Unwell - Kapitola 40

"Doupě"

---

Severus sklonil hlavu, když si ho pán znovu prohlédl. Jeho pán toho dne prošel mnohým - Severus doufal, že pán konečně skončil s jeho upravováním. Všechno to zušlechťování ho znervózňovalo - proč mu pán oholil hlavu a nenechal mu raději vlasy, aby ho za ně mohl tahat, jako většina Severusových pánů? Proč ho ještě jednou vykoupal (za předpokladu, že to nebylo proto, aby ho mučil, ale aby ho očistil? Severus byl mužem logiky a až doteď nebyl potěšený tím, jak se věci vyvíjely, protože nedávaly smysl. Všechno bylo stále zmatenější. Ať už šlo o cokoli.

"Dobře, Severusi. Než půjdeme, chtěl bych ti připomenout pár věcí." Pán zvedl mladého pána Teddyho do náruče. "Nebude tam mnoho lidí - jen pan a paní Weasleyovi, Ron, Hermiona a my. Budou doopravdy nadšení, že tě vidí, ale pokusím se je uklidnit, aby tě nevyděsili."

Proč by ho děsili? Pokud nejsou zapojeni v pánově plánu, budou fajn. Jediný problém, který se setkáním s nimi měl, byl ten, že pohled na jejich tváře zcela jistě vyvolá myšlenky na jeho minulý život, ale to není jejich chyba. Ne, vždy to je Severusova chyba. Jako to byla jeho chyba odpoledne, když o tom mluvil s paní Fieldsovou.

Hlavou mu proběhly vzpomínky na pána Malfoye a stálo ho hodně, aby jen při myšlence na něj nevykřikl. Dostal se až do bodu, když uvažoval, jestli ten muž nebyl jenom výplod jeho představivosti, ale pak viděl muže ze svých nočních můr stát přímo před sebou.

"Severusi?" přerušil pánův hlas jeho myšlenky. "Děje se něco?"

"Ne, pane," odpověděl. Nic se nedělo.

Pán kývl. "Dobře, ehm, budeš si muset stoupnout, aby ses mohl odletaxovat - nemyslím si, že je to na kolenou možné. Tedy, mohl bys to zkusit, ale to bys mohl skončit ve špatné zemi nebo tak," nervózně se zasmál. "Myslel jsem, že budeme muset letět, ale pan Weasley nám poslal trochu prášku - budu muset nějaký brzy koupit. Zítra."

Letax. Severus obezřetně pozoroval krb. Pamatoval si na letax - letax byl krb, do kterého jste vstoupili, a on vás vzal na různá místa. Letax nepálil, pokud jste v něm nestáli příliš dlouho - tohle věděl, ale nezabránilo mu to v myšlenkách na bolest, výkřiky, šílený smích a jeho vlastní škvařící se maso.

"Severusi," zkusil to pán znovu, tichým hlasem - Severus uvažoval, do čeho se ho to snaží vmanipulovat. "Je něco s tím letaxem špatně?"

Je? Severus se zadíval na krb. Nikoho předtím neviděl, že by ho použil, tak jak by to měl vědět? Ale kdyby s ním něco bylo, nikdy by nemohl nechat pána nebo mladého pána Teddyho, aby ho použili - jeho práce otroka, přes zacházení, kterého se mu dostávalo od svých pánů - bylo chránit své majitele, i za cenu vlastního života.

"Nevím, pane," rozhodl se pro nejbezpečnější odpověď. To, že neví, mu mohlo vynést bití, ale je to lepší než špatná odpověď.

Pán byl chvíli potichu. "Bojíš se letaxu?"

Severusovi nevadilo, že je otrok. Byl to jeho život. Jediný, který už si byl dlouhou dobu schopný představit (ne, že by se odvažoval si něco představovat). Jediná věc, kterou nenáviděl na tom, že je otrok, byla povinnost říci svému pánu vždy pravdu - vždy, pokud mu jeho pán neudělil výjimku, musel říct každému nad sebou pravdu. Bylo to uctivé.

"Ano, pane, "přiznal svému pánovi a netěšil se na zacházení, které to odhalení bude jistě následovat.

Ale pán pouze přikývl. "Víc než z létání?"

Pán ho předtím neshodil - Severus neměl důvod věřit, že ho pán shodí teď. "Ano, pane."

Pán jen přikývl. "Dobře, takže k Weasleyům poletíme. Jdi nahoru do mého pokoje a vezmi z šuplíku šálu a čepici - nevím, ve kterém jsou. Šála a čepice jsou žlutočervené pruhované."

"Ano, pane," přikývl Severus, zvedl se a vydal se ke schodům. Uvažoval, co změnilo pánovo rozhodnutí ohledně použití letaxu. Určitě to nemělo nic společného se Severusovým strachem. To nedávalo smysl. Proč by pán nechtěl, aby se Severus v krbu spálil? I kdyby to nebylo kvůli trestu, jaký by Severusovo popálení mělo dopad na pána? A nemělo to žádný, tak proč by to jeho pána zajímalo? Nebyl to dobrý a hodný pán jako pán Weston.

Možná chce, abych cestoval ve stejný čas jako on, uvědomil si, když vstoupil do pánova pokoje a zamířil k prádelníku. Pokud tu jsem, abych byl lépe vycvičen, pak by mě samozřejmě nenechal cestovat samotného.

Našel čepici a šálu a spěchal zpět dolů, zahanbený, že je tak špatný otrok, že mu jeho pán nemůže věřit ani se samostatným cestováním letaxem, ale zároveň vděčný, že ho jeho pán ušetřil bolesti ze spálení.

***

Byl to jednoduše moment na fotku - Severus Snape oblečený v nebelvírských barvách. Jediné, co mu ještě chybělo, byly Harryho palčáky, ale ty by Severusovi nepadly.

Svým způsobem se Harry cítil špatně kvůli tomu, že si Severus oblékl šálu a čepici bez vzpouzení. Jako by si vůbec nevšiml kolejních barev. Mnoha lidem by nošení barev jiné koleje mohlo připadat jako prkotina, ale absolventi Bradavic to tak neviděli. Mrzimorovi by nošení zelené a stříbrné připadalo stejně nemístné jako Nebelvírovi nošení černé a žluté. Bylo to prostě špatně, a přesto, když Severus poslechl Harryho žádost, aby si to oblékl, choval se Severus, jako by v životě o bradavických čtyřech neslyšel.

Létání s Teddym mohla být zábava, když jste létali jen tak pro zábavu - před smrtí Teddyho babičky to Harry dělal pořád. Ale když jste se pokoušeli někam dostat, zábava to nebyla, protože jste museli být vysoko nad zemí, a přes všechny ochrany, které jste na něj uvalili, jste se klepali hrůzou, že dítě spadne. Přičtěte k tomu vyděšenou osobu svírající zadek koštěte a máte hodně dlouhý výlet k Weasleyům - zvlášť, když jste si předtím mysleli, že se tam dostanete během chviličky a touhle dobou jste si už mohli užívat jorkširský pudink.

"Harry." Přihnala se ke dveřím Hermiona, aby ho objala. "Kde jste byli! Mysleli jsme, že použijete letax!"

Vymanil se jí a vytáhl si z pusy jeden z jejích vlasů. "Severus se bojí letaxu, takže jsme se rozhodli, že poletíme." Předal kmotřence s tyrkysovými vlasy paní Weasleyové, která se přihnala, aby dělala opičky na dvakrát osiřelé batole. "Kde je Ron?"

"Kde je Ron?" vyprskla Hermiona. "Harry, kde je profesor Snape? Měl jsi ho přivést s sebou."

"P-přivedl jsem ho," mávl rukou k zadním dveřím. "Proto jsme letěli, místo toho, abychom použili letax. Hermiono, ty jsi neposlouchala, co jsem…"

Pleskla ho, takže mu brýle sjely na stranu. "Kde je teď?"

Ach. Tuhle část jí ještě nevysvětlil. "Nechal jsem ho venku, abych mu poskytl chvilku pro sebe - bál se jít dovnitř, takže jsem si myslel, že by mohl chtít pár minutek, aby se dal dohromady." Zapomněl mu připomenout, aby neodcházel moc daleko - sakra.

Hermiona přikývla, vzala ho za ruku a odvedla ho z doslechu paní Weasleyové v jinak prázdné kuchyni. "A protože bys měl vědět, kde Ronald je, je v obývacím pokoji a pokouší se rozptýlit naše hosty."

"Hosty?" Vůbec netušil, co tím myslí. "Co tím myslíš?" Měli tu být jen Harry, Severus, Teddy, Ron, Hermiona a pan a paní Weasleyovi, nebo snad ne?

Hermiona si pozvdechla. "Zatím se ukázali Percy, profesorka McGonagallová, Neville a Lenka. Myslím, že George měl dost rozumu, aby zůstal doma, ale…"

"Počkej." Harry zavrtěl hlavou. "Co tu dělají? Neřekl jsem jim o Severusovi, nebo…"

"Harry, celý svět ví, že jsi koupil profesora Snapea. Dnes ráno to bylo přinejmenším ve třech novinách. Jen mezi námi a Ronem, myslím si, že jim paní Weasleyová zavolala," řekla mu tiše. "Nevím, jestli je měla v plánu pozvat, ale…"

"Tak je pošlete domů!" zasyčel Harry. "Řekl jsem Severusovi, kdo přesně tu má být, a přesně ty očekává!"

"Dobře, co chceš, abych udělala?" založila si Hermiona ruce v bok. "Nemůžu požádat paní Weasleyovou, aby je všechny poslala domů."

"Proč nemůžeš?" Harryho mysl přetékala myšlenkami, jak se s touto situací vypořádat. Nemohl Severuse nechat venku - Severus vyzvracel celý oběd a musí jíst. A kdyby zůstal venku příliš dlouho, měl by omrzliny - přestože bylo venku šest stupňů. Severus na sobě neměl nic jiného než hábit a jeho čepici s šálou. Harry se zatím ani neopovážil pokusit se mu dát trenky… přestože to byl detail, o kterém pochyboval, že ho ostatní potřebují vědět.

Ne, Severus musí dovnitř a hosté pryč.

"Je to Ronova matka!" pronesla Hermiona, jako by to vše vysvětlovalo.

"A? Já to vím."

"Proboha, Harry, nemůžu ji jen tak požádat, aby je vykopla. Chodím s jejím synem!"

"No, já ne," protlačil se kolem Hermiony s úmyslem říct paní Weasleyové, co si myslí o přítomnosti ostatních.

"Harry," Hermiona ho chytila za zápěstí, "nebuď hrubý. Vím, že to pro něj nejspíš není dobré, vidět nás všechny najednou, ale… možná nás překvapí. Pořád můžete odejít, když toho bude příliš. Všichni to pochopí." Odmlčela se. "Víš, jaká je paní Weasleyová od války."

Harry zaváhal. Pohledem zalétl k paní Weasleyové, která jednou rukou mávala hůlkou ve vzduchu a druhou si přidržovala Teddyho na boku. Hermiona měla pravdu - od konce války (nebo od Fredovi smrti) byla paní Weasleyová trochu… citlivější, když šlo o společnost. Vítala ji, užívala si ji… hoštění se stalo její nejoblíbenější věcí. I když to vypadalo trochu sobecky, mít společnost, když má přijít někdo tak… narušený, paní Weasleyová to jistě neudělala úmyslně. Jen chtěla oslavovat, že se vrátil domů.

Povzdechl si. "Dobře, ale ujisti se, že všichni vědí, že toho muže, kterého s sebou vedu, neznají.

Hermiona nad přiznáním, jak moc se Severus změnil, ani nemrkla. "Udělám to."

***

Severus zíral na špínu na zemi. Byla docela bahnitá, jako by měla tu smůlu, že na ni nedávno pršelo. Přestože bylo zima, bláto mezi jeho bosými prsty vyvolávalo skvělý pocit.

"Severusi," uslyšel za sebou hlas.

Otočil se a uskočil dozadu. Ledová hrůza naplnila jeho nitro. Ve chvíli, kdy si uvědomil, že je to jeho pán, kdo ho překvapil, bylo příliš pozdě na to, aby vzal své chování zpět.

Klekl si na zem. "Zdravím Vás, pane," pokoušel se mluvit zřetelně, ale slova vycházela značně rozechvěle. "Prosím, omluvte mou prvotní reakci. Můžete mě potrestat, jak uznáte za vhodné."

Severus si vždy myslel, že ta slova byla zcela pošetila - samozřejmě, že ho jeho pán může potrestat, jak uzná za vhodné! Jeho pán mu mohl udělat cokoli, co se mu zlíbilo. Ale ten, kdo to pravidlo zavedl, byl výš než Severus, takže on k tomu nemá co říct.

Chladné bahno mělo tu výhodu, že tišilo bolest v jeho čele, i když jenom trochu. Jenom jeho pán ho mohl té bolesti doopravdy zbavit, ale Severus nebyl v pozici o to žádat. Jediná osoba, které v té situaci kdy věřil, byl pán Weston.

Jeho pán si netrpělivě povzdechl. "Severusi, vstaň."

Severus se vyškrábal na nohy, snaže se, aby nezakopl o objemný černý hábit, který zahaloval jeho tělo.

"Pane?" zeptal se poté, co vstal, oči upřené k zemi. Byl o dobrý kus vyšší než jeho pán a musel být opatrný, aby se mu nepodíval do očí.

"Myslím, že by bylo dobré, kdybys teď šel dovnitř." Pán mluvil pomalu a pečlivě vyslovoval každou slabiku, téměř jako by si nebyl sám sebou jistý. Ale Severus se nenechal ošálit - jeho pán si byl sám sebou jistý mnohem víc než jiní lidé. Ponořil by se do svého minulého života, aby pro to získal důkazy, ale zdržel se toho.

"Sakra! Podívej se na své prsty - modrají! Sakra - zapomněl jsem, že nemáš boty!"

Severus se podíval na své prsty, jak mu to pán přikázal. Byly převážně pokryté blátem, ale ty části jeho chodidel, které byly vidět, měly ledově modrou barvu. Dělaly to často. Neviděl důvod, proč jeho pán tak vyšiloval. Vždycky je mohl spravit, když to bylo potřeba. Tak to dělal jeho minulý pán.

"Pojď dovnitř," pokynul mu pán a naštěstí se ho nedotkl, aby ho vtáhl dovnitř.

"Ano, pane," utrousil Severus tiše a následoval svého pána zadními dveřmi do Weasleyovic domu.

Teplý vzduch v domě ho zahřál, když vstoupili. Severus cítil pečené jehněčí a také nějaký druh pečeného chleba. Vypadalo to, jako by podlahy byly čerstvě vycíděné.

Ošil se, žaludek se mu začal obracet, když si uvědomil, že bláto z jeho nohou podlahu zašpiní. Zcela jistě se mu za to dostane bolestivého verbálního, ne-li fyzického, potrestání.

V kuchyni nebyli žádní lidé. Z druhé místnosti Severus slyšel hlasy mnoha lidí a cítil se okamžitě viný, že kvůli němu je pán v kuchyni a ne se svými přáteli. Pán bude kvůli tomu bezpochyby zahořklý a vybije si to na Severusovi.

"Severusi," vyžádal si pán Severusovu pozornost. "Došlo k menšímu nedorozumění mezi mnou a paní Weasleyovou. Víš, když slyšela, že přijdeš na návštěvu, byla tak nadšená, že to řekla všem našim přátelům, takže teď… je tu víc lidí, než jsem ti řekl."

To odhalení způsobilo, že se Severusovi ještě víc sevřel žaludek - byl nervózní z toho, že bude v přítomnosti pánů a paní Weasleyových a paní Grangerové, ale teď tam byli i další. Cizinci, které neznal? Zavřel oči, protože místnost se začala točit.

"Severusi, to je v pořádku - neublíží ti," řekl pán. "Znáš je - je to profesorka McGonagallová, Percy Weasley, Neville - Neville teď pracuje v pěstitelství Goldilocks na Příčné ulici a Lenka - profesorka McGonagallová jí pravděpodobně povolila přijít, když je… no, však víš." Pán se zhluboka nadechl. "Ale tak, to není až tolik lidí, nebo ne?"

To, že by mu tito lidé mohli ublížit, Severuse neznepokojovalo - to se dělo celkem často, tak na to byl zvyklý. Měl strach, protože nevěděl, co čekat, co mají v plánu mu udělat. Proč jsou nadšení, že ho uvidí? Jeho? Nedávalo to smysl - a to byla jedna z věcí, které Severus nenáviděl ze všeho nejvíc.

Zhluboka se nadechl a otevřel oči. "Co budu dělat, pane?" Zcela jasně sem byl přiveden z nějakého důvodu - možná tu měla začít jeho převýchova. Nebo možná mu jeho pán jednoduše nevěří, že by mohl zůstat sám doma.

Pán se také zhluboka nadechl. "Jenom tu budeš a pokusíš se vyhnout vzrušení. Po většinu času se budeš od všech držet dál." Pán se odmlčel. "Dobře, tohle není přesně to, co jsem myslel - všichni si s tebou nejspíš budou chtít najednou promluvit a já si nemyslím, že jsi na to připravený."

Severus se pokoušel, seč to šlo, aby byl dobrý otrok, ale byl zvyklý, že mu říkali, že není dost dobrý. Stále ho překvapovalo, že jeho pán byl tím, kdo ho měl převychovat - jeho pán nevypadal jako typ člověka, který cvičí otroky. Pán Mering by do této chvíle Severuse mnohokrát zranil. A to nejhorší, co tento pán udělal, bylo… jednoduše to nedávalo smysl, a to ubližovalo Severusově hlavě. Děsilo ho to.

"Ano, pane," rozhodl se pro bezpečnou odpověď.

Jeho pán vydechl a přikývl. "Prostě se snaž, dobře? Jestli ti bude nepříjemně, řekni mi a odejdeme."

"Ano, pane." Samozřejmě, že to by Severus nikdy neudělal. Jeho pán tu byl, aby si užil čas s přáteli a nebylo by správné, kdyby ho o to Severus připravil. Severus byl dobrý otrok.

***

Hermiona tu vždy byla pro Harryho. Vždy tu byla od prvního ročníku, kdy ji Harry zachránil před trolem. Byla mozkem skupiny, zatímco Ron měl loajalitu a Harry kuráž. Nejspíš na ni občas spoléhal až příliš. Avšak tentokrát by to bez ní nezvládl.

Když otevřela dveře do obývacího pokoje, všichni okamžitě ztichli. Lidé se nepohybovali po místnosti, jak si Harry představoval, ale byli usazeni různě po místnosti (s výjimkou Teddyho, který seděl ve středu místnosti a hrál si s plechovým vláčkem). Všechno bylo klidné a spořádané - žádný z Weasleyových by toho nedosáhl. Neměl pochyb, musela to být Hermionina práce.

"Ahoj všichni," řekl tak vesele, jak mohl. Cítil to napětí a nebyl si jistý, jestli vychází z lidí před ním nebo ze Severuse stojícího za ním.

"Profesore Snape!" zvedla se Hermiona z pohovky, kde byla usazená mezi Ronem a Percym a uhladila si sukni.

Harry si znepokojeně uvědomil, že nikdo v místnosti nezírá na něj, ale na muže za ním. Byl si taky zcela jistý, že Severus má oči sklopené k podlaze, a že se třese, jako by si myslel, že ho někdo vyhodí z letadla bez padáku.

Otočil se k Severusovi - jak to jen věděl? Chtěl Severuse chytit za rukáv a dovést ho k pohovce, ale poučil se, co se týkalo dotýkání se ho. Takže místo toho se jednoduše zeptal, "Tak kam si můžu sednout?" a bylo mu nalezeno místo mezi opěrkou sedačky a Ronem.

"Tady, Severusi, můžeš se posadit sem." Pan Weasley vstal a vytáhl hůlku, aby pohovku prodloužil, tak jako to dělal, když měli Weasleyovi společnost.

Severus neodpověděl z místa, kde klečel u dveří. Avšak zvedl hlavu a viděl, jak pan Weasley vytáhl hůlku. Rychle zavřel oči a přitiskl si obličej ke kolenům.

Harry si povzdechl a téměř si přál, aby Hermiona nebyla tak dobrá ve všem, co dělala - všichni v místnosti ztichli a zírali na Severuse a Harry věděl, že to není kvůli tomu blátu, které měl po celém čele.

"To je v pořádku, pane Weasley - díky, ale ne. Severus nebude chtít sedět na pohovce." Severus buď stál, nebo seděl na podlaze - nic mezi tím neexistovalo. "Pojď, Severusi - pojď si sednout sem." Cítil se, jako by volal na psa, a když Severus poslechl, cítil, jak je pozoruje mnoho očí.

Severus se usadil u jeho nohou, schoulený na kolenou.

Harry se pokusil tu divnou situaci prolomit zakašláním a Lenka si to zřejmě vyložila jako znamení, aby začala mluvit.

"Mám ráda žáby," prohlásila tím svým stále zasněným hlasem. "Ráda jim zpívám, když kolem nich procházím."

Harry s Ronem si vyměnili pohledy. "To bylo k tématu," poznamenal uznale Ron.

Lenka se sladce usmála. "Ano, dobře, neměla jsem nic, co bych mohla říct k dané situaci, takže jsem prostě šla svou cestou."

Lenčin komentář o žábách způsobil, že se Hermiona zeptala na Trevora, Nevillova žabáka, což připomnělo panu Weasleymu jeho žabáka, kterého měl jako dítě. Nakonec se ta podivnost situace a zírání trochu rozplynuly a všichni v místnosti, s výjimkou Severuse, se smáli a až do večeře si vyprávěli příběhy.

"Tady, Severusi," ukázala paní Weasleyová k místu v čele stolu.

Severus už klesl na kolena po pravé straně Harryho židle, která byla na konci jedné boční strany stolu. Vzhlédl k Harrymu, jako by se ptal, co má dělat.

No tak, Severusi - můžeš dělat svá rozhodnutí! Harry nenáviděl, že je tím, kdo musí dělat za všechny rozhodnutí - Teddy dělal víc rozhodnutí než Severus - vlastně jich dělal možná až moc, protože měl pocit, že je zcela odůvodněné ječet, když ho Ron usazoval do dětské židličky.

Harry jenom trhl rameny. Paní Weasleyová měla dost rozumu, aby to prostě nechala být a Severus si to vyložil jako znamení, aby zůstal klečet u Harryho nohou… jak tomu bylo u každého jídla, které spolu dosud sdíleli.

"Ehm, paní Weasleyová?" začal Harrry váhavě, když začala levitovat talíře a mísy s jídlem. "Nevadilo by vám, kdybyste Severusovi rychle udělala nějakou ovesnou kaši?" Veškerá konverzace u stolu ustala. "Má tak trochu problém cokoli v sobě udržet."

"Opravdu, profesore?" naklonila se Hermiona přes stůl.

Po velmi dlouhé pauze slova konečně unikla z trochu schoulené postavy. "Ano, paní Grangerová."

Harry sledoval, jak všichni u stolu vypadali šokovaní prvními slovy, které slyšeli ze Severusových úst. A přestože jeho očekávání ohledně Severuse byla ještě před několika dny podobná těm jejich, nemohl si pomoci a musel uvažovat, co si mysleli, že dostanou za odpověď - Severus mu neseděl u nohou, protože by měl rád smrad.

Hermina se vzpamatovala jako první, jednoduše proto, že něco takové nejspíš očekávala. "Ach, nemusíte mi tak říkat - 'Hermiono' bude stačit." Zvedla se a zamířila do kuchyně. "Udělám vám ovesnou kaši. Chtěl byste sklenici vody, zatímco budete čekat?"

Žádná odpověď. "Díky, Hermiono." Ta slova nevystihovala, jakou vděčnost k ní cítil. "A kdybys mu tu vodu mohla dát do misky, tak by to bylo skvělý."

Hermiona jenom přikývla, a když ho míjela, zašeptala mu do ucha: "Pokusím se do toho zamíchat nějaký vyživující lektvar z lékárničky."

Vyživující lektvar? Teď, když to řekla, se Harrymu vybavily všechny ty přednášky z lektvarů pronášené Snapeovým nudným, přednáškovým, monotónním hlasem. 'Vyživující lektvary jsou komplexní lektvary vařené proto, aby dělaly přesně to, co jejich jméno implikuje,' úplně slyšel Snapeovo mumlání. 'Nejčastěji jsou využívány léčiteli, ale mohou být používány i takovými nekompetentními individui, jako jste vy. Je to doslova nemožné smrtelně se předávkovat vyživujícím lektvarem, avšak mohou nastat některé nepříjmné vedlejší efekty, zahrnující, ale neomezující se na nevolnosti, zácpu - odebírám vám pět bodů, pane Finnegane!'

Harry zavrtěl hlavou, aby se té vzpomínky zbavil. Nic dalšího si o tom lektvaru nemohl vybavit, ale když mohl být používán i těmi nejnekompetentnějšími, to znamenalo všemi členy SPOŽÚSu u stolu, jeden z nich ho měl určitě po ruce.

Atmosféra u stolu nezhoustla, dokud se Hermiona nevrátila zpět s miskou vody o celých dvacet vteřin později.

"Takže, profesorko McGonagallová." Harry doufal, že odvrátí pohledy od chudáka Severuse, který pil vodu jako pes, a zatáhne své spolustolovníky do konverzace. "Hádám, že jste slyšela, že se do školy nevrátím."

McGonagallová se otočila k Harrymu, její utrápený výraz bez pochyb pramenil ze Severusova stavu. "Ach, ano, slyšela, Pottere. Avšak musím vám připomenout, že většina studentů formálně své studium ukončí - jen tak si neodejde uprostřed školního roku."

Ron si odfrkl. "'Většina' studentů, profesorsko. Myslím, že jsme si už ujasnili, že on není jako většina."

Harrymu se nelíbilo, že se konverzace točí zcela kolem něj. Samozřejmě si uvědomoval, že on a/nebo Severus jsou důvodem, proč tu všichni byli. Ale začínal mít divný pocit, že někteří tu byli zejména proto, aby viděli Severuse, ne aby tu s ním byli. V tom byl rozdíl.

"Přesto máte stále v úmyslu přihlásit se do programu pro bystrozory?" Vložila si do úst sousto pečeného jehněčího.

"Díky, Hermiono," poděkoval Harry znovu, když přišla do místnosti a položila před Severuse, který vyděšeně nadskočil, když se u něj sehnula, misku plnou horké ovesné kaše.

Odkašlal si. "Doopravdy to chci. Myslím, že to byla jediná věc, kterou jsem vždy chtěl dělat. Tedy, uvažoval jsem o profesionálním famfrpálu, ale nejspíš by mě a Rona vzali jen proto, kdo jsem, a to by nebyla sranda."

"A až zestárneme, tak nebudeme moc hrát." Ron si strčil do pusy obrovský kus jorkširského pudinku nasáklého šťávou. "Chci říct, většina brankářů končí kolem sedmdesáti, a chytači… kolem sto dvaceti, sto třiceti? To není moc."

Harry pohlédl dolů na Severuse, který tiše jedl svou kaši a zaměřil svou pozornost na to, co říkal Percy.

"… plat by tě zabezpečil po zbytek života," vysvětloval Percy. "Pokud si to člověk moudře naplánuje, mohl by žít ze mzdy za pět let profesionálního famfrpálu po zbytek života." Ukrojil si kousíček zeleniny. "A pak musíš vzít v úvahu to, jestli by ses tam vůbec dostal, Rone. Nepochybuji, že Harry by se tam na základě svého jména a talentu dostal, ty na druhou stranu…"

"Zmlkni, zabedněnče," zamumlal Ron.

Severus si to nejspíš jezením jako pes příliš nezjednodušoval. Možná že další krok by mělo být naučit ho jíst jako člověka. To bylo mnohem důležitější, než aby spal v posteli, seděl na židlích a nepomočoval se v posteli, protože Harry zjistil, že se Severus minulé noci a během odpoledního spánku pomočil.

"Co?" trhl hlavou a rozhlédl se kolem stolu, aby zjistil, kdo na něj mluvil.

"Ptala jsem se, jak ráno dopadlo to setkání s Kouzelnickou péčí o rodinu." Paní Weasleyová naložila několik dalších brambor na Teddyho talíř.

"Uhm,… to bylo dnes ráno?" Připadalo mu, jako by to bylo před týdnem. Od té doby, co ta schůzka skončila, byl bezradný během pěti vysilujících Severusových záchvatů paniky, vytáhl z Teddyho pusy tři věci, které tam neměly co dělat, nesčetněkrát Teddyho přebalil - a musel ty plínky vyčistit společně se Severusovým hadrem, který se zatím rozhodl nechat si pro jistotu, dokud Severusovi nesežene další oblečení… vlastně jediný klidný moment byl ve chvíli, kdy Severus usnul ve stejnou chvíli jako Teddy, chvíli po konci schůzky.

"Šlo to dobře," vzpamatoval se Harry rychle ze své prvotní odpovědi. "Až na to…" Nechtěl to jméno říct, když si Severus vedl tak dobře. "Až na to, že to přerušila velká fretka."

Ronovi spadla brada. "Přišel Lucius Malfoy?"

Harry, i přes obecné povědomí, věděl, že Ron je chytrý chlap, ale občas o tom pochyboval.

Harry pohlédl dolů na Severuse, který byl zřetelně roztřesenější, než byl před chvilkou, bez pochyb poté, co slyšel jméno 'Lucius Malfoy'.

Pan Weasley se předklonil. "Co chtěl?" zeptal se, obličej zbrázděný starostmi.

"Nejsem si jistý. Nic neřekl." Harry se to pokoušel vysvětlit a po očku pozoroval Severuse. "Jsem si jistý, že se chtěl pokusit sabotovat to interview."

"Ale jak by se o něm dozvěděl?" Harry doslova viděl, jak se kolečka v Hermionině hlavě otáčejí. "Věštec nezveřejňuje potenciální adopce, pouze ty, které byly schválené."

Pan Weasley zavrtěl hlavou. "Lucius Malfoy si vždycky našel cestičku - pamatuji si, když poprvé přišel do Bradavic, cítil jsem z něj problémy."

"Severusi," Percy pohlédl na Severuse. "Jak by bývalý Smrtijed získal přístup k ministerským záznamům?"

Začalo to jako kašel. "Severusi, drž hlavu dopředu!" vykřikl Harry, když se Severus pokusil kleknout, jak kašel zesiloval.

Ale bylo příliš pozdě - Severus vyzvracel kaši na svůj hábit a na podlahu. Zbytky šedé hmoty mu stékaly po bradě a dolů po náprsence hábitu.

"O-omlouvám se, p-pane," Severus si klekl, obličej pokrytý bahnem a kaší. "Prosím, promiňte mi a potrestejte mě, jak uznáte za vhodné."

Ticho v místnosti bylo ohlušující. Harry věděl, aniž by se musel dívat, že na ně zírají všichni v místnosti.

A pak Teddy začal s dalším záchvatem, nejspíš pro něj to ticho bylo příliš, a proto se rozhodl, že je ideální čas vyřvat si hlasivky.

"Myslím, že bychom měli radši jít," řekl Harry tiše, zvedl se a pokusil se překročit třesoucího se Severuse, který byl stále v předklonu a čekal na odpověď.

"Ach, to nemusíte, zlatíčko," odpověděla paní Weasleyová. "Severus se může očistit a já uklidním Teddyho."

Ta žena doopravdy neměla ani tušení. "Severus se nemůže sám očistit," prohlásil Harry unaveně. "Děkuji, paní Weasleyová, ale je čas, kdy Teddy chodí spát - a Severus taky a navíc potřebuje koupel. Zkusíme to někdy jindy. Je toho příliš a příliš brzy." Příliš brzy, aby všichni tito lidé byli v Severusově přítomnosti. Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdy by tu byli pouze lidé, které Harry původně specifikoval. Severus se mohl trochu otevřít při konverzaci s těmi, které nevnímal jako svého pána. Ale deset lidí najednou bylo trochu moc. Šest - původně plánovaní čtyři, plus Harry a Teddy - by také nejspíš byli příliš.

"Na, nasaď si čepici a šálu a počkej na mě venku," podal je Harry Severusovi, který se na ně váhavě díval. "Nemáš problém, neboj. Je před námi dlouhý let domů a musím trochu očistit Teddyho."

"Není to tvoje chyba," ujistil Harry omlouvajícího se Rona, když přebaloval ječícího Teddyho na pohovce v obývacím pokoji. "Jdi a najezte se - ty s Hermionou se můžete stavit tak za hodinu, až je dám do postele." Uvědomoval si, že Severus je dospělý muž, který by neměl potřebovat večerku, ale byl příliš vyčerpaný, než aby se s ním ještě dnes večer zaobíral.

"Byla to chyba toho zabedněnce," zamumlal Ron. "Kdyby Snapea prostě ignoroval a choval se, jako by tam nebyl, jak nám Hermiona řekla, tak…"

"Nejsem naštvaný, Rone. Doopravdy ne." Natáhl Teddymu kalhoty přes zadeček a zvedl ho ječící batole do náruče. "Jenom unavený. Nebude tvojí mamce vadit, že vynecháme zbytek večeře?"

Ron zavrtěl hlavou. "Dnes večer se s Hermionou nestavíme… pokud nepotřebuješ pomoc. Potřebuješ se vyspat - vypadáš strašně."

Harry se cítil strašně, a to byl jen začátek. Vina, za to, co dovolil, aby se stalo Severusovi, byla horší než strašná.

"Napiš mi tento týden, abych věděl, jestli Havraspár porazí Zmijozel." Přehodil si tašku s plínkami přes rameno.

Ron si odfrkl. "Neporazí. A ty to víš."

Nebyl si jistý. Dostával se do takové situace, kdy uvažoval, jestli je vůbec něco nemožné.