Unwell - Kapitola 45

"Sám?"

---

"Prostě nevím, jak ho přesvědčit, že jsou věci, které dělat nemusí, a které dělat musí." Harry zalétl pohledem k Severusovi, jehož černé oči se soustředily na Rubikovu kostku. "A vypadá to, že zase neposlouchá!" povzdechl si frustrovaně.

Doktorka Brownová si za ucho zastrčila volný pramen vlasů. "Na co bych se soustředila já, by byla péče a bezpečí. Neustále mu dávej najevo, že tvůj dům je i jeho dům, a že mu tam nikdo neublíží. Nemůžeš mu to říct - jsem si jista, že je zvyklý na bezvýznamná slova."

"Ale jak mu to mám ukázat, když si myslí, že mu pořád přikazuji, co dělat?" stěžoval si Harry. "Každé tři minuty to je 'Severusi udělej tohle' a 'myslím, že by bylo dobré, kdybys…'."

"Tím, že na něj budeš mluvit tiše a klidně, že mu nikdy nebudeš nadávat ani mu dávat žádné tvrdé tresty. Tím, že ho pochválíš a nebudeš ho mást stěžováním si na množství práce, když je v doslechu."

"Teď je v doslechu," upozornil Harry.

Doktorka Brownová přikývla. "Přesto si nemyslím, že by poslouchal. Říkal jsi, že byl učitelem lektvarů?"

Ten titul ve skutečnosti zněl 'mistr lektvarů', což bylo jenom starodávné označení pro 'učitele'. Mistr lektvarů - jak smutně ironické. "Jo." (poznámka překladatele: V angličtině zní titul Potion Master, master lze přeložit jako mistr nebo jako pán.)

"Slyšela jsem, že k vaření lektvarů je třeba velké soustředění."

Ano, to byla pravda. A taky důvod, proč v nich byl Harry tak hrozný.

"Možná to jsou roky tréninku, co mu brání v tom, aby nás slyšel. A pomáhá mu vyřešit Rubikovu kostku."

Roky tréninku a brilantní mysl. Extrémně brilantní mysl. Harry strávil noci přemýšlením, jak přesně Severus využívá nitrobrany. Byl si docela jistý, že je to důvod, proč některé věci neslyší nebo je možná jenom nevnímá. To bránilo Severusovi, aby po něm vyjel, to, že se obklopil falešnými myšlenkami, aby to nevypadalo, že doopravdy je tady? Kdyby odstranil všechny své nitrobranné štíty, byl by to opět Snape?

To byla další věc, která Harrymu dělala starosti. Ano, byl by raději, kdyby byl Severus opět Snapem než otrokem, ale nechtěl projít vší tou krví, potem, slzami a těžkou prací, aby skončil zase se Snapem. Chtěl mít šťastného a zdravého Severuse, ale bylo to vůbec možné? Co když Snape nebyl přinucen podmínkami, aby byl zlý - co když byl doopravdy zlý? Ta představa ho drtila. Po tom všem chtěl, aby Severus zůstal někde kolem, ne aby ho opustil.

To Harryho děsilo ještě víc. Už se srovnal s tím, že mu na Severusovi záleží, ale tohle naznačovalo, že mu na něm doopravdy záleželo jako na příteli nebo tak něco. Koneckonců Harrymu záleželo na veverkách, které běhaly venku po stromech, ale nezáleželo mu na nich jako na Teddym nebo Ronovi nebo Hermioně… nebo Severusovi.

Vysvětlil doktorce Brownové vše, co věděl o nitrobraně, což upřímně nebylo moc. Pod Snapeovým vedením se toho moc nenaučil, což byla chyba jich obou.

"Takže nevím, jestli mu to pomáhá vyřešit tu Rubikovu kostku nebo ne, ale jsem si docela jistý, že je to důvod, proč nás teď zcela ignoruje," řekl Harry. "A proč je to občas tak těžké získat jeho pozornost. To dává smysl."

Doktorka Brownová přikývla. "Máš nějaké knihy o nitrobraně? Zní to jako zajímavý předmět a jako něco, co by nám mohlo pomoci, kdybychom se s tím dokázali popasovat."

Kousla se do rtu. "Raději bych mu o tom nic neříkala, ani bych ho v této chvíli nepodněcovala, aby s těmi štíty přestal. Mohlo by to skončit katastrofou."

Dobrý postřeh. "Takže co dál? Myslím, co se týče jeho hlavy. Myslím, že jinak jsem zatím všechno vyřešil - brzy mu do výživového lektvaru začnu přidávat rýžová jídla pro děti a možná nějakou super jemnou ovesnou kaši. Nejspíš zatím jenom ráno nebo v poledne nebo tak něco. Abych ho tak trochu odnaučil jenom od výživového lektvaru. A začnu věnovat zvláštní pozornost jeho, ehm, zdraví." Trochu zčervenal, když se mu vybavily události předchozího večera. Poté, co Severuse vlastnoručně umyl, zaletaxoval Hermioně, aby mu poradila, jaký lektvar použít. Ale uvařit ho trvalo věky, takže místo toho, aby ho vařila, poslala Rona za madam Pomfreyovou, aby ji o něj požádal… ta mu nevěřila, že je pro Harryho, dokud ho nevyšetřila. Ron ho zabije… ale nebyla to Harryho chyba, že lékárny jsou přes noc zavřené.

Každopádně s každodenním umýváním a aplikací krému, se Severus s Harrym stali mnohem bližšími, než by se Harrymu líbilo - díky bohu, že ten krém si Severus zvládl rozetřít sám. Ale pokud nepřekoná svůj strach z vody, to druhé bude Harryho prací po celý zbytek života.

"Myslím," procedila skrze sevřené rty, zatímco přemýšlela, "myslím, že bychom to měli zkusit jednotlivě."

Jednotlivě? "Co?"

"Myslím, že na příštím sezení bych měla být se Severusem sama." Odmlčela se, aby se napila. "Uvidíme, jestli mu to pomůže otevřít se. Nezačne se uzdravovat, dokud nezjistíme, jak mu pomoci, a to nezjistíme, dokud nebudeme vědět, čím si prošel."

Ta slova udeřila na správnou strunu. Harry věděl, že si Severus zažil - ty jizvy na jeho těle, mnohé z nich získané během otroctví, toho byly důkazem. Něco se mu muselo stát, když si myslel, že být připoutaný řetězem k podlaze, je v pořádku. A Harry již doktorce Brownové řekl, že si je docela jistý, že pokud Weston Severuse neznásilnil, dělal mu jiné nevhodné věci… ale o čem všem Harry nevěděl? Jak se mohl pokusit pochopit a pomoci, když nevěděl?

"Dobrý nápad," přikývl Harry. "Takže když ti něco řekne, bude to znamenat, že to řekl dobrovolně a necítil se přinucený tím, že tu jsem. Pak mi můžeš říct, co říkal a…" zarazil se, když zavrtěla hlavou. "Co?"

"Potřebuje někoho, komu by se mohl svěřit," vysvětlila. "Bojí se svěřit tobě, což není překvapivé - můžeš ho rozdrtit jako brouka."

"Ale to neudělám," zaprotestoval.

"To on neví," připomněla mu jemně. "Mohu ti říct, jak to doma změnit, aby to bylo lepší, mohu mu doporučit, aby ti něco řekl. Mohu se dokonce zeptat, jestli ti mohu něco říct. Ale v popisu této práce je lékařské tajemství, Harry. To platí pro muže, ženy, děti… a otroky." Odmlčela. "Přemýšlej - je to dospělý muž a doma nemá doslova žádné soukromí. Ten pocit, že na něj má právo - že respektuješ jeho potřebu soukromí - bude to ještě dlouhá cesta."

Jako obvykle měla pravdu. "Ale jak mu můžu poskytnout víc soukromí?"

"Nedělej to," zněla pevná odpověď. "Jak jsme o tom mluvili, je psychicky nevyrovnaný. Vím, že říkáš, že je neškodný, ale nemáme ani tušení o jeho pozadí, rozsah zneužívání… jenom znamení zla nám dává důvod nevěřit mu ani nos mezi očima," odkašlala si a trochu zrudla. "To byl samozřejmě jenom řečnický obrat. A musíme brát v potaz i jeho zdraví - když jsi mi vysvětlil, co se včera stalo, napadá mě, jestli jsi ho vzal k doktorovi?"

Ne, prolétlo mu hlavou, než si uvědomil, jak málo lékouzelníků nejspíš vidělo otroka. Musel by to být moták. Vysvětlil vše doktorce Brownové.

"Jen buď připravený, že to bude drahé," varovala ho. "Pochybuji, že ministerstvo bude platit za jeho zdraví."

Harryho taťka a Sirius se nejspíš obraceli v hrobě, jak Harry obracel jejich peníze… ale jak Harry předtím poznamenal, Sirius neměl hrob, takže to ho nemuselo trápit. "Takže příští týden jenom vy dva?" zeptal se Harry, který už plánoval, že by s sebou mohl vzít Teddyho a v čekárně ho zabavit. "Prostě…"

"Budu potřebovat, abys čekal v čekárně," řekla. "Normálně bys mohl tak na hodinu odejít, ale potřebuji tě tedy, kdyby se mu vzbouřila magie nebo se něco stalo."

Úžasné, vzbouřená magie. Co čekala, že udělá? Skvělé. Zvedl se a potřásl jí rukou. "Děkuji."

Kývla hlavou a zeptala se: "A jak se držíš, Harry?"

Jak se drží? Byl unavený, potřeboval dlouhou horkou sprchu, bál se o Severusovo mentální zdraví a bál se toho, jakou šílenost udělá příště. Bál se o Teddyho budoucnost a aby měl dost ovesné kaše k snídani. Ale taky byl v pohodě. Prostě v pohodě.

"Ehm, dobře, řekl bych?" Tohle byla doopravdy osobní otázka a on neměl nejmenší nutkání odpovídat na osobní otázky. Nikomu. Dokonce o obzvlášť osobních věcech nemluvil ani s Ronem a Hermionou - jako nejspíš většina chlapů.

"Ptala jsem se proto, že vypadáš velmi unaveně a nemohla jsem si pomoci, abych se o tom nezmínila, pokud ti to nevadí," prohlásila a hodila si nohu přes nohu.

Doprdele. Teď mě zesměšní. Řekne mi, že jsem si naložil příliš mnoho, že jsem si ukousl větší sousto, než dokáži sníst, že…

"Všimla jsem si, že ses za těch několik krátkých týdnů, co máš Severuse, hodně změnil."

Krátkých týdnů? Na jaké planetě to žije? Na Marsu? Plutu? Byly to nejdelší týdny Harryho života - dny občas ubíhaly jako prásknutím biče, ale samotné týdny se táhly jako roky.

"Vypadá to, že ses během posledních týdnů stal trochu citlivějším a mnohem praktičtějším," řekla. "To je dobře. Jen jsem si myslela, že bys to chtěl vědět."

Jinými slovy, Harry, už nejsi takový idiot. Gratuluji. Snape vždycky chtěl, abys dospěl, a teď díky Severusovi jsi s tím konečně začal. "Uhm, díky, doktorko."

"Severusi? Severusi, jsi pořád s námi?" Přešla k Severusovi a klekla si několik stop před něj.

To upoutalo jeho pozornost. Okamžitě odložil Rubikovu kostku a klekl si s hlavou dotýkající se země.

Zavrtěla hlavou. "Už ses jednou uklonil, což od tebe bylo mimochodem milé. Jsem poctěna. Ale teď si můžeš sednout."

Severus se posadil a nervózně pohlédl na Harryho. Ten se přinutil k úsměvu a přikývl v naději, že to Severus pochopí jako souhlas s čímkoli. Ale soudě podle Severusovy reakce - vyvalení očí a ztuhnutí - to bylo zřejmě špatné gesto.

"Poslouchal jsi, o čem jsme se s tvým pánem bavili?" Úsměv se jí nezachvěl, ani když se přesunula na nohy, bez pochyb unavená z dlouhého dřepění.

Severus zaváhal a temné oči se mu naplnily nejistotou. "Ne, paní," přiznal nakonec. "Já-já jsem si neuvědomil, že jsem měl - myslel jsem, že nemám poslouchat." Opět se poklonil. "Prosím, odpuste mi. Později požádám svého pána, aby mě potrestal."

Proč bych tě sem táhl, kdybys neměl poslouchat? Bylo to vlastně dobře, protože se Harry nedomníval, že ve skutečnosti chtěli, aby Severus slyšel vše.

"To je v pořádku," zavrtěla hlavou doktorka Brownová. "Měl jsi spoustu práce s řešením Rubikovy kostky - postupuješ?"

Harry pohledem zalétl k pestrobarevné kostce - jedna strana byla hotova, ale zbytek byl pořád pomíchaný.

"Pokouším se, paní." Severus se schoulil do sebe. "Velmi se omlouvám. Prosím…"

Harry už nedokázal snést další omluvu v této čtvrthodině. Bylo to jako by Severus byl nějaká neustále se opakující smyčka. "Nikdo tě nenutí, abys ji vyřešil - myslela, že by tě to mohlo bavit."

Severus se kousl do rtu. Rtu, který již byl poraněný a několikrát roztržený tímto chováním.

"Mohu se na tu Rubikovu kostku podívat, Severusi?" Doktorka Brownová nečekala, až si Severusus prokousne ret, jak semučil myšlenkami. "Sezení je u konce - myslela jsem, že bych ti ji do příště položila na poličku." Podívala se na Harryho. "Tvůj pán si o tom s tebou promluví."

Severus jí pomalu předal svůj projekt - Harry si všiml, jak se roztřásl, když se k ní přiblížil, a pak jí kostku pustil do dlaně a rychle se odtáhl. Bylo to trochu hloupé, jako by si snad myslel, že ho udeří nebo tak něco.

Harry vyvedl Severuse z ordinace do čekárny. Severus se tam nikomu neuklonil, ale i tak na ně zírali. Nejspíš ne jenom kvůli Severusově chování, ale také kvůli jeho oblečení.

"Severusi, vzpomínáš si, že dnes večer jdeme k Weasleyům?" Harry sevřel Severusovo zápěstí, aby ho neztratil, když vstoupili na rušné londýnské ulice.

Severus sebou při doteku trhl, ale pak se mu zrak zamlžil… a pak opět zaostřil. Harry si toho nikdy předtím nevšiml. "Ano, pane," promluvil Severus tak tiše, že byl sotva slyšet.

"Dobře, musíme dojít vyzvednout pár věcí, abychom je mohli vzít do Doupěte," vysvětlil Harry. "Taky jsem myslel, že bychom ti mohli sehnat něco jiného na sebe - samozřejmě jestli chceš." Harryho napadlo, že by se se vším tím lezením po podlaze Severus mohl cítit lépe spíše v obyčejných kalhotách než v hábitu. "Připraven?"

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že Severusovou odpovědí byly pevně zavřené oči, aby se připravil na přemístění.

Harry měl z toho sólo sezení dobrý pocit. Koneckonců moc horší už to být nemůže. Tohle si poslední dobou říkal často.

Severus následoval pána po dlážděné ulici. Musel být opatrný, aby si neokopnul prsty na nohou o žádný z kamenů, a aby se vyhnul tomu, aby mu na ně někdo nestoupnul.

V kouzelnickém světě všichni znali jeho pána. Věděli, že je to velký muž, který dokázal velké věci. To dělalo nakupování pro jeho pána obtížné. Každou chvíli někdo přišel, aby si s pánem popovídal - nebo dokonce se Severusem. Lidé si je fotili s blýskajícími blesky. Lidé je tak těsně obklopovali, že Severus mohl jenom následovat svého pána a modlit se, aby ho neztratil z dohledu.

Pán vstoupil do malého pekařství a Severus ho rychle následoval. Majitel obchodu rychle zavřel dveře před davem lidí a hulákal na ně, ať nechají pána na pokoji.

"Severusi, jsi v pořádku?" otočil se zadýchaně pán k Severusovi.

Pán se měl strachovat sám o sebe, ne o Severuse. "Ano, pane."

Severus si všiml muže pokrytého popraškem bílé mouky, který stál nedaleko, a poklekl na podlahu v hluboké úkloně. Kamenná podlaha byla taktéž pokryta moukou, která se mu přilepila na čelo.

"Dobře, Severusi, dobrá práce," řekl pán tiše a propustil Severuse z úklony.

"Tady, nechte ho to vypít," podal majitel obchodu pánovi pohár. "Je to dobré na třas - sám na něj trpím."

"Díky." Pán podal pohár Severusovi, který se zvedl na nohy. Pohár byl až po okraj naplněný žlutou našlehanou látkou.

Severus trpí třasem? Krátce ho naplnila panika, když si vzpomněl na matčiny poslední dny, ale zastrčil je zpět a posílil své nitrobranné štíty. Pak se poslušně napil.

"Řeknu vám, mají hrdinu a chovají se k němu hrozně." Pekař se natáhl a popadl těsto, které se samo hnětlo na pultu.

Zatímco pán a pekař probírali některé věci - včetně pánovy objednávky - Severus si prohlížel výběr nabízených sladkostí, koláčů a sušenek. Již dlouho nic takového nejedl - nápad jíst sladké nebyl dobrý, a pokud mu jeho majitelé nějaké sladkosti nabídli, vždy to znamenalo, že bude následovat něco špatného.

"Takže Severusi," otočil se k němu nakonec pán, když pekař odspěchal splnit jeho objednávku. "Co si myslíš o doktorce Brownové?"

Doktorka Brownová… paní Brownová… což byl pro Severuse ten správný titul.

"Je milá," rozhodl se Severus pro neutrální odpověď. Aby pravdu řekl, neměl na ni názor - protože se ho jejich diskuse netýkaly, zablokoval je, aby neposlouchal, co nemá.

Pánovi spadla čelist, ale pak se zasmál. "Ano, řekl bych, že je. Ale cítíš se v její přítomnosti dobře?"

To byla otázka, která vyžadovala mnoho přemýšlení, ale naneštěstí ne dostatek času. Proč to jeho pána zajímá? Dokonce, i kdyby měl Severus sloužit jako ten, kdo ji přivede do jiného stavu (jak to bylo populární u plodných mužských otroků), nezáleželo by na tom, jestli se v její přítomnosti cítí dobře, nebo ne.

"Ano," použil nakonec nejjednodušší možnou odpověď. Byla to pravda, až na to, že nedodal 'jako s kýmkoli jiným, kdo je nade mnou'. Bezpodmínečně jí nevěřil, ale zatím pro něj nebyla zvláštním ohrožením. Tak jako pán.

"Super." Pán se na chvilku odmlčel a prsty kreslil obrazce do mouky na pultu. "Takže… předpokládám, že jsi slyšel, co dnes navrhla… no, ne, pokud jsi myslel vážně to, že jsi neposlouchal. Rozhodli jsme se, že příště, až ji půjdeme navštívit, počkám v čekárně, aby sis s ní mohl v klidu promluvit, však víš, beze mě."

Sám? Pán ho nechá samotného s paní (doktorkou?) Brownovou? Do krku mu vnikla žluč při myšlence, co by mu mohla udělat v čase, který stráví o samotě - nevěděl, co měla v plánu. Proč by s ním chtěla být sama? Aby si promluvili - o čem? Nikdo si nenajímal otroka, aby s ním byl o samotě a jenom mluvil.

Nenáviděl, že nic neví.

"Severusi?" dotkl se pán Severusovy paže.

"Pojď!" pán Mering ho popadl za paži a táhl ho.

Severus uskočil dozadu a cítil, jak mu v tu chvíli spadlo srdce do kalhot, když jeho loket narazil do skleněné kopule přikrývající vystavený dort. Zřítila se na podlahu - cítil, jak se mu kolem chodidel rozlétly kousíčky střepů.

"Sakra!" vyjekl pán. "Severusi… Severusi, ne! Nemusíš… sakra, omlouvám se, pane!"

Severusovo srdce divoce bušilo, když si klekal na podlahu. Sklo se mu přes hábit nepříjemně zadíralo do kolen a musel si dát pozor, aby se mu hlava dotýkala podlahy pouze lehce, aby se vyhnut pořezání. Věděl, že by se pán rozzlobil.

A je to tu. Severusovo srdce bušilo a rozechvívalo mu celé tělo. Teď zaplatíš svůj dluh. Dá tě pekaři, dokud nesplatíš svůj dluh. A poté tě prodá - nějakému vědci. Chovateli. Někomu, komu nebude vadit vlastnictví nevycvičeného otroka.

"To je v pořádku, pane Pottere," prohlásil pekař po pánově vysvětlení. "Nehody se stávají pořád."

"Zaplatím za to," pokračoval pán horečnatě. "Na ceně nezáleží."

"To není třeba. Je to jenom sklo. Jde snadno opravit." Pekařův hlas byl velmi tichý. "Pokud budu mít nějakou škodu, pošlu vám účet."

Pod nohama mu zakřupalo sklo. Severus slyšel, jak se k němu blíží kroky. Pevně zavřel oči a připravil se na kopanec.

"Je to v pořádku," ujistil ho pekař měkce. "Podívej se na mě, maličký. Nezlobím se na tebe."

Maličký? Kdo to je? Severusovi tak nikdo neřekl od té doby, co byl dítě, ale přesto, ke komu jinému by mohl pekař mluvit? Pán a Severus byli v pekárně sami.

Vyděšeně vzhlédl a střelil pohledem na postaršího pekaře. Měl dlouhé šedé vlasy stažené do culíku. Jeho modré oči byly utrápené, ale ne vzteklé… avšak úsměv ve tváři se mu v nich neodrážel.

Z úst mu uniklo zakňourání. Sevřený krk moc nepomohl a z očí se mu vyhrnuly slzy. Sklopil hlavu. Nebyl schopný se na toho muže podívat.

Ubožáku, ubožáku… pán musí zuřit. Zasloužíš si jakýkoli trest, co ti uloží - a mnohem víc.

"Nedotýkejte se ho!" vyštěkl pán, až Severus nadskočil. A pak tišeji pán dodal: "To je důvod tohohle všeho."

"Na, vezmi si to," řekl muž.

Severus vzhlédl k moukou pokrytému kapesníku a poslušně si ho vzal.

"Není důvod brečet - můžeme tenhle nepořádek hned uklidit."

Severus to musel zkusit několikrát, než se mu podařilo přinutit krk ke spolupráci. "Prosím, promiňte mi, pane a pane," oslovil oba muže. S hlavou hluboce skloněnou pokračoval: "Prosím potrestejte mě jakkoli uznáte za vhodné."

"Žádné tresty, to přece víš," pánův hlas byl pevný. "Pojď, Severusi - vyrazíme k Weasleyům. Jsem si jistý, že Teddymu chybíš."

"Tak je to správně," souhlasil pekař. "Uklidím tenhle nepořádek a pošlu tvému pánovi tu krabici sušenek, kterou si objednal. Nic se nestalo. S největší pravděpodobností budu schopný opravit tu kopuli, jako kdyby byla nová."

Příkaz byl příkaz. Zvedl se na roztřesené nohy a snažil se nevnímat bolestivě se zapichující sklo do jeho ztvrdlých nohou. Pokusil se vrátit kapesník zpět muži, nepoužitý, ale muž zavtěl hlavou. "Nech si ho," řekl. "Potřebuješ ho."

"Pošlete sovu Harrymu Potterovi do Doupěte," řekl pán a popostrkoval Severuse ke dveřím, ale neodemkl je. "Vysmrkej se a otři si obličej," přikázal Severusovi. "Pak se mě pevně chyť - přemístíme se odtud."

"Hodně štěstí, pane Pottere," zavolal pekař. "Hodně štěstí na tom dnešním večírku a s tím vaším otrokem."

Severus si byl jistý, že pána slyšel zamumlat 'budu ho potřebovat', než se přemístili.

Příště: Gik