DI - Kapitola 25

Druhá část kapitoly je v dalším článku.

Trest

---

I want you wanting me
I want what I see in your eyes
So give me something to be scared of
don't give me something to satisfy*



'Jak si to může myslet? Co to do něj vjelo? Podezírat mě, že já… a Hermiona…? To je prostě divný! Jak to ho vůbec mohlo napadnout?' uvažoval Harry cestou bradavickými chodbami. 'A teď jdu pozdě! Prostě úžasné!"

Už deset minut měl mít trest u Snapea, ale místo toho poslouchal Ronovy podezíravé spekulace o tom, proč se on a Hermiona poslední dobou chovají tak divně. Weasley ho počastoval hromadou vzteklých obvinění, aniž by ho jednou napadlo, že je to všechno jen jedno velké nedorozumění. Pořád v hlavě slyšel jeho obviňující hlas: "Tak proč se od včerejšího rána chováš tak divně? Proč zrudla, když se k tobě nahnula? Proč se ti vyhýbá? A proč se červená pokaždé, když se na ni podíváš! Co se mezi vámi stalo? Řekni mi pravdu! Jak jsi mohl?! Jsem tvůj kamarád…"

Nakonec Harry ztratil nervy a zařval na něj: "Seš IDIOT!" Každému by ruply nervy, kdyby neměl šanci cokoliv říct na svoji obranu. Ron prostě nedokázal přijmout, že je to jinak, než si představuje. Nakonec to Harry už nedokázal vystát a s prásknutím dveřmi odešel. Byl tak vzteklý, že chtěl něco rozmlátit.

Aniž by se obtěžoval zaklepat, vstoupil do Snapeova kabinetu a beze slova se svalil do křesla a zadíval se do ohně. Severus ani nestačil odložit knihu, kterou četl. Povytáhl obočí, jako by chtěl říct něco sarkastického o Harryho pozdním příchodu, avšak když viděl jeho rozzuřený obličej, změnil názor.

"Co se děje, Pottere?" zeptal se a odložil knihu na stůl.

"Nic," zavrčel Harry. "Cítím se skvěle."

"Tak skvěle, že ještě trochu a začneš mi dělat díry do nábytku," odfrkl si muž.

Harry se podíval na své pěsti, které pevně svíraly podpěrky rukou, a rychle je uvolnil a strčil mezi kolena.

"Jen prostě… občas se někteří lidé chovají, jako by jim mozek vylezl ušima," vybouchl.

"Podle mého názoru se to děje mnohem častěji než "občas"," odvětil Snape klidně.

Harry se na něj podíval koutkem oka. "Pohádal jsem se s Ronem a Hermionou," štěkl. "A to všechno kvůli našemu rozhovoru během včerejšího vyučování. Hermiona si všimla, že dělám něco pod stolem, takže se podívala dolů a viděla… ty víš co. A teď si myslí, že jsem úchyl, co veřejně masturbuje. Pořád se mi vyhýbá, jako by čekala, že budu na každém kroku masturbovat. A Ron… si všiml jejího zvláštního chování a začal si myslet Merlinvíco! Myslí si, že spolu chodíme nebo tak něco. To je prostě kurevsky super!" skončil a praštil do opěrky.

Harry viděl, jak si Severus překryl ústa rukou. Mohl by přísahat, že to byl pokus zakrýt úsměv, který se mu jistě objevil na rtech. Tohle ale nebylo směšné!

"No…" řekl muž po chvíli, "pro slečnu Grangerovou to musel být doopravdy šokující pohled. Pochybuji, že by o tom ona nebo Weasley neměli ponětí." Harry cítil, jak se mu začíná třást ret. Ne, měl by být vzteklý! Nemůže se smát!" "Jen proto, že to nikdy nezažila, myslí si, že kdokoli to dělá, musí být úchyl. Měl by ses považovat za šťastlivce, že nenahlásila ten alarmující fakt, že její nejlepší kamarád má penis, vaší vedoucí koleje." Při těch slovech si Harry nedokázal pomoci a vyprskl. "Tohle je typický příklad domýšlivého pokrytectví. Jestliže to vyvolává hádky, měl by ses, Pottere, doopravdy poohlédnout po tolerantnějších přátelích."

Harry přikývl a vděčně se usmál. Hned se cítil líp. Malá část jeho mysli si všimla, že způsob, jakým Snapeovy rty vyslovovaly slovo "penis", byl tak zatraceně… sexy.

"Máš pravdu, tohle není důvod, abychom se hádali. Zítra si s nimi promluvím a nejspíš se usmíříme," řekl tiše.

"A nyní," pokud jsi skončil s diskusí o svých přátelích, možná by ses mohl konečně pustit do toho, kvůli čemu jsi přišel?"

Harrymu se sevřel žaludek. Severus šel vždycky přímo k věci…

"Tak kde to dneska budeme dělat?" zeptal se a lascivně se usmál.

Muž na něj pohlédl s nečitelným výrazem, pak povytáhl obočí a zkřivil rty do posměšného úsměvu a vysvětlil: "Měl jsem na mysli tvůj trest za to, že ses mi při vyučování dovolil odporovat. Třistakrát napíšeš: 'Nebudu se plést do cizích záležitostí a budu se svým profesorem mluvit s respektem.' Nebo sis myslel, že jsem na to zapomněl, Pottere?" Snape se k němu naklonil a přimhouřil oči. "A navíc během víkendu umyješ všechny toalety ve škole."

Harry překvapeně zamrkal.

Co? Ale… měli… Severu říkal…

"A-ale…" začal, ale muž ho přerušil: "Už mi zase odporuješ?"

Harry zavrtěl hlavou. Měl pocit, jako by mu ledová vlna pokryla tělo husí kůží.

Postarám se o tebe…

Ta slova mu od včerejška zněla v hlavě, kvůli nim se na toto setkání těšil, ale najednou se to vše změnilo v blednoucí vzdálenou vzpomínku.

Severus mávl hůlkou a před Harrym přistály pergamen, kalamář a brk.

"Ale než se do toho pustíš…" zvedl se Snape a z šuplíku vytáhl další pergamen a brk, který mu dal Harry k narozeninám. Došel s nimi k Nebelvírovi a hodil oba předměty na stůl. Pak se vrátil do svého křesla a zavrčel: "Co to mělo znamenat, Pottere?"

Harry se podíval na pergamen a vyvalil oči. Text byl na několika místech zcela nečitelný, protože se všude objevovalo jedno slovo - "Harry". Chvíli na pergamen nevěřícně zíral.

"Taky jsi mi chyběl, Severusi," odpověděl s širokým úsměvem.

Muž nebezpečně přimhouřil oči. "Je to jeden z tvých hloupých žertíků, Pottere?"

"Ne, jen jsem myslel, že by sis měl zvyknout na mé jméno, takže jsem koupil kouzelný brk, který jsem očaroval, aby napsal mé jméno, kdykoli na mě pomyslíš. Je hezké vědět, že jsi na mě myslel, Severusi."

Snape zavřel oči, jako by se pokoušel ovládnout, aby Harryho neproklel. Po chvíli se na něj podíval a chladně prohlásil: "Příště si to dobře rozmysli, než zase přijdeš s nápadem, že mi dáš takový hloupý dárek. Nikdy jsem nedostal něco tak zcela neužitečného!"

Harry zesmutněl. Rychle uhnul pohledem a kousl se do rtu. Pokoušel se ovládnout nepříjemné bodání na srdci.

"Jen jsem tě chtěl překvapit," zamumlal. "Nevěděl jsem, že tě to naštve. Jen jsem chtěl…" najednou se prudce zarazil a rychle se zvedl za židle. "Zapomeň na to," řekl tiše a natáhl se pro brk, ale Snape byl rychlejší. "Vrať se zpět na své místo," zavrčel.

Harry překvapeně padl zpátky na židli a sledoval, jak si Severus vložil brk do vnitřní kapsy svého hábitu. Chtěl něco říct, ale uvědomil si, že jakýkoli komentář by skončil ještě větším záštiplným výbuchem, takže si to raději rozmyslel. Jenem se pousmál a rychle sklopil hlavu, aby to nebylo vidět.

"Máš v rukávu nějaká další překvapení, Pottere?"

"No…" Harry si olízl rty a rošťácky se usmál. "Možná," prohlásit tajuplně. "Víš, jsem v nich dost dobrý. Vzpomínám si, že jednou v létě jsem dal jedno svému bratranci Dudleymu. Měl dietu a po nocích se plížil do ledničky. Tak jsem poprosil Rona, aby mi poslal nějaké sladkosti z Kouzelnických kratochvilných kejklí, a když se Dudley znovu vplížil do lednice, čekalo ho tam malé překvapení." Harry se zlomyslně usmál. "Celý obličej měl pokrytý vyrážkou a vběhl do jídelny s šíleným řevem. Na týden mě za to zamkli do přístěnku pod schody. Mysleli si, že mi to bude vadit…" Na chvíli se odmlčel, ztracený ve vzpomínkách. "Ale ta situace mi přinesla i něco dobrého. Alespoň jsem se až do konce prázdnin nemusel dívat na jeho hnusnej ksicht. A když mě pustili, Dudley musel být hodně zklamaný, když mě viděl v dobré náladě. Vsadil bych všechny své galleony, že nejspíš doufal, že mě uvidí vyděšeného a kajícného. Ale já tam jen stál a smál se mu," zasmál se při vzpomínce na svého bratrance běhajícího po domě a řvoucího, že se Harry zbláznil."

Severus se na něj beze slova díval.

"Fascinující," protáhl nakonec sarkasticky. "Kdo by si myslel, že Chlapec-který-přežil rád mučí svého nevinného bratrance."

"Dudley určitě není nevinný. Společně se svými blbými kamarádíčky rád trýzní ostatní. A jakmile se k němu přiblížím, okamžitě si běží stěžovat rodičům. Takže většinu času strávím zamčený ve svém pokoji nebo ve svém přístěnku, to záleží na jejich náladě," pronesl konverzačně.

Muž se na něj zaujatě podíval.

"Proč tě zamykají?"

"Vždy jsem věřil, že to dělají, aby mohli předstírat, že neexistuji," řekl se slabým úsměvem na rtech, který se však neodrážel v očích.

Severus přimhouřil oči a mezi obočím se mu objevila vráska. Ve vzduchu viselo rozpačité ticho. Harry si přál, aby byl zůstal zticha. Chtěl udělat něco, čím by to rozčilující ticho ukončil. Otevřel pusu, ale Snape ho přeběhl. Odkašlal si a řekl: "Jestli jsi skončil s vyprávěním mimořádných zvratů svého života, pusť se do práce."

Harry sebou trhl.

"Myslel jsem, že by tě mohlo alespoň trochu zajímat… však víš… kdo jsem. Nechceš o mně něco vědět? Já bych doopravdy rád věděl, jaký jsi byl, když jsi byl malý, co jsi rád dělal, jak ses učil."

Severus se na něj podíval. "Byl jsem zlý. Rád jsem otravoval ostatní studenty. Známky jsem měl velmi dobré. Nějaké další otázky, Pottere?"

Harry si povzdechl. Jestli mu Snape o sobě nechce nic odhalit, možná bude poslouchat, co řekne Harry. Koneckonců je Lenka označila jako pár, byli pár… Potřebovali se lépe poznat. Aniž by věnoval pozornost mužovu netrpělivému pohledu, zahleděl se do ohně a řekl: "Rád hraji šachy nebo Řachavého Petra. Mám rád máslový ležák. Mnohem víc než…" pokoušel se vybavit si jméno alkoholu, který mu Snape nedávno dal, "…než Martini. Občas bys pro mě mohl mít připravený nějaký máslový ležák. A ještě lepší by bylo, kdyby byl se skořicí. Všiml jsem si, že ty dáváš přednost něčemu trochu… silnějšímu, je to tak? Například tomu jantarovému pití…"

"Whiskey," nadhodil Severus, jako by už nemohl poslouchat Nebelvírovo blábolení. "Nazývá se to whiskey."

"Doopravdy? Někdy to musím vyzkoušet. Rád bych věděl, jakou značku pijete."

"V žádném případě! Máš na to moc slabou hlavu. Navíc pochybuji, že by ti chutnala."

"A co to zelený?"

Severus se zamračil, jako by uvažoval, co Harry "tím zeleným" myslel.

"Absint?"

"To je pěkné jméno," zazubil se Harry. "Vsadím se, že dobře chutná."

"Absint obsahuje směs několika bylin, včetně silně halucinogenního pelyňku. Pochybuji, že by sis byl schopen vůbec usrknout."

"Ale ty ho piješ!" zvolal Harry pobouřeně. "Takže to nemůže být tak hrozné."

"Já ho nepiji. Je to jen… Navíc, proč bych ti to měl vysvětlovat, Pottere? Nenechám tě ani se ho dotknout."

"Nechal bys mě dotknout se… něčeho jiného?" zeptal se Harry a oči mu blýskaly nadšením.

Severus protočil oči v sloup, ale Harry si přesto všiml náznaku úsměvu, který se pokoušel skrýt.

"Co dalšího?" zapřemítal nahlas. "Ach, rád hraji famfrpál. Je škoda, že jsi poslední dobou vynechal tolik západů. Mimochodem, nikdy jsem tě neviděl na koštěti…"

"Nemyslím, že mě kdy uvidíš," zamumlal zamračeně Severus.

"Škoda… Protože je to prostě úžasné. Nedokážeš si představit, jaký je to pocit, když se spustíš pro zlatonku. Cítím se… volný, jako bych mohl udělat cokoli. Jsem si jistý - prostě vím, že to dokáži, že ji chytím, že ještě minutku… a budu ji mít. A když se pro ni natáhnu, sevřu kolem ní prsty a ona se chvěje, pokouší se uniknout… cítím něco jako explozi. Jako by všechno kolem, úplně všechno zmizelo a byl jen… žár. Vím, že mi patří, že mi nikdy neunikne, že mi ji nikdo nemůže vzít. Nezajímají mě lidé, jásot, potlesk… Klidně bych tam mohl být sám. Hlavní je, že po všem tom boji, dlouhém unavujícím pronásledování a neuvěřitelné snaze… ta nejdůležitější věc… je, že nakonec… jsem ji zvládl dostat." Během řeči mu jiskřilo v očích, koukal se do ohně, ale neviděl ho. Představoval si, že je na hřišti, do obličeje ho pleská vítr, a že v ruce drží malý zlatý míček. "Ale víš… nic z toho se nevyrovná pocitu, který mám… když jsem s tebou," dokončil. Nevěděl, proč to řekl, ale musel. Bylo to jako by mu slova unikala z úst proti jeho vůli. "A občas, když se delší dobu nevidíme… cítím se, jako by mi někdo vzal zlatonku a já latím… ale nemůžu ji chytit. Bez ohledu na to, jako moc chci. Tolik mi chybíš, když…" zakoktal se, když si uvědomil, že začíná plácat. Tohle nebylo bezpečné téma. Musí přijít s něčím neutrálním. Odkašlal si a neschopen podívat se na Severuse, pokračoval: "Ty se nejspíš cítíš podobně, když dokončíš nějaký velmi komplikovaný lektvar, je to tak? Když to po velké snaze nakonec dokážeš… také uvnitř cítíš radost… nebo ne?" dořekl tiše a teprve pak se na muže podíval.

"Je to spíše uspokojení, než radost," odpověděl Severus. "Protože vaření lektvaru není hon. Každý pohyb, každá kapka je vypočítaná. Nejdůležitější je soustředění, být přesný a počkat na tu správnou chvíli. Připomíná mi to více… lov. Vše se musí stát v tu správnou chvíli a ve správném množství, protože víš, že jakýkoli chybný pohyb může skončit katastrofou. Je to velmi dlouhý proces, umění, které vyžaduje neobyčejnou trpělivost. Honění se na koštěti za zlatým balónkem nevyžaduje nic víc než hbitost."

"To není pravda," odporoval Harry. "Také je potřeba neobyčejná trpělivost. Navíc to není to, o co tu jde. Nejdůležitější je pocit, když je konec. Není možné, abys necítil žádnou radost, když konečně po několika měsících práce dokážeš uvařit lektvar, u kterého by jakákoli chyba mohla skončit velmi špatně.

Severus se na něj dlouho díval, než odpověděl: "To vše záleží na typu a určení lektvaru. Když dokončím další léčivý lektvar pro Pomfreyovou, je těžké cítit něco jiného než znuděné uspokojení."

"A jak dlouho trvá udělat nejsložitější lektvary?"

"Dlouho, Pottere. Jsem si jistý, že bys ten svůj zlatý míček stihl chytit tisíckrát."

Harry vyvalil oči. "Doopravdy? Tak dlouho? Dýl než mnoholičný lektvar?"

"Mnohem déle."

Harry se na chvíli zamyslel. Vzpomněl si na lektvar, který viděl ve Snapeově soukromé laboratoři a uvažoval, jestli to byl jeden z nich? "A…" vykoktal. "Vaříš právě teď nějaký složitý lektvar?"

Severusův výraz se změnil. Najednou se mu obličej horečnatě zaleskl. "Ano," připustil tiše.

Harry ucítil chlad. Měl pocit, jako by místností zadul ledový vichr, přestože to nebylo možné. Byl překvapený reakcí, kterou jeho otázka vyvolala.

"A… jak dlouho ho budeš vařit?"

Lesk v Severusových očích na chvíli pohasl a přes obličej mu přelétl stín. Otočil se tváří ke krbu a vypadal, jako by přemýšlel nad odpovědí. Nakonec po několika momentech napjatého ticha odpověděl: "Tak dlouho, jak bude potřeba."

Harry se zamračil. To byla divná odpověď… Chtěl se ještě na něco zeptat, ale z výrazu mistra lektvarů vyčetl, že je toto téma u konce. Najednou mu bylo nepříjemně chladno. Nevěděl, z čeho ten pocit plynul, ale doopravdy se mu nelíbil. Zhluboka se nadechl a pokoušel se o bezstarostný úsměv, zatímco horečnatě hledal nějaké neutrální a bezpečné téma.

"S výjimkou mne, mluvíš občas i s někým jiným? Však víš o triviálních věcech - třeba o tom, jak se máš, nebo co se ti daný den stalo nebo o tom "jací jsou prváci idioti, a kdo je vůbec přijal do školy"?"

Severus ho počastoval dlouhým neproniknutelným pohledem. "Nemám nikoho rád, Pottere. Nikdo nemá rád mě, takže s kým bych mluvil? Navíc si myslím, že nejenom první ročníky jsou v této škole idioti."

"Já tě mám rád," řekl Harry rychle. "Takže se mnou můžeš mluvit o čemkoli," usmál se.

"Doopravdy? Dokonce o použití leukocytů z krve Erumenta při produkci experimentálních detoxikačních lektvarů?"

Harryho rty se již spontánně stáhly a chystaly se zformovat otázku "cože?", ale na poslední chvíli se Harry zarazil a místo toho řekl: "Jasně. Jakmile mi dáš čas na přečtení několika knih o leukocytech, krvi Erumpenta a detoxikačních lektvarech." Prohrál bitvu se svými rty, které se roztáhly do úsměvu.

Severus povytáhl obočí. Vypadal, jako by chtěl něco říct, ale místo toho zavřel pusu a jen zavrtěl hlavou.

"Takže zpět k tématu…" prohlásil Harry najednou. "Já často mluvím s Ronem. Hermiona nedokáže mluvit o ničem jiném, než o škole. Ale Ron je super. Nedávno mi řekl, že viděl Milicent Bulstrodovou a Cormaca McLaggena vklouznout do jednoho ze skleníků profesorky Prýtové. Po nějaké době s řevem vyběhli a pokoušeli se ze sebe strhat listy ovíjivky. Oba byli polonazí. Zřejmě se rozhodli spojit naše koleje v přátelském… objetí," zasmál se a podíval se na Snapea, který vůbec nevypadal pobaveně. Vypadal spíš jako někdo, kdo si právě vybavil jména a nyní vymýšlí bolestivý trest. "A pak je tu Lenka. Je doopravdy super, když ji lépe poznáš. Ach… ve skutečnosti… nebyla moje přítelkyně. Jenom jsme to předstírali, aby mě všichni nechali na pokoji. Doufám, že ti to nevadí…" Snapeův obličej byl jako vytesaný z mramoru - tedy pokud by mramor mohl vyzařovat posměšné znudění. "A občas se také bavím s Ginny. Taky je hodně super. Jenom trochu moc…" najednou se zarazil, když si všiml, jak ho probodávají temné oči. Zářily nebezpečným upozorněním, že jestli Harry nezmlkne, tak se mu stane něco velmi zlého. Kousl se do jazyku, když si uvědomil, komu a co povídá, a rychle změnil téma. "A ke studiu… můj oblíbený předmět bývala obrana proti černé magii a vždy jsem se nemohl dočkat dějin čar a kouzel, protože to byla hezká změna. Binns dokáže uspat celou třídu. Ale teď…" usmál se, "teď jsou mým oblíbeným předmětem lektvary. Však víš, že je shledávám doopravdy fascinujícími."

Snapeovi se pobaveně zablesklo v očích. "Doopravdy?" zeptal se a koutky úst se mu nepatrně zachvěly.

Harry se předklonil a pokračoval: "Ano. A víš co? Nevím, jak jsem to mohl dřív nevidět. Všechny ty přísady, které mi projdou rukama… Dotýkám se jich, laskám je prsty, mačkám, drtím nebo z nich ždímám šťávu…" Viděl, jak se Snape kousl do rtu. "… Je to doopravdy velmi zajímavé. A pak je tu kotlík, který musíš sledovat, aby nedosáhl bodu varu a neexplodoval…" Severus si rozepl knoflíček na límci a Harry se pro sebe usmál. Byl překvapený, že dokáže mluvit v takových dvojsmyslech. "Ale to není všechno. Také je tu mistr lektvarů, který nás učí, a přestože se ho většina studentů bojí, myslím si, že ve svém oboru exceluje." Harry cítil, jak mu zrudly tváře.

Muž otevřel překvapeně ústa, ale brzy svůj výraz opět ovládl a pohodlně se opřel v křesle. Jeho intenzivní pohled se propaloval do Harryho, který si rozpačitě odkašlal a pokusil se rychle změnit téma, ale najednou zaslechl Snapeův tichý hlas: "Jak moc máš rád svého mistra lektvarů, Pottere?" zeptal se s tím svým úžasným úšklebkem. Harry vyvalil oči, nemohl uvěřit, že se ho na to Severus právě zeptal, a že podle všeho chce pokračovat v jejich hře. Jak by měl odpovědět? Jak moc ho měl rád? To nešlo popsat…

Srdce se mu rozbušilo rychleji. Horečnatě hledal správnou odpověď, ale nic ho nenapadalo. A nejhorší na tom bylo, že Snapea doopravdy zajímalo, co řekne. Harry uhnul pohledem a zadíval se na svá kolena. Představoval si, že tam Snape není. Že naproti němu sedí někdo jiný, například Lenka. Co by řekl, kdyby mu tu otázku položila ona?

Ponořil se hluboko do sebe, vzpomínal na každou hodinu lektvarů a na všechny ty pocity, které v něm plály mnoha různými barvami a proplétaly se. Nechal svou mysl probrat všechny vzpomínky a jeho srdce převzalo kontrolu nad tělem. Zavřel oči. Viděl učebnu lektvarů. A viděl… jeho.

"Tak moc…" začal trochu třesoucím se hlasem, "…že když sedí u katedry a známkuje eseje, nedokáži se na něj přes svůj kotlík přestat dívat. Vím, že bych neměl přerušovat svou práci, vím, že mám vařit lektvar, ale nemohu od něj odtrhnout oči. Tak moc… že začnu počítat minuty, než přestane a podívá se na mě. A když to udělá, na chvíli zapomenu, že jsem ve škole a myslím jen na to, jak jsem vzrušený. Přemýšlím jenom o své touze. Tak moc… že když dokáži odtrhnout pohled a vrátím se ke svému lektvaru, najednou si uvědomím, že nevím, jakou přísadu mám v rukách, jakou bych měl přidat jako další a vlastně zapomenu, jaký lektvar vařím. Dokážu přemýšlet jenom o tom, jak moc se na něj chci zase podívat…" otevřel oči a zhluboka se nadechl. Bylo to směšné? Dokázal vyjádřit, jak se cítí? "Velmi," dokončil tiše, jako by to jedno prosté slovo mohlo obsáhnout všechny jeho emoce.

Odvážil se podívat na Severuse a téměř se zalkl. Muž seděl bez pohybu, zíral na něj s ohromeným výrazem a neuvěřitelným… teplem v pohledu. Harry si uvědomil, že zadržuje dech a srdce mu poskočilo. Co viděl v těch černých očích, vypadalo téměř jako… něha. Ostré rysy zjemněly. Na obvykle sevřených rtech viděl… úsměv. Ne posměšný nebo ironický. Opravdový úsměv. Lehký a teplý, takový, že vše najednou vypadalo tak… neuvěřitelně krásně.

Harry několikrát zamrkal, jako by se pokoušel přesvědčit, že to co vidí, není iluze.

"Pak musíš být velmi opatrný, Pottere," řekl nakonec Severus. "Jestli máš o svého učitele takový zájem, můžeš nakonec… selhat.

Harry zrudl.

"Risknu to," odpověděl tiše a zadíval se Severusovi přímo do očí. Na zlomek vteřiny se vše zastavilo. Harry neměl tušení, kdo z nich uhnul pohledem první. Jeho ústa opět jednou převzala kontrolu a začala proti jeho vůli mluvit, jako by za každou cenu chtěla zaplnit ticho a zbavit se toho zvláštního napětí.

"Stejně můžu selhat v každém předmětu. Nejsem tak dobrý jako Hermiona. Nevstřebávám vědomosti takovou rychlostí a mám problémy s koncentrací, ale když něco doopravdy chci, zvládnu to. Jako poslední domácí úkol do lektvarů… Tvrdě jsem pracoval a strávil tím hodně času. Ale samozřejmě jsem musel udělat chybu a všechno pokazit. Nic nedokážu udělat pořádně," povzdechl si. "Možná příště…" Když se Snape zvedl z křesla a došel k polici, zarazil se. Snape si vzal pergamen a položil ho na stůl, pak se vrátil zpět do svého křesla. Harry se podíval na pergamen a vyvalil oči. Ležela před ním… jeho esej. Esej, která měla hnít na dně hromádky dalších esejí. Všechny ohyby byly vyhlazené a na konci bylo vidět 'Hodnocení: Nad očekávání.'

Po chvíli si uvědomil, že kouká s otevřenou pustou. Nevěřícně se na Snapea podíval. Mužův obličej byl jako vždy klidný.

"Takže jsi ho zkontroloval…" Na rtech se mu objevil potěšený úsměv. "Ach, Severusi. Vážně si myslíš, že je to dobré? Doopravdy jsem se snažil."

Snape se zamračil, jasně popuzený. "Jestli ti z obličeje okamžitě nezmizí ten hloupý úsměv, můžeme se rychle vrátit k tvému předchozímu hodnocení, Pottere."

Harry úsměv rychle skryl, ale nedokázal udusit plameny radosti, které mu tančily v žaludku. Prudce se zvedl ze židle, oběhl stůl a klekl si před Severuse. Obtočil mu ruce kolem pasu a obličej přitiskl k mužově hrudi.

"Děkuji," řekl tiše a usmál se pro sebe. Slyšel mužův podivně mělký dech a tlukot srdce a cítil chlad jeho těla. Tak moc mu to vše chybělo… Jeho hábit voněl hořce po bylinách, nejspíš právě vařil nějaký lektvar. Ale to nebyla žádná novinka, vždy vařil nějaké lektvary… Harry se k němu přitiskl pevněji a obličejem se zavrtal do černé hrubé látky. Obklopila ho temnota. Tichá a příjemná. A - navzdory všemu co cítil - teplá…

Chvíli bylo ticho, ale pak byly jemný teplý dech a tlukot srdce přerušeny Severusovým chladným hlasem: "Zadal jsem ti práci, Pottere. To už jsi zapomněl?"

Harry nespokojeně zamumlal, zvedl hlavu a podíval se přímo do přimhouřených očí. "Víš, že… že mám brzy zápas? To znamená, že spolu nějakou dobu nebudeme moct mít sex. Protože nebudu schopen sedět na koštěti…" Ve vzduchu visela nevyřčená žádost.

Snape povytáhl obočí. "V tom případě budu muset na nějakou dobu zrušit vaše školní tresty, pane Pottere."

Sakra!

"Velmi vtipné," zamumlal. "Ale vždycky si můžeme povídat."

Snape se na něj výsměšně podíval, ale Harry ho ignoroval. "Přijdeš se na mě podívat na zápas?" zeptal se s nadějí.

"Budu v té době extrémně zaneprázdněný."

"Škoda," zavrčel Harry, který byl čím dál rozladěnější. Ale pak ho něco napadlo: "Nebo je to možná dobře, protože kdybys přišel, nemohl bych se soustředit na chytání zlatonky a nejspíš bychom prohráli."

Snape se na něj zamyšleně podíval. "Možná o tom ještě popřemýšlím."

Harry schoval úsměv a opět skryl obličej do hrubé látky hábitu.

"Můžeš se nyní vrátit na své místo, Pottere, a konečně se pustit do toho, čeho máš?" uslyšel nad sebou Harry chraplavý hlas a trhl sebou. Samozřejmě mu chtěl být nablízku a objímat ho a ne sedět a třistakrát přepisovat nějakou větu. Ještě trošičku… ještě trošičku. Přesto se zvedl. Chvíli stál a díval se na muže, a pak jako by nad ním něco převzalo vládu a řeklo mu, ať se předkloní, omotá ruce kolem Snapeova krku a jemně ho políbí na tvář.

Vdechl hluboko do plic obvyklou vůni bylinek a pižma, povzdechl si a ustoupil. Bez pohledu na mužův obličej se otočil zpět ke své židli. Stále však na sobě cítil mužův intenzivní pohled.

Zvedl brk a zadíval se na pergamen před sebou. Nemohl se přinutit napsat ani jediné slovo. Jeho myšlenky se stále točily kolem Severuse. Zvedl hlavu a všiml si, že muž drží knihu. Zaostřil, aby si mohl přečíst název: Použití černé magie v… Snape trochu knihu sklonil, takže zbytek nestihl dočíst. Srdce mu bilo. Vybavil si názvy knih z oddělení s omezeným přístupem, ale všechny se ukázaly jako nehodící se. Ale Severus… Ten by nejspíš věděl, co stojí za přečtení. Možná by mu mohl dokonce pomoci… Harry měl takových otázek. Za kým by měl jít? Za Tonksovou? Ta by se ho okamžitě zeptala, proč se o temnou magii zajímá. Věděl, že Snape už ho odmítl, ale kdyby dokázal dovedně zavést rozhovor… mohl by zjistit něco, co by mu mohlo pomoci.

"To je kniha o temné magii?" zeptal se a přetrhl ticho vládnoucí v místnosti. Severus zvedl hlavu. "Jak jsi to uhodl, Pottere?" odfrkl si. Harry věděl, že pokouší Snapeovu trpělivost, ale potřeboval něco zjistit!

"Slyšel jsem… Moody nám ve čtvrtém ročníku řekl o kletbách, které se nepromíjí. Říkal, že aby je kouzelník zvládl, musí to doopravdy chtít, a že žádný z nás by jich nebyl schopen. Platí to jenom pro nepromíjitelné nebo je to stejné pro všechny kletby, dokonce i ty nejjednodušší?"

Harry viděl, jak se v mužově tváři zableskl zájem, jako by se dotknul předmětu, který stojí za jeho pozornost. Severus ho chvíli zamyšleně pozoroval, pak odložil knihu, založil si ruce a řekl: "Temná magie se řídí stejnými pravidly, jako všechny ostatní typy magie. Abys mohl udělat jakékoli kouzlo, dokonce i jednoduché Lumos, musíš to chtít a zaměřit na to své myšlenky. V tomto ohledu se nemění." Harry si všiml, že zatímco Severus mluvil, jeho výraz se změnil. Vypadal zcela pohroužený do tématu, o kterém mluvil. "Kletby jsou obvykle extrémně náročné a komplexní, a proto vyžadují mnohem větší soustředění. Stejně tak jako například Patronovo zaklínadlo. Abys ho zvládl, musíš po něm silně toužit. Jediný rozdíl je v povaze kouzla. Když použiješ kletbu s cílem někoho zranit, musíš si položit fundamentální otázku, jestli doopravdy chceš někomu ublížit. Jestli toho nejsi schopen, nikdy tu kletbu nebudeš schopen správně provést. Jak vidíš, není to o žádných specifických požadavcích na magii… ale jenom o tvé duši. Jestli chceš někomu ublížit.

"Takže je to pravda…" Harry vypadal hluboko ponořený v myšlenkách. "Abys dokázal použít kletbu, musí tvá duše být prolezlá zlem?"

Severus se zamračil. "Proč si to myslíš?"

Harry zrudl. "Já… někde jsem to četl."

Muž si ho chvíli prohlížel pozorným pohledem. "Protože nejsi schopný přestat krást knihy z oddělení s omezeným přístupem…"

"Já jsem nekradl!" chytil se toho slova Harry.

"… zkus přinejmenším brát ty, které mají vědeckou hodnotu, a ne nesmysly napsané praktikanty černé magie žijícími před mnoha staletími, kteří nedokázali rozlišit svůj vlastní odraz v zrcadle od svých nepřátel. Najdeš tam mnoho velmi dobrých knih o temné magii."

"Například?" zeptal se rychle Harry.

Severus se na něj s posměchem podíval. "Pokoušíš se mě přechytračit, Pottere?"

Harry se kousl do rtu. Nemá smysl pokoušet se dostat Severuse.

"No a jak mám vědět, které knihy jsou dobré? Nikdo mi to neřekl," prohlásil pevně s důrazem na první slovo.

"To proto, že obrana proti černé magii je vyučovaná nemotornou hlupačkou s růžovými vlasy, která je bystrozorkou asi tolik, jako McGonagallová vílou. A v hodinách se místo studia skutečné temné magie zabýváte jenom tím, jak se ubránit ďasovcům a mantichorám."

"To není pravda!" namítl Harry rozhořčeně. "Tonksová je tisíckrát lepší než Umbrigeová. Možná není tak dobrá jako Moody nebo Lupin, ale myslím, že je to doopravdy skvělá učitelka. Nedávno nám řekla o té nejnebezpečnější kletbě, kterou Voldemort používá, a která není zařazena na seznamu nepromíjitelných. Také jsme se naučili spoustu obranných kouzel.

Snape si tiše odfrkl, pohodlně se opřel v křesle a nebezpečně přimhouřil oči.

"Obranná kouzla? Nesnaž se mě rozesmát, Pottere. Spíš, než abyste se připravovali na válku, učíte se jen, jak odvrátit útok a schovat se ostatním za zády. Neporazíš Temného pána tím, že na něj použiješ Expelliarmus nebo se schováš za Protego. Ale už před dlouhou dobou měli zahrnout do výuky také kletby, které zvládnou mnohem víc, než na velmi krátkou dobu omráčit protivníka. Ale samozřejmě, že by se Brumbál radši udusil tou svou bradkou než aby 'otrávil vaše nevinné duše' a to je důvod, proč proti Temnému pánovi a jeho armádě nemáte šanci."

"No a proč mě nechceš učit ty? Jestli si myslíš, že bychom měli být schopni kleteb, proč nemůžeš učit studenty, kteří by měli zájem?" zeptal se Harry a vrhl po muži tvrdý pohled.

"Protože to tvůj milovaný ředitel nedovolí, Pottere."

"Stejně tak ti nedovolil šukat studenty a stejně to děláš," řekl Harry, než si v tom stihl zabránit. Snape po něm nebezpečně blýskl očima. "Dávej si pozor na jazyk, Pottere," štěkl vztekle.