Zachránce - Bonus II.

Přistálo mi na monitoru jedno přání, že by byl fajn bonus o Alexovi. A jelikož je Alex moje srdcovka - ráda tohle přání plním. Poděkujte proto Pretynce, protože umí tak hezky prosit. :-)

Jinak to berte jako malý bonusek k dnešnímu 1. Adventu.

A jinak... možná se dočkáte malého "adventního kalendáře". Ale to je jen plán v mé hlavě. Realita je vždy jiná, však víte.

Bonus II.

---

"Alexi… nedělej to, prosím." Dívčí hlas zněl tak vystrašeně. Skoro ta slova ani neslyšel, jak mluvila tiše, ale byla to jeho sestra. Byli jak propojená dvojčata.

"Já musím, Sáro. Udusil bych se tady. Už to nezvládnu." Zavrtí odmítavě hlavou. Jizvy na obličeji byly stále čerstvé. Zarudlé a oteklé. Slibovali mu, že postupně vyblednou, ale on už tomu nevěřil. Trvalo to příliš dlouho. O to víc se nedokázal dívat do tváří svých rodičů.

Všechno bylo příliš čerstvé.

"Kde budeš? Můžu za tebou přijít?" zní tak zoufale, jako by se už nikdy neměli vidět.

Přivine si ji k sobě. Neví, koho náruč uklidňuje víc. Zda jeho nebo ji. "Ty vždycky, Sáro."

***

Stál tváří tvář proti člověku, který byl jeho vzorem, kolegou a po dobu prvních kroků u letecké i dobrým přítelem.

"Chceš ty roky zahodit kvůli jednomu člověku? Takovou dobu ses snažil, a když ses konečně dostal na místo, kde jsi chtěl být…"

Alex ho přeruší mávnutím ruky. Tohle nechtěl poslouchat. "Chtěl jsem být doktorem a co jsem byl? Řidič záchranky, který má plat jako uklízečka? Felixi, život jde neustále dál. Chtěl jsem dělat tohle a tamto a nejsem nic z toho. Stal jsem se pilotem, ale zjistil jsem, že to pořád není ono. A chybí mi kluci, šílené ježdění se záchrankou. Miluju létání a zůstanu u něj, neopustím ho. Jen chci zkusit něco dalšího. A to, že jsem teď konečně šťastný…" přimhouří oči. "Začnu si myslet, že mi závidíš, Felixi. Poslední dobou jsi nějak vyměknul a nejsi s těmi svými žerty ve formě." Uchechtne se.

Felix zvedne v obraně ruce nahoru, ukáže Alexovi holé dlaně. "Je to tvůj život, Alexi. Jen se nezahazuj tak, abys toho později nelitoval."

Alex si odfrkne. Nad tyhle řeči už se dávno přenesl. Už s ním nic nedělaly. "Povíme si o tom později, Felixi. I na tebe jednou dojde." Mrkne na něj povýšeně a zmizí ze šatny. Nikomu nedovolí urážet city, které objevil k jednomu jedinému člověku, kvůli kterému by šel i na kraj světa.

A to i přes to, že všechno, co dělal, dělal kvůli sobě a celkové spokojenosti, aby se neplácal. Chtěl něco víc. Chtěl na sobě nadále pracovat a zlepšovat se. Nechtěl zamrznout na místě a později litovat. A možná teď to byl přesně ten pravý čas.

Nenechával za sebou nic, pokračoval dál v tomhle životě, jen cítil, že musí jít dál. Pokračovat tak, aby byl v životě spokojený on i jeho rodina.

***

"Vzchop se, Alexi. Nemůžeš tu sedět donekonečna. Nemůžeš. Ty musíš žít, rozumíš?!" křičela na něj, po tvářích jí stékaly slzy zoufalství a on jen ze země sledoval, jak se před ním hroutí. Neopustila ho ani po tom všem. Po tom, co chtěl umřít, aby dál nemusel vnímat svůj osud.

Chtěl to udělat pro ni, ale bylo příliš těžké vstát a to břemeno ze svých zad shodit. Věděl, že na to nebyl sám.

Ale nejdřív se s tím sám musel vyrovnat.

Ležel v posteli a vzpomínal. Už to bylo deset let, co se to stalo. Deset let byla dlouhá doba na to, aby se člověk vyrovnal a příliš krátká na to, aby to přestalo bolet. Jenže situace se změnila, když našel někoho, komu by svěřil svůj vlastní život do rukou a ani na okamžik by neváhal.

Sklouzne paží po odhaleném rameni, když se jeho přítel přivinul ze spánku k jeho boku. Majetnicky si přehodil paži přes jeho břicho a s tichým vydechnutím spal dál. Alex se přistihne, že se uculuje jako čerstvě zamilovaná třináctka. Měl pocit, že pouto k člověku, který ho tak příjemně zavalil, s každým dnem sílilo. A čím víc spolu byli, tím jistěji se cítil.

Přestane tak bezcíleně zírat do stropu. Jsou mnohem příjemnější věci, které by mohl dělat. Sklouzne očima přes odraz ve velkém zrcadle až na noční stolek, kde mu budík ukazuje půl čtvrté ráno. Zítra mají oba volno. Menší probuzení snad vadit nebude.

Zavrtí se a pomalu se sesune níž, aby mu byl čelem. Vtiskne drobný polibek na nos. Ne, rozhodně to vadit nebude. Říkal přeci, že ho může kdykoliv vzbudit.

Pousměje se, když prsty přejede po kůži na krku. Byl dokonalý.

***

"Hele, strejdo, doufám, že umíš měnit plínky."

Alex se nechápavě otočí od zahradního grilu na svou sestru a trochu nechápavě zatěká pohledem z ní na Martina a potom mimoděčně i po svém příteli, který se tváří jako boží neviňátko. Co se to tu hrálo za hru? Otočí se zpátky na svou sestru, která se uculuje jako zbytek přítomných. "To má být nějaký vtip?" zeptá se nakonec, ale nedůvěřivě si kontroluje své okolí, aby se nenapálil.

"Vůbec ne, očekávám, že jako správný strejda budeš občas hlídat." Mrkne na něj Sára pobaveně a Alex automaticky sklouzne k jejímu podbřišku. Nadechne se.

"Takže… budu strejda?" vyhrkne ze sebe nadšeně a vrhne se na Sáru, aby ji objal ve své pevné náruči. Sára vesele zavýskne, jak ji zvedne do vzduchu a otočí se s ní kolem své osy. Zasmějí se oba dva. "Gratuluju." Řekne nakonec, když ji postaví na zem a Sára se okamžitě ujme úpravy svých rozevlátých šatů. Věděl, jak moc si to ti dva přáli. Poťouchle zvedne palec směrem k Martinovi, který jejich rozhovor s napětím sledoval. Určitě se bál, jak na takovou zprávu zareaguje. "Aby vám ten nový dům nakonec nebyl malý." Uchechtne se, když se ohlédne na rekonstruovaný domeček, který měli na starosti Michal s Lexem. Opřeli se do té výzvy s vervou. A vyplatilo se.

"Doufám, že se bude jmenovat po mně." Zavyhrožuje pobaveně.

***

"Hele, Kubo, potřeboval bych od tebe pomoc."

Jmenovaný se na Alexe překvapeně podívá. Neočekával by, že zrovna Alex si k němu přijde pro pomoc. Zvědavě se nakloní na židli, rukou odsune hromádku papírů před sebou. "A s čím přesně?"

"Potřeboval bych prostory na pár realizací. Ty máš bezbariérovou posilovnu. Dostane se k tobě každý bez rozdílu. Byl by to trochu výměnný obchod. Mohl bych těm lidem pomáhat…" Alex po stole posune složku s několika dokumenty obsahující informace o projektu, který chtěl vytvořit pro handicapované.

Jakub si je zvědavě prohlédne, načež zvedne k Alexovi pobavený úsměv. "Jsi úplně jiný člověk, Alexi. Nechceš mi dělat manažera?"

Alex se jeho slovům zasměje. "Nechci, díky. Své práce mám dost a svůj osobní život mám příliš rád, abych ho omezoval. Ale samozřejmě, pokud bude potřeba, rád pomůžu, když to bude v mých silách a časových možnostech."

"Nezapomněl bych. Na vás dva jako pár se zapomenout nedá." Mrkne na něj pobaveně, zatímco listuje projektem zase nazpátek. "Vypadá to zajímavě."

"Zajímá mě spíš ano nebo ne."

"Jsi odhodlaný. Dobře. Dole v tělocvičně je volno, tam by se to realizovat dalo. A v případě velkého zájmu… vždycky se dá budova rozšířit. Pozemek bych měl." Pokrčí Jakub rameny. "Pokud to bude fungovat a bude zájem… jsem pro." Natáhne přes stůl ruku, aby si na to mohli plácnout. "Ber to jako uzavřenou věc. Odteď jsme něco jako obchodní partneři."

***

Pobaveně sledoval Felixe, který skoro až úzkostlivě hleděl na svého přítele, který se velmi dobře bavil se svými přáteli. Lex uspořádal v baru akci a sešlo se tu opravdu dost lidí, i když to měla být komornější párty. Jenže s tolika známostmi, které měl… ano, na ten poměr to byla opravdu komorná párty. Uculí se a pohledem vyhledá svého přítele, který se také dobře baví. Spokojeně se od něj odvrátí zpátky k Felixovi, který vedle něj seděl jako na trní a nevypadal zrovna uvolněně. Nevzpomínal si, kdy ho naposledy viděl v takovém stavu. Za celé ty roky snad nikdy.

"Říkal jsem ti, že i na tebe jednou dojde." Zasměje se pobaveně a plácne Felixe do ramene. "Nesleduj ho tak nebo si budu myslet, že žárlíš."

"Nežárlím." Zavrčí Felix svou odpověď, ale i tak dál nábožně hledí na jediného člověka. A naopak trochu vražedně na lidi, kteří se kolem něj motali. Na jednu stranu po všech těch událostech chápal, ale zdálo se mu, že by to měl zastavit včas, než začne Felix přehánět a vyšilovat.

Alex změní výraz z pobaveného na překvapený. "Ty ho opravdu miluješ. Žádná přetvářka, žádné žerty. Felixi, ty máš normálně horečku! Minimálně ano!" Natáhne paži, aby se dlaní dotkl Felixova čela. Naoko se zamračí, ale koutky mu pobaveně cukají. "Tak teplotou to asi nebude."

Felix se na svého kamaráda podívá jako by spadl z jahody na znak. "Nesmysl. Teplotu bych snad poznal." Řekne odmítavě, ale tak nějak si není svým postojem absolutního záporáka v této místnosti jistý. Nahlas by to nepřiznal. Jenže Alex měl tu výhodu, že ho znal tolik let a pozná změny… chytil by se za čelo, když si uvědomí, jak se prořekl. Vážně změknul.

"Já žasnu. Takže nakonec jsi nedostal ty jeho, ale on tebe." Zasměje se pobaveně. "A je jedno, jak to bylo doopravdy, Felixi. Má tě v kapse ani nemrkneš."

Sotva svá slova dořekne, ocitne se jeho tričko v rozzuřeném sevření. Ani to však nedokáže zabránit Alexově veselí panujícím v jeho očích. Naopak to potvrdí jeho teorii. V hrudi mu zacuká zadržovaným smíchem, když se za Felixovými zády objeví zamračený pohled jeho přítele. Při zaťukání prstem na Felixově rameni už to nevydrží a začne se nekontrolovaně chechtat. Sevření na tričku okamžitě povolí, když si Felix uvědomí, kdo mu na rameno zaťukal.

"Říkal jsem ti, Felixi, že jestli nechceš přijít o svoje mužství, máš udržovat bezpečnou vzdálenost."