Unwell - Kapitola 47
Königův lektvar
Rudohnědé peří zašustilo. Pařáty se posunuly. Hlava zvířete se k němu otočila obličejem - jeho oči v sobě nesly určité zlo, které tento druh ovládal.
"Je to velice pěkná sova," odpověděl Severus na pánovu otázku 'co si myslí'. Ve snaze poskytnout zevrubnější odpověď dodal: "Vypadá, že je velmi schopná."
V hloubi duše měl ze sebe za tu odpověď radost. Sova měla i přes Severusův strach z těchto zvířat a stud, že zřejmě není schopen doručovat dopisy a balíčky, velice pěkně vybarvené peří. Samotná velikost zvířete napovídala, že to bude užitečný a spolehlivý doručitel. Severus pánovi nelhal, nedal znát své niterné pocity. A tak se vyhýbal všem pánovým trestům.
Pán zamrkal. "Jo, jasně, myslím, že je velmi schopný."
On. Napomenul se v duchu Severus. Vskutku, pronášet soudy o pohlaví, když si není jistý. Hloupé. Kdyby o Biance promluvil v mužském rodě, nechala by mu paní vyříznout jazyk.
"Omlouvám se, pane. On." Severus se dotknul hlavou podlahy. "Prosím, potrestejte mě, jak uznáte za vhodné."
"To je v pořádku." Pán dal dolů ruku, na které seděla sova. "Cítím se tak trochu provinile, že si kupuji novou sovu, ale jak říká Lenka, nenahrazuji ji. Jen…" Pán si povzdechl. "No, zbytek věty mi nedává smysl." Zazíval. "Teddy, nejsi ospalý?"
Pán Teddy nikdy moc nemluvil, ale často procvičoval svobodu říkat slovo, které Severus nesměl. "Ne!" zavřískalo batole a tvář se mu vybarvila do znepokojujícího odstínu fialové.
"Dobře," pronesl pán a podal sovu Severusovi. "Je čas na Teddyho odpočinek. Můžeš tu sovu pro mě odnést?"
Samozřejmě, že pro vás ano, pomyslel si Severus. Udělal bych pro vás cokoli.
"Ano, pane," Severus zdráhavě nastavil svou pravou paži vedle pánovy, aby se na ni nepojmenovaná sova mohla přesunout.
Nebylo to tak, že by Severus neměl rád sovy, to sovy nesnášely jeho. Vždy tomu tak bylo - Severusova babička z rodu Princů vlastnila nádhernou běloskvoucí sovu, která se Severuse pokusila zabít při té jediné příležitosti, kdy se Severus se zmíněnou babičkou setkal. A to když mu byly tři roky. Severusova rodina si nemohla dovolit ani hábity z druhé ruky, natož aby měl mazlíčka. Nicméně když jako droboučký jedenáctiletý chlapec zabrousil do obchodu se sovami na Příčné ulici, majitel o hned vyhodil, protože 'rušil sovy' - jediné, co udělal, bylo, že vstoupil.
To, že se stal zvěromágem a jeho zvířecí formou byl jiný pták než sova, to zpečetilo. Nikdy nevycházel s nevinně se tvářícími vysoce nebezpečnými ptáky. Nikdy.
Ale pán ho nežádal, aby s tím ptákem vycházel.
(Nitrobranné štíty. Nemysli na minulost. Nikdy ne na minulost. Styď se, že jsi na to zapomněl.)
Požádal Severuse, aby ptáka odnesl do klece. Což by mohl zvládnout, kdyby pán zůstal v místnosti. To ale pán v plánu neměl.
Bylo potřeba trochu přemlouvání z pánovy strany, aby pták přesunul své pařáty na Severusovu paži. Severus se pokusil rychle vstát, aby stihl dostat ptáka do klece předtím, než pán odejde. Okamžitě se ale zamotal do svého černého hábitu.
Pán se k němu otočil ze své pozice v kleku na zemi, kde sbíral hračky pána Teddyho. Jeho oči Severuse pozorně sledovaly. "Severusi, seš si jistý, že to zvládneš?"
"Ano, pane." Severus dlouhými kroky zamířil ke kleci a ignoroval tu strašnou bolest v chodidlech. Uspěchanými pohyby strčil sovu do klece, aby si zajistil svou vlastní bezpečnost. Neměl záruku, že mu budou nahrazeny oči, až mu je vyklovne.
Pán přikývl. Pomalu. Pochybovačně. "Děkuji, Severusi." Zvedl protestující dítě a položil si ho na klín. "Ty jsi taky velmi schopný."
Severus sklonil hlavu, oči zaměřil na nahé palce (kde měly být celou tu dobu). Byla to docela vzácnost, když mu někdo složil poklonu. Nebyl si jistý, jaký je správný způsob, jak by se měl otrok v tu chvíli chovat.
"Co kdyby sis šel taky na chvíli odpočinout?" navrhl pán. "Obvykle pak nejsi tak…" Svou větu nedokončil. "Za chvíli budu zpátky."
Severus počkal, až jeho pán zmizel, a pak se se zamračeným výrazem otočil k sově." "Jste tu ten, kdo je výše postavený. Navrhoval bych, abyste byl milejší a méně problematický vůči těm slabším. Udělal bych pro vás to samé."
Vypadalo to, že sova nesouhlasí. Zachovávala ten pro sovy typický přístup. Arogantně zahoukala a uklovla kus masa ze Severusovy ruky, kterou měl položenou na kleci.
Severus ucukl a zasyčel. Byl otrokem, který prošel pod rukama mnoha pánům a tak byl na bolest zvyklý, ale stále bojoval s nutkáním zasyčet, křičet nebo použít proud slov, která nesměl, protože pro otroka nebylo vhodné takový pokleslý jazyk používat. Ať na veřejnosti nebo v soukromí.
Ani nemohl pánově sově odpovědět tak, jak by si přál. A to z jednoduchého důvodu, že to byla pánova sova. Severus už i tak překročil hranici nebo se k ní minimálně dostal hodně blízko.
"Omlouvám se!" omluvil se Severus a podíval se na svou ruku. Na dlani, což byla jeho nejmasitější část, mu chyběl pěkný kus masa. Silně to krvácelo. Samozřejmě, že ne tak, aby to bylo nebezpečné, ale přesto to stačilo, aby to potřísnilo pánův koberec. Hřích, který by nebyl tak jednoduše odpuštěn. Stále se chvěl, když si vzpomněl na tu krev a semeno, kterými potřísnil čistě bílý koberec jeho paní (není divu, že ho chtěla prodat).
Když zranění otroka nebylo způsobené majitelem, nebo někým s přímou autoritou trestat, mohl kdokoli - včetně otroka - ránu zhojit. Kdyby Severuse do ruky řízl pán, byly by pouze dvě možnosti, jak ránu zhojit - poprosit pána, aby ji zhojil nebo ji nechat, aby se časem zhojila sama. Ale nyní měl Severus na výběr. Kdyby měl dovoleno používat kouzla, mohl by to udělat sám. Mohl také požádat někoho jiného, aby ji zhojil. Mohl ji posypat kajenským pepřem nebo použít lektvar, aby přestala krvácet. Dokonce nemusel ani žádat o povolení, aby ji směl zhojit.
Kajenský pepř a lektvary byly mimo - Severus nevěděl, jestli pán nějaké má a navíc se ho nechtěl ptát. Už tak byl poslední dobou dost neschopný, jak si všiml. Nepotřeboval, aby si pán myslel, že není schopný dát ptáka do klece. Byl.
Než stihl přijít s přijatelným plánem, jak si zabránit v tom, aby nakapal krev po celé podlaze, ozvalo se známé zahučení letaxu.
Zvuk ho vylekal, ale rychle zareagoval. Ve skutečnosti zareagoval instinktivně. Klekl si na podlahu, vytáhl ruku z pusy a schoval ji do širokých rukávů svého hábitu. Ať už přicházel kdokoli, nechtěl, aby viděl jeho hloupou chybu.
Možná proto pán mluvil o odpočinku, uvědomil si Severus. Nepřeje si, aby byl jeho otrok přítomen při této návštěvě. Možná že je to obchodník s otroky nebo…
Ze zelených plamenů vystoupil kašlající pán Arthur Weasley a oprašoval si saze ze záplatovaného zeleného hábitu. "Harry, měl by sis nechat vyčistit letax."
Letax, pokud byl používaný pouze jako letax, byl potřeba vyčistit pouze zřídka. Když však byl krb používán i k topení a vaření - a to se týkalo většiny kouzelnických krbů - přicházely problémy.
Pán Weasley několikrát zamrkal, aby dostal popel z očí. "Ach… Severusi. Ahoj - jak se máš?"
Severus položil hlavu na podlahu a pána Weasleyho pozdravil. Neodpověděl na otázku, jak se má - jistě to byla jen otázka, která doopravdy nevyžadovala odpověď.
"Je Harry doma?" Pán Weasley natočil hlavu a podíval se na Severuse. "Jsi v pořádku?"
Ta otázka nebyla rutinní, jako ta 'jak se máš'. Pán Weasley chtěl odpověď.
"Pán je nahoře, ukládá pána Teddyho do postele.," vysvětlil Severus. V ruce mu pulzovalo a krev se vsakovala do černého rukávu. Odmlčel se, protože si nebyl jistý, jak správně odpovědět na další otázku. "A ano, pane Weasley."
Výraz pána Weasleyho se rozjasnil. "Ach, pak bych na něj měl počkat. A víš, že mě můžeš oslovovat 'Arthure'. Těch 'pánů Weasleyů' je příliš mnoho. Je to matoucí."
Muž měl pravdu. Mohlo to být matoucí, když Severus musel oslovovat šest lidí jedním jménem - koneckonců bylo šest pánů Weasleyů. Severus nikdy neoslovil někoho výše postaveného než on pouze jeho křestním jménem, ale slyšel, že to někteří otroci dělají.
Jestli tě pán Weasley požádal, abys ho oslovoval 'pane Arthure', tak bys to měl dělat.
Severus přikývl. "Ano, pane Arthure - budu se snažit. Pán vás za chvíli rád uvidí - chtěl byste se posadit?"
Severusovi hořel obličej studem, když vedl pána Arthura k nabízenému křeslu, a pak když odešel, aby mu přinesl skleničku vody, o kterou ho pán Arthur požádal. Hloupé, že pánu Weas… Arthurovi nenabídl sezení okamžitě. Nepřijímal společnost od té doby, co byl u pána a paní, ale to, že nemá praxi, není omluva. Bylo to neomluvitelné, trestuhodné - Severus byl podle všeho takový tupec, že by nemohl být ani přijatelný domácí otrok. A to byla škoda, protože dobře vycvičení, inteligentní a atraktivní domácí otroci s dobrým vychováním se prodávali za hromadu peněz. Severus sice nebyl atraktivní, ale žil s falešným dojmem, že má ty ostatní vlastnosti.
V zoufalém pokusu napravit neutěšené uvědomění si vlastního života (otroci, kteří byli prodáni více než jednou, obvykle trpěli hanbou za to, že sloužili více než jednomu pánovi, po celý svůj život), si Severus pustil na poraněnou ruku vřelou vodu. Pálení bylo bolestivé, ale ani trochu se neblížilo trestu, který by pro něj byl dostatečný, aby mu v mozku nechalo dostatečný dojem - uvažoval jestli vůbec nějaký má.
"Pane Weasley!" zvolal Harry překvapeně. Neslyšel letax, protože Teddyho pokoj byl chráněn před venkovními zvuky.
Ale nevypadalo to, že měl problém počkat - vypadalo to, že si Severus s návštěvou dobře poradil. Pan Weasley měl před sebou sklenici vody, soudě podle sražených kapiček vody, které z ní odkapávaly, byla studená. A jak seděl na pohovce, vypadal celkem spokojeně.
Pan Weasley se usmál a kývl na něj. "Ahoj Harry. Zrovna se tu se Severusem bavíme o té tvé krásné nové sově." Pan Weasley se odmlčel a dodal. "Severus byl velmi pohostinný - pořídil sis velmi dobrého pomocníka."
Harry pocítil vůči panu Weasleymu vděčnost. Jako nikdo jiný věděl, co je potřeba, nebo to tak vypadalo. Kdokoli jiný by se se Severusem mohl pokoušet jednat jako s mistrem lektvarů nebo s politováníhodným otrokem. Nic z toho Severus nepotřeboval - potřeboval, aby se s ním zacházelo jako s člověkem. Nepotřeboval, aby někdo tlačil na jeho otroctví, ale také nepotřeboval, aby se všichni chovali, jako že se to nestalo, a že to jde 'napravit'. Harry to taky někdy nedokázal vybalancovat, ale dařilo se mu to stále lépe. Soudě podle toho, jak přirozeně se pan Weasley k Severusovi choval, si mohl Harry trochu oddechnout.
"Ano, to je," kývl Harry na Severuse s úsměvem. Mohl říct něco otřepaného jako třeba: "Beru ho jako otroka, ne jako pomocníka,", ale Severus by to prokoukl. Severus potřeboval cítit, že je ceněný, nepotřeboval mást, co vlastně je.
Pro teď, pomyslel si Harry, když si sedal do křesla proti panu Weasleymu. Neexistoval způsob jak zajistit, že Severus bude někdy 'normální'. Terapeutka mu vysvětlila, že by bylo nefér ho vinit nebo to od něj očekávat - Severus bude vždy otrokem a předstírat, že jím není, by nakonec způsobilo víc zlého než dobrého. Ale to neznamenalo, že až bude Severus trochu vyrovnanější, že se ho Harry nepokusí dostat z pozice 'otroka' do pozice 'přítele' nebo 'oblíbeného služebníka'.
Pan Weasley si odkašlal. Tvářil se vážně. "Musím s vámi probrat něco velmi důležitého. S vámi oběma."
Harry se ohlédl na Severuse, který se sklopenýma očima seděl na patách. Cokoli důležitého, co se týkalo Severuse musely být prostě špatné zprávy - Harry si nedokázal představit, jak by to mohlo být něco dobrého.
"Nejsou to… špatné zprávy, že ne?" zeptal se opatrně.
Pan Weasley zavrtěl hlavou. "Nevím, jak to vezmete. Ale neboj se," otočil se pan Weasley na navenek bez emocí Severuse a ujistil ho, "zůstaneš tu s Harrym hodně dlouho."
Snape by se zachvěl, Severus pronesl tiché 'ano, pane'.
Pan Weasley se zhluboka nadechl. "Využíval jsem svých konexí na ministerstvu a styků ve Věštci, abych zjistil, co se od září dělo. Týkalo se to tvých bývalých majitelů, Severusi."
Harry se mohl mýlit, ale přísahal by, že viděl Severuse ještě víc sklopit hlavu.
"König byl dealer lektvarů. Nelegálních. To jeho před několika měsíci Němci dopadli," ohlásil pan Weasley.
Harry vyvalil oči. Protože vyrůstal v mudlovském světě, slýchal o nelegálních drogách - nelegální lektvary byly v zásadě to samé, jenom horší. Harry nedostával ani nečetl Věštce, ale přesto zaslechl něco o obřím skandálu s lektvary. Ale nevěděl, že ten chlap je König - zvláště ten König.
Ach Bože, vyděsil se Harry. Co když pro něj ty lektvary vařil Severus? Co když je kvůli tomu v průšvihu? Severus nikdy o ničem nemluvil, zvlášť ne o svých bývalých majitelích a svých zážitcích s nimi. Dokonce ani během terapie toho moc nenamluvil.
Do hajzlu. Co když jsem v průšvihu já? Co když… myslím, že jsem někde četl, že když otrok udělá něco zlého, když mu to přikáže jeho pán, pak to jeho majitel, kdo jde do vězení. Sakra. Sakra. Sakra. Co když to ministerstvo podělá a obviní mě? Nebylo by to poprvé. To by znamenalo, že by Teddy neměl kam jít. Severus by neměl kam jít. Sakra. Sakra. Sakra.
Harry těžce polkl. "Vě-vě-věděl jsi o tom, Severusi?"
Severus při oslovení ztuhl. Jeho odpověď byla zpožděná, ale nakonec řekl: "Ne, pane."
"Chytili ho koncem minulého týdne," řek pan Weasley. "To jméno, James A. König, bylo stejné jako to v Severusových papírech. Věštec psal, že v domě byla nalezena jedna osoba. Otrok."
Harry přikývl. Ten otrok byl Severus. "Ale… proč je to důležité? Myslím pro nás? Zrovna teď?"
Pan Weasley se zhluboka nadechl a podíval se na Severuse, jako by si něčím nebyl jistý. "Lektvary, které vařil König, navozují tomu, kdo je bere, euforii a dodávají mu energii. Jsou jak…"
"… na vlně. Nabije je to." Harry nikdy takové lektvary nebral, ale slyšel o tom mluvit spoustu lidí.
"Ne tak docela," řekl pan Weasley. "Představ si, že potřebuješ jenom hodinu spánku a máš celý den spoustu energie. Že potřebuješ jíst tak málo, že je větší problém si vzpomenout, aby ses dostatečně najedl, abys zůstal naživu, než aby sis musel hlídat váhu. Tvůj mozek pracuje tak rychle a tak skvěle."
Harry by dal téměř cokoli, aby potřeboval jenom hodinu spánku. V osm by mohl Severuse a Teddyho uložit, napsat knihu, učit se na bystrozorský kurz, naučit se tři nová kouzla, udělat snídani a být pro Teddyho energetický a Severusovi nápomocný, tak jak to teď nezvládal. Ne že by chtěl doopravdy napsat knížku, ale kdyby měl takový lektvar, tak by mohl.
"Ale to není důvod, proč jsou nelegální. Nelegální jsou kvůli jedné přísadě - v domě našli pohřbené části těl a kostry…" Hlas se mu vytratil. Díval se na Severuse.
Severus si prázdně zíral na kolena, přes která měl zkřížené své dlouhé hubené paže schované dlouhými rukávy hábitu. Dokonce ani nevypadal slovy pana Weasleye znepokojený… nebo si ani neuvědomil, co znamenají. Pokud tedy vůbec poslouchá…
Sakra.
Části těl? Našli těla? Do těch lektvarů byly použity části těla? Sliz tlustočervů byla jedna věc, ale lidské palce? Harrymu se udělalo špatně - neměl nějak zvlášť slabý žaludek, takže to nebyla ta krev, z čeho mu bylo zle, ale to, že by někdo vědomě pil a/nebo kupoval lektvary, kvůli kterým musel někdo doslova zemřít.
"Königův hlavní produkt by růžový," pokračoval pan Weasley.
Harry se v myšlenkách vrátil ke Snapeovým přednáškám. O tom, jak lektvary magicky nabývaly různých barev, když byly správně uvařené, a co ty barvy symbolizovaly. Pamatoval si, že zelená reprezentovala…
"Ta barva nebyla vyvolaná magií. Byla zbarvená krví," pronesl pan Weasley pochmurně. "Ta specifikace je velmi, řekněme, specifická. Krev musí být získána od mrtvé osoby, která nebyla zavražděna. Tělo, které je mrtvé pouhých pár hodin, musíš pochopit, má krev, která je docela… lepkavá. Ztuhlá. König potřeboval čerstvé oběti."
Pan Weasley zavrtěl hlavou. "Nevím, co König udělal, aby získal všechna ta mrtvá těla, Harry, ale podle záznamů nakupoval velké množství otroků - a jen tři z nich jsou živí… a zdraví…" Povzdechl si. "Chápeš to?"
Sakra. Harry si byl jistý, že to chápe. Jak zabít někoho, aniž byste ho doopravdy zabili? Aniž byste je přímo zabili? Žádné lektvary, žádné smrtící kletby, žádné zbraně nebo meče.
Severusův křik v noci a ty strašné jizvy na jeho těle najednou dávaly mnohem větší smysl.
Den skončil v téměř úplném tichu. Ani Severus, ani Harry příliš nemluvili a dokonce i malý Teddy jako by cítil, že má být potichu.
Nakonec ale, když dojídali večeři, Harry usoudil, že je čas ho přerušit. "Severusi, proč si myslíš, že dnes odpoledne přišel pan Weasley?" pokoušel se Harry chovat jako obvykle.
Severus jako obvykle snědl svou ovesnou kaši s výživovým lektvarem během minutky nebo dvou. Vždy dělal, jako by si myslel, že mu ji Harry vezme. "Doufal jsem, že přinese Gik, ale myslím, že vám přišel podat nějaké informace, pane."
Wow. To bylo téměř konverzační. "Dostaneš své kotě brzy, za pár dní. Musel mi něco říct. Chtěl mi vysvětlit něco, co jsem nevěděl… Severusi, znáš muže jménem König?"
"To si nemyslím, pane," odpověděl nakonec Severus.
"Seš si jistý?" naléhal Harry. Přestože spolu mluvili zřídka, Harry věděl, že by mu Severus nelhal. "Nikdy jsi nebyl vlastněn mužem s příjmením 'König'?" Harry se odmlčel. "Byl to Němec."
Severus dlouho mlčel. Celý dům ztichl až na Teddyho bezvýznamné žvatlání pro sebe.
"Je to možné, pane," řekl nakonec Severus.
Zná jména svých pánů? To Harryho nikdy nenapadlo, ale mohlo to tak být - Severus ho oslovoval pouze 'pane'.
"Znáš jména lidí, kteří tě vlastnili?" přitlačil. "Nejdřív Mering, to vím, to byl ten chlap, co tě trénoval. Pak Westonovi…"
"Ano, pane," přitakal Severus tiše.
Komu se Harry snaží lhát? Není doktor, ani psychiatr, ani terapeut. Vše, co znal o mentálním zdraví, pocházelo z Cesty za uzdravením - kterou ještě pořád nedočetl. I kdyby Severus chtěl mluvit o svých zážitcích u Königa, který ho nejspíš krutě mučil, mohl pouze poslouchat. Nevěděl, jak ten zmatek v Severusově hlavě rozmotat. Obzvlášť v Severusově hlavě. I přes to, že mu tykal, že technicky Severusovu mysl vlastnil, Harry nezapomínal, že je Severus stále mnohem chytřejší než on.
Povzdechl si. "König nakupoval otroky a unášel lidi, aby je použil v lektvarech. Jen jsem myslel, víš, kdybys o tom chtěl někdy mluvit… však víš."
Severus udělal něco, co dělal velmi zřídka, něco, co Harryho překvapilo - vzhlédl a podíval se mu do očí.
Harry ztuhle seděl, nechtěl se ani pohnout, aby Severuse nevyděsil.
Jako by mě hodnotil, jako by se pokoušel odhalit mé pravé motivy.
Harry měl pravdu.
"Radši byste o tom nyní nemluvil." Severusův hlas byl klidný a nenesl v sobě žádnou otázku. "Ta situace vám není příjemná."
Harry na něj koukal jak ryba vytažená z vody. Byla to pravda - nechtěl o tom mluvit. Nikdy. Věděl, že je dobře, že pan Weasley přišel a trochu jim Severusovu situaci ozřejmil, ale to neznamenalo, že to bude legrace se s tím bahnem vypořádat. Ale Harry o tom musel se Severusem mluvit, jestli se má Severus někdy uzdravit.
Má teď větší naději než předtím, připomínal si Harry. Už nemusíme o všem mluvit jen vágně. Už víme líp, co se stalo, což znamená, že by se s tím Severus mohl rychleji vypořádat - nebo vůbec vypořádat.
"Nezáleží na tom, jestli mi to je příjemné nebo ne," Harry zvedl ruce, aby naznačil, jak je má svázané. "Jsou věci, o kterých se mnou, v určité chvíli, budeš chtít - potřebovat - mluvit. Nebo s panem Weasleym. Nebo, třeba s Hermionou, nebo… hej! Doktorkou Brownovou! Se svojí terapeutkou, ta bude téměř ideální!" Harry si povzdechl. "Chápeš, co myslím?"
Severus přikývl. "Ano, pane. Věřím, že ano. Pane, můžu vstát a jít umýt nádobí?"
Proč kdykoli Severus promluvil, dokonce i když žádal, jestli může udělat nějaké domácí práce, vypadal tak ustaraně, jako by si myslel, že ho Harry udeří?"
Harry mávl rukou ke dřezu: "Jasně, jdi na to," a odstrčil od sebe jídlo, kterého se sotva dotkl.
Četné záznamy o Severusovi nelhaly. Kouzelné záznamy nelžou - nemůžou. Když byl Severus prodán Königovi, byl v pořádku, co se jizev týče. Samozřejmě ne bez jizvičky, ale ani zdaleka jich neměl tolik, jako dnes. Weston - nebo někdo jiný - ho večer předtím, než byl prodán Königovi, kouzlem zbavil všech jizev. To znamenalo, že stovky hrozných jizev, které pokrývaly Severusovo tělo, pocházely všechny od Königa nebo Müllera. Hermiona nebo někdo jiný ze SPOŽÚSu říkali, že jizvy může odstranit pouze majitel, který je způsobil. König byl jediný majitel, který na to neměl čas. Také byl jediný Severusův majitel, kterému na tom nezáleželo.
Harry zíral do blba a přemýšlel o tom. Nebo spíše zíral na dřez, aniž by ho doopravdy viděl. Ale to se změnilo, když si Severus vyhrnul rukávy, aby mohl umýt nádobí, a odhalil znamení zla, na které už byl Harry zvyklý, množství bílých a růžových vystouplých jizev a zranění na dlani, které muselo být nové.
"Severusi!" vykřikl tak, že polekal jak Severuse, tak Teddyho.
"Ano, pane?" Severus se otočil a hluboce se uklonil. Ruce, nyní schované v dlouhých rukávech, měl zkřížené před sebou.
Bože, Harry, buď hrubý, jen tak dál! Musel se přestat chovat tak hlasitě - Severus se pak choval, jako by něco provedl.
"Nic jsi neudělal," ujistil ho Harry rychle. Vypadalo to, že ta slova Severuse uklidnila. "Jen jsem zahlídl něco na tvé ruce - můžu se podívat?"
Severus zaváhal a neochotně k němu natáhl pravou ruku, aby si ji mohl Harry prohlédnout. Harry neviděl jeho výraz, protože Severus měl sklopenou hlavu, ale věděl, že se nejspíš tváří vyděšeně. Jako téměř pořád.
Kostnatá dlouhá ruka byla pokrytá mnoha drobnými jemnými jizvami. Několik jich bylo vystouplých, ale většina nevypadala závažněji než po říznutí papírem. Ale v tom případě to vypadalo, jako by ruka utrpěla pěknou řádku říznutí papírem a ty byly bolestivé. To se ale netýkalo mnohem výraznějších jizev, které se obtáčely kolem kořene každého prstu.
Ale dlaň byla v pořádku.
Nejsi přece idiot - možná seš unavený a vystresovaný, ale nemáš halucinace. Něco tam bylo. Ale na druhé ruce.
Ta představa byla směšná. Jestli má Severus doopravdy nějaké zranění, moc dobře věděl, o čem Harry mluví, když ho požádal, aby mu ukázal ruku. Kdyby to zranění chtěl zatajit, ukázal by mu špatnou ruku… ale to by bylo prakticky lhaní. Severus byl k Harrymu vždy upřímný. Nepokoušel by se s ním takhle manévrovat.
Nebo ano? Je to Zmijozel. Otrok, ale přesto stále Zmijozel. Lstivý Zmijozel. Jednou Zmijozel, navždy Zmijozel.
Pomalu sklouzl pohledem z ruky na Severusův obličej. Musel mu trochu nadzvednout bradu, aby mu viděl do tváře a Severus s sebou při tom nečekaném doteku trhl.
Po tvářích se mu koulely slzy. Zuby, jichž mnoho chybělo, a které byly stále křivé, jak tomu vždy bylo, ale nyní již téměř bílé, jak byly dvakrát denně čištěny (což Severus zřejmě opomíjel, když Harry chodil do školy) se zatínaly do spodního rtu, že hrozilo vylití krve.
Harry se beze slova natáhl pro Severusovu druhou ruku a otočil ji dlaní vzhůru. Nejenže byly na obou stranách ruky puchýře a spáleniny, ale také velké říznutí. Ne říznutí - vypadalo to, jako by někdo Severusovi vyřízl z dlaně kus masa.
"Severusi…" Harry nemohl najít slova, což v přítomnosti Snapea nebo Severuse nebylo ničím neobvyklým. "Severusi, kdo ti to udělal? Co se stalo? Proč jsi to přede mnou schovával? Bolí to? Jak se ti to stalo?"
Severus se roztřásl a z prokousnutého rtu se vyvalila krev. "O-o-omlouvám se, pane-pane. Já-já-já…"
Já vím. Harry byl unavený z toho, jak se Severus omlouval kvůli každé maličkosti. I když teď by mi omluva nevadila. Přestože si přál, aby byl Severus nezávislý, skrývat zranění bylo špatné. Nepřijatelné.
"Nebreč," uklidňoval ho Harry tiše. Opět byl překvapený, jakou bolest mu působí vidět Severuse tak rozrušeného kvůli takové blbosti. "Je to jen malá ranka. Jestli mě necháš, za tři vteřiny bude pryč.
Jestli mě necháš. Byl unavený, jak mu Severus nabízel své tělo. Ptát se na povolení by Severuse jenom víc zmátlo, jako by už nebyl zmatený.
Severus zavzlykal, jako muž, jemuž právě před očima zabili rodinu, a slzy se spustily ještě rychleji. Padl na kolena a hlavu sklonil téměř až na podlahu, ale ruku z Harryho sevření nevyprostil.
"Omlouvám se pane, že jsem vám lhal," vzlykal. "Je-je mi to líto." Škytavě se rozkašlal. "Choval jsem se špatně. Prosím, neočekávám odpuštění. Prosím, abyste mě potrestal, pane." Kašel. "Prosím, pane."
Harry ohromeně mlčel. Samozřejmě, že Severus nebrečí kvůli svému zranění - ačkoli vypadalo velmi bolestivě. Severus na to byl zvyklý. Nyní to nejspíš dokonce cítil, jako by si ho zasloužil. Samozřejmě, že Severus pláče kvůli tomu, že se podle sebe choval jako špatný otrok. Protože až příliš mnoho lidí mu vtloukalo do hlavy, že to je vše, na čem záleží. Sakra.
Harry dobře věděl, že nemůže šáhnout pro hůlku, která namířená Severusovým směrem, muži vyvolávala téměř infarkt. Místo toho začal jemně hladit hřbet Severusovy zraněné ruky v místě, kde byly pouze zanedbatelné spáleniny.
"Severusi, podívej se na mě," řekl tiše. Nasadil úsměv, o kterém doufal, že je milý, aniž by ovšem ukázal zuby, aby se vyhnul syndromu širokých úsměvů. Četl v Cestě za uzdravením, že příliš široký úsměv může být považován za znak nepoctivosti nebo neupřímnosti.
Severus poslechl a čerstvý vzlyk vymámil z rudých očí další slzy. Pak rychle uhnul očima, jako by pohled na Harryho nedokázal vystát.
"Uzdravím ti ruku, dobře?" pokračoval Harry stejným mírným tónem. "Bez hůlky, dobře?" Mohl by ránu vyléčit pomocí lektvarů, kdyby ve Snapeových hodinách dával pozor, nebo kdyby poslední bradavický učitel lektvarů Grant měl o lektvarech nějaké povědomí. Ale rozhodl se pro bezhůlkovou léčivou magii, jejíž základy začal dychtivě studovat v šestém ročníku, když ji začali učit. Avšak vypiloval ji až celkem nedávno.
Aniž by čekal na odpověď, která by stejně nikdy nepřišla, začal pomalu přejíždět dlaní nahoru a dolů po Severusově paži. Soustředil se na léčivou moc a pronášel latinská zaříkadla, aby zhojil popáleniny, puchýře a nakonec i ránu. Myslel si, že se mu to docela povedlo. Kůže byla pořád růžová, ale Harry by byl překvapený, kdyby během několika hodin nezbledla. Většinou to tak bylo.
Severus dál brečel, i když trochu tišeji. Harry se zvedl, očistil Teddyho a položil ho do ohrádky v obývacím pokoji. Pak se vrátil do kuchyně a namočil čistou utěrku. Severus se mezitím značně uklidnil, ale dál se kousal do rtu.
"Přestaň s tím," nakázal mu Harry a pokoušel se neznít panovačně. "Nastav ret."
Severus zvedl hlavu a nastavil dolní ret. Oči měl dál sklopené a tekly z nich tiché slzy.
Přitiskl utěrku ke rtu a zcela ignoroval Severusovo trhnutí. Když krev začala zbarvovat bílou látku do ruda, Harry se rozpovídal, protože věděl, že mu Severus s utěrkou na rtu nemůže odpovídat.
"Přemýšlel jsem o potrestání," vyslovil Harry to, o čem přemýšlel, když šel navlhčit utěrku.
Severus se při těch slovech roztřásl.
"Obvykle tě nechci potrestat, protože nepovažuji to, co uděláš za špatné," pokračoval. "Ale skrývání zranění, a pak téměř lhaní… poslouchej, Severusi - můžeš mít soukromí a svá tajemství. Máš právo je mít, ale o takových věcech mi nemůžeš lhát. Musím to vědět, abych ti mohl pomoci."
Nedodal nic o tom paprsku naděje, že když je Severus ochoten téměř lhát, že na tom možná není tak zle, jak si Harry - a terapeutka - mysleli.
Odtáhl utěrku, aby si prohlídl prokousnutý ret. Byl nateklý, ale už nekrvácel. Vyléčení by vyžadovalo dotek a ten by Severusovi nejspíš vyvolal záchvat paniky, se kterým by se Harry neuměl správně vypořádat. Navíc si Severus ret prokousne hned, jak se rozruší.
"Ale rozhodl jsem se, že všechna bolest, kterou jsi zřejmě od včerejší večerní koupele vytrpěl, je dostatečným trestem," uzavřel. "Co si myslíš?" Odtáhl utěrku, aby mohl Severus odpovědět.
"Ano, pane," přitakal.
Harry mu ještě jednou přitiskl utěrku na ret a nevěnoval pozornost tomu, jak sebou Severus trhl. "Pak tedy je tvoje omluva přijata, Severusi. Prosím, už mi nelži nebo se o to nepokoušej, až budeš opět zraněný a neměli bychom mít další takový problém."
"Ano, pane," zamumlal Severus zpoza utěrky. "Už vám nikdy nebudu lhát."
Už vám nikdy nebudu lhát. Už nikdy. Tak nějak si byl Harry zcela jistý, že Severus jeho slova nepochopil.
Komentáře
Okomentovat