Život v oblacích - 4. Kapitola

Ta čekací doba se Vám nějak prodlužuje, ale pracuji na tom, aby tu byly alespoň dvě kapitoly týdně. Včera večer už jsem to nezvládala dopsat. A ještě... nesměla bych psát ještě druhou povídku, kterou zatím neuvidíte. Až později. ;)

Přeji příjemné čtení.

Život v oblacích - 4. Kapitola

---

Nemohl uvěřit slovům Katy ohledně jeho možného angažmá na velkých letech. Teprve se zaučoval, nedokázal určit, zda to bylo vůbec reálné nebo ne. Katy by mu snad nelhala? Byl fascinovaný tou myšlenkou, která mu napomáhala věnovat se pasažérům s ještě větším nadšením. Jako by mu někdo dobil baterky na plný výkon a ještě přidal záložní.

Jenže byla tady i druhá stránka věci. Bude pracovat s někým novým. S někým, kdo je jiný než Katy. Ale o tom to snad bylo, ne? Napomene se. Tahle práce nebyla o jednotlivých týmech. Bylo to o jednom jediném týmu, který tvořila celá společnost. Čím víc lidí bude znát, tím lepší to pro něj bude.

Vrátí se myšlenkami zpátky do pracovního režimu, když se před ním objeví první cestující. Kupodivu je to ten nejméně pravděpodobnější člověk. Lawrence nastupoval zatím vždy mezi posledními. Překvapeně nasadí svůj profesionální úsměv.

"Pan Scott. Vítejte na palubě, pane." Usměje se Matyáš na muže oděného do skvěle padnoucího kvádra. Opět se svým klasickým příručním zavazadlem v jedné ruce. Druhou má skrytou pod klopou saka. Matyáš nahlédne do palubního lístku, i když mu je odpověď jasná. "Vaše obvyklé místo, pane."

"Matthiasi." Kývne na něj Lawrence s úsměvem, ale dál pokračuje ve svých krocích na palubu letadla. Nerad by zdržoval práci stevardů a letušek, kteří se snažili o co nejrychlejší a nejpohodlnější nástup.

***

"Co přesně tě přivedlo k práci stevarda? To jsi nechtěl být třeba pilotem?" Lawrence s elegancí zakrouží lžičkou ve své kávě, ale pohled má upřený na Matyáše, který sedí proti němu se svou horkou čokoládou vonící po pomerančích. Tykání mu Lawrence nabídl před malou chvílí. Sotva jim donesli objednané nápoje. Aby to prý nebylo tak trapné, až si budou povídat. Přijal to. S tím nesmlouvavým pohledem přijat musel, ale dodal, že na palubě letadla se k němu bude chovat jako ke klasickému pasažérovi. Nepřiznával si to rád, ale rudnul by při každé příležitosti oslovit Lawrence křestním jménem.

Matyáš se té otázce zasměje. "Popravdě nevím. Vždycky jsem měl být ekonom." Zamyslí se. "Zřejmě jsem se chtěl zase vymknout, jako jsem to dělal celý svůj život." Uchechtne se a dnes mu to už opravdu přijde spíš legrační. Dřív kvůli tomu probrečel hektolitry slz, které ochotně vsakoval polštář. Až když si odpověděl na tu nejzákladnější otázku… teprve potom už to bylo o něčem jiném.

Lawrencův pohled se stane hlubším. Toho si Matyáš všimne až pozdě, až když je lapen do spárů zářivé zelené. "Byl jsi zlobivé dítě?"

Trhne rameny. Taková prostá otázka by ho po letech neměla vyvádět z míry. "Můžeme to tak nazývat." Usměje se omluvně.

"Omlouvám se, jestli rýpu do míst, kam nemám, stačí mě upozornit. Jsem jen zvědavý." Mrkne na něj Lawrence a Matyáš raději odvrátí pohled ke svému horkému nápoji. Ten muž se choval naprosto nenuceně. Měla by se mu v takovou chvíli rozsvítit v hlavě červeně blikající kontrolka, aby si dal pozor na to, s kým se baví. Příliš zvědavosti nedělalo dobrotu… místo toho se jeho druhá polovina chtěla rozpovídat o svém životě člověku, který ho neznal. Který by nesoudil podle toho, že zná jeho rodinu.

"O tom to není." Pousměje se Matyáš. "Nikdy jsem o svém životě nemluvil. Chtěl jsem vždycky hodně cestovat. Učil jsem se co nejvíc jazyků, protože mi to šlo. A potom padla volba na budoucí zaměstnání a já si řekl, že pracovat v cestovním ruchu by pro mě mohlo být to nejlepší. Tak jsem šel za svým snem. A jsem tady." Usměje se.

"To zní jako skvělý příběh." Usměje se na něj na oplátku Lawrence. "Máme ještě dost času, jestli chceš povídat. Vždycky jsem měl rád příběhy. Proto ty knihy." Poukáže na fakt, že s sebou do letadla nosil knihy.

Matyáš si v tu chvíli uvědomí, že ho na jazyku pálí otázka týkající se Lawrencovy paže. I on musel mít nějaký životní příběh.

Nezeptá se. Nic mu do toho není.

"Ano, skvělý příběh."

***

"Váš oběd, pane." Usměje se Matyáš a položí před Lawrence tác s obvyklým jídlem, přidá k tomu ještě lahev vody a nakonec i ubrousek s příborem.

"Děkuji. Zdá se, že dnes je dobrý den..?" Zvědavě pozdvižené obočí vyčaruje na Matyášových rtech opravdový úsměv. Ne ten naučený.

"Ano, díky pane. Přeji dobrou chuť."

Ten den byl dobrý. Vždyť ho myšlenka dálkových letů neustále nabíjela energií. Do doby, než na to byl upozorněn. Když bude na jiné lince… uvidí se s Lawrencem ještě někdy? Bylo to skoro jako tradice, když se objevoval v letadle.

Úsměv mu ztuhne na rtech, raději se prudce otočí za vozíkem. Už jen ten prudký pohyb lehce zatočí s jeho světem. Lahve s vodou se nebezpečně zhoupnou. V duchu zakleje, když se po nich vrhne, aby ani jedna nespadla na zem. Nevšímá si pohledů kolem sebe. Raději se rychle pakuje. Pro Lawrence to bylo poslední jídlo, které měl dnes roznést.

"Děje se něco..?" Nezareaguje na tu otázku, která přichází od jediného muže. Mlčky a urychleně se přesune za plentu oddělující palubu pasažérů a personálu.

"Matyáši?" Katy se k němu okamžitě přitočí, když se jí objeví za zády. "Jsi nějaký bledý, není ti dobře?" její dlaň se mateřsky ocitne na jeho čele, i když je jasné, že z toho nic nevyčte. "Sedni si." Stáhne ho na sklápěcí stoličku. "Co je? Co se stalo? Ještě před chvílí jsi vypadal svěží jako čerstvě rozkvetlá květina." Pokusí se Katy převést jeho rozrušení do vtipu.

Zavrtí poněkud koprně hlavou. "To nic… jen jsem si na něco vzpomněl. Trochu se mi zamotala hlava." Ani tím prohlášením nelže. "Hned se dám dohromady." Natáhne se přes Katy na linku, aby si vzal jednu lahev s vodou a mohl si pořádně loknout. Ignoruje její pohled, který říká, že mu nevěří ani slůvko. Ale jestli má připomínky, nijak to nekomentuje. Za to jí je Matyáš vděčný. Netušil, jak by jí něco takového vysvětloval a lhát nechtěl.

***

"Začalo to vlastně tím, že jsem hledal sám sebe a díky tomu jsem vzdoroval všem okolo. Mí rodiče… byli vychovaní trochu jinak. Přísněji. A chtěli tak vychovat i mě. Jenže já si nebyl jistý… ničím. Ani svým vlastním tělem. Zřejmě jsem si až příliš pozdě uvědomil, že to všechno ničím já tím, že se nechci přiznat se svou orientací. Jsem homosexuál." Při těch slovech zvedne hrdě hlavu. Nebude klopit oči před pravdou.

Dnes už ne.

Dojde mu, jak jednoduché bylo přiznat svou orientaci nahlas a ještě cizímu člověku. Jako by se bavili o počasí. Bez emocí. Byla to hotová věc. Nebylo za co se stydět.

"Nikdy jsem rodičům nezazlíval, že to všechno vygradovalo až do mezí, kdy jsem se sbalil a sehnal si podnájem. Žilo se mi pak volněji a věřím, že i jim. Potom jsem začal budovat tohle všechno." Rozmáchne se s úsměvem rukama kolem sebe. "Asi to tak muselo být. Každý máme nějaký osud. A jestli můj má být takový…" nechá svá slova vyznít.

Lawrence na Matyáše zůstane mlčky hledět. Na jazyku ho pálí spousta otázek, ale ví, že nemá právo ptát se na detaily. Hodně znamenal i fakt, že Matyáš se takhle rozpovídal. "Jsi silný člověk, Matthiasi." Řekne nakonec. Usměje se, zatímco se jeho pohled upře na výhled za skleněnou vitrínou kavárny.

Matyáš se smutně pousměje. "Ne tak silný. Není všechno zlato, co se třpytí. Chybí mi rodina."

"Zkusil jsi je po svém odchodu někdy kontaktovat?" zeptá se Lawrence nakonec. Možná je to troufalá otázka, ale věděl, že pokud by Matyáš nechtěl. Neodpověděl by.

"Ne. Jediné, na co nemám odvahu, je stanout před dveřmi domu svých rodičů a zkusit to znovu. Nevím, jak by reagovali. Raději, ať to zůstane jen u mých snů." Usměje se a Lawrencovi přijde, jako by tou větou Matyáš ten problém hodil za hlavu a žádný jiný nebyl, jenže oči byly bránou do jiných pocitů, než které tělo dávalo na odiv.

"Třeba to budou oni, kdo kontaktuje tebe." Usměje se Lawrence. "Nepřesuneme se ven? Začalo zase svítit sluníčko, mohli bychom se vydat po stopách památek, když jsem ti to slíbil." Odvede Matyáše od dosavadních myšlenek. Ke kterým ho paradoxně přivedl on.

***

Ani se nepozastavil nad tím, že Lawrence nereagoval na nic z jeho slov přehnaně, jako tomu u mnohých lidí mohlo být. Zřejmě ho ta reakce nepřekvapila jen z toho důvodu, že o tom nikdy nikomu neříkal tak důvěrně, jako Lawrencovi. Neměl s čím srovnávat.

Stal se jeho tichým posluchačem. Možná vrbou. Až na to, že neměl větvičky a listí.

Pousměje se.

"Výborně, začínáš chytat barvu." Usměje se Katy a poplácá ho po rameni. "Vezmu za tebe pár minut, ty se dej zatím dohromady."

Okamžitě se vzpamatuje a postaví se. "Ne, to je dobrý, Katy. Vážně. Jsem v pohodě, je mi dobře." Nic mu nebylo, jen se mu udělalo trochu slabo z vlastních myšlenek, které ho doprovázely.

Asi neměl tomu muži nic říkat. Neměl s ním trávit odpoledne. Neměl s ním jít na kávu ani na oběd. Neměl se nechat provádět po městě. Neměl si nechávat ukazovat památky. Neměl nic takového dovolit.

Neměl tu žádné závazky, jen se rozvíjel. Nebo si to alespoň myslel.

Možná by loučení s touhle linkou bylo později přijatelnější, kdyby nebyl tak otevřený. Mohly za to zelné oči. Brčálově zelené tůně, které ho svou laskavostí rozpovídaly jako nikdy.

Nadechne se. Lawrence se stal jen někým, komu svěřil. On se nikdy nedozví, kým je. Zřejmě proto si okamžitě zakázal nazývat ho přítelem. Po pár hodinách strávených spolu nemohli být přátelé.

Nebo snad ano?