Unwell - Kapitola 37

"Domov, sladký domov"

---

Severus pomalu následoval svého pána do domu a pokoušel se nezkřížit si ruce na hrudi. To by značilo vzor - a on vůči svému pánovi zcela jistě nevzdoroval. Bylo mu pouze zima.

Severus doufal, že se svému pánovi osvědčí jako dobrý otrok. Napadla ho myšlenka, 'co když se pán rozhodne, že nepotřebuji potrestat za všechny špatnosti z minulého života?' Kdyby Severus dokázal být ten nejlepší možný otrok, možná si to pán uvědomí a ušetří ho celého rozsahu toho, co pro něj plánoval.

Ale zatím to moc dobře nezačalo. Vyzvracel makarony se sýrem, které mu pán v hotelu objednal. Dokonce toho ani moc nesnědl - jenom několik soust. Ale podle všeho se pán nezlobil. Ale určitě cítil frustraci, která často vede ke vzteku.

To byl důvod, proč se Severus obzvlášť snažil na koštěti. Pánovo koště bylo strašně rychlé - rychlejší, než kterékoli koště, na kterém Severus kdy letěl. Učil se létat na bradavických Meteorech a neměl své vlastní koště, dokud mu nebylo sedmnáct a našel jedno vyhozené. Byl to starý Tinderblast a na tak staré koště fungoval docela dobře. Používal ho k přemisťování se z jednoho místa na druhé, ne aby na něm předváděl nějaké triky a lítal rychle jako…

Znovu myslel na minulost. Pořád to dělá! Jako by zcela ztratil rozum - to neví, že myšlení na předchozí životy je nebezpečné? Nemohl si vzpomenout proč - jeden z předchozích pánů to mohl zakázat. Nicméně je to špatné.

Letěl vzadu na pánově koštěti. Držel se ho, co nejpevněji to šlo a pán ho ani neshodil, jak se bál.

Dokonce ani nezareagoval, když pán, předtím než u hotelu nasedli, vytáhl hůlku, namířil ji na něj a udělal kouzlo. Teda, nemyslel si, že by zareagoval - usnul téměř v tom okamžiku, kdy uviděl hůlku, takže to muselo být uspávací kouzlo. Aby pravdu řekl, detaily měl trochu rozmazané. Podle všeho na sobě měl také ohřívací kouzlo, protože i když letěli rychle vzduchem, necítil vůbec chlad. Takových věcí si Severus všímal.

Přistáli na zarostlé cestě, která vypadala zcela opuštěně. Pán ukázal na velký dub a instruoval Severuse, aby tam zůstal, dokud se nevrátí. 'Nehýbej se, dokud se nevrátím,' byla přesně pánova slova, a protože Severus nemohl přijít na to, jak doslovně to muž myslel (pán byl jeho pánem méně než den - stále bojoval s tím, aby o něm nepřemýšlel jménem, kterým ho nazývali ti lepší než on), stál tam a nehýbal se, dokud se pán nevrátil. Jediným jeho pohybem byl pohyb břicha při dýchání, očí, když zamrkal, ale snažil se, co to šlo, aby co nejdéle nemusel udělat ani jedno.

Když se pán vrátil, měl v náručí dítě. Dítě bylo vzhůru a pobrukovalo si. Mělo světlé blonďaté vlasy a tupý nos. Nevypadalo moc jako jeho pán, ale Severus předpokládal, že to bylo jeho dítě. Pán to neřekl, a protože byl dobrý otrok, tak se Severus neptal.

Dům, kam letěli, byl jenom dvacet minut cesty na koštěti, plus mínus. Samozřejmě to znamenalo na pánově extrémně rychlém koštěti. Dítě vypadalo, že si tu jízdu užívá - zcela určitě pánovo dítě.

Dům byl malý dvouposchoďový. Vypadal trochu malý. Dřevo nebylo natřené a květiny v květináčích na verandě mohly být jenom umělé nebo magicky ovlivněné, protože jedno jaké bylo roční období, na pěstování květin bylo příliš chladno. U pána Meringa Severus magicky rozmnožoval květiny, stejně tak jako po mudlovsku sel semínka. Naučil se, že mudlovským způsobem trvá pěstování květin dlouho, a že nemají rády špatné podmínky jako například častý déšť. Nebo přílišných chlad. Ale alespoň není sníh.

Tiše následoval pána do domu, který již byl osvětlený. Dával si pozor, aby měl hlavu sklopenou, ale zvedl oči, takže všechno viděl.

Oheň zapraskal. Pán položil blonďatého chlapce, který se udiveně rozhlížel, na pohovku.

Pán si povzdechl - z pohledu otroka to nebylo dobré znamení. "Musím přiznat, Sna… Severusi, že nemám tušení, co dělám. Taky se sem stěhuji teprve dnes."

Co je to za prohlášení? Jak čeká, že mu na to odpovím? Severus si začal žvýkat ret, hlavu stále sklopenou. Bylo lepší nic neříkat. Pán Mering občas říkal různé podobné věci a Severus se těžce naučil neodpovídat… ale pán Weston měl rád, když mu odpovídal. Měl rád, když s ním Severus mluvil - vždy se zasmál a polaskal Severuse na hlavě.

Pán si opět povzdechl. "Takže to vypadá, že kuchyň je nalevo…" začal procházet dům. Dítě, které vypadalo, jako by mělo za světla z nějakého důvodu rudé vlasy, se zvedlo na nožky a začalo se batolit za pánem - než spadlo. Pak lezlo rychlostí, kterou mu Severus záviděl. Nikdy nedokázal lézt takovou rychlostí - u předchozích pánů by mu to přišlo vhod.

Severus stál poprvé po dlouhé době. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy stál. Když o tom přemýšlel, vybavilo se mu, jak ho Monstrum pokaždé potrestal za stání a popálil mu chodidla, aby mu v tom zabránil. Severus se to naučil docela rychle.

S nepohodlím zašoupal nohami. Stále cítil ty spáleniny. Cítil žhavé nástroje, které mu Monstrum a ti lidé drželi u chodidel, zatímco křičel, prosil (mluvení mu přineslo jen další trest, takže se rychle naučil neprosit). Nikdy nepřestali, dokud nezačal doopravdy zle krvácet - nebo dokud se nedostali na kost. A nikdy to nevyléčili, když skončili - dokud nechtěli další kolo. To byl důvod, proč když nyní stál, to tolik bolelo.

Ach, jak si přál sednout a ulevit bolesti! Ale nemohl - ne dokud mu to pán nedovolí.

Konečně pán scházel ze schodů do místnosti. Dítě - ať už to byl kdokoli - nebylo nikde v dohledu. Možná se pán jenom rozešel se svou ženou. To by vysvětlovalo nový dům a existenci dítěte. A také to vysvětlovalo otroka - pán musí nějak ulevit sexuálnímu napětí. Při té myšlence se Severus v duchu zachvěl. Pán, který měl rád jak sex, tak trestání, nikdy nebyl dobrá věc.

"Uložil jsem Teddyho do postele." Pán sešel z posledního schodu. "Cítím se tak starý. Půl hodiny s dítětem a mám pocit, že umřu. Naštěstí je po svém otci, a když ho člověk dostane do postýlky, tak miluje spánek. Takže…," zarazil se pán. "Co se děje? Proč se třeseš?"

Severus si toho nevšiml, ani si plně neuvědomoval, že to dělá, proč couval, jak se pán blížil. Majitelé, kteří ho používali, se ho rádi dotýkali, kdežto jeho minulý pán se ho sotva dotkl. Tento pán se k němu docela přibližoval…

'Líbí se ti to,' slyšel v hlavě hlas pána Westona. 'Líbí se ti to? Řekni mi, jak moc se ti to líbí.' Odpověď v jeho hlavě ten fakt jen potvrdila. Když takhle odpověděl tehdy…

"Vsadím se, že jsi unavený," přerušil jeho myšlenky pán, k čemuž měl oprávnění. "Co kdybys zkusil něco vypít nebo sníst, než půjdeš spát?"

Kdyby řekl ne, nepotěšil by pána. Ovšem jestli se pozvrací, také pána nepotěší. Tak jako tak nemohl vyhrát.

"Ano, pane," odpověděl. V krku měl tak sucho, že se sotva slyšel.

Pán přikývl. "Super. Pojď, půjdeme do kuchyně a … a sakra. Víš, co? Pravděpodobně nemáme žádné potraviny. No, možná máme - uvidíme."

Následoval pána do kuchyně, kde mu bylo přikázáno 'sednout si'.

Konečně, pomyslel si. Teď mě ty spáleniny přestanou štípat. Děkuji.

"Děkuji, pane," řekl, když klesal na kolena. Možná jednoho dne sebere odvahu sednout si do tureckého sedu, ale teď klečel - protože málokdy můžete něco udělat špatně, dokud správně klečíte.

Byl unavený, ach, tak unavený. A hladový, a stejně tak žíznivý. Věděl, že by měl k pánovi cítit větší vděk, a taky by se měl víc děsit budoucnosti, ale je to těžké, když jste tak unavení. Stejně si byl jistý, že za to ráno zaplatí.

Možná dokonce dřív, uvědomil si a zachvěl se. Možná tě má v plánu potrestat v noci.

Tak proč by tě krmil? ozval se hlas logiky. Jestli tě ztluče - nebo dokonce použije dnes v noci - pozvracíš se.

Pak mě to přinutí sníst a začne to nanovo. Bude to nikdy nekončící kruh. Začalo mu být zle od žaludku, ale s nedostatkem jídla to mělo málo společného.

***

Za poslední hodinu nebo tak zjistil Harry dvě věci. Za prvé, je příliš rozkazovačný (udělej tohle, udělej tamto, pojď sem, sedni si), a za druhé, nakonec se člověk dostane do fáze, kdy má takový nedostatek spánku, že má nezměrné množství energie.

Sevřel rty a prohlížel obsah skříňky, kterou někdo podle všeho nacpal jídlem. Potřeboval Snapea nakrmit něčím, co by dokázal správně strávit, protože makarony se sýrem asi nebyly ten nejlepší nápad.

A bude se muset postarat o vložení kouzla 'příjemné teploty' na Snapea - tam, kde ho předtím trefila Snapeova divoká magie se mu začínala objevovat modřina. Harry zvedl hůlku s úmyslem vložit na Snapea ohřívací kouzlo, ale výbuch světle modré magie ho srazil k zemi dřív, než se mu to podařilo. Podle všeho má Snape doopravdy hrůzu z magie, ale proč? Ale co bylo dobře, Harry si nemyslel, že by Snape věděl, co udělal, protože se o tom nezmínil. Ne že by se vyjadřoval k něčemu jinému… ale Harry byl prostě vděčný, že Snape po uvolnění své magie krátce ztratil vědomí, takže se Harry stihl vzpamatovat, než si toho Snape všiml.

Nakonec se Harry rozhodl pro dýňovou konzervu, a když věděl, že se Snape nedívá, bezhůlkově ji otevřel. Zřejmě nakupovala Hermiona, protože nikdy v kuchyních kouzelnických domů neviděl konzervy čehokoli. Někde tu byl zřejmě otvírák na konzervy, ale ani ho nehnulo, aby jej hledal.

"Máš rád dýně?" zeptal se s pozorností na tom, co dělal. Když řekl Snapeovi, aby si sedl, Snape zaujal pozici v kleku na podlaze. Pokaždé, když Snape něco takového udělal, uvažoval jakým krutým způsobem ho Mering naučil takovému chování.

Snape, jak to u něj bylo nyní obvyklé, neodpověděl. Harrymu přišlo trochu divné, že by otrok neodpovídal pánovi na otázky, jedno jak triviální. S Hermionou a Ronem našli knihu o etiketě otroků - velkou starou knihu, větší než ty knihy o etiketě, které Levandule tak ráda četla, napsanou čarodějkou jménem Emma Shovel. Nečetli ji, protože v té době to nebyla jejich starost, ale možná ji měl projít… ale teď už je pozdě. Strávil příliš času s Cestou za uzdravením, než aby četl cokoli jiného. A za měsíc a půl byly OVCE.

Jsem v prdeli, uvědomil si, když vyklopil kašovitý oranžový blemc do misky a strčil k němu lžíci. Neohřál ho ani k němu nepřidal žádné koření. Možná že šok, že má v žaludku něco teplého vyvolalo Snapeovo předchozí zvracení. Nebylo složité uklidit to - stačilo mávnutí hůlkou, když se Snape nedíval, ale problém bylo to, že Snape potřeboval něco v žaludku.

Váhavě položil misku na podlahu. "Můžeš to jíst lžící, nebo… jakkoli." Snape se pokusil sníst makarony se sýrem skloněný nad nimi jako pes. Shodou okolností Harry v tu chvíli četl v Cestě za uzdravením část o tom, aby byly oběti nechány pomalu se přizpůsobovat, takže ho nechal jíst, jak chtěl.

"Takže, nejspíš chceš vodu taky do misky?" zeptal se. Odpověď znal, takže se otočil ke dřezu a naplnil další misku.

"Víš," začal, napjatý zvuky Snapeova jezení, které se mu ozývaly za zády. Musí mu to zůstat v žaludku, nebo… nebo ho budou muset začít krmit pomocí nějaké hadičky. "Je mi doopravdy líto, že nám trvalo takovou dobu najít tě. Nemusíš kvůli tomu mlčet."

Když Harry začal mluvit, Snape přestal jíst a podíval se přibližně Harryho směrem. Obličej, který byl stále špinavý různými druhy špíny a kdo ví čím ještě, byl také pokrytý dýní. Vypadalo by to docela roztomile… kdyby se jednalo o Teddyho. Ne o dospělého muže. Dospělého, zuboženého, zneužívaného muže.

***

Vypadalo to, že se Severus vždy dostává do těch nejhorších situací. Do těch nejsložitějších. Proč mu pán pořád klade různé otázky, na které nezná odpověď? Kdyby se ho pán zeptal na něco jiného, možná by byl schopný odpovědět. Ale jestli má rád dýně? A jak chce vodu?

Nerozhodoval se na základě toho, co chtěl - chtěl to, co chtěl jeho pán. Uvažoval, jestli se od něj očekává, že na většinu těch otázek odpoví.

A předpokládejme, že by chtěl něco jiného než jeho pán. Nepočítalo by se to za nesouhlas se svým pánem? Nesouhlas byl nezdvořilý.

'Nikdy nevyjadřuj svůj nesouhlas, zazněl mu v hlavě hlas pána Meringa, 'ani v případě, že tvůj pán prohlásí, že nebe je fialové'. Vždy říkal, že pán má pravdu, bez výjimky. Velmi pečlivě paní lakoval nehty, protože místo, kde si je vždy nechávala dělat, vyhořelo. Dívajíc se z velkého okna s výhleden na město při západu slunce, pronesla, že obloha vypadá jako fialová. Skutečně byla. Tehdy si uvědomil, že by si toho sám nikdy nevšiml, a jak se k němu vrátila slova pána Meringa, uvědomil si, že jsou pravdivá. Severus nevěděl víc, než jeho majitelé a nebyl v pozici dělat svá vlastní rozhodnutí. A jeho majitelé vždy dělali taková skvělá rozhodnutí.

Byl vytržen ze svého zamyšlení a následoval pána do ložnice. Dýně, kterou snědl (půl misky, než mu ji pán vzal s tím, že to zatím stačí) se mu obracela v žaludku, když si vzpomněl, proč tu je. Kvůli trestu. Případně aby byl použit.

Ještě zesílil své štíty nitrobrany, aby o tom nepřemýšlel. Kdyby přemýšlel o bolesti, kterou pocítí nebo o čekání, bylo by to ještě horší.

Pán ho sledoval s ustaraným výrazem. "Jsi v pořádku?" zeptal se.

Severus zamrkal a ještě víc sklonil hlavu. "Ano, pane," odpověděl svými nejčastěji užívanými slovy.

"Dobře… tady je tvůj pokoj. Ron s Hermionou a paní Weasleyovou ho vyzdobili, myslím. Není to moc, ale neměli moc času, ani peněz. Když to vezmu v úvahu, myslím, že je to pěkné. Co myslíš?"

Tady to je! Další otázka! Severus zvedl oči, aby si prohlédl místnost. U jedné zdi, ve středu místnosti byla postel. Byla docela nešťastně umístěna, takže tam nebyla žádná zeď nebo roh, kde by se dalo schovat, kdyby v té posteli spal. Vedle postele stála židle s opěrkou bez polstrování a v rohu byl jednoduchý šatník. Místnost se nemohla chlubit ničím, s výjimkou velkého okna, které pravděpodobně mělo výhled na dvorek.

"Je to hezké," zopakoval Severus pánův názor. Vypadalo to, že přesně to chtěl pán slyšet - rozzářil se a vydal se k šatníku.

Otevřel vrchní šuplík a vytáhl z něj tmavě šedou noční košili. "Paní Weasleyová říkala, že sem pro tebe dala nějaké věci - nic extra, jen noční košili a hábit, abys vydržel, než si koupíme něco jiného.

Nic extra… vydržel… koupíme něco jiného… Severus se pokusil zanalyzovat situaci. Zatím se v mnoha takových situacích zahrnujících majitele a oblečení neocitl. Nebyl si vůbec jistý, jak se zachovat. Normálně ho jeho majitelé jednoduše kouzlem svlékli nebo mu dali něco, do čeho se měl převléct. Proběhla výměna jen několika slov.

"Ano, pane," rozhodl se nakonec pro bezpečnou odpověď.

Pán zavřel šuplík a podal mu košili. "Proč se do ní nepřevlečeš? Vím, že ještě potřebuješ hodně koupelí, než budeš čistý, ale můžeme ji vyprat."

Severus cítil slabou látku toho, co měl na sobě. Roky na sobě neměl nic, takže teď, když byl oblečený, se cítil přinejmenším trochu nepohodlně.

Ale ta noční košile vypadala o dost tepleji než to, co měl právě na sobě. Ministerstvem poskytované oblečení toho moc nezakrývalo a nebylo příliš teplé. Noční košile by mu oproti tomu sahala ke kolenům a měla dlouhé rukávy, takže přes bez pochyb velmi omezující pocit, by byla nepochybně teplejší.

Ne že by to bylo jeho rozhodnutí.

Přetáhl si povlak přes hlavu a snadno z něj vyklouzl. Věděl, že ho s největší pravděpodobností bude znovu oblékat - až se ho tento majitel rozhodne zbavit (předpokládejme, že Severus přežije), bude, stejně jako jeho bývalý majitel, chtít Severuse oblečeného v něčem, co nemusel kupovat - takže ho pečlivě složil na půl.

"Ach, proboha, Snape!" vyjekl pán a zakryl si oči.

Severus zíral na své dlouhé palce a uvažoval, co tím jeho pán myslel. Přece jeho jizvy viděl už předtím. Co když se mě za ně rozhodne potrestat? Severus se zachvěl. Jen málokdo by chtěl použít tak zjizveného otroka, to věděl a velmi se za ty jizvy styděl. Každá jizva byla důsledkem trestu za něco, co udělal špatně. Byl to strašný pocit vědět, že to jeho pán ví.

"Tady," podal mu pán noční košili. "Omlouvám se… trochu jsem to přehnal. Jen jsem prostě čekal něco… jiného."

Severus věděl. Zakryl si své zahanbující tělo noční košilí a stočil svůj pohled zpět k nohám. Ač ho pálily, když na nich stál, byl rád, že tam jsou.

Pán odestlal tmavě zelenou přikrývku na posteli. "Je doopravdy pohodlná. Tohle je matrace z Fredova a Georgeova pokoje. Vyrobila ji paní Weasleyová. Myslím, že je vycpaná kuřecím peřím… nebo je zakouzlená, aby byla pohodlná. V každém případě je."

Severus nenáviděl, když byl používán v posteli. To znamenalo, že jeho majitel měl pravděpodobně poté v úmyslu usnout. To znamenalo, že Severus bude dlouho ležet vzhůru.

"Nechceš spát v posteli," pán to řekl jako prohlášení, ne otázku.

Severus se neklidně zavrtěl. Nespal v posteli roky. Usuzoval, že otroci nemají spát v posteli.

Pán si povzdechl. "No, podívej. Necítím se dobře, když budeš spát na zemi… tady."

Severus uskočil zpět, když viděl, jak pán mávl hůlkou. Roztřásl se. Omlouvám se, pane, pomyslel si, když zavřel oči a připravil se na kletbu.

"Ne, ne, ne… podívej, žádné hůlky, dobře? Žádná kouzla."

Severus otevřel jedno oko, a pak druhé. Pán si zastrčil hůlku zpět do kapsy, pro teď. Trest přijde později. Nenáviděl to, když musel čekat na později. Dával přednost okamžitému trestu před neustálou hrozbou trestu. To čekání, to hrozivé očekávání hrozby bylo mnohem, mnohem horší.

Sledoval, jak pán stáhl přikrývku z postele na koberec - koberec, kvůli kterému pálily jeho spáleniny ještě víc.

"Kde chceš spát?" zeptal se pán. "Támhle?" ukázal do rohu u okna.

Plánuje, že půjdeš spát, uvědomil si Severus a opět se mu začal svírat žaludek. Nemá v úmyslu tě dnes večer potrestat nebo použít.

Jak by mohl spát, aniž by byl potrestán? Jak by mohl spát s děsivou představou toho, co se stane, přímo nad hlavou?

Pán kývl. "Dobře, takže na podlaze." A začal v rohu připravovat přikrývku.

Pomoz mu, ty špíno k ničemu. K čemu si myslíš, že jsi? Pro ostudu! A když pomyslím, že jsi chtěl být dobrý otrok.

"Pane?" Severusův hlas se třásl a on nevěděl proč. "Mohu to udělat?" Schoulil se do sebe. Měl to formulovat jinak. Měl se zeptat, jestli může nějak posloužit. Uvědomil si, že je ze cviku v jediné věci, kterou věděl, jak udělat, a svěsil hlavu.

Pán zamrkal. "Ehm… samozřejmě, Sn… Severusi." Odstoupil od přikrývek a pokynul k nim. "Posluž si."

Severus obešel postel do rohu, který pán určil. Nebyl si zcela jistý, co jeho pán s přikrývkami dělá, ale vypadalo to, že je téměř hotov. Severus jenom uhladil přikrývky, které ležely složené v rohu, dobře si vědomý pánova pohledu.

"Dobrá práce!" Pánův hlas zněl nepřirozené hlasitě, až se Severus lekl.

Chvála… Chválu Severus neslyšel již roky. Ošil se - co má říct? Nepamatoval si, že by kdy byl tak zmatený kvůli mluvení s pánem.

Ale proč ho chválil? Dělal jenom to, co měl! "Děkuji, pane." Otrok nikdy nebyl dostatečně vděčný.

"Proč si nelehneš?" Pán si klekl na podlahu vedle postele z přikrývek a poplácal ji rukama.

Lehni si, přeložila se slova. Bez dalších možností si Severus klekl na kolena a schoulil se na klubku přikrývek. Neotočil se k pánovi zády, ale přitiskl je do rohu. Udělal to protože, za prvé bylo od otroka neuctivé otočit se k pánovi zády a za druhé, měl rád, kdy byl schopný sledovat vše, co se v místnosti děje. Nedokázal zabránit v tom, aby ho někdo proklel, ale když měl výhled na místnost, mohl se na tu ránu připravit.

Pán si odkašlal. Bylo to falešné odkašlání, užívané k prolomení ticha vnímaného jako trapné. Ale Severus nebyl od toho, aby začínal konverzaci, takže si mohl být jistý, že to není jeho chyba. "Nechceš si o něčem promluvit?" zeptal se pán, v hlase zřetelná nejistota.

Ne, nechtěl. Ani nevěděl, o čem mluvit. Sotva mohl se svým pánem diskutovat o posledních výsledcích famfrpálu - ta představa byla směšná.

"Ne, pane."

"Doopravdy?" Pán se začal tahat za pramen vlasů. "Nic o čem bys chtěl mluvit? Nic? Nemáš žádné otázky?"

Otázky? Ach, ano, Severus měl spoustu otázek. Chtěl vědět, co se od něj očekává. Chtěl vědět, co má čekat zítra. Chtěl vědět tolit věcí, že bylo nemožné udělat jejich seznam.

Zaváhal. "Ano, pane. Je něco, na co bych se chtěl zeptat, jestli mi to bude dovoleno." Žádný z jeho anglicky mluvících pánu se nerozzlobil, když chtěl položit otázku - pán Mering ho sem tam nakopl, když položil nevhodnou otázku, ale kladení otázek obvykle nebylo zakázáno.

Pán si přestal tahat vlasy. "Doopravdy? Dobře, můžeš se zeptat, na cokoli chceš. Slibuji, že se pokusím co nejlépe odpovědět, přestože… to je jedno. Ptej se."

Severus zadržel dech a zeptal se: "Co bych mohl udělat, abych vás co nejvíce potěšil, pane?"

***

Snape měl ve zvyku vyrážet Harrymu dech. Vyrazilo mu dech, jak mohl Snape nadržovat ze všech studentů právě Malfoyovi. Vyrazilo mu dech, jak mohl vyhrožovat, že zabije žabáka malého chlapce. Vyrazilo mu dech, že se Snape dokázal vrátit jako špeh k Voldemortovi. Vyrazilo mu dech, jak Snape, po tom všem, čím v nedávné době prošel, byl stále naživu.

A vyrazilo mu dech, když si uvědomil, že jeden z nejchytřejších mužů, které znal, nedokázal pochopit jednoduchý důvod, proč byl koupen.

"Já…" Věděl, že s otevřenou pustou nejspíš vypadá jako ryba. Jak ho má Snape potěšit? Potěšit ho? Jeho? Jestli by měl někdo klást tuto otázku, tak Harry. Byla to částečně jeho chyba, že byl Snape zotročován tolika lidmi tak dlouho.

"Tím, že se uzdravíš," přistihl se, že říká. "Že se pokusíš uzdravit. Proto tu jsi."

Na chvíli se tmavě šedé oči, které v sobě měly jen rezignaci, rozšířily strachem.

"Rozumíš?" zkusil to Harry. "Je to tak, aby ti bylo líp. Já… myslel jsem, že bychom to mohli oficiálně začít zkoušet zítra, až odejdou lidé z Kouzelnické péče o rodinu. Souhlasíš?"

Myšlenky a emoce odehrávající se v muži schouleném na podlaze byly nečitelné. "Ano, pane," odpověděl Snape tak tiše, že musel Harry napnout sluch, aby ho slyšel. Něco, na co si už začal pomalu zvykat.

"Dobře," kývl Harry. "Něco jiného?" Tak trochu v to doufal - Snape byl docela zmatený, tím si byl jistý. A nemůže se začít zlepšovat, dokud bude zmatený, nebo ne?

Snape zavrtěl hlavou, takže se to vrabčí hnízdo na jeho temeni zavrtělo také. "Ne, pane."

Taky budou muset zapracovat na tom 'pane'. Harrymu to připomínalo jeho odseknutí, "Nemusíte mi říkat 'pane', profesore." Byla to úžasná odpověď - bude ji muset znovu použít. Ale tak nějak měl pocit, že tentokrát už by to tak úžasné nebylo.

***

Když se dostal zpět do obývacího pokoje, vypustil vzduch, který ani nevěděl, že zadržoval.

Snape ze sebe tu věc shodil, jako by nikdy předtím neslyšel o cudnosti. To by Harryho nemělo tak překvapovat - Snape byl ten, kdo v první řadě odmítl, když v hotelu přišlo na oblékání se. On byl tím, kdo se úplně v pohodě pohyboval v hotelu nahý. A nebylo to, jako by Harry nikdy neviděl kluky ze školy ve sprchách nebo - sakra - Snapea jen několik hodin předtím.

Ale vidět ho tak a myslet si 'tohle je Snape', bylo něco docela jiného. Snape, který jen před rokem byl… no, před rokem to není zrovna nejlepší příklad. Který jen před dvěma lety byl hrdý, který byl až příliš uzavřená osoba. Vidět, že z toho již nic neplatí, bylo doslova zemětřesení.

Uvědomoval si, že tohle nebude snadné, ale neuvědomil si, jak složité to bude. Tu myšlenku 'co když neměla McGonagallová pravdu? Co když je příliš kruté ho teď vytáhnout' zahnal téměř okamžitě, jak se objevila. Dělá tu správnou věc. Dělá. Jenom si začínal uvědomovat, co slova 'lépe' a 'uzdravit' ve skutečnosti znamenají.

Hodiny ohlásily jednu hodinu ráno. Harry nespal posledních přibližně dvacet čtyři hodin. Ale teď nemůže jít spát, ne když slíbil Ronovi a Hermioně, že jim zavolá do Bradavic, až se dostane bezpečně domů.

Chvilku mu trvalo, než našel letax, protože nebyl v krabičce na krbové římse. Nakonec ho našel na kuchyňském stole společně s mudlovskými klíči a vzkazem, ať nezapomene zavolat.

Protože měl drahý letax jenom na jeden hovor, udělal si poznámku, aby koupil další. Uvažoval, kdy by ho mohl koupit.

"Harry!" v krku se objevila hlava Ginny. "Probuď se, Rone! Děcka, je tady."

"Čau," pozdravil Harry a cítil se tak trochu rozpačitě, že nezavolal dříve. Mohl zavolat dříve. Mohl zavolat, zatímco Snape jedl - neuvědomil si, že nepůjdou spát, dokud se neozve. Měl - měl ty nejlepší přátele na světě.

"Harry! Kde jsi byl!" Hermioniny huňaté vlasy zaplnily krb. "Co se stalo?"

Zasténal, kdy se mu vybavily všechny ty vyčerpávající události dne. Necítil se na to, aby popisoval vše, co se stalo. "Mám Snapea a Teddyho - oba spí." Přinejmenším doufal, že Snape spí. Doufal, že vzal ten příkaz tak doslova, jako ty ostatní.

"Jak mu je? Skutečně," přitlačila Hermiona. "Tvůj dopis nám toho moc neřekl."

Zcela jistě byl příliš vyčerpaný, než aby to vysvětloval. "Je naživu." Promnul si čelo. "Zítra, všechno zjistím… doopravdy nevím, jak na tom je. Je naživu."

"Sakra, kámo," mračil se Ron. "Vypadáš, že omdlíš."

"Mám ten pocit," přiznal Harry a cítil se sobecky, že mluví o tom, jak je unavený, místo toho, aby mluvit o tom, jak Snapeovi pomoci. "Rone, Ginny? Vaše mamka nás pozvala zítra večer na večeři. Jdete…"

"Já nejdu," odvětila Ginny ploše. "Nejsem jedním ze studentů se speciálními privilegii."

Pravda, Ginny neměla tu jedinečnou výsadu odcházet večer z Bradavic jako Ron a Hermiona. "No, to ti nikdy nezabránilo v tom, aby ses vyplížila," argumentoval.

Ron se rozesmál a jeho sestra popotáhla. " Vypadá to, že dostala další varování od Kratiknota, kvůli kradení se ven v noci."

"Proboha, Ronalde, můžeš o tom Harrymu říct zítra!" Hermiona vypadala zamyšleně. "Možná bych měla přijít a zkontrolovat ho, jen pro jistotu…"

"Ne," zavrtěl Harry hlavou. "Ne, dnes večer. Měl hrozný, dlouhý, děsivý den a potřebuje odpočívat."

"Děsivý?" zeptali se Ron s Ginny zároveň.

"Zítra se to všechno dozvíte," ujistil je.

"Jdi se vyspat, Harry," poradila mu Ginny tiše.

"Jo, pokusím se," odvětil, než uhasil plameny.

Nakonec usnul na podlaze před teplým ohněm, příliš emočně vyčerpaný, než aby to zvládl nahoru do své nové ložnice.

***

Dům naplnil křik, který se zavrtával až do morku kostí. Harry nikdy nic takového neslyšel. Ne, když slyšel výkřiky své matky, když byli blízko mozkomoři, ne, když slyšel Snapeův křik v té stodole… ne, nikdy.

S výkřikem se posadil. Celé tělo ho šíleně bolelo, ale to mu nezabránilo ve vytažení hůlky a vyskočení na nohy.

Dítě, uvědomil si. Rozsvítil hůlku a vyrazil po schodech do Teddyho pokoje, kde bylo ticho. Podíval se do postýlky, batole spalo. Dýchalo, bylo na živu, spalo… a bylo potichu.

Ten, kdo křičel, byl Snape. Müllerovi si stěžovali, že ho občas slyšeli až do domu. Samozřejmě. Nikdy by ho nenapadlo, že by mistr lektvarů mohl takhle křičet, ale zřejmě mohl. Harry nechtěl uvažovat o tom, jakou noční můru musel Snape mít. Nejspíš byla doopravdy, ale doopravdy zlá.

Harry vrazil do Snapeova pokoje. Provizorní postel v rohu byla prázdná, přikrývka, kterou Harry Snapea přikryl, byla pryč. Snape nebyl nikde vidět.

Strach sevřel Harryho mysl. Není to sebevrah, že ne? Nevyskočil z okna? Hermiona ho proti něčemu takovému jistě zabezpečila, ale možná to bylo pořád možné, když šlo doopravdy mocného kouzelníka jako Snape.

"Severusi?" zeptal se Harry opatrně. Postel byla obyčejná, ne s nebesy. Což způsobovalo, že pro dospělého muže jako Snape bylo složité se pod ni dostat, přestože Snape byl doopravdy vychrtlý…

Ze skříně se ozvalo nesrozumitelné zakňourání. Dveře byly dokořán a viděl, jak z nich Snape vystrkuje hlavu, ve tváři zděšený výraz.

Harryho tělo zalila úleva. Dobře, Snape je naživu. To je dobře.

"Co jsi tam dělal?" zeptal se laskavě, přestože mu hlavou proudily zmatené myšlenky. Myslel, že by se Snape mohl cítit víc v bezpečí tam, kde bylo relativně světlo… Věděl, že se Snape může cítit bezpečněji na podlaze, když u Müllerů tak dlouho spal na podlaze stodoly… ale skříň? Kde byla tma?

"Omlouvám se, pane." Snapeův hlas zněl chraplavě. Harryho by tak zněl taky, kdyby tak křičel. "Prosím, potrestejte mě, jakýmkoli způsobem chcete. Já… spal jsem."

Harry už celý nesmysl o potrestání slyšel. Přál si, aby ho Snape nemusel opakovat každou vteřinu. A potrestat ho za co? Za spaní nebo za to, že byl ve skříni? Nebo za obojí? "Nepotrestám tě. Neudělal jsi nic špatného," prohlásil. "Líbí se ti v té skříni?"

Snapeův obličej ztuhl a pomalu, pomalu přikývl, oči sklopené. "Ano, pane."

"V pořádku, jestli chceš, můžeš tam spát," řekl Harry a v duchu se proklel. Spát v maličké skříni není pro Snapea pravděpodobně vůbec dobré, ale prostě nedokázal Snapea přinutit udělat něco, co mu bylo nepříjemné. Ne nyní, když si musel uvědomit, že ho Harry nezabije kvůli každé maličkosti. "Chtěl bys nějakou noční lampičku nebo něco, aby tu nebyla taková tma?" Zaváhal. "Můžeš ji dostat, mám jednu v dětském pokoji a záchodech. Můžu ti pořídit jednu do té skříně."

Snape na to nic neřekl, jen dál koukal na podlahu. Harry už to začínal předpokládat…

"Dobře, ehm… měl jsi zlý sen?" zeptal se a zamrkal. Zněl, jako by mluvil s pětiletým dítětem, ne se svým bývalým mistrem lektvarů.

"Ano, pane," odpověděl Snape tiše. "Omlouvám se. Můžete…"

"Potřebuješ sklenici teplého mléka?" Jednou na Grimmauldově náměstí měl zlý sen a Sirius mu udělal sklenici teplého mléka a povídal si s ním, dokud Harry neusnul. Do konce svého života na to nezapomene.

Vypadalo to, jako by si Snape myslel, že se zbláznil. Každopádně jeho výraz o tom Harryho přesvědčil. "Jestli chcete, pane."

Harry byl od přírody dost nerozhodná osoba. Nepotřeboval rozhodovat za dospělého muže, který toho měl být schopen sám. "Chceš, abych ti rozsvítil? Je to na tobě."

"Budu v pořádku, pane," ujistil ho Snape, oči stále sklopené, hlas tichý.

Harry si nebyl jistý, jestli mu věří nebo ne. "Dobře, tak, ehm, víš, můžeš mě vzbudit, jestli budeš mít nějaký problém nebo tak."

"Ano, pane."

Jo, jasně. Cestou do své ložnice si pomyslel, jak neznalý byl předtím, než našel Snapea. Bude mu 'líp' co by dup.