DI - Kapitola 20 1/2

DEPRESE

I'll pick you up when you're feeling down
I'll put your feet back on solid ground
I'll pick you up and I'll make you strong
I'll make you feel like you still belong
It'll be allright, I'll make it alright*

---

Té noci Harry nemohl spát. Převaloval se a házel sebou v posteli, pokoušel se odehnat obrazy a slova, která ho sužovala. Zalykal se vzpomínkami na nenávist, kterou viděl v Severusových očích, byl mučen stovkami otázek, na něž neměl odpovědi. Byl plný smutku a vzteku kvůli tomu, jak s ním bylo zacházeno. Pokoušel se ty pocity potlačit, ale semínko klíčilo a rozpínalo své kořínky do každé myšlenky v jeho mysli. Ležel ve tmě, proklínal Snapea, proklínal sebe, proklínal vše, co se stalo v komnatách mistra lektvarů. Když se konečně zbavil spalujícího vzteku a zásoba jeho kleteb došla svého konce, dokázal konečně analyzovat události dnešního večera a zůstat při tom téměř v klidu.

Proč se k němu Severus takhle choval? Už to byla docela doba, kdy ho Harry viděl v takové náladě. Ten bezuzdný vztek v něm musel dýmat ještě předtím, než ho Harry přišel navštívit. A jeho příchod byl v tu chvíli jiskřičkou, která zažehla oheň. A Severus vybuchl vzteky.

Čím víc o tom přemýšlel, tím víc si byl jistý jednou věcí - Voldemort byl příčinou Snapeovy nálady. Možná bylo Severusovi přikázáno udělat něco, co ho doopravdy žralo? A i kdyby to nemělo s Voldemortem nic společného, existovalo mnoho jiných důvodů, které by mohly vést Snapea k takovému vzteku. Něco se muselo stát - něco velmi zlého, takže si to Snape vybil na Harrym - první osobě, která se před ním objevila. Zraňoval ho gesty, kousal ho slovy a dělal vše, jen aby mu způsobil bolest.

Harry o tom chvíli přemýšlel. Vlastně… dokázal to pochopit. Koneckonců si pamatoval ten neustávající jedovatý vztek, který cítil minulý rok po Siriusově smrti, když mluvil s Brumbálem. A pak se rozzuřil tak, že mu zdemoloval půlku kanceláře. Pamatoval si, jak chtěl ředitele uhodit, ublížit mu, způsobit mu stejnou bolest, kterou sám v tu chvíli cítil. Mohl v tu chvíli udělat cokoli, vůbec se neovládal.

A Severus byl podle všeho ve stejném stavu.

Harry si také vzpomínal, jak se chviličku po tom neuhasitelném vzteku, který ho dovedl k tomu, že se na Brumbála téměř vrhl, všechny rozbouřené emoce uklidnily, vztek zmizel a zůstal jenom stud za to, co udělal a řekl. A - zadržel dech, když si na to vzpomněl - když se Severus vrátil, viděl tu samou věc v jeho očích. V té chvíli měl pocit, že se mu to jen zdálo, ale teď, když zavřel oči, tak to viděl jasně… Podíval se do Snapeových očí a viděl… stud. Mohl to třeba být… záblesk viny? Byl Severus takových pocitů schopný? Harry byl v té chvíli v takovém šoku, že tu možnost okamžitě zamítl, přesvědčil sám sebe, že si to musel špatně vyložit, protože to bylo tak… nepravděpodobné. Ale všechen jeho vtek na Severuse se vypařil, jako by ho ten pohled zcela odvál, a Harry už se na mistra lektvarů nemohl zlobit.

Chlapec si povzdechl. Chtěl zabouchnout dveře před chaosem, který se neustále pokoušel probourat do jeho mysli. Vše bylo tak komplikované a stále ho sužovaly otázky, na které nemohl nalézt odpovědi. Avšak tím nejhorším na této změti pocitů bylo pomalu se přibližující nevyhnutelné - to, co musí udělat, rozhodnutí, které je před ním. To vědomí ho dráždilo jako bolavý zub, a přestože se pokoušel zapomenout, myšlenky se mu stále vracely k tomu tématu jako jazyk k bolavému místu. A vědomí, že zub bude muset být nakonec vytrhnut, bylo ještě horší.

Ale už se rozhodl. Není cesty zpět. Kleště jsou připravené a křeslo čeká… Musel jenom sebrat odvahu posadit se do něj a připravit se na nevyhnutelné. Ale pořád postrádal něco nebo někoho, kdo by ho k tomu přinutil.

Snape odpadl. Vysmál se mu, když mu Harry řekl, co udělá. Bastard! Ale co jiného od něj mohl čekat? Povzbuzení? Poplácání po zádech? Ach ne, ne od Severuse.

Vedlo to jenom k další hádce. Když všechno mezi nimi konečně vypadalo dobře, Snape zase začal zuřit. A proč? Jenom proto, že Harry řekl, že má v plánu zabít Voldemorta. Co na tom bylo špatně, že to vyprovokovalo takovou bouři? Mělo by mu na tom také záležet. Až Voldemort zemře, budou moci být spolu a nic je nebude ohrožovat. Ale při pohledu na Snapeovo chování by si jeden myslel, že to nechce…

Harry si znovu povzdechl, přetočil se na břicho a vtisk obličej do polštáře, proklínaje Snapea.

Avšak i v tomto chaosu byla jedna věc, které mu dokázala zlepšit náladu - objevil Severusovu tajnou laboratoř. Ale co to znamenalo a k čemu to vedlo, nebylo zatím objeveno. Možná by bylo jednodušší vše pochopit, kdyby věděl, k čemu je ta druhá zvláštní myslánka. A co mohlo být napsáno v knize, která ležela na stole? Co bylo v tom rozbitém flakónku? A co bylo nejdůležitější - co tam Snape vařil? A proč to vše bylo schované? Harryho sžírala zvědavost.

Nejhorší bylo, že se na to nemohl nikoho zeptat, aniž by vyvolal podezření nebo nepříjemné otázky. Uvažoval, zda by bylo proveditelné tu knihu ukradnout, až bude Severus pryč, a ukázat ji Hermioně, ale rychle od té myšlenky upustil. Za prvé si nebyl jist, zda by se vůbec byl schopen dostat do Snapeových komnat - muž jistě pečlivě zapečetil dveře, když šel pryč a Harry neznal heslo. Možnost, že by ho tam Snape opět nechal na takovou dobu samotného, byla rovna nule. Navíc by si muž jistě všiml, že mu kniha chybí. Ne, tato možnost neexistovala. Jediným způsobem bylo najít něco v knihovně. Ta záhada ho žrala jako otravný brouk a nedávala mu spát.

Vždyť Severus byl jeho partner - neměl by před ním mít žádná tajemství. Ani pokud dělal něco pro Brumbála. Harry byl koneckonců tou nejdůležitější osobou v kruzích Voldemortových nepřátel a byl to on, kdo s ním musel bojovat - takže měl právo vědět všechno! Ředitel před ním také rád schovával mnoho věcí, ale Snape byl zcela jiný případ.

A co když ve své laboratoři dělal něco pro Voldemorta? Brumbál o tom s největší pravděpodobností věděl a Severus zcela jistě neměl jinou možnost, než vykonat jeho příkazy. Ale proč by to tedy tajil? Harry nebyl žádný mluvka - nikomu by to neřekl.

Tak už dost!

Chlapec se přetočil a přetáhl si přikrývku přes hlavu. Usnout se mu podařilo až ráno.

***

Když ráno přišel na snídani, zíval na celé kolo, až se bál, aby si nevyhodil pant. Hermiona s Ronem ho nemohli probudit, tak to nakonec vzdali a šli napřed sami.

Jakmile Nebelvír vstoupil do Velké síně, okamžitě si uvědomil, že něco není v pořádku. Většina studentů se na něj zvědavě obrátila. Někteří si mezi sebou něco šeptali a většina se chichotala a ukazovala si na něj. Nepříjemný pocit se mu stahoval kolem krku jako oprátka, ale pokoušel se, aby to na něm nebylo znát. Za méně než vteřinu mu hlavou prolétly stovky různých vysvětlení tohoto chování a každé z nich něco přidalo ke strachu, který ho začínal ochromovat. Všiml si, že někteří se na něj dívají s lítostí. Někteří nevěřícně kroutili hlavou, jako by nemohli uvěřit tomu, co slyšeli. Harry měl pocit, jako by se podlaha změnila v lepkavé, kluzké bahno, které ho začalo vcucávat, a každý krok ho stál obrovské úsilí.

Zatímco kráčel mezi řadami studentů, kteří se za ním otáčeli, myslí mu proplula děsivá myšlenka: Vědí o něm a o Snapeovi!

Ne. To je nemožné.

Než došel ke svému místu, byl tak roztřesený a nervózní, že sotva stál na nohách. Viděl, jak Hermiona rychle zavřela Denního věštce a strčila ho do tašky. Harry se zamračil, posadil se a počastoval ji vyčkávavým pohledem.

"Co se děje, Hermiono?" zeptal se a pokoušel se zůstat v klidu. Podíval se na Rona, který okamžitě uhnul pohledem. Dívka si rezignovaně povzdechla.

"Stejně bys to nakonec zjistil…"

"Zjistil co?" zeptal se ostře. Cítil, že ještě chvilku a vybuchne nervozitou a ten výbuch bude tak silný, že se Velká síň otřese do základů.

"Víme, že to není pravda, Harry. Známe tě velmi dobře," pronesla Hermiona nervózně a sáhla do tašky pro noviny. "Nedělej si s tím starosti. Je to úplný nesmysl."

Harry jí dychtivě vytrhl noviny z rukou. Měl pocit, že se za chvíli rozletí na tisíce maličkých kousíčků. Aniž by věnoval pozornost zběsilému bušení svého srdce, jedním nervózním pohybem otevřel noviny, ruce se mu třásly a okamžitě ztuhl, když si přečetl titulek na hlavní stránce.

HARRY POTTER - NADĚJE KOUZELNICKÉHO SVĚTA NEBO ZBABĚLEC?

Rychle očima prolétl článek a ohromeně otevřel pusu: "… v boji proti Vy-víte-komu nedělá absolutně nic, jako by mu nezáleželo na osudech tisíců rodin, které doufají, že je zachrání. Je zahrabaný v Bradavicích a podle všeho není připravený bojovat. Nezajímá se o to, že ho celý kouzelnický svět potřebuje a spoléhá na něj. Harry Potter - Chlapec-který-se-raději-schovává-než-bojuje…" Harry zavřel pusu a nevěřícně zavrtěl hlavou. Cítil, jak jím projíždí vztek a za chvíli vzkypí. "…Nebo je toho ještě víc? Možná že má ze zapojení se do boje takový strach, že se nakonec kvůli vlastní záchraně připojí k řadám Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit? Možná že už to udělal? Kdo ví, co může skrývat?…" Měl rudo před očima, v srdci mu plál vztek a zakaloval mu smysly. Byl příliš ohromený, než aby dokázal přemýšlet s čistou hlavou. Skrze závěsy vzteku se mu do hlavy proboural známý hlas: "To stačí, Harry."

Někdo se mu pokusil vzít noviny. Aniž by odtrhl oči od textu, plnou silou ho odstrčil, aby ulevil svému vzteku. Uslyšel Hermionin překvapený výkřik, ale nevěnoval mu pozornost a pokračoval ve čtení: "… Naše reportérka, Rita Holoubková, které s ním dělal rozhovor před Turnajem tří kouzelnických škol, vzpomíná na jeho chování: "Potter byl vyděšený, že se ho účastní. Zatímco se ostatní šampioni těšili na výzvy, které měli před sebou, a nemohli se soutěže dočkat, Potter vypadal jako malé, vyděšené dítě, které se bojí svého vlastního stínu. Plakal, když mluvil o Turnaji. Když jsem se ho zeptala…" Harry zavřel oči a pod očními víčky cítil žhnoucí uhlíky. Na chvíli otevřel oči a jeho pohled padl na poslední větu článku: "Mnoho lidí již bylo zabito… Kolik dalších obětí musí zemřít, aby konečně vylezl ze svého úkrytu a něco pro nás udělal?"

Harry zmuchlal noviny do koule. Vztek v něm plál jako syčící, praskající oheň. Vyskočil ze svého sedadla a chtěl pouze jednu věc - utéct. Schovat se někde, kde ho nikdo nenajde, a kde by mu nikdo nemohl ublížit.

Rozhlédl se, před očima rudo a všiml si, že ho téměř všichni sledují. Zařval: "Na co čumíte?!"

Otočil se a rozběhl se k východu.

"Harry, ne! Počkej!" uslyšel Hermionin vzdálený výkřik. U dveří ho doběhla a popadla za ruku. "Poslouchej, Harry…"

"Ne!" vyštěkl vztekle a vytrhl ruku z jejího sevření. Otočil se, aby se podíval na moře obličejů, které ho sledovaly, a viděl, jak na druhé straně Velké síně vstává Severus a nespouští z něj oči.

"Za chvíli začíná vyučování, Harry. Nemůžeš…"

"Řekni, že je mi špatně. Dneska na vyučování nepůjdu," řekl rychle, protože chtěl co nejdříve ukončit tuto irelevantní konverzaci. Chtěl prostě zmizet. Vztek, který v něm vřel, způsoboval, že se stěží ovládal. Nechtěl si to vybíjet na svých přátelích, ale to se nejspíš stane, pokud tu zůstane. "Nehledejte mě," dodal a otočil se, aby mohl utéct.

"Nepomohlo ti…" začala Hermiona, ale Harry již mizel za rohem, aniž by počkal na její odpověď.

Musí najít nějaké místo, kde by mohl být sám.

Ten článek v něm rozerval ránu, které ho již dlouho mučila. Škrábalo to a vytahovalo vše na povrch, naráželo do nejcitlivějších míst s takovou silou, že mohl sotva dýchat.

A Harry najednou věděl, kde bude sám.

Komnatu nejvyšší potřeby našel bez problémů. Uvnitř bylo přítmí. V krbu praskal oheň a před ním stálo velké zelené křeslo.

Připadalo mu to povědomé…

Cítil se trapně, když si uvědomil, čí komnaty to připomíná. Ale nejdůležitější bylo, že tu byl klid a mír a nikdo ho tu nenajde.

Svalil se do křesla a zavřel oči. Nohy natáhl k ohni a pohodlně si opřel hlavu.

Jak mohli? Co si autor toho odporného článku myslel? Chtěli ho potopit? Vysmívat se mu? Provokovat ho? Vinit ho za vše, co se stalo? Za to, že Voldemort vítězí ve válce?

Jistě. Museli na někoho svalit vinu. Harry už úplně viděl další titulky: "Vy-víte-kdo a jeho Smrtijedi zabili Mudly. Proč tomu Harry Potter nezabránil?", "Ministerstvo magie svrženo! Je to vina Harryho Pottera!", "Vy-víte-kdo zvítězil ve válce. A kde byl Harry Potter?". Ano, všechno to byla jeho chyba. Voldemort zvítězil - viňte z toho Harryho. Někdo spadl a zlomil si nohu - kdo za to může? Samozřejmě, že Harry Potter.

Proč to vždycky musí být on? Proč ho nemůžou nechat na pokoji? Odpověď byla překvapivě jasná - protože měl jizvu na čele. Sama ta jizva byla jeho chybou. Jako kdyby měl na čele napsáno: "Vinný, vinný, vinný." Vinný za vše.

Uvědomil si, že jak upadal do rostoucího vzteku a frustrace, začal mlátit do opěrky. Musel si nějak ulevit.

Všichni chtěli, aby nedostudovaný teenager bojoval s Voldemortem a celou armádou Smrtijedů. Aby našel způsob, jak porazit nejsilnějšího a nejnebezpečnějšího kouzelníka všech dob. Bez pochyby by ho obětovali, aby se vyhnuli boji. Byli to zbabělci. Chtěli, aby pro ně Harry Potter vyhrál válku, pro celý kouzelnický svět.

Neměl šanci…

Na konci dlouhého temného tunelu se objevilo světýlko. Harry si vzpomněl na Severusova slova. Najednou si uvědomil, jak tomu Snape rozuměl. Chápal, že Harry je příliš slabý, aby to udělal, a nic od něj nečekal. Byl jediný, kdo ho k ničemu netlačil, nenutil ho, ani ho nepřesvědčoval, že musí bojovat. Na rozdíl od zbytku kouzelnického světa ho nechtěl obětovat.

V tomto světle pro něj celý včerejší rozhovor nabyl zcela jiného významu. Nejdřív byl na Severuse naštvaný, že mu nevěřil, ale teď ho zaplavila neskutečná vděčnost.

Na krátkou chvilku světlo odehnalo příšery krčící se v temnotě, ale tunel byl dlouhý a velmi temný. A světlo se nedostalo všude…

Zatímco seděl v tichu a zíral do ohně, cítil, jak se mu do srdce opět začaly vkrádat stíny, když si vzpomněl na útržky článku. Dokonce ani světlo je nedokázalo odehnat.

Nazývali ho zbabělcem… Přemýšlel, jak by se cítili v jeho kůži. V duchu viděl Ritu Holoubkovou chystající se do boje s Voldemortem s vědomím, že nejspíš zemře. Úplně viděl, jak s ušlechtilostí, odvahou a hrdostí obětuje svůj život, aby zachránila svět…

Ano, vysmívala se, kritizovala a ponižovala, ale dělala něco jiného? Kdyby ji jen mohl dostat do rukou, tak…

… tak co, Harry Pottere? Zabil bys ji?

Harry se několikrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Bylo složité přijmout, co ho čeká - boj a možná smrt. Vzdoroval tomu dlouho… A když to konečně vzdal a smířil se s osudem… museli napadnout uzoučký nestabilní můstek, který si vybudoval mezi svými sny a nevyhnutelným osudem. Chtěli ho zamlátit do prachu, aby se udusil.

Ne! Ukáže jim všem, že není zbabělec! Bude bojovat, jak se už předtím rozhodl! Udělá vše, aby Voldemorta porazil! Dnes musí začít studovat. Jestli ho Snape nechce trénovat, najde způsob jak získat nezbytné vědomosti sám. Vplíží se do oddělení s omezeným přístupem a najde něco, co mu pomůže.

Ano! To udělá. Jen musí počkat, než začne vyučování a knihovna se vyprázdní.

***

Harry odhodil tři těžké zaprášené svazky v černých vazbách na stolek nedaleko křesla. Svlékl si neviditelný plášť a s úlevným povzdechnutím se sesul do křesla. Madam Pinceová ho téměř chytila, když ho jedna z knih začala přesvědčovat, aby si ji vybral, protože obsahuje ta nejtajnější a nejtemnější kouzla. Harry by si ji s radostí vzal, kdyby nebyla tak povídavá.

Když se natáhl pro první z knih, ucítil v kapse žár. V očekávání problémů vytáhl kámen a přečetl si zprávu: Kde jsi, Pottere?

Harry zavřel oči a povzdechl si. Takže Snape již zjistil, že se neúčastní vyučování.

Sevřel kámen v ruce a poslal: Na tom nezáleží. Jen chci být sám.

Už znal Severuse natolik, aby věděl, že se jen tak rychle nevzdá. Nemýlil se. Za chvíli dostal odpověď: Až skončíš se sebelítostí, musíš přijít ke mně do kabinetu. Rozumíš?

Harry mohl jenom zavřít oči a povzdechnout si. Proč ho Snape nemůže nechat být? Proč ho teď musí otravovat? Včera ho vyhodil ze svých komnat, takže teď už nemusí předstírat, že mu na Harrym záleží!

Vztekle kámen odhodil. Pak si přitáhl kolena k bradě, obtočil je pažemi a s hlubokým povzdechem se o ně opřel čelem.

Byl sám. Nikdo mu nepomůže. Nikdo.

***

Harry položil knihu na stolek a protáhl se. Všechny kosti ho bolely. Seděl tu celý den a pokoušel se naučit něco z těch knih, které přinesl z knihovny, ale žádné z nich nerozuměl. Byly tam informace o nadřazenosti černé magie té bílé, o jejím používání, znacích, o amuletech a lektvarech, ale nic o kouzlech. A v ostatních knihách to samé. Naučil se, jak proklít jakýkoli předmět, ale zaprvé k tomu byla potřeba obrovská moc, za druhé by jeho duše musela být prožraná zlem a za třetí nic by mu to nepřineslo. Koneckonců nemohl Voldemortovi poslat jako dárek prokletý pugét. Už jen proto, že na každou kletbu jste museli mít "duši prolezlou zlem", byla naděje, že se něco naučí, menší a menší. Ale tak jednoduše to nevzdá!

Ticho panující v místnosti bylo najednou přerušeno zvukem, jako by někdo kousek od něj pustil sbíječku, kterou Harry během prázdnin u Dursleyů mnohokrát slyšel z ulice. Dotknul se prázdného žaludku a zhluboka se nadechl. Celý den nic nejedl a už bylo po večeři. Možná by mohl vklouznout do kuchyně a požádat skřítky o něco k jídlu? Nemyslel, že by ho odmítli.

Když se zvedl z křesla a natáhl se pro neviditelný plášť, oči se mu zastavily na lesknoucím se nazelenalém kameni ležícím v rohu. Došel k němu a zvedl ho z podlahy. V tu chvíli, kdy se ho dotknul, se kámen rozzářil. Byla tam zpráva od Snapea. Téměř vybledlá.

Čekám na tebe, Pottere!

Zajímavé, kdy to Snape poslal? Nejspíš už to byla doba. A teď sedí ve svých komnatách, vzteklý, protože Harry ještě nepřišel.

Nevěděl proč, ale ta myšlenka ho uspokojila.

Snapea už znal natolik dobře, aby chápal, že se nemá šanci vyhnout setkání. Ale neměl v plánu nechat se honit jak nadmutá koza. Rozhodl se za Snapem zastavit jenom na chvíli, aby mu řekl, že nechce poslouchat ty jeho zlomyslné poznámky. Na to se doopravdy necítil. Byl hladový, unavený a před očima pořád viděl ten článek z Věštce, který ho pokaždé ranil stejně, jako když ho viděl poprvé.

Teď ho všichni budou považovat za zbabělce, který se raději schovává v Bradavicích, než aby bojoval… Úžasná perspektiva. Radši by tu zůstal sedět sám, chráněný před těmi nepřátelskými pohledy. Až odsud odejde, jediné, co na něj bude čekat, je boj… Boj nejen s Voldemortem, ale také se všemi lidmi, kteří tomu článku věřili.

Přehodil přes sebe neviditelný plášť a zamířil do sklepení. Šel pomalu, myšlenky mu kroužily hlavou a každá z nich pro něj byla závažím, táhla ho dolů k podlaze a sotva mu dovolovala šoupat nohama.

Nebo to je možná pravda? Možná je doopravdy zbabělec? Zbabělec, který se raději schovává, než aby čelil realitě? Zbabělec, který si váží svého života víc, než životů ostatních? Věděl, že se to stane dřív nebo později… Ale proč pro něj byla předtím možnost bojovat proti největšímu nepříteli tak vzrušujícím zážitkem? Těšil se na to i přes strach a nedostatek znalostí. Proč by šel předtím bez mrknutí oka do války a teď pro něj bylo to rozhodnutí tak těžké?

Protože byl doopravdy zbabělec. Zbabělec, který konečně našel někoho, pro koho chtěl žít…

Dveře vedoucí do kabinetu se otevřely, jakmile se jich dotknul. Pomalu prošel místností, svlékl si neviditelný plášť, ale než se stihl dotknout dřevěného povrchu, dveře k Severusovým pokojům se najednou otevřely a stál v nich Snape.

Harry uhnul pohledem. Nechtěl, aby Snape v jeho očích viděl vše, co křičela jeho duše.

"Kde jsi byl celý den, Pottere? Celá škola tě hledala. Ale proč by tě to mělo zajímat, že? Co jiného se dá čekat od takového infantilního…"

"Přestaň!" řekl Harry rychle zvýšeným hlasem a zavřel oči. Povzdechl si a pokračoval. "Přišel jsem sem, jenom abych ti řekl, že dneska jsem měl doopravdy špatný den a nechci poslouchat ty tvoje zlomyslné pošklebky a uštěpačné poznámky. Takže jestli chceš i nadále takové věci říkat, tak sbohem…" otočil se k odchodu, ale už po pár krocích uslyšel ostré zavrčení: "Pojď zpátky, Pottere!" Harry se zastavil a čekal. Po chvíli uslyšel Severusův tlumený hlas, jako by mu ta slova šla stěží přes rty: "Dobře. Dneska se pokusím být trochu…milejší."

Harry nemohl věřit svým uším. Doopravdy to Snape řekl? Otočil se, krátce na něj pohlédl a jako obvykle, ve chvíli, kdy se zahleděl do těch pronikavých černých očí, se mu rozbušilo srdce.

Podíval se na podlahu a přikývl. Severus se k němu přiblížil a Harry viděl nataženou útlou ruku s tenkými prsty. Jeho dlaň jí šla téměř samovolně naproti a dlouhé prsty se kolem ní jemně obtočily. Nebelvírovým tělem projel elektrický výboj.

Snape ho dovedl do pokoje a ukázal na tmavé křeslo. Když se Harry posadil, uviděl před sebou na stole talíř s jídlem. Okamžitě se mu začaly sbíhat sliny. Severus k talíři nedbale mávl rukou: "Dnes jsem se neúčastnil večeře, takže mi to přinesl jeden ze skřítků. Nemám hlad, jestli chceš, tak si to vezmi."

"Ne, děkuji," řekl Harry rychle. "Nechci ti sníst tvoji večeři. A navíc nejsem hlado…" zbytek věty byl přehlušen velmi hlasitým zakručením. Harry zrudl. Téměř viděl uštěpačný úsměv na tváři mistra lektvarů. Pak viděl, že se Snape přibližuje k talíři: "Sněz to, Pottere, nebo ti to nacpu do krku."

Při této poznámce Harry zrudl ještě víc. Proč mu musí Snapeovy poznámky znít tak dvojsmyslně?

"No…" vykoktal nakonec. "Možná pár soust."

Popadl vidličku a začal jíst, pokoušeje se nevšímat si toho, že ho Severus pozoruje. Než si to vůbec uvědomil, téměř talíř vybílil. Byl tak hladový, že mu jídlo nikdy nepřipadalo chutnější. Měl pocit, jako by nejedl celý týden. Když pohlédl na muže sedícího před ním, přísahal by, že mu tváří proběhl úsměv. Ale mohl to být jenom stín způsobený mihotajícími se plameny.

Když skončil, odsunul talíř a zamumlal díky. Chvíli bylo nepříjemné ticho. Rád by Severusovi řekl o všem, co ho trápí, ale nevěděl, jestli by muž chtěl jeho problémům naslouchat. Ale koneckonců on sám chtěl, aby Harry přišel a zůstal. Řekl, že bude milý. Vypadalo to upřímně. Možná to znamenalo, že chce slyšet vše, o čem Harry celý den přemýšlel. A co dělal.

Měl by mu to říct?

Musí. Musí se někomu svěřit, protože jestli si to ještě chvilku nechá pro sebe, zblázní se. A nikdo mu nerozumí líp než Snape…

"Byl jsem v komnatě nejvyšší potřeby," řekl tiše s pohledem upřeným do ohně. "Potřeboval jsem být sám. A teď…" Pohlédl na Snapea, který ho pozoroval pátravýma očima. "…a teď bych tu chtěl zůstat." Povzdechl si, sklonil hlavu a prsty si zabořil do vlasů. "Když se vrátím, všichni se mi budou smát. Nevím, co dělat. Ten článek… Všichni ho četli a jistě mu mnoho lidí uvěřilo. Vždycky to tak je. To samé se stalo loni, když si všichni mysleli, že jsem lhář. Teď je to ještě horší. Teď mě považují za zbabělce. A možná mají pravdu…" Harry pevně zavřel oči. Ale po chvíli zvedl hlavu a podíval se na Severuse, který se na něj díval přimhouřenýma očima. "Ty si to myslíš taky? Že jsem zbabělec?"

Snape na chvilku zavřel oči, a když je opět otevřel, velmi vážným hlasem pronesl: "Pojď ke mně, Pottere."

Harry se trochu překvapeně zvedl a pomalu obešel stůl. Stoupl si před Severuse, ten ponořil svůj pohled hluboko do zelených očí a natáhl k němu hubenou ruku. Když se jí Nebelvír dotkl, dlouhé chladné prsty se sevřely kolem jeho dlaně a jemně za ni zatáhly. Následoval tichý příkaz a posadil se Snapeovi na klín, ohromený a překvapený. Severusův upřený pohled přitahoval jeho oči jako černá díra. Když Severus za po chvíli začal mluvit, jeho obvykle hrubý hlas připadal Harrymu neobvykle mírný.

"Myslím, Pottere, že ti v žádném případě nechybí kuráž. A nenech si od ostatních namluvit něco jiného." Něco mu problesklo v očích. "Pochybuji, že by se kdokoli jiný odvážil svádět mě během vyučování před celou třídou nebo vypsat své pocity na test." Harry se zamračil, protože si nebyl jistý, jestli to Severus myslí vážně, nebo se mu vysmívá. "Také pochybuji, že by se ke mně kdokoli jiný odvážil přiblížit na vzdálenost kratší hůlky." Snapeovi se opět zablesklo v očích a Harry chvíli uvažoval, jakou "hůlku" má Snape přesně na mysli. "A navíc, Pottere, ty jsi pravděpodobně jediný člověk, který se mě nebojí provokovat. Mám pocit, že tě tvá odvaha jednou přivede do průšvihu. A jestli ne tebe, tak zcela jistě mě," dokončil Snape s pokřiveným úsměvem.

Harry na něj zíral a pokoušel se urovnat si, co slyšel. Myslel tím…? Řekl právě…? Takže Severus ho nepovažuje za zbabělce?

Harry by nebyl radši, kdyby ta slova slyšel od Siriusem nebo od svého otce. Protože je řekl Snape - Snape, někdo, kdo vždy mluví upřímně, aniž by mu záleželo na pocitech ostatních. Jediná osoba, která mu mohla říct pravdu, aniž by vůbec věděla, jak moc její názor pro Harryho znamená. V tu chvíli, kdy ta slova uslyšel, se mu srdce naplnilo takovým klidem a radostí, že než se dokázal ovládnout, chytil Severusův obličej do dlaní a přitiskl ústa k úzkým hořkosladkým rtům takovou silou, že je málem rozdrtil. Jeho tělo na chvíli ztuhlo, zasažené proudem tak silným, že téměř nadskočil. Srdce se mu chvělo v hrudi a zcela ztratil dech. Tvrdě Snapea líbal, absorboval do sebe vlhkost a chuť jeho úst.

Až když ucítil, jak se jeho kolene dotkla ruka a pomalu se začala posouvat k stehnu, uvědomil si, co se děje. Ten šok byl tak silný a vrátil ho do reality tak náhle, že když konečně odtrhl svá ústa, hlava se mu točila a chvíli viděl před očima pouze černé skvrny. Do plic mu vtrhl vzduch a celý svět se najednou zastavil.

Několikrát zamrkal, aby se zbavil opojení a zděšeně se podíval na Snapea, který měl v obličeji zvláštní výraz. V temných očích viděl jiskřičku něčeho nedefinovatelného. Něčeho, co ho na chvíli ohromilo, ale zmizelo to příliš rychle na to, aby se podíval pozorněji.

Čas se opět rozběhl a Harry cítil, jak rudne. Sklopil pohled k podlaze, mumlal omluvy a proklínal se za chvilkovou slabost, které ho vedla k tomu, co udělal. Mohl vše ztratit, protože Snape jasně řekl, že to nesmí. Jak si tu chvilkovou slabost mohl dovolit? Musí to napravit!

"Omlouvám se. Nechtěl jsem… Doopravdy. Prostě jsem najednou… Prosím, nevyhazuj mě. Omlouvám se."

"Nic takového nemám v plánu, Pottere," zavrčel Snape vzhledem k okolnostem velmi, velmi kontrolovaným hlasem. Harry zvedl hlavu a podíval se mu do tváře. Do vráskami zbrázděné tváře tak blízko té jeho, že by mohl zvednout ruku a dotknout se chladné kůže, která vypadala tak neuvěřitelně hladce. Harry měl pocit, že se čas opět zastavil, prostor se stal měkkým a jemným, kolébal ho jako na vlnách, uklidňoval jeho mysl a rozhoupával jeho smysly. Harry upřeně hleděl do dvou temných, téměř nekonečných tunelů, na jejichž konci svítila maličká světélka. Pokaždé, když se do těchto očí podíval, vtáhly ho do svých nezměrných hloubek. Dotýkaly se ho a hrály si s ním, přitahovaly ho a nutily ho ke kapitulaci. Nebyl schopen protestu, nemohl se odvrátit, vzdorovat jejich magnetické síle. Jemné vrásky jim dodávaly ještě větší hloubky, a ta obočí… černá jako zorničky. Tolikrát sledoval, jak se mračí nebo povytahují, vyjadřovala tolik rozdílných emocí. Častokrát jenom díky nim věděl, co si Snape myslí nebo jak se cítí - jestli oči byly okno do duše, pak ta obočí byla jeho rámem.