychom, pane Pottere. Bojovali."

Harry nevěděl, jestli to bylo odhodláním v jejím hlase nebo jejím pohledem, ale věřil jí. "Děkuji," řekl a nepohodlně se zavrtěl na židli. Na dřevěnou židli to bylo, jako by na sobě měla několik polštářů. Muselo to být nějaké kouzlo.

"Jenom neměl tušení, jak vypadáte." Paní Müllerová mu nalila hrnek kávy. "Cukr nebo smetanu?"

Harry doopravdy neměl rád kávu - jednou ochutnal od Hermiony, ale bylo to hořké a hnusné. Nevěděl, co v tom měla… "Ehm… takhle je to dobré," odpověděl nejistě. Nemohl říct 'ne' - bylo by to nezdvořilé. Vidíte, umím se chovat. Teta Petúnie vždy říkala, že se neumí slušně chovat.

Upil kouřící kávy a zašklebil se. Ugh. Byla ještě víc hořká, než ta Hermionina. Proč by někdo chtěl něco takového pít?

Paní Müllerová dál poletovala po kuchyni. Harry si všiml, že kuchyně nebyla postavená jako Weasleyovic kuchyně. S kouzelnými skříňkami a tak. Vypadala prostě jako mudlovská.

"Také vařím v mudlovské," nadhodil chabě. Ve skutečnosti již nějakou dobu nevařil. Od té doby, co byl naposledy u Dursleyů. Ale nevěděl, jak se vaří po kouzelnicku, takže v budoucnu si bude muset ve svém domě nechat nainstalovat mudlovskou kuchyni. Nebo si pořídit domácího skřítka… ale jestli chce dál kamarádit s Hermionou…

A vždycky můžu přinutit Snapea, aby vařil… Harry si odfrkl. Představa Snapea pracujícího v kuchyni, oblečeného v nabírané zástěře, byla směšná. V den, kdy Snape udělá něco jen proto, že mu to Harry řekne, zamrzne peklo. Podle toho, co Harry věděl, mu Snape ten dopis poslal, když byl opilý. Nebo měl špatný den. Harry si nedokázal představit, že by se Snape dobrovolně podrobil hloupým domácím pracem, které by mu Harry zadal. Úkolům, které mu Harry nemusel zadávat - stále žil v Bradavicích, dokud mu Řád nenajde dům - snad v příštích několika dnech - a i pak. Rád pracoval. Ne jako Mrzimoři, kteří pracovali tvrdě, ale prostě měl práci rád. Vlastně to bylo docela divné.

Paní Müllerová něco německy zavolala do nitra domu. Harry nerozuměl ani slovu, ale viděl, jak se muž, manžel paní Müllerové, nevrle přišoural a sedl si do čela stolu. Za ním následovala nevýrazná dívka, Anna, a s vyvalenýma očima si sedla naproti Harrymu. Nespustila z něj oči, dokud se na ni neusmál - pak rozpačitě sklonila hlavu.

Konverzace u stolu vázla - Harry pochopil, že muž anglicky nemluví vůbec a dcera jen velmi málo. Většinu konverzace obstarala paní Müllerová, většinou v angličtině, ale odpovědi nebyly vyžadovány - stačilo občasné kývnutí a 'uh-huh'.

"Naši chlapci chodí do školy," informovala paní Müllerová Harryho pyšně. "Naše nejstarší, Elsa, vloni dokončila školu a příští rok se bude vdávat za chlapce, kterého tam potkala."

Harry kývl, předstíraje, že ho to zajímá. Stovky kouzelnických rodin měly děti, které chodily do školy. Předpokládal, že jestli mají děti, budou chodit do školy. S výjimkou té dívky u stolu, samozřejmě.

"Takže tobě ještě není jedenáct?" zeptal se. Vypadala na třináct nebo na čtrnáct, ale možná je jako Levandule Brownová a vypadá na svůj věk dospěle. Když bylo Levanduli jedenáct, Harry si myslel, že jí je šestnáct nebo tak. Byla… ehm, vyvinutější než ostatní dívky.

Dívka krvavě zrudla a začala se náhle zajímat o jídlo na talíři, ale její matka se srdečně rozesmála. "Anna je náš andílek," řekla s láskou. "Je jí patnáct, ale je magicky oslabená, takže navštěvuje školu s mudlovskými dětmi." Rychlou němčinou pak něco prohodila k Anně.

Magicky oslabená? Co to znamená magicky oslabená? Harry nikdy předtím neslyšel, že by někdo byl magicky oslabený. Znamenalo to, že ta dívka je jako Neville a mívá problémy kouzlit?

Trochu zčervenal, ale ne moc - byl zvyklý dělat ze sebe idiota. "Omlouvám se, ale vyrůstal jsem jako mudla," vysvětlil. "Co to znamená 'magicky oslabená'?

"To znamená, že nemůže kouzlit," vysvětlila mu paní Müllerová jemně. "V Německu je pro to jiné slovo, ale v našem domě ho neužíváme. Poškozuje sebevědomí."

Ach, takže Anna je moták. Znělo to, jako by paní Müllerová četla Cestu za uzdravením. "Ach," pronesl jen a dal si záležet, aby se na dívku opět usmál. "To není nic špatného - není to její chyba nebo tak něco." Neznamená to, že je hloupá. Moc nerozuměl těm veledůležitým záležitostem kolem čistokrevnosti, magických schopností a tak, ale snažil se o to. Prostě nedokázal pochopit, proč by neměl někoho mít rád nebo ho chtěl zabít jenom kvůli tomu, že jejich krev není čistá nebo protože nedisponují magií.

"Samozřejmě, že ne!" zvolala paní Müllerová s úsměvem. "Naše rodina je vám velmi vděčná, pane Pottere. Zavázaná. Kdyby nebylo vás, Vy-víte-kdo by nám brzy vzal naši Annu." Zachvěla se.

Zakašlal. Když jsi na pochybách, změň předmět. "Prodáváte vejce," řekl. "Všiml jsem si poutače. Mám vejce doopravdy rád, tak jsem myslel, že…"

"Ach, samozřejmě," skočila mu do řeči. "Než odejdete, nějaké vám dám.

'… bych si nějaké od vás koupil.' chystal se Harry říct. "Kolik stojí?" zeptal se jen pro jistotu.

Zavrtěla hlavou. "Jestli si myslíte, že si je od nás koupíte, tak si to myslíte špatně. Řekla jsem vám, že jsme vám dlužni, poslouchal jste?"

Něco takového říkala. "Dobře, ehm, er, děkuji," zakoktal. "Řekněte mi, je tu někde motel? Díval jsem se předtím, ale žádný jsem nenašel."

Kývla. "Ve městě je bed and breakfast, ale máme tu spoustu místa. Kdybyste chtěl zůstat…"

Harry věřil lidem. Bylo to automatický reflex. Byl Nebelvír - ti okamžitě předpokládali, že každý je dobrý, dokud se nepřesvědčili o opaku. Pokud jim samozřejmě není řečeno, že se je pokouší zabít nebezpečný šílenec, který zabil jejich rodiče - pak je vlastně nezajímá, kdo co dokázal a nevěří mu a nevěří mu… i když by měli.

Nemyslel si, že by byli Müllerovi zlí lidé - na cizince, kteří si vás idealizovali a dali vám večeři, byli dost v pohodě. Ale nemohl se nechat odvést od záležitosti, kvůli které tu byl, nebo od své mise.

"Ale ne, to je dobré," řekl Harry a pohrával si s jídlem na talíři. "Víte, jsem tu obchodně."

Paní Müllerová se se zájmem předklonila. "Ano?"

Harry nevěděl, kde začít. "Víte, pokouším se najít jednoho muže," snažil se vysvětlit. "Jsem si docela jistý, že je v Düsselheimu, ale nevím, kde přesně."

Paní Müllerová mávla rukou. "Známe v Düsselheimu téměř všechny. Joseph a já jsme tu oba vyrůstali, víte?"

Ne, to Harry nevěděl. "Dobře, tedy."

Vypadalo to jednoduše. A jestli byli Snapeovi majitelé, znamenalo to, že jsou pěkně zkažení. Ale nebyli - vypadali mile. Řekli, že byli na jeho straně. Jak mohou chtít vlastnit otroka - ze všech lidí zrovna Snapea - a být milí?

Ošil se. "Křestní jméno pana Müllera je Joseph?" ujistil se. "Uhm, no, tak trochu hledám někoho jeho jména."

Paní Müllerová začala znovu rychle mluvit se svým mužem. Harry nerozuměl ani slovo z jejich rozhovoru, ale čekal na pauzu, aby mohl pronést, "Není tím mužem, po kterém pátrám, ale mohl by ho znát. Víte… vlastní vaše rodina nějaké otroky?"

***

Severus byl v tmavém sklepení. Bylo téměř příliš tma, aby v něm bylo vidět, ale na zdi byla malá pochodeň, která ho osvětlovala natolik, aby byly vidět železné mříže, které ho v něm držely. Byl připoutaný ke zdi, paže a nohy od sebe. Ke zdi ho poutal také okov na krku - byl zanechán zcela bez možnosti pohybu.

Vzduch kolem byl chladný. Na jeho nahé tělo táhl studený průvan, ale nevěděl, odkud přichází, ani neměl možnost tomu nějak zabránit. Celý se třásl, zuby mu jektaly. Bylo bolestivé, se byť jenom trochu pohnout - okovy se mu zadíraly do zápěstí. Až na kost. Byl tu připoutaný už dlouho a okovy měly tendenci rozedřít kůži, když jste je měli moc dlouho a příliš utažené.

Nebyla mu zima. Jen ho všechno bolelo. Bolelo dýchat, myslet… moc nevnímal, jen plesnivý zápach sklepení, pach krve, sexu, potu a slz. Pach bolesti. Pach mučení.

Křik, který býval v temném sklepení běžný, byl pryč - ti, kteří byli mučeni, zemřeli, upadli do bezvědomí nebo vydali informace, kvůli kterým byli mučeni. Štěňátko připoutané v rohu bylo také mrtvé - bylo sežráno malými žlutými červy.

Uslyšel zaskřípění a pohlédl k mřížovým dveřím. Vcházely tři postavy v kápích. Obličeje měly skryté bílými maskami, takže Severus nedokázal přesně říct, kdo to je. Ale na tom nezáleželo, protože všichni byli stejní. Jeden jako druhý - muži nebo ženy, černí nebo bílí, vysocí nebo krátcí, všichni byli stejní. Nezáleželo na jazyku, jakým mluvili nebo jaké byly jejich motivy - jejich chování k Severusovi bylo pokaždé stejné.

Jedna z postav se začala smát. Hlasitým, vysokým hlasem, který byl zřetelně ženský. Severuse ten zvuk vyděsil. Přál si, aby si mohl zakrýt uši. Ale nemohl - nemohl se hýbat.

"To jsi tak vyděšený?" vysmívala se mu. "Chudáčku, chudáčku Severusi - ten míšenec se nás tak bojí, že se pomočil!"

V tu chvíli si Severus uvědomil čůrek moči stékající po jeho noze. Nemohl tomu zabránit - už strašně dlouho neměl dovoleno použít toaletu, takže už o tom ani nepřemýšlel. Nemělo to nic společného se strachem - ale to jí nemohl říct, protože by to jenom vyvolalo vztek.

"Přestaň, Bello," zavrčel zpoza masky muž. "Kvůli tomu tady dnes nejsme."

Severus pevně zavřel oči a pokoušel se sebrat natolik, aby se dokázal nadechnout. Jestli tu nejsou proto, aby se vysmívali jeho pozici, proč tu tedy jsou? Nevadilo mu, když ho zesměšňovali - dokonce ani nevěděl, proč to dělají. Ano, byl připoutaný ke zdi, neschopný cokoli udělat. Dokonce už ani nebyl hladový, protože hryzavá bolest v jeho žaludku zmizela po ani nevěděl kolika dnech bez jídla. Občas mu do krku někdo nalil špinavou vodu v takovém množství, že se začal dusit, ale nevěděl, co je na tom směšného. Věděl, že je nahý, zatímco oni jsou oblečení, ale to ho vůbec netrápilo. Oblečení již dlouho nenosil. Nevěděl, kvůli čemu by se mu mohli vysmívat, aby mu to vadilo.

Jestli tu nejsou kvůli výsměvu, přišli mu dát vodu? Obvykle chodily jedna nebo dvě zamaskované postavy. Kdykoli jich bylo víc, nebylo to kvůli vodě, to bylo jisté.

Bez varování se pouta otevřela, takže tvrdě dopadl na betonovou podlahu. Když mu něco prasklo v obou kolenech, nevykřikl bolestí, protože na to byl zvyklý. Teď se bude moci jenom vláčet po podlaze, ale brzy se sama od sebe opět uzdraví.

Zvedl zápěstí, aby si je prohlédl. Mohl vidět kosti, protože všechno maso okolo bylo rozežrané. To bylo v pořádku - dokud tam ty kosti pořád jsou, jeho dlaně jsou stále připojené. To je dobré.

"Crucio!" zvolala žena pronikavým hlasem.

Svět kolem něj se na chvíli rozplynul. Nic necítil, dokonce ani bolest prostupující jeho tělem. To už překonal - vše, co cítil, byla otupělost a krev bušící do rozedrané kůže. Ale nebolelo to, jak věděl, že by mělo. Dokonce i když žena zvýšila sílu kouzla a zaměřila ho na určité oblasti - hlavu, hruď, klín, levé chodidlo… nebolelo to. Nervy byly většinou již pryč. Kouzlo za sebou nechalo pouze tupou bolest, ale nebyl si ani jistý, jestli je to kouzlo, nebo jeho selhávající tělo.

Slyšel ukončení kouzla a byl si vědomý, že je mu něco vsunováno do konečníku. Ani to nebolelo. Nevykřikl, ani když předmět zašel mnohem dál, než by mnozí mohli považovat za možné a něco v něm protrhl. Nikdy nekřičel, protože to bylo k ničemu. Již před dobou přestal křičet, protože si uvědomil, že jeho nářek jeho trýznitele pouze povzbuzuje. Nikdy nemluvil, ani neječel, ani neřval. Z úst mu neunikl ani zvuk, s výjimkou občasného přerývaného dechu.

Otevřel oči, které v nějakou chvíli zavřel, aby si uvědomil, že ho mučí pouze žena ozbrojená hůlkou. Eben, patnáct palců. Instinktivně věděl, že je v ní jádro z dračí blány - nevěděl, jak to ví, ale prostě to věděl.

Oba muži si stáhli masky a pobaveně ho sledovali. Jeden měl mrtvolně bledý obličej. Neměl nos a místo očí pouze štěrbiny. Druhý muž byl také bledý, s výraznými obličejovými rysy. Blonďaté vlasy perfektně upravené. Věděl, kdo to je, protože oba muži ho pronásledovali v nočních můrách. V nejhlubších, nejtemnějších chvílích se mu zjevovaly obličeje těchto dvou mužů. Když hůlka zajela hlouběji do jeho těla, když bolest začala zaplavovat jeho tělo na místech, kde to ani nepovažoval za možné, zmučeně vykřikl.

***

Cestou ke stodole musel Harry udělat dva kroky za každý krok pana Müllera. Zastavili se u věšáku, aby na sebe Harry mohl natáhnout mikinu a pan Müller svůj červenočerný flanelový kabát, a pak zamířili ven k velké stodole, kterou Harry viděl při příchodu.

Strávil hledáním Snapea měsíce. Věnoval tomu tolik času a úsilí - a taky dost peněz. Měl by cítit radost, že je tak blízko. Tak proč je tak nervózní? Proč má žaludek jako na vodě, proč cítí nevolnost?

Jsi prostě vzrušený, říkal si, když mu noční vzduch hvízdal v uších. Jenom se bojíš, že to není on. Bojíš se, že zítra budeš muset vstát a znovu ho jít hledat. Pravděpodobně někde v Americe, podle tempa, jakým je prodáván.

Obří pes vystřelil z boudy a začal na ně hlasitě štěkat, takže se Harry reflexivně pokusil schovat za pana Müllera, který psa odvolal. Pes byl zřejmě velmi dobře vycvičený, protože přestal štěkat. Ale zařadil se svému pánovi po pravém boku a klusal vedle nich ke stodole.

Velká dvoukřídlá vrata do stodoly byla zavřená, až na pravou stranu, která byla na několik palců pootevřená. Pes proklouzl mezerou ještě předtím, než pan Müller stihl těžké dveře otevřít a Harry si uvědomil, že to je důvod, proč jsou dveře otevřené - aby se pes v případě bouře nebo něčeho mohl dostat dovnitř, kdyby mu nestačila bouda. To dávalo smysl.

Stodola byla velmi matně osvětlená. Na zdi byla rozsvícená pouze jedna pochodeň. Většina kouzelnických domácností svítila dřevěnými pochodněmi na zdech. Harrymu po vstupu do kouzelnického světa chvíli trvalo, než si na to zvykl - bál se, že od nich něco chytne a nezačoudí všechen ten kouř strop? Ale rychle se dozvěděl, že oheň je začarovaný tak, aby se držel jenom v pochodni, a že strop je kouzlem chráněný proti ušpinění… a i kdyby se na stropě nahromadil nějaký kouř, mohly by skvrny odstraněný jednoduchým čistícím kouzlem, které se Harry, až bude starší, naučí v kouzelných formulích.

No, byl starší a kouzlo se doopravdy naučil v hodině profesora Kratiknota. Ale pořád tak docela nechápal tu dlouhou přednášku, kterou mu dala McGonagallová - proč prostě neřekla 'nedělej si s tím starosti'? Všichni profesoři byli takoví. Pokoušeli se nacpat hromadu zbytečných informací do již tak přeplněné hlavy nějakého nebohého dítěte.

V potemnělé stodole dokázal rozeznat dřevěné stěny, nějaké sloupky, které pravděpodobně tvořily opěrný systém, u jedné ze zdí nějaký zrezivělý stroj a podlahu, která byla z ušlapané špíny, na které se sem tam válely kousky slámy. Lumos pana Müllera stodolu osvítilo mnohem lépe.

Ve stodole se povalovaly staré stroje, ale žádný z nich nevypadal jako provozuschopný. Ne že by o tom Harry něco věděl - když Dudley a ostatní děti na základní škole jeli na terénní vyučování na farmu, Harry zůstal ve třídě a vybarvoval obrázky krav, což bylo dost nudné, protože skvrny již byly černě natištěné a papír byl bílý, takže jaký to mělo smysl? Navíc ho to prostě žralo - vědomí, že ostatní děti se dívají na skutečné krávy, které Harry viděl jenom z okna vagónu. Ach, a také se díval na Pinochia, kreslenou pohádku o nějakém dřevěném děcku s velkým nosem, které se téměř proměnilo v osla. Byl to děsivý film… o to děsivější, že se třída vrátila zpět a Harry nikdy nezjistil, jestli se Pinochio proměnil v opravdového chlapce, nebo jestli zůstal navždy oslíkem. Měl z toho pak tři týdny noční můry. A když pomyslí, že by se to nikdy nestalo, kdyby Dursleyovi obětovali tři libry potřebné na terénní výlet…

Na vzdáleném konci stodoly byla tři stání - ve dvou bylo po jednom koni, kteří stáli se zavřenýma očima. Ve spánku odfrkávali, trhali sebou a podupávali. A v posledním Harry tušil další staré stroje.

Když vzhlédl, zjistil, že nad nimi je seník. Nahoru vedl dřevěný žebřík a seník byl plný sena. Uvažoval, jestli by tam bylo pohodlné spaní - jediné, co by potřeboval, by byla deka, pak by se mohl prostě schoulit do klubíčka a spát. Možná by ani nepotřeboval deku - seno vypadalo, že by mohlo být teplé.

Přibližně uprostřed stodoly u pravé zdi byl stříbrný řetěz. Velmi krátký stříbrný řetěz - poskytoval k němu připoutané osobě jen velmi málo místa k pohybu, což by také vysvětlovalo, proč byla ta osoba schoulená těsně u zdi stodoly, ve které chyběl kus prkna hned vedle místa, kde se ona osoba choulila.

Zápach vycházející z toho člověka byl strašný. Harry byl od něj dobrých patnáct stop, a přesto se mu stěží dařilo udržet žaludek na místě. Smrděl jako Harry, když se vrátil po osm hodin dlouhém famfrpálovém zápase - ne, ten člověk smrděl jako celý nebelvírský famfrpálový tým po osmihodinovém zápase. Po osmihodinovém zápase, který vyhráli, takže byli příliš zaměstnaní slavením, než aby se umyli. Až na to, že by takhle smrděli až poté, co by se tak tři, čtyři týdny nemyli. Nemyslel si, že by do toho Demelza šla - Ginny a ostatní možná, ale Demelza by raději zemřela.

Jeho srdce se kamsi propadlo, když se podíval na postavu schoulenou zády k němu. Místo hlavy viděl jenom změť černých vlasů, zamuchlaných do malých maličkých uzlíků a muchlanců. Páteř vystupovala z těla, že dokázal rozeznat každý obratel. Na zádech viděl i další vystupující kosti, jejichž jména neznal - znal jenom 'páteř' a 'obratel'. Názvy kostí se na Harryho základní škole učily ve čtrnácti letech a v Bradavicích je nikdy nebrali.

Kyčel vyčnívala natolik, že se Harry obával, že jestli se osoba pohne, kost protrhne kůži. Nohy byly dlouhé a doopravdy hubené. Postava měla kuřecí nohy, tak jako Harry. Až na to, že Harryho nebyly tak vyzáblé - a Harry byl ten nejhubenější člověk, jakého znal, s výjimkou Voldemorta, když se na konci Harryho čtvrtého ročníku vrátil. Voldemort byl zatraceně vyhublý - a Harry by vsadil celý svůj trezor na to, že měl taky kuřecí nohy.

Odstín pleti bylo těžké odhadnout - Harry se domníval, že je 'bílá', ale jako bílá nevypadala. Byla jasně růžová, téměř rudá. Byla také pokryta prachem a špínou. Harry uvažoval, jak červená by byla, kdyby z ní odstranil všechnu špínu - pravděpodobně mnohem červenější, než nyní vypadala, protože špína její barvu tlumila.

Co však bylo nejděsivější, bylo množství jizev pokrývající tělo. Růžové nebo bílé, vyvýšené, nepravidelné jizvy hyzdily nejen záda, ale také ramena, paže, stehna… a pravděpodobně další. Harry viděl také velké zaschlé řezné rány, a to se nedíval z takové blízkosti, jako by mohl.

Opatrně udělal krok vpřed. Nevěděl proč - viděl toho již tolik, že by mu to stačilo na celý život. Ať již ta osoba byla jeho učitel nebo ne, její stav byl strašný. Jednou slyšel tetu Petúnii, jak jeho stav popisuje jako 'žalostný'. Zeptal se své učitelky, paní Fuchsové, co 'žalostný' znamená - zjistil, že je to 'špatný' nebo 've špatném stavu'. Harry byl ve špatném stavu - moc často nedostával najíst, ale jestli on byl žalostný, tak osoba vlastněná panem Müllerem byla nekonečně víckrát žalostnější. Pokusil se nešklebit se při pohledu na množství špíny, které se usadilo kolem kotníků, spodnějších částí těla a krku, ale bylo těžké nezírat. Bylo to jako by každá kontura těla, každý nerovnost držela obrovské množství špíny a dalšího.

Přistihl se, že doufá, že to není Snape. Jak moc předtím doufal, že jejich otrokem je Snape, nyní si doopravdy přál, aby nebyl. Nemyslel si, že by se dokázal vyrovnat s vědomím, že je to Snape. Vlasy vypadaly trochu mastně, ale ve skutečnosti ne až tak zle. Nic se nevyrovnalo mastnotě Snapeových vlasů - ty vypadaly, jako by je někdo polil sádlem. Vlasy tohoto muže tak zle nevypadaly.

Trochu se zavrtěl a dál pozoroval osobu. Bylo to trochu nepříjemné - přestože byl muž připoutaný ke zdi, což nebylo velmi humánní, byl to člověk. Harry si nikdy předtím neprohlížel nahou osobu, ale cítil se zvláštně. A špatně. Bylo to trapné, jak pro něj, tak pro toho muže. Také bylo nepříjemné, když si všiml všech hromádek náhodně roztroušených v prostoru, který mužovi umožňoval řemen. Samozřejmě, že takhle připoutaný neměl přístup k toaletě. Bylo to… barbarské. V duchu si tleskal za tak dobře zvolené slovo k popsání té hrůzy.

Muž si začal nesrozumitelně mumlat, což způsobilo, že Harry poděšeně uskočil. Řeč byla zkomolená a nesouvislá. Muž si mumlal velmi tiše, téměř šeptem. Hlas zněl chraplavě, ale byl to pěkný, hluboký hlas. Ne jako Harryho, který se nacházel na vyšším konci škály - stejně tak jako Seamusův a Georgův. Byl hlubší, jako Ronův, nebo Nevillův nebo… nebo Snapeův.

Pan Müller začal na Harryho tiše mluvit. Používal hodně gest, ukazoval na Snapea, nebo jen mával rukou, ale Harry nerozuměl ani slovo.

"Omlouvám se," omlouval se Harry a cítil se hloupě. Ne proto, že neuměl německy, ale protože mu anglicky říkal, že nerozumí, když mu muž dal jasně najevo, že angličtině nerozumí! Ale co má dělat? Ignorovat ho?

Harry uskočil na druhou stranu stodoly, když muž připoutaný v rohu najednou, bez předchozího varování, začal křičet ze spaní. Roztřásl se, protože ho to překvapilo. A naplnilo strachem, protože muž, který vykřikl, se svým křikem probudil, posadil se a otočil se s doširoka otevřenýma očima čelem k Harrymu a panu Müllerovi - byl to bez pochyb dřívější profesor Severus Snape.