Unwell - Kapitola 42

Schůzka v Devonu

---

Slunce vyšlo již před několika hodinami, a přesto byl Severus stále unavený. Nebyl si jistý, co to způsobilo - nedělal nic namáhavého.

Všechna rána byla v zásadě stejná - Severus se vzbudil a čekal v místnosti, ve které spal, dokud si pro něj pán nepřišel, přesně jak mu pán řekl. Pak klečel vedle pánovy židle, zatímco ten jedl své cereálie - mudlovské cereálie. Severus pil vodu a lektvar, které pro něj byly namíchané v jeho misce. Byl to vyživující lektvar, jak věděl. Pořád přemílal, proč ho pán tím lektvarem krmí a nedává mu místo něj jídlo - byl totiž mnohem dražší než jídlo. Možná to byl trest - držet ho po zbytek života na lektvaru, který mu dodá nezbytné výživové prvky, aby se pro něj jídlo stalo luxusem, který mu bude dopřán jen velmi zřídka. Důsledkům z toho plynoucích nedokázal porozumět, aniž by se musel ptát, a otázky nebyly něco, co chtěl využívat. S výjimkou vzácných příležitostí.

Po zbytek dopoledne si mladý pán Teddy hrál na podlaze, obvykle s pánem. Potom následoval oběd, kdy byl Severus obvykle odměněn několika sousty ovesné kaše. Severus předpokládal, že to bylo za to, že tiše sedí. Pak bylo batole ve své ohrádce a pán mluvil k Severusovi - nebo jenom mluvil. Severus příležitostně pronesl 'ano, pane', a doufal, že to neříká příliš často, aby svého pána nepopudil. Pána to obvykle znudilo a začal si číst nebo psát dopisy - psal hodně dopisů.

Ale toho rána se věci staly trochu jinak, což narušilo řád po zbytek dne. Snídaně byla normální, až na to, že pán nejedl - místo toho pobíhal kolem s přebalovací taškou mladého pána Teddyho a něco si pro sebe mumlal. Brzy se z krbu vynořila paní Weasleyová a poté, co strávila spoustu času tím, že se pitvořila na Seversue, odešla s přebalovací taškou a pánem Teddym v náručí.

V pánově domě zůstali jenom pán a Severus. Kdo mohl vědět kdy - nebo jestli - se pán Teddy vrátí? Bylo to špatné znamení.

Pokoušel se uklidnit myšlenkou, že cokoli se má stát, se stane, a že je to zcela mimo jeho kontrolu. To vždy fungovalo a tentokrát to nebyla výjimka… až na to, že obavy, které ho naplnily, odmítly zmizet. Neměl by takové obavy, nebál by se, kdyby mu pán prostě řekl, co dělat, co si myslet, co se stane… ale ne. Všechno to bylo na Severusovi, dohadovat se a předpokládat.

'Neboj se,' zaplavila ho pánova slova, tolikrát opakovaná. 'Neboj se. Není důvod, proč by ses měl bát. Neboj se. Není důvod ke strachu.'

Kdyby pán řekl, aby se nebál, nebál by se. Kdyby pán řekl, že není důvod ke strachu, nebyl by důvod ke strachu. Severus si přál, aby mohl tyto věci přijmout jako pravdu a nechat se jimi uklidnit, což byl zřejmě jejich účel… ale nemohl, i když se snažil. Bolelo ho, že nemohl - ne v doslovném slova smyslu, protože jeho čelo bolelo neustále. Ale věřit někomu, komu jste měli jen málo důvodů věřit, bylo složité. I když byl váš život v rukách té osoby, a mohl být ukončen pouhým 'podřízni si krk', neznamenalo to, že jste té osobě automaticky věřili. Poslušnost a důvěra byly dvě zcela odlišné věci, stejně jako touha být tím nejlepším služebníkem a důvěra. Mohl to zvládnout. Riskoval jenom to, že se dostane do problémů, když neposlechne rozkaz, aby důvěřoval. Bylo to všechno tak matoucí, takže se ze všech si snažil na to nemyslet.

To vysvětlovalo, do určité míry, to, že klečel na podlaze vedle pohovky, zíral si na kolena, dychtivě naslouchal pánovým slovům, doufaje - modle se - že se nestane nic strašného.

Ale ještě pořád je tu nitrobrana, vzpomněl si a dával si záležet, aby měl štíty zvednuté. Poslední dobou se hodně zlepšil v tom, že nikdy štíty nesklápěl, přestože ho to vyčerpávalo.

"Takže - podle všeho - to je normální," řekl pán a zhluboka při tom vydechl. "Myslím, že bys byl úplná výjimka, kdyby ses okamžitě vrátil do stavu, v jakém jsi byl předtím, než ses stal otrokem."

Severus sebou při těch slovech viditelně trhl. Předpokládal, že pán byl rád, že Severusovi bylo ublíženo tak, že už se nechová jako předtím, než se stal otrokem. Aby pravdu řekl, pořád byl otřesený svým chováním a stále čekal, kdy ho za něj pán potrestá. Tak hrozně se za něj styděl. A ještě víc, protože věděl, že si to jeho pán pamatuje - a zmiňuje se o tom! Merline, doufal, že se to nestane.

"Omlouvám se, pane." Sklonil hlavu k zemi, až si rozplácl nos o koberec, který páchl zatuchlinou. "Prosím, potrestejte mě, jak uznáte za vhodné."

"Za… za to, že jsi teď jiný?" zeptal se pán a v hlase mu jasně zazníval zmatek. "Posaď se, Severusi - je to v pořádku. Jak jsem řekl, je to zcela normální. Docela by mě vyděsilo, kdyby tě to vůbec nezměnilo - čím sis prošel, bylo řekněme výjimečné a většina lidí, kteří si prošli ne tak závažnými věcmi, z nich vyšla mnohem hůř. Ty… no, ty jsi…"

Pán nedokončil větu, všiml si Severus, když znovu zvedl hlavu ze země. Víc roztáhl nohy, aby mu váha tolik nespočívala na kolenou a lýtkách - a navíc to byla mnohem submisivnější pozice, se kterou se mohl jen zřídkakdy mýlit.

Pán se ošil. "Takže, jo, neomlouvej se za to."¨

Za to se Severus neomlouval. "Moje chování před mým zotročením, pane, bylo nepřijatelné. Nyní to vidím a hluboce se za to stydím. Prosím, po…"

"Severusi?" pánův hlas najednou zeslábl, ale přesto se odrážel ode zdí obývacího pokoje.

Severus vzhlédl k pánově obličeji, ale pečlivě se vyhýbal přímému očnímu kontaktu. Pánovy oči za skly brýlí vypadaly vážně. "Ano, pane," odpověděl poslušně.

Pán natáhl ruce, jako by se chtěl Severuse dotknout. Severus pevně zavřel oči, připravuje se na dotek, ale ten nikdy nepřišel - když otevřel oči, pán měl ruce zpět v klíně.

"Severusi, nikdy mě nežádej, abych tě za to potrestal, dobře? Stydíš se za to, a víš co? Myslím, že je mnoho důvod, proč se za to stydět. Když jsem byl ve škole, tak jsi nevinným dětem provedl spoustu hnusných věcí, ale omluvil ses za to. Jak tě znám, musel jsi v sobě sebrat mnoho kuráže a lidskosti - doopravdy to znamená hodně, že ses omluvil. A já to přijal. Pro trest není žádný důvod."

Severus zamrkal. Není důvod, aby za to byl potrestán? Když otrok udělal něco špatně, potřeboval za to být potrestán! Jinak… jinak…

Jinak co? Ptal se sám sebe. Tahle situace je jiná - už nikdy se tak k nikomu nebudeš chovat. To, že jsi otrok, to změnilo.

"Ano, pane," řekl Severus s pohledem upřeným do klína. "Omlouvám se, že jsem se ptal." Zaváhal, ale pokračoval. "Prosím, potrestejte mě…"

Byl přerušen pánovým smíchem. "Zapomeň na to. Každopádně," jeho hlas zvážněl, "důvod, proč dnes přišla paní Weasleyová a odnesla si Teddyho, je tvoje mysl. Víš, zapracujeme na tom, aby ses zlepšil a…"

Pán možná pokračoval, ale Severus to neslyšel. Neslyšel nic po slovech 'ses zlepšil'. Ta slova znal. Pán je použil již předtím a od té doby Severuse neustále pronásledovala.

Zlepšit se? Myslel, že je tím míněn jeho trénink, aby se zlepšil jako otrok. Merlin ví, že to potřebuje - neustále se odtahoval, když se ho někdo dotknul, a pletl se pánovi pod nohy… ale to nebylo to, co jeho pán myslel? Zlepšit se znamenalo… co to znamenalo?

"Severusi?" Jeho jméno vycházející z pánových úst ho přinutilo uvědomit si, že s ním pán mluví.

Cítil, jak zrudl a opět se sklonil k pánovým nohám. "Promiňte mi, pane. Chvíli jsem poslouchal, ale…"

"To je v pořádku. Něčemu nerozumíš?" Pán zkontroloval hodinky. "Tak trochu nám dochází čas."

Dochází čas? Co to znamená? Nějaké kouzlo, které musí být provedeno v určitý čas? Nebo kouzlo, jehož účinek v určitý čas vyprchá? Je to kouzlo katalyzátorem Severusova zlepšení se… ať už to znamená cokoli?

"Ano, pane," přiznal Severus. "Něčemu ne…"

Byl přerušen hlasitým zaklepáním na dveře, které ho překvapilo tak, že spadl na zadek tak neelegantně, že by to na jeho pána určitě dojem neudělalo.

Avšak jeho pán nevypadal, že by si toho všiml, a zvedl se. "Sakra. Podívej, dojdu otevřít dveře, dobře? Je to jen… jen přítel. Dobrá osoba, která ti neublíží, ano?"

S pánovým přítelem se muselo zacházet s větším respektem než s obyčejným kouzelníkem. Severus přikývl. "Ano, pane."

Severus pozorně poslouchal, jak jeho pán odešel do haly a otevřel dveře. Z místa v obývacím pokoji, kde seděl, nemohl vidět, co se děje, ale slyšel to. A to bylo občas vše, co jeden potřeboval.

"Ahoj." Slyšel pronést pána přátelským hlasem.

"Vy musíte být Harry." Slyšel Severus ženský hlas. Byla to žena. Pán si přivedl ženu.

To mohlo znamenat mnoho věcí - například mohla být pánovou přítelkyní. To by vysvětlovalo, proč si dal pán záležet na tom, aby byl mladý pán Teddy z domu. Také mohla být někdo se zlými úmysly… ale pán mu řekl, že mu ta osoba neublíží.

Ale jak definuje 'ublížit'? Uvažoval Severus. To mohlo být klíčové.

"Pojďte dál." Severus slyšel, jak se vchodové dveře zaklaply, a jak se k němu blíží jejich kroky. Rozeznával ženské podpatky klapající o podlahu v hale.

Avšak neměl příležitost se na ni podívat. Jako dobrý otrok, kterým se pokoušel být, si klekl na kolena, hlavu na podlaze, ještě předtím, než vešli do místnosti. Slyšel, jak přešli na koberec, což způsobilo, že zvuk jejich kroků zanikl.

"Severusi," oslovil ho pán, takže Severus vzhlédl. "Tohle je doktorka Brownová. Pokusí se nám s tebou pomoci. Doktorko Brownová, tohle je Severus, můj, ehm…" Pán představování nedokončil a Severus uvažoval proč.

Ta žena vypadala docela normálně. Měla hnědé vlasy pečlivě stažené do culíku, a její make-up byl střídmý - to bylo téměř pokaždé dobrým znamením, protože Severus neměl jako otrok mnoho špatných zkušeností s takovými ženami. Také její oblečení bylo vkusné a sladěné, nebylo to oblečení, které by si někdo vzal na trénink nebo trestání. To z ní dělalo vskutku velmi výjimečnou ženu vyskytující se v Severusově přítomnosti.

Sklonil hlavu, i když tentokrát ne až na podlahu. "Paní Brownová." Dobrý otrok nikdy nepoužíval tituly jako 'doktor' nebo 'profesor', ale typické 'pane' nebo 'paní'. Vlastně to bylo úlevné, že se o takovéto věci nemusel starat.

"Ahoj, Severusi," usmála se žena. Její zuby byly bílé, ale trochu křivé - Severus uvažoval, jestli to byl nějaký atribut její osobnosti. Dával si na takové věci velký pozor. Jakýkoli náznak byl lepší než nic.

"Můžete se posadit," pokynul pán k pohovce. "Na pohovku, nebo támhle je křeslo… a pokud byste chtěla, můžu vám vyčarovat něco jiného. Dala byste si čaj?"

"Tohle bude v pořádku," posadila se paní Brownová na nabízené křeslo. "A čaj by byl skvělý, děkuji."

Severus sledoval, jak jeho pán odchází do kuchyně, a pak obrátil pozornost zpět ke svým kolenům. Ticho bylo ohlušující a vědomí, že se ta žena dívá na něj, ho dělalo nepříjemným.

"Takže, jak se máš?" zeptala se paní Brownová konverzačně.

Jak se má? Té otázce nerozuměl. Proč by mělo záležet na tom, jak se on má? "Mám se dobře, paní," odpověděl tiše a neodvažoval se na ni pohlédnout.

"To je dobře," prohlásila. "Bude ti vadit, když ti budu říkat 'Severusi'? Zjistila jsem, že tykání si je doopravdy ten nejlepší způsob, jak…"

Pán si vybral tuto chvíli pro to, aby vstoupil do místnosti s tácem, dvěma šálky čaje a malou miskou, nejspíše naplněnou vodou pro Severuse. Podal paní Brownové šálek čaje, postavil misku na podlahu kousek od Severuse a položil tác na konferenční stolek. "Je očarovaný," pronesl tiše, "aby chutnal přesně tak, jak moc cukru v něm chcete. Ve skutečnosti v něm žádný cukr není - mnoho čarodějek a kouzelníků to dělá, když jsou na dietě. Ne že byste ji potřebovala. Jen jsem myslel, že je to jednodušší než se pokoušet odhadnout, kolik sladíte a…"

"To je v pořádku," pronesla. "Jak jsem říkala… Severusi?"

Proč se ho ptá? Nevěděl, jak jinak by ho mohla oslovovat než 'Severusi' nebo prostě 'otroku'. Někteří mu říkali 'Snape' - už to bylo dlouho, co ho tak oslovovali pravidelně, ale pán mu tak čas od času řekl. Ale neměl žádné preference, a i kdyby, proč by na tom mělo záležet?

"Ne, paní," odpověděl tiše. "Severus je v pořádku."

"Dobře." Upila čaje a podala pánovi nějakou složku. "Harry, budu potřebovat, abyste to vyplnil. Jestli něco nevíte, je to v pořádku. Myslím, že to všechno vědět nebudete."

Severusův pohled zalétl k misce s vodou. V krku měl najednou vyprahlo, ale bylo by velmi hrubé, napít se před pánovým hostem. Otroci si mohli dopřávat pouze a jenom v soukromí.

"Můžeš mě oslovovat 'doktorko Brownová' nebo dokonce 'paní Brownová', jestli je to pro tebe nejpřirozenější, ale moje jméno je Christine, jestli chceš."

Christine. Zamrazilo mu. To jméno znal. Christina bylo jméno jeho paní. Paní Westonové. Christina bylo v podstatě stejné jméno jako Christine, nebo ne?

Pohlédl na pána, který nevyplňoval bělostné mudlovské papíry, ale pečlivě ho pozoroval. Měl pocit, jako by byl opět předváděn na aukci.

"Ano, paní Brownová." Oči měl stále sklopené. Určitě si uvědomuje, jak je její chování nevhodné? Otrok nikdy nemůže oslovovat nikoho výše postaveného křestním jménem.

Odkašlala si. "Chodila jsem na univerzitu v Londýně. Je mi třicet pět a nejsem vdaná. Ve volném čase ráda chodím a hraji si se svým psem." Pozorně se na Severuse podívala. "Obvykle začínám první setkání představením - všichni se cítí příjemněji, když se znají."

Severus její poznámky a pohledy prostě ignoroval a upřeně pozoroval svá kolena. Ta poznámka byla jistě určena jeho pánovi a ne jemu. Nebude mluvit, dokud nebude osloven, a když si nebyl jistý, raději mlčel - to bylo nejbezpečnější.

"Ach, ehm, moje jméno je Harry," zavrtěl se pán na své židli - Severus slyšel, jak si na židli poposedl. "Je mi, ehm, osmnáct a také nejsem, ehm, ženatý. Tak trochu jsem před časem odešel ze školy, ale chystám se na OVCE. Když nejsem, ehm, zaneprázdněný, však víte, rád hraji famfrpál."

"Hraješ v nějakém týmu?" zeptala se paní Brownová.

Severus nechápal, proč pán s tou ženou mluví o famfrpálu - ošil se, než si v tom stihl zabránit. Snažil se přijít na to, co se vlastně děje. Byl to jeden z jeho zlozvyků, který nedokázal potlačit, ať se snažil, jak chtěl - vždy chtěl vše vědět.

Pán mluvil o zlepšení. Neměl čas vysvětlit, co vše tím myslel, ale Severus si byl nyní jistý, že pán neodkazoval na jeho chování otroka. To pro něj bylo v jistém smyslu úlevou - vědomí, že je stále dobrý otrok z něj sňalo velký tlak. Věděl, že musí tvrdě pracovat, aby se dostal na úroveň, kterou kdysi měl - kdy si dovolil sklouznout? Ale bylo příjemné vědět, že není tak daleko, jak si myslel.

Pán mu vysvětlil, že jeho mysl není v pořádku. Byla v pořádku pro otroka, ale ne pro svobodnou osobu. Severus nevěděl, že jeho mysl pracuje jinak než mysl svobodného člověka, ale určitě to bylo dobře. Pokud tedy Severusova mysl nepracovala jinak, než otrokova a pán se to nepokoušel napravit… bylo to velmi matoucí. A přestože se Severus pokoušel rozluštit pánovy záměry, nedokázal to.

Ale jak řekl pán Mering, majitelé mají vždy pravdu, a tento pán není žádnou výjimkou. Není tedy třeba pokoušet se rozluštit jeho záměry.

"Takže co ty, Severusi?" přerušila opět paní Brownová proud Severusových myšlenek tím, že vyslovila jeho jméno.

Ach, Merline. Jakou je svému pánovi ostudou.

Klekl si, hlavu na podlahu. Cítil, jak mu buší srdce, a jak se mu svaly instinktivně napjaly v očekávání tvrdého úderu. "Prosím, promiňte mi, paní Brownová - neslyšel jsem vaši otázku. Až to čas dovolí, požádám pána, aby mě potrestal."

Zadržoval dech po celé dlouhé ticho, které následovalo. Severus slyšel, jak venku hlasitě švitoří ptáci, slyšel tikot hodin na stěně. Ale nejhlasitějším a nejděsivějším zvukem bylo to ticho.

"Ach, to je v pořádku, Severusi," prolomila ticho paní Brownová. "Občas nás něco rozptýlí, takže neslyšíme, co ostatní říkají. To je zcela v pořádku."

Jak je to možné? Nechat se rozptýlil a neposlouchat, co mu někdo říká, bylo nezdvořilé, a otrok nesměl být jiný, než zdvořilý. Věděl, že ti výše postavení než on, mají vždy pravdu a byla škoda, že nebyl dostatečně moudrý, aby rozuměl jejich logice.

"Ano, paní Brownová," přitakal s úmyslem požádat o potrestání, až paní Brownová odejde. Ne že by ho pán někdy předtím potrestal, ale určitě to nakonec udělá. Severus se musel zeptat bez ohledu na to, co se jeho pán rozhodne udělat.

"Ptala jsem se, jestli bys mně a Harrymu pověděl něco o sobě."

Severus neprojevoval své emoce navenek, což bylo užitečné, když byl jeden otrokem. A to byla pravděpodobně jediná věc, která mu zabránila v tom, aby mu poklesla brada překvapením.

"Já, paní?" Styděl se, že se zeptal, protože jeho čelo dávalo jasně najevo, že to nebyla otázka, ale příkaz. Když si to ujasnil, nečekal na odpověď a pustil se do rozhovoru o sobě.

"Jsem vlastněný Harry Potterem," pronesl opatrně a v mysli pátral po něčem dalším, co by mohlo být považováno za relevantní informaci. "Já…" Co jiného měl říct? Nic dalšího nebylo. Ne, muselo… ale co?

"Máš nějakou oblíbenou barvu?" pobídla ho paní Brownová.

Nemohl si vzpomenout. Nepamatoval, že by o tom kdy uvažoval. Kdyby spustil své nitrobranné štíty, možná by si vzpomněl, ale to se nechystal udělat. "Ne, paní," připustil stísněně. Možná to nebylo to, co chtěla slyšet, ale co jiného mohl říct? Nemohl lhát.

"Rozumím." Špička jejího pera se stále dotýkala složky - jeho hlava a oči byly v dokonalé pozici, aby to viděl. "Děláš to často?"

Dělá co často? Jak si přál, aby to lépe vysvětlila! "Obávám se, že nevím, o čem mluvíte."

Pevně přes sebou sepjala ruce. "O tomhle."

Severus uvolnil sevřené ruce, o nichž ani nevěděl, že je svírá. V kůži měl vyryté rýhy od nehtů, jak do ní zatínal prsty, a dokonce mu trochu tekla krev. Až doposud si nikdy nevšiml, že by něco takové dělal.

"Nevím." Jeho nervozita narostla, protože si byl dobře vědomý toho, že se na něj pán dívá přes rameno - nejspíš vzteklý kvůli poškození, které si Severus způsobil.

"Chtěl bys náplast?" nabídla mu.

Severus vzhlédl na pána, který zavrtěl hlavou. "Špatný nápad. Bude v pořádku," pronesl pán.

Severus mezi nimi cítil nějakou nevyřčenou komunikaci, ale nebylo jeho starostí vědět, co říkají. Místo toho se rozhodl omluvit se svému pánovi, který mu řekl, ať si s tím nedělá starosti - příkaz, který se Severus bude ze všech sil snažit dodržet.

"Na, co kdyby ses to pokusil vyřešit? Harry říkal, že máš rád hlavolamy," podala mu paní Brownová malou plastikovou kostku složenou z malých různě barevných kostiček, kterou vytáhla z kabelky. Položila ji na podlahu a trochu do ní strčila nohou, takže se bez problémů dostala až k Severusovi - uvažoval, proč neudělala ty dva kroky, aby mu ji mohla podat.

"Je to Rubikova kostka," vysvětlila. "Cílem je přesunout kostičky tak, aby každá stěna měla jednolitou barvu. Zaměstná ti to ruce. Slyšela jsem, že jsi velmi inteligentní - možná to budeš schopný vyřešit. Merlin ví, že já to nikdy nedokázala."

Severus se soustředil na tvar před sebou. Bylo to doopravdy o jeho rukou nebo o něčem jiném? Možná to mělo otestovat jeho inteligenci. Možná, z nějakého důvodu, potřeboval mít oblíbenou barvu a kostka mu měla pomoci rozhodnout se (staly se divnější věci). Anebo jenom chtěla, aby to pro ni někdo vyřešil.

Bez ohledu na její záměr, 'co kdyby' nikdy nebylo návrhem - byl to příkaz. A Severus mu vyhoví podle svých schopností.

***

Harry tomu nemohl věřit - všechen ten čas, který strávil hledáním profesionálního terapeuta, všechna ta námaha s tím, aby ji kontaktoval, a to ani nemluvě o ceně, kterou platil za hodinu - a ona podá Severusovi Rubikovu kostku. To mohl udělat taky.

Zavrtěl se a sledoval, jak Severus otáčí kostkou. "Tohle už jsem hodně dlouho neviděl." Dudley jednu dostal k narozeninám a okamžitě ji prohodil oknem v poschodí.

"V jednom z dopisů jsi psal, že mu to myslí - potřebuje něco na zabavení rukou. Mohlo by mu to pomoci, aby si náhodou neublížil." Podívala se na Severuse, ale ten byl zcela ztracený ve svém vlastním světě.

Harry si povzdechl. "Tohle dělá pořád. Poslouchá a najednou z ničeho nic přestane."

Přikývla. "Takže, Harry, jak víš, mám zeslabenou magii - jsem moták, jestli chceš. O otrockém právu nevím vůbec nic. Jako batole jsem byla adoptována rodiči mudlorozeného, takže ti žádné otroky neměli."

Harry přikývl. Sledoval, jak se Severus s nezměněným zaujetím pokouší vyřešit hlavolam. "No, sám všechny ty zákony neznám, ale nemají žádná práva, víš? Když lidé řeknou 'vlastním ho', myslí to vážně." Sevřel se mu žaludek, když to vysvětloval. "Problém je, že si to bere doopravdy k srdci - chci říct… mohl bych mu říct, ať se udusí tady na koberci a on by se nerozmýšlel. Ne že bych to kdy udělal." Cítil se zhnuseně, jen když o tom přemýšlel, ale překvapivě doktorka Brownová ani nemrkla. Měl štěstí, že Severus byl ve svém vlastním světě, takže neslyšel ani slovo z toho, co říkali, nebo by ho Harry mohl jednoho rána najít udušeného na koberci.

"A toto chování je pro někoho v jeho situaci typické?" Všiml si, že se pečlivě vyhýbá použití slova 'otrok' a uvažoval proč, a jestli by se mu měl vyhýbat taky.

"No, ehm, mimo něj sem potkal jen jednoho," přiznal se a začal se ošívat. "Byla, já nevím… smířená s osudem, bych řekl." Ale ta žena u Westonových byla jiná. Netřásla se strachy, když udělala něco, o čem věděla, že je špatné. Nevybuchovala v ní divoká magie. Vypadala docela normálně.

"A ty nevěříš, že on je taky smířený?"

To nebyl problém - Severus byl zcela smířený se svým osudem, jak to vypadalo. Vypadal vyrovnaný s tím, že je otrok. Až moc. "No, je," přiznal.

"Pak nevidím problém." Doktorka Brownová se podívala na Severuse. "Samozřejmě má nějaké problémy, na kterých se musí zapracovat, ale jestli říkáš, že to nemá přímý vliv na to, že je otrokem…"

"Má," řekl Harry trochu hlasitěji, takže Severus nadskočil a z těla mu vyšlehl záblesk světla. "Nevíš, jaký byl předtím - byl hrdý a statečný a nikdy nepřijímal příkazy - ani od Brumbála nebo McGonagallové, a ti byli jeho nadřízení." Nemohl uvěřit tomu, že nostalgicky vzpomíná na SNAPEA. "Byl povýšený a jízlivý, sarkastický, lstivý, ostrý, Zmijozel… Snape," dokončil nepřesvědčivě.

"Musíš si uvědomit okolnosti," upozornila ho hořce.

"Jasně." Podíval se dolů na své ruce, než jí pohlédl do očí. "Takže jaký je plán."

"To záleží na tom," odpověděla, "čeho chceš touhle terapií dosáhnout? Obvykle tuto otázku kladu přímo pacientovi, ale jak jsi říkal, tohle je zcela jiná situace."

Čeho se pokouší dosáhnout? Nebylo to zřejmé? "Dostat ho zpět do normálu," odpověděl.

Harrymu se nelíbil výraz v jejích očích, když odpověděla. "Zpět do normálu," opakovala. "Předpokládám, že mluvíš o jeho předválečné povaze?"

Když přitakal, tak si povzdechla. "Uvědomuješ si, že ať se nám to líbí nebo ne, je otrokem a už se to nikdy nezmění? Je trochu nefér od něj žádat určité věci a jiné od něj očekávat."

Harry si ji vybral, protože si myslel, že je jiná a nemá všechny ty předsudky. "Je chytřejší než většina normálních lidí," vyštěkl.

Přikývla. "Nikdy jsem neřekla, že není. Ale očekávat od něj, že bude například povýšený, jak jsi řekl, je nefér, když to jde proti tomu, čím je, a čím vždy bude."

"Doufám, že si uvědomuješ, že to, že bude stejný, nemusí být vůbec možné. Zkušenosti mění lidi, a poté, co někteří zažili nějaké strašné trauma, je pro ně složité vzpamatovat se z něj. A i kdyby se vzpamatoval, mohl by být osobou, kterou bys nepoznával. Očekávat, že se vrátí k chování osoby, kterou jsi mi popsal, je nerealistické.I kdybychom ho tam dokázali dostat, trvalo by to roky. Je to něco, na čem musíme pracovat jako tým."

Mozek mu šrotoval. Říká, že Severus tahle zůstane napořád? Jak by takhle mohl fungovat na… napořád? Napořád? Teddy by vyrostl a dospěl a to by Harrymu trochu ulevilo… ale krmil by Severuse jako psa a dostával by žádosti o potrestání do konce života?

"Tým?" zeptal se místo jedné z milionů otázek, které mu vířily hlavou. I když Severus vypadal zcela ponořený do Rubikovy kostky, nechtěl před ním klást některé otázky.

Přikývla. "Od této chvíle Severus, já a ty tvoříme tým. I když ho nemůžeme dostat do stavu, ve kterém kdysi byl, můžeme ho s trochou štěstí dostat do stavu, kdy bude fungovat jako normální člověk."

Její slova vlila Harrymu trochu naděje do žil a další rozhovor ho přesvědčil o jedné věci - i kdyby ta terapie nepomohla, nemůže ublížit. Ve skutečnosti skoro nic nemohlo ublížit.

Doktorka Brownová se nepokoušela zatáhnout Severuse do konverzace, a Harry hádal, že to bylo naschvál - vše, co v tuto chvíli probírali, byly maličkosti, které mohl Harry udělat, aby se Severus jednodušeji přizpůsobil. Avšak promluvila na něj, když jejich hodina končila.

"Vypadá to, že jsi pokročil, Severusi." Zvedla se ze židle a klekla si na podlahu před něj, ale přesto dobré tři stopy od něj. "Baví tě, pokoušet se ten hlavolam vyřešit?"

Harry si zrovna protahoval záda, když uslyšel její otázku. Otočil se, aby viděl Severusovu reakci.

Severus držel Rubikovu kostku v ruce a téměř provinile na ni zíral. "Ano, paní."

"No, tak co kdybys mi ji podal, a já ji dám na nějaké bezpečné místo, kde s ní nikdo nic neudělá. Můžeš se ji pokusit dodělat během mé příští návštěvy - já a tvůj pán se pokusíme vytvořit rozvrh, takže možná budu chodit dvakrát týdně." Nezmiňovala, jak si myslela, že by měla chodit téměř každý den. A v tom jim bránilo jen to, jak to bylo nerealistické.

Harry oceňoval, jak se Severusem nemluvila nepřirozeně vysokým hlasem nebo velmi pomalu. Mluvila s ním jako se sobě rovným, ale na druhou stranu to pro ni asi bylo jednodušší, protože ho nekoupala, nekrmila a neuklízela po něm nepořádek.

Severus nezaváhal, když jí měl podat kostku, nad kterou laboroval celou hodinu. "Děkuji, paní," řekl, oči sklopené.

Doktorka Brownová vstala a kývla na Harryho. "Uvidíme se příští týden. Můj úterní pacient v 5:30 se za několik týdnů stěhuje do Doveru, takže poté budu moci chodit dřív."

Harry přikývl. Nevěděl, kdy ji budou schopni navštívit v její ordinaci v Londýně - jak znal Severuse, dělal by všechno to své klanění a klečení i v mudlovské čekárně. A i bez toho by byl ve svém hábitu, bez bot a s hlavou, jako důkazem nedostatku Harryho holicích schopností, nápadný.

"Severusi," řekl Harry, když doprovodil Christine ke dveřím a vrátil se zpět do obývacího pokoje. "Co se děje?"

Severus klečel na koberci a trochu se třásl. "Omlouvám se, že jsem neposlouchal tak pozorně, jak jsem měl, když mě paní Brownová oslovila. Prosím, potrestejte mě, jak uznáte za vhodné.

Harry vyvalil oči. Znovu si uvědomil, jaký úkol před sebou mají - jako tým.