Život v oblacích - 2. Kapitola

Jak jsem mluvila o tom, že to bude minipovídka... ještě uvidíme, protože se mi nějak vymyká. (Překvapivě.) Ale včera mě napadlo nové téma na povídku. Bude to něco, co mi pro psaní absolutně sedí. Ten nápad se rodí v hlavě a uvidíte ho snad na Vánoce, kdy jsem měla v plánu zakončit Život v oblacích, ale kdo ví. Kdo ví? Voldy neví a Nagini taky ne. Snad někdo z Vás?

Bavte se.

Život v oblacích - 2. Kapitola

---

"Ukažte, pomůžu vám." Usměje se Matyáš na pana Scotta, který se zvedne mezi posledními pasažéry ze sedadel a zrovna natáhne ruce k přihrádce. Zachytí tašku místo něj a s úsměvem mu ji podá.

"Děkuji, jste milý." Vrátí mu pan Scott úsměv. Zelené oči se na něj zadívají víc upřeně, než by si od normálního pasažéra představoval.

"Jak jsem říkal, je to má práce." Usměje se Matyáš mile a napřáhne ruku, aby se s mužem rozloučil. Svůj čin si uvědomí až velmi pozdě. Stisk dlaně je mu vrácen. Ovšem není to stisk, jaký by od muže takové muskulatury očekával. Je to velmi lehký stisk. Stisk paží, která jako by panu Scottovi nepatřila. "Oh, já… omlouvám se. Naše společnost je vám vděčná, že jste využil našich služeb." Pokusí se odvrátit trapas.

"Jak jinak. Přeji pěkný den, Mathe."

"I vám, pane Scotte."

Zadívá se za odcházejícími zády, když mu dojde fakt, že ho muž oslovil jménem. A on mu to vrátil. Plácnul by se do čela, kdyby mu to nepřišlo moc neprofesionální. Choval se jako pitomec. Chtěl zapůsobit na každého pasažéra, aby si ho nepamatovali ve zlém… a místo toho… flirtuje?

Jak mohl vědět, že se jmenuje Math? Tentokrát už se do čela opravdu plácne. Má to jméno vyryté na jmenovce, kterou měl připíchnutou na hrudi. A pan Scott… co si mohl myslet o tom, že věděl, jak se jmenuje? Seznam pasažérů měli… ano. Určitě by to svedl na seznam pasažérů.

Z myšlenek ho vytrhne Katy, která se zjeví vedle něj. "Výborně, Maty. Zvládl jsi svůj první let. Takže teď se můžeš sbalit a nechat se taxíkem odvézt na hotel. Nezapomeň, že letíme přesně za dvanáct hodin, tak se trochu prospi a potom zpátky, jasné? Kdybys něco potřeboval, budu mít pokoj vedle tvého."

"Díky, Katy. Dám si sprchu a zalezu si do postele. Ať jsem na další let jako rybka." Přislíbí s úsměvem, ale ještě se vydá do části letadla určené stevardům, aby dodělal poslední drobnosti a potom teprve zmizel.

***

Sledoval noční město z okna hotelového pokoje. Byl to sice hotel určený leteckému personálu ze všech společností, ale i tak byl ten výhled dokonalý. Vyšší patro si mohl na recepci jen přát a on ho doopravdy dostal.

Oblečený jen do boxerek stál v otevřeném okně a vdechoval vzduch volnosti, který mu lehký vánek přinášel. Myšlenkami neustále zalítával k muži, se kterým se dnes setkal. Nemohl z hlavy dostat pohled zelených duhovek ani jejich tmavý odstín.

Prohrábne si ze sprchy stále mokré vlasy. Proč se tím vlastně dál zaměstnával? Toho muže zřejmě už nikdy v životě neuvidí. I když Katy říkala, že s jejich společností lítá často… pochyboval o tom, že by na sebe natrefili. Stejně to byl pro něj neznámý muž. Jen pasažér, o kterého se měl během letu starat.

Jenže ty tajemné oči jako by věděly o jeho osobě mnohem víc, než co viděl v letadle. Zavrtí hlavou, nastoupil do nové práce a už chtěl být paranoidní? Ušklíbne se svému odrazu ve skle okna, které právě zavřel.

Zaleze si do postele. Chladné povlečení se vlivem tělesného tepla začne okamžitě zahřívat na příjemnější teplotu. Zaboří hlavu do polštáře a otočí se na bok, aby usínal s posledním pohledem upřeným na město.

Místo toho se mu však za zavřenými víčky vybaví zelené duhovky.

***

Odbavení proběhne víc než hladce. Sice musí čekat frontu stejně jako ostatní cestující, ale personál letiště se snaží o co nejrychlejší upřednostnění, aby byli v letadle jako první a mohli vítat pasažéry s úsměvem.

"Tohle je normální?" otočí se na Katy, která kromě pasu a dalších dokladů svírá ještě objemný diář, do kterého si něco zapisuje. I on včera dostal podobný. Na záznamy svých letů. Zdálo se mu to jako fajn pomůcka, i tak si však cestou na letiště v místním obchůdku s dárkovými předměty koupil svůj osobní zápisník, do kterého si chtěl zapisovat města, ve kterých se společností zastavil. Taxikář se sice netvářil zrovna vlídně, že na něj musí čekat, ale s příslibem přeplatku mu nakonec zastavil. Dokonce mu na letišti za štědré dýško vytáhl kufr z auta a s úsměvem mu popřál den.

"Co přesně máš na mysli?" zvedne k němu s úsměvem pohled. Matyáš přemýšlel, jestli se Katy usmívala už běžně, lety praxe naučená, že úsměv musí být na rtech za každých okolností, nebo jestli byl upřímný. Neznal ji dostatečně dlouho, aby to dokázal poznat.

"To, že neexistuje nějaký odbavovací terminál pro letecký personál?" řekne s pousmáním omluvně. Věděl, že má blbé otázky, ale potřeboval se v tomhle světě naučit chodit. Manuál mu řekl hodně, ale detaily musel doladit už střetem s realitou. "V manuálu bylo, že se musíme nechávat odbavit a kontrolovat jako všichni ostatní, ale nečekal jsem, že budeme muset stát tyhle fronty." Mávne dlaní do prostoru, kde se za červenými látkovými páskami řadili cestující k jinému letu.

"Když máme mezi lety takovou mezeru, tak ano. Pokud jen vystřídáme letadla a za hodinku, dvě zase letíme zpátky, tak se nás snaží vzít přednostně. V manuálu to je, jen je to příliš složitě řečeno." Pokrčí Katy rameny a s úsměvem skloní hlavu zpátky k diáři.

Matyáš si ji prohlédne. Když dělala úplně obyčejná gesta, byla jiným člověkem, než jakou ji viděl na palubě. Tam byla profesionál. Ale mimo letiště se z ní stala obyčejná žena. Potkal ji na večeři v hotelové restauraci. Měla na sobě sice kostýmové kalhoty a bílou halenku, ale vypadala úplně jinak, když měla civilní oblečení. Šaty s dlouhým rukávem v tmavé modři jí obtahovaly siluetu a on už začínal cítit, že se vrací do svého pravotního módu. Jako by někdo vypnul jeden knoflík a zapnul druhý.

Usměje se. Možná tak nakonec bude žít taky. Netušil, co s ním tahle práce nakonec udělá.

***

"Na chvíli se natáhni, Maty. Všichni teď spí, pokud bude někdo něco potřebovat, probudím tě. Zatím na ně dohlídnu." Katy zastaví pohybem dlaně Matyášův krok po malém prostoru jakési provizorní kuchyňky v letadle. Byla hluboká noc, v prostoru pasažérů byla zhasnutá všechna ostrá světla a jen pár lampiček zůstalo rozsvícených nad hlavami těch, kteří spát nemohli nebo nechtěli. Matyáš před chvílí s úsměvem všechny zkontroloval. Přikryl při té cestě dvě malé holčičky, kterým z ramen sklouzla deka. S nevyřčenou otázkou v očích se zahleděl na muže, který se sluchátky na uších sledoval jeden z nabízených filmů. Bylo to zvláštní. Najednou bylo všude ticho.

Ticho v rámci možností dopravního letadla.

Ale takovou větu od Katy nečekal. Myslel si, že spát nemohou. Ale s ní na palubě zřejmě vládla jiná pravidla. Zavrtí hlavou. "Stejně bych neusnul, spal jsem na hotelu dobře. Klidně na ně dohlídnu já." Usměje se na ni mile. Byla usazená na svém místě, přes kolena huňatou deku a v rukách svírala hrneček s čajem. To byla chvilka, kdy ji zase Matyáš mohl vidět chvíli neprofesionální.

"Většinou při letech nespím, ale vím, jaké byly moje začátky. Tak si udělej taky čaj a nepochoduj tady. Znervózňuješ mě." Uculí se na něj Katy a Matyáš by jí v tu chvíli odečetl spoustu let, než kolik měla v rodném listě.

"Dám si čokoládu. Nemám se jít zeptat pilotů, jestli něco nechtějí?"

Katy zavrtí hlavou. "Byla jsem tam, zatímco jsi obcházel uličky."

***

"To kafe už je studený, to snad nemyslíte vážně?!" ozve se vedle něj zlostně. Ten muž se Matyášovi nelíbil už při nástupu do letadla. Cítil z něj problémy. A zřejmě teď nastaly.

Přitočí se k němu. Dlaní přesto zkontroluje teplotu konvice, kterou měl na vozíku. Místo zamračení se mu na čele jen objeví rýha. Ale musí mlčet. "Omlouvám se, pane. Ihned to napravím." Natáhne se, aby si od něj vzal hrnek a zaměnil jej za druhý. Tentokrát se to už obejde bez pokřikování. Nalévali kávu přednostně, a když ji pasažérům rozdávali, jen přidali horkou variantu. Konvice ji udržovala ve stále teplotě a podle Katy měli lidé rádi, když už byla lehce vychladlá a neopařili se s ní. Zrovna tenhle muž s jejími slovy však zřejmě nesympatizoval.

Zatímco rozdával nápoje, sledoval pohledem lidi kolem sebe. Katy ho upozornila, aby byl obezřetný. Dlouhé lety nedělaly lidem dobře, a i když tohle nebyl ten nejdelší let, několik hodin to bylo.

Připadal si trochu jako Alenka v říši divů. Najednou musel kontrolovat každý obličej ve svém úseku. Někomu mohlo být špatně, někdo mohl být nemocný, někdo se mohl jen bát. Pocity byly rozličné, a proto musel zůstávat ostražitý.

Nebylo to jen o pocitech, ale i přáních. Každý měl jiné a on si je musel zapamatovat, aby nikoho z pasažérů nezklamal svou neschopností. To nemohl dopustit. Hloupou chybou mohl kdykoliv přijít o své místo. Uvědomoval si, jak křehký led pod ním je. Pořád byl jen ve zkušební lhůtě, i když se chýlila ke konci.

Získával zkušenosti při každém letu. Pokaždé, když se ocitl na pevné půdě letiště, uvědomoval si, kolik toho ještě bude potřebovat znát a umět. Ale snažil se poučit. Z kladných a hlavně záporných ohlasů. Nechtěl své chyby opakovat.

V deníku mu začínaly města přibývat, někde přidal poznámku, kterou nechtěl zapomenout, jinde udělal jen čárku, protože v tom městě již byl. Týdny ubíhaly. Pana Scotta dokázal vytěsnit z hlavy dostatečně na to, aby na jeho tajemný pohled nemusel myslet pokaždé, když viděl jiné zelené oči.

Dalo by se říct, že na něj skoro zapomněl.

Ve svém zamyšlení si nevšiml postavy jdoucí zamyšleně přímo proti němu. Táhl za sebou kufr na kolečkách, v prstech svíral palubní lístek i pas a automaticky přecházel halou k odbavovacímu terminálu.

Srážka se tak stala nevyhnutelnou. Vzpamatoval ho až náraz do těla před sebou. Zakolísá na nohách. Přece se tu nerozplácne jako žába. Sotva nabere stabilitu, uvědomí si spoustu papírů kolem sebe. Opřekot se k nim sehne a začne je sbírat. Naleštěné polobotky mu prozradí, že se srazil s mužem. "Omlouvám se, pane."

Jejich hlavy se srazí v polovině pohybu zpátky, když se chce napřímit. Bolestivě zatlačí dlaní místo na temeni, do kterého se udeřil. "Omlouvám se." Zvedne k němu konečně pohled. Tohle se mu ještě nestalo, jak se měl zachovat? O srážkách s lidmi manuál neříkal nic.

Zarazí se v polovině přemýšlení, když se jeho pohled střetně s tajemně zeleným, momentálně omluvným. Druhé zelené oko překrývá paže, která zakrývá naražené místo na čele a intenzivně ho tře. Pan Scott.

"Oh, Matthew. Omlouvám se, zamyslel jsem se a nedíval se na cestu."

"Ne-ne, t-to nic." Zakoktá se Matyáš a uhne pohledem. "To já se omlouvám, já nedával pozor, když jsem se zamyslel." Zapapouškuje svou verzi omluvy.

Jejich pohledy se znovu střetnou, zaklesnou se do sebe a Matyáš si uvědomí, že v zelených očích kromě omluvy visí i něco jiného. Jiskřičky pobavení v něm vyvolají tichý smích. Paradoxní situace se stala směšnou. Případné problémy byly zažehnány.

Lidí kolem sebe si nevšímají, stejně jako si nevšímají oni jich. Matyáš se znovu sehne, tentokrát v bezpečné vzdálenosti, aby sebral ještě jeden papír popsaný hustým písmem. Neodvažoval se zaostřit pohled a něco si přečíst. "Tady to máte." Podá muži všechny dokumenty, které sesbíral. "Letíte s námi?" zeptá se konverzačně.