Život v oblacích - 1. Kaptiola

Ahojte lidi, procházím si momentálně menší krizí - Múza zdrhla na svačinu a nevzala mě s sebou. - takže mi psaní moc nejde. Vlastně nejde vůbec. Ale dokopala jsem se k tomu, abych Vám dokončila první kapitolu Život v oblacích. I když to vlastně v oblacích jen začne. Nebude to klasická povídka. Zavádím na svém blogu nový výraz "Minipovídka", protože říct, že to bude jednorázovka s několika díly... to už tu bylo. :-)) Nebude to tradiční "scénová", ale spíše "záblesková" budou to útržky ze života našeho nového hrdiny.

Bavte se!

Život v oblacích 1. Kapitola

---

Po boku se mu objeví vysoká štíhlá žena v upnutých šatech námořnické modré barvy. Překvapeně na ni pohlédne. Zarazí ho laskavé oči, ale přísný výraz.

Okamžitě se vzpamatuje, když mu zase dojde, kde se právě nachází. "Já jsem Maty… Matthias. Mám tu doporučení a pozvánku k výcviku." Sáhne do vnitřní kapsy kabátu a vytáhne z ní obálku, aby ji podal ženě, které ho zkoumá bedlivým pohledem. Hodnotí si ho, dojde mu. Proto se trochu víc narovná, ale tak, aby jeho postoj zůstal stále přirozený.

"Nováček, no jistě, pojďte za mnou. Ukážu vám, kde se setkáte se svými kolegy." Pokyne mu rukou, když očima přelétne několik řádků v dopise.

Matyáš ji následuje bez rozmýšlení. Pokud se chce ukázat v dobrém světle, nesmí nic pokazit. Pohled mu však bloudí po všech koutech prostorné haly, kterou procházejí až k dlouhé prosklené chodbě.

"Jsou to poslední dveře na konci chodby. Brzy se uvidíme, kolego. Tak hodně štěstí při prvním letu."

Její úsměv zůstane Matyášovi zarytý ještě dlouho v hlavě. Netroufá si odhadovat, jak by si měl vyložit její slova, ale vědoucí oči mu říkají, že ona ví víc než on. Nemohl se tím moc zabývat, musel najít svojí skupinu a zařadit se mezi ně.

***

Hlavou mu běhají všechny vzpomínky, které si dokáže vybavit z přípravného kurzu, který absolvoval. Bylo to několik týdnů intenzivní přípravy. Nejen v péči o pasažéry, ale především o bezpečnost, kdyby se náhodou stala nějaká havárie. Překvapilo ho, kolik se věnuje evakuaci letadla nebo případným scénářům po letecké katastrofě. Učili je, jak o sebe správně dbát, jak vypadat neustále dobře a jak se chovat za obtížných situací. Bylo to matoucí, ale byl odhodlaný být nejlepším. Nebo alespoň ve skupině nejlepších.

Neměl ponětí, jestli mu nabité vědomosti momentálně k něčemu budou, ale zřejmě ano, proč by na to jinak aerolinky kladly takový důraz?

Kupodivu byli jen čtyři, které společnost přijala na nové pozice. A každý hned letěl jinam. Sotva se představili, už dostali informace o letovém plánu.

Tím začínalo nové dobrodružství.

Přejede prsty po uniformě, do které se převlékl. Zahladí i poslední neviditelný záhyb na tmavě modrém saku a usměje se na sebe do zrcadla. Kalhoty byly perfektního střihu, šité přímo na něj, v barvě tmavé modři jako sako. Košile byla proti tomu bílá, měl ji zapnutou až k límečku. Kravatu jen uhladí. Vypadal v tom dobře, skoro jako by si navlékl druhou kůži. Ale i tak na něm byly vidět obavy. Četl si je v odrazu tváře. Musí působit uvolněně.

Naproti svým slovům o uvolněnosti a snaze dosáhnout toho, sebou však trhne, když se otevřou dveře od šatny, ve které se právě nacházel. Střetne se pohledem s onou ženou, která jej odchytila už při příchodu. Přejde k němu rázným krokem, i přes to, že podpatky, které má, nejsou zrovna nízké.

"Jsem Kateřina. Pro všechny kolem Katy." Usměje se na něj mile a ukáže na svou cedulku se zkrácenou svého jména. "Pro pasažéry je to příjemnější na výslovnost." Objeví se před ním napřažená štíhlá paže. První, co Matyáše zaujme, jsou přímo ukázkově pěstěné nehty lesknoucí se bezbarvým lakem. Jedno z pravidel aerolinek, které o vzhledu letušek a stevardů četl.

"Matyáš. Matěj, Matthias, Matthew." Krátce stiskne nabízenou dlaň. "Rád vás poznávám."

"Máš tolik jmen?" zasměje se Katy. "A upřednostňuji tykání, pokud ti to nevadí. Budeme na jedné palubě."

Matyáš zrudne. Tohle je trapas. "Ne, ne… jen víc výrazů pro jedno jméno."

"Budeš si muset vybrat jedno, nejlíp to, které ti přidělila společnost na mezinárodní lety. Letíš poprvé?"

Prostá otázka a Matyášovi se najednou zdá, jak se ta naoko přísná žena změnila na přátelskou osobu. Zřejmě k tomu má rozumný důvod. Trochu váhavě přikývne. "V letadle jsem seděl jen na trenažéru." Potom mu dojde, že mu bylo nabídnuté tykání. Takhle trapně se necítil snad ani při výběrovém řízení, kdy se ho ptali na spoustu věcí, které ani nikdy neslyšel. Hlavou se mu motalo tolik myšlenek, že nestíhal své vlastní myšlenkové pochody a k tomu ještě rozlišovat význam Katčiných slov.

"Takže premiéra?" zasměje se Katy. "Výborně. Tak si zabal maličkosti a vyrazíme, čeká na nás taxík, aby nás odvezl na letiště."

Matyáš pohlédne kriticky na svůj i Katčin kufr. Rozhodně nepůsobily jako maličkosti.

***

Díval se na muže, který se snažil dát své příruční zavazadlo do prostoru nad svou hlavou, jenže se mu to nedařilo. Matyáš měl pocit, že má něco s rukou. Jelikož se muž nacházel v jeho přiděleném sektoru, rozpohyboval své nohy, aby mu mohl pomoct. "Ukažte, pomohu vám, posaďte se." Natáhne paže, zachytí do dlaní menší brašnu a usměje se na bezradně se tvářícího muže. I přesto, že byl vyšší od Matyáše skoro o hlavu a i o pár let starší, pomoct si nechá.

"Díky bohu, jste moje záchrana. Díky."

"Nemusíte děkovat, od toho jsem tady." Jeho pohled se střetne s laskavými duhovkami tmavě zelené barvy. Takový odstín snad ještě nikdy neviděl. Uvědomí si, že mužovy rty se pohybují. Vzpamatuje se. "Omlouvám se, říkal jste něco?" usměje se na něj omluvně a zavazadlo konečně zaklapne sklopnými dvířky.

"Ne, vůbec ne." Usměje se na něj znovu ten muž.

Matyáš se vrátí do svého pracovního módu. Nejspíš ho rozrušovala v podvědomí myšlenka na to, že právě absolvuje svůj první let jako zaměstnanec největších aerolinek. Vzpomene si na všechny poučky z hodin správného chování. "Potom bych vás poprosil, abyste se posadil na své místo a připoutal se. Za chvíli budeme startovat." vybídne ho mile, než se přesune k dalšímu pasažérovi a potom už jen na pokyn nepatrným gestem Katčiny dlaně se vydá zpátky k jejich místům.

Zhluboka se nadechne. Jde se na to.

***

"Šlo ti to dobře, učíš se rychle, to se mi líbí." Dostane se mu nečekané pochvaly, když se na chvíli ocitnou sami, krytí tmavou plentou oddělující prostor kabiny pasažérů a personálu.

"Jsem strašně nervózní." Přizná Matyáš tiše. Ani neví z čeho. Ve stánku taky obsluhoval lidi. Sice při tom nebyl několik desítek tisíc metrů nad zemí, ale jinak to bylo srovnatelné. Skoro.

"Není to poznat, jen takhle pokračuj. Uvidíš, jen se oklepeš a budeš jako starý mazák."

Matyáš přikývne na souhlas. Doufal, že to tak bude. Roztlačí před sebou vozík s připraveným jídlem vakuovaným v krabičkách i s jednorázovým příborem.

"Tak vyraz a nezapomeň, nabízet, být milý, ale příliš se nezdržovat popisováním jídla, protože pasažér na konci letadla už má hlad a je velmi nepříjemný." Mrkne na něj Katy pobaveně jednu z pouček, která je měla udržovat ve střehu. Popravdě na konci uličky neseděl žádný nepříjemný pasažér, ale právě ten muž, kterému pomáhal se zavazadlem.

"Pokusím se nikoho nepokydat." Zašklebí se naoko nešťastně.

***

Čím blíž byl k onomu muži, jenž ho hypnotizoval svým zářivě zeleným pohledem, tím víc se mu klepaly ruce. Nechápal proč. Celou dobu se snažil chovat profesionálně. Nebylo na tom nic složitého, ani ho nevyvádělo z míry, jak si lidé chtěli poroučet. S úsměvem jim odpovídal všechny naučené fráze, které si denně opakoval. Věděl, že kdyby se nechal rozhodit, nejspíš by těm lidem udělal scénu, na kterou by nikdy nezapomněli. Četl o tolika případech syndromu vyhoření přímo na palubě letadla, že se raději snažil ty myšlenky zpracovat tak, aby si z nich vzal spíše ponaučení.

Co ho však vyvádělo z míry, byl ten muž a jeho pohled.

"Mohu vám nabídnout něco k jídlu?" usměje se na něj mile a snaží se zůstat naprosto v klidu. Nechápal se. Vždyť ten muž byl neznámý člověk. Viděl ho jen pár minut dohromady. Víc si ho nevšímal, musel si hledět svojí práce. Bylo na něm něco zajímavého, to určitě ano, jinak by ho zaujaly spíš kníkající děti na druhé straně uličky, než tenhle pro okolí obyčejný muž.

"Dal bych si rýži s kuřecím na kari, čokoládový dort a nechlazenou minerálku." Hlas měl příjemný, ale odměřený. Pohled milý, ale stále v něm bylo něco zvláštního. V těch očích, které se na něj smály, byla stopa stínu. Sklouzne pohledem na paži, kterou měl muž položenou v klíně. I přesto, že byl muž oblečený do kvádra, jeho pravá dlaň vykukující z rukávu světle modré košile, jako by nebyla jeho. Jako by mu ji pouze někdo nastražil a vydával za vlastní. Co se mu asi stalo?

Zarazí se. Proč se tak stará o někoho, koho nezná? Neměl by se spíš zabývat tím, co právě dělal? Katy ho jistě bedlivě pozorovala. Nemohl si dovolit zakopnout, když si chtěl vybudovat skvělou pozici.

Skloní se k vozíku, aby z něj vytáhl požadované jídlo na tácu, položí jej před muže na stoleček. Přidá zákusek, umělohmotný příbor a do držáku na pití zaklesne požadovanou minerálku. "Dobrou chuť." Popřeje mu a s úsměvem se vydá zpátky, tlačíc vozík před sebou. Sotva se skryje za plentu oddělující prostory paluby, nenápadně škvírkou upře pohled až na samý konec uličky.

"Něco se děje?"

Matyáš přistiženě zrudne, když ho nachytá Katy na švestkách. Zavrtí hlavou. "N-ne, vůbec nic." Zakoktá. Ale rudá v tvářích ho prozrazuje. Katy mu neuvěří, vypoví za ní její kroky a potom pozice, kterou napodobí Matyáše.

"To je pan Scott. Lítá s námi pravidelně a vždycky si dá to samé. Je na něm něco zvláštního. Má charisma, to se musí uznat. A jsi první muž, který si toho všiml také a kterého znám." Věnuje mu zvláštní úsměv, i když vysvětlení je laskavé.

"Co se mu stalo?" otázka z něj vyletí ještě dřív, než se stihne kousnout do jazyka.

"Nemám tušení, Maty. Nebavím se s pasažéry o takových věcech. Pokud chtějí, řeknou ti to sami. Budeš fungovat i jako naslouchač, psycholog. Někteří lidé mají potřebu vypovídat se cizím lidem, které už nikdy neuvidí, protože je nesoudí. Naslouchej dobře, Maty. Naslouchej všem, ale pamatuj si jen to, co ti může být ku prospěchu."