Život v oblacích - 6. Kapitola

Čas letí jako splašený... netvrdím, že tohle je návrat, ale je tu o něj pokus. :-)

Doporučení pro dnešní kapitolu... jelikož je to už skoro rok od posledního vydání, doporučuji přečíst si stávající kapitoly. Snad tu ještě někdo zbyl, kdo si rád počte. Příjemné čtení.

6. Kapitola

---

Matyáš s úsměvem kontroloval palubní lístky cestujících. Nebyl v části letadla, kde měl být. Tony ho poslal pomoct děvčatům do ekonomické třídy, protože jim ještě chyběla jedna letuška. To mohl být problém. Proto Matyášem probíhala mírná nervozita, ale nedal ji na sobě znát. Když však v davu spatří uniformu, jako má on sám, uleví se mu. Dívka kolem něj proběhne do útrob letadla.

"Vystřídám tě." Usměje se na něj letuška, která dosud chystala občerstvení.

Matyáš úlevně přikývne. Rád by dělal to, co doopravdy má. Tohle byl jeho první den u takového letu a on na něj chtěl být připravený. Zmizí v letadle, aby se protáhl až do business třídy. "Tony?" Nakoukne za plentu oddělující pasažéry a personál. "Jsem tady." Usměje se na záda svého parťáka pro dnešní let, než se k němu otočí zády. Přijde mu, že ho trochu vylekal, jak sebou dotyčný trhnul, ale jen se omluvně pousměje. Tony v má v ruce několik lahviček s alkoholem. Ale asi je to normální. Tohle není ekonomická třída a pasažéři si platí za trochu jiný standard.

"Pojď, nachystej polštáře a deky na každé místo, kde někdo sedí. Seznam a zároveň zasedací pořádek je v pořadači u dveří." Kývne mu hlavou na onen dokument.

Matyáš se na nic neptá, natáhne se pro palubní seznam, zběžně ho projede pohledem. Tohle je opravdu jiné. V ekonomické třídě nabízeli deky a polštáře až během letu. A tady jsou dva na mnohem míň pasažérů.

"Tony, co tady děláš? Nemáš být u svých?"

Matyáš se polekaně otočí za přísným hlasem. Do zorného pole se mu dostane letuška, která podle hodnosti bude tomuhle cirkusu velet. Něco jako Katy během jeho prvního působení. Nadechuje se, aby něco řekl, ale svá slova polkne, když si uvědomí, že nemá co mluvit. Ozve se tichá nadávka přicházející z Tonyho úst. Matyáš se v tom nějak ztrácí. Sklouzne pohledem z příchozí ženy na Tonyho, který najednou vyklízí pole.

"Já jsem asi trochu mimo…" zamumlá si Matyáš pro sebe, čímž na sebe upoutá pozornost.

"Ah, ty jsi ten nový, že? Matthias?"

Matyáš ten zkoumavý pohled ustojí jen silou vůle bez mrknutí. Ta dáma ho zrentgenovala snad až na spodní prádlo. Přikývne na souhlas. "Matthias, těší mě." Napřáhne před sebe ruku jako správně vychovaný.

"Já jsem Marie, taky mě těší." Stisk dlaně má pevný a jistý, jak se na ženu sluší.

Matyášovi neunikne ten zvláštní přízvuk. Typoval by ji na francouzsku, alespoň tím vzhledem a temperamentem, ale zdání mohlo klamat. Bádat nad tím bude třeba později, teď na to nebyl čas. Navíc se teprve potkali. "Já se omlouvám, ale on… Tony… tu nemá být se mnou?" zeptá se zmateně a zároveň i trochu zvědavě.

Marie se na něj zahledí. "Tony pracuje v ekonomické třídě a tady nemá co dělat. Bylo mu to několikrát jasně řečeno, jen se tady dost často ochomýtá. Neměl strach ho odsud vyhnat." Zamračí se Marie, ale Matyášovi dojde, že to zamračení nepatřilo jemu. "Jak jsi na tom?"

Vzpamatuje se ze svých myšlenek. "Já… právě jsem se chystal jít rozdat deky a polštáře."

"Dobrá, udělej to a potom za mnou zase přijď. Pasažéry tu máme za…" Podívá se na nevýrazné hodinky na svém zápěstí. Matyášovi dojde, že mají dva páry ručiček. "Zhruba šest minut, tak ať ti to moc netrvá."

Když se Matyáš otočí zpátky ke své práci, tak si uvědomí, že tohle bude něco úplně jiného než dosud zažil s Katy. Jak lidsky, tak pracovně.

***

Matyáš zkontroluje spící pasažéry. Tedy, většina z nich spánek alespoň předstírala. Sedadla měli sklopené do pohodlnější polohy. Jen dva muži sedící kousek od sebe stále ještě pracovali. Matyáš nepátral po tom, co dělají, bylo mu to jedno, ale když procházel okolo, viděl, že oba soustředí svou pozornost do notebooků. Tady platilo jedno pravidlo. Kontrolovat, ale nenabízet. Každý pasažér si je mohl přivolat, když něco potřeboval. Během nočních přeletů se to tak dělalo. To pro něj byla taky dost změna, ale bez problémů procházel uličkou mezi nimi a kontroloval, zda jsou všichni v pořádku a spokojení s tím, co mají.

S Marií si před půl hodinou vyměnili pozice. Matyáš sice neusnul, ale odpočinek uvítal. Tohle byl patnácti hodinový přímý let. Nyní to však bylo na něm. Vrátí se na své místo, aby si vytáhl svůj letový deník a zapsal si do něj pár poznatků.

Zasekne se u Lawrencova jména na jedné ze stránek. I jeho do svých poznámek zahrnul. Pousměje se. Nejspíš už se neuvidí. Lawrence takhle daleko asi nelétal.

Ozve se zaklepání na přepážku, vedle které Matyáš seděl. Zvedne pohled a shodí své nohy ze sedadla, na které si je položil, aby je uvolnil. Nasadí úsměv. "Můžu vám nějak pomoci?" Pohlédne na muže, který místo zavolání vstal ze svého místa.

"Dal bych si kávu s mlékem."

Matyáš přikývne. "Samozřejmě, běžte se posadit, přinesu vám ji. Nabídnu Vám k té kávě ještě něco, pane?" Ten muž musel být ekonom. Usuzoval podle čísel, která zběžně v jeho notebooku viděl.

"Ne, ne děkuji. Káva bude stačit." A otočí se, aby nechal Matyáše samotného. Ten se hned přesune ke kávovaru, aby mu připravil požadovanou kávu. Chvíli zvažuje, že ke kávě přidá malý tvarohový dezert, který už měl možnost ochutnat, ale nakonec si to rozmyslí. Na talířek položí cukr a celé to vezme do přítmí kabiny.

Protáhne se uličkou bez menšího zaváhání. Zvykl si na výkyvy letadla, ale s šikovnými piloty a s dobrým počasím se létalo hladce. "Káva pro vás, pane." Osloví muže tlumeně a usměje se. Naučeným pohybem položí kávu na stolek před muže.

"Můžu se zeptat, co vás vedlo k práci stevarda?"

Matyáš se překvapeně napřímí. Takovou otázku neočekával. Ne ve tři hodiny ráno v letadle mířícím do Los Angeles. Ale úsměv mu to nevezme. Naopak, prohloubí ho. "Touha dostat se z života tvrdé ulice do oblak, pane." Odpoví popravdě. Musí se usmívat, i když vidí překvapený pohled v mužově tváři. "Omluvte mě." Matyáš se vzdálí zpátky na své místo. Trochu zapochybuje, zda byl dobrý nápad bavit se s pasažérem takhle intimně, ale nakonec své pochybnosti zavrhne. Lidé si chtěli povídat. Kdyby nechtěli slyšet odpovědi, neptali by se. Řečnické otázky poznat dokázal.

…

Když se o pár desítek minut procházel uličkou mezi pasažéry s plánem vzít muži prázdný hrnek, uvědomí si, že muž spí. Pobaveně se usměje. Většina lidí po kávě bděla. Vezme prázdný hrnek i s talířkem. Vše v tichosti tak, aby muže neprobudil. Pro někoho mohlo být usínání v letadle dost náročné.

Očima spočine na notebooku, který měl muž na klíně. Byl to protiklad čísel, které před chvílí zavřel muž o několik sedadel dál. Dokument mu připomínal poznámkový blok. V mysli mu vyvstane nápad, že je muž před ním nejspíš spisovatel. Pousměje se. Má dost bujnou fantazii.

Možná setrval ve své pozici příliš dlouho nebo si muže prohlížel intenzivněji, než si myslel. Pozorovaný se totiž náhle zavrtí a na něj se upřou hnědé duhovky. "Omlouvám se, nechtěl jsem vás probudit." Řekne automaticky potichu.

Chce se vytratit, ale pevný stisk na předloktí ho zastaví. "Promiňte, já…" Zatěká pohledem z muže na ruku, která ho svírá. Nebude mít nějaký problém z toho, že zíral, kam neměl?

"Přestaňte se pořád omlouvat." Oči jsou vlídné a vůbec nejsou rozespalé. Takže to jen předstíral. Nebo odpočíval. "Jste zajímavý člověk…" Mužův pohled sklouzne na jeho jmenovku na košili. Sako totiž odložil, když přestali roznášet jídlo. "Mathe."

"Nechápu, pane." Přizná, ale myšlenky mu běží na plné obrátky. Co ten muž očekává, že udělá nebo řekne?

"Dívám se na lidi a řadím k nim jejich životní příběhy. Píši o nich." Kývne k otevřenému notebooku. Takže se nemýlil, probleskne hlavou Matyášovi. "A vaše charisma o něčem vypovídá."

Matyáš nezrudne jen proto, že se naučil ovládat. Bylo zvláštní, slyšet taková slova z úst cizího člověka. "Každý máme svá tajemství, pane." Řekne nakonec.

"Líbíte se mi. Nechtěl byste se stát předlohou pro můj další příběh?"

Obočí Matyášovi vystřelí vysoko. Vážně mu právě nabídnul, že o něm napíše příběh? A nebylo v tom náhodou něco víc? Nezachytil sice žádné sexuální jiskření, ale to neznamenalo, že by měl usnout na vavřínech. "To není nic pro mě, ale díky za nabídku. Asi to neříkáte každému." Odmítne ho slušně.

"To je škoda, jste doopravdy zajímavý člověk. Chvíli jsem vás pozoroval. Váš výraz… pokora a zároveň odhodlání. Rozhodně nepůsobíte jako někdo, kdo by měl cestičku vyšlapanou."

"Promiňte, pane?" Matyáš se na muže nevěřícně podívá. Myslel to doopravdy vážně? Vyšlapanou cestičku? Samozřejmě, že věděl, že protekce a peníze hrály roli i u přijímacích zkoušek do kurzů, ale netušil, že by si ho mohl někdo spojovat s touto záležitostí. "Nemyslím si, že je tohle téma na rozhovor ve tři ráno, pane. Měl byste se trochu prospat, ještě chvíli nám bude trvat, než přistaneme." Přejde od jednoho tématu k druhému. Popravě mu to přestalo být příjemné ve chvíli, kdy muž naznačil korupci. Styděl by se sám za sebe, kdyby něco takového udělal. Ale on do toho vložil svou píli. A začínal za to být náležitě ohodnocený.

Mužův zkoumavý pohled se snaží ignorovat s vyrovnanou tváří.

"Omlouvám se tentokrát já vám. Nechtěl jsem vás urazit. Jen jsem konstatoval daný fakt." Usměje se na něj muž omluvně. "Dobrá, poslechnu vás." Zaklapne notebook a položí ho na stolek, ze kterého Matyáš sebral prázdný šálek. "Mohl byste mi donést deku a polštářek, co jsem předtím odmítl?"