Mezi dvěma světy - Část první
Mezi dvěma světy
Část první
Místa na Zemi byla osidlována lidmi od nepaměti. Z tajemných míst se stala běžná. Z neznámých známá. Až nebylo jediného koutu, který by někdo nenavštívil. Ale nad Zemí byl svět lidskému oku neviditelný. Žádný smrtelník nemohl vidět andělskou Pevnost stvořenou na jejich ochranu dávno před tím, než se vůbec první člověk na Zemi objevil. Byli tu od samého počátku. Nejstarší stáli po boku Stvořiteli a pomáhali chránit nový život.
Kolem pevnosti se nesl klid a mír. Kontrastem tomu však byli muži stojící vedle sebe jako vojáci. Někteří z nich vojáky doopravdy byli. A nebylo by na nich nic divného, kdyby však do jednoho neměli křídla. Nebyla tu jen bílá křídla. Rudá, žlutá, zelená… dokonce i temně modrá, odrážející zamračený výraz jejich majitele. Žádná atrapa na maškarní bál. Tahle křídla se dala schovat před zraky, ale nedala se odstranit. Nikdo z jejich nositelů po odstranění křídel ani netoužil. Byla jejich součástí od pradávna. Jejich znakem… pýchou. Byli to totiž andělé. Sešli se všichni na tomhle místě, aby vyslechli rozsudek určený lidstvu. Byli zde andělé i vyšší archandělé. Jedno měli v tuhle chvíli společné. Všichni mlčky vyčkávali, až některý z hlavních promluví. Čtyři archandělé stáli vedle sebe. Dost blízko na to, aby jejich kontakt byl brán za intimní. Shlíželi za okraj na temnou krajinu Země. Nebeská Pevnost se zdála být líbezným místem proti tomu, co se dělo pod nimi.
Oni stáli u zrodu, když jim stvořitel uděloval úkoly.
Svět lidí byl nyní sužovaný strachem a nenávistí. Byl to úplný opak andělského Panství, které měli za zády. Už to nebyl ten líbezný svět plný sladkých jablek. Vzpomínky dávno upadly v zapomnění. Jen nejstarší z nejstarších si ten svět pamatovali.
Nyní se zdálo, že budou stát i u konce.
"Serafiel se konečně vyjádřil. Pokud prý nedokážeme spojit naše síly, bude s lidmi konec. Stvořitel nás povolal do Nebes, abychom nad nimi strážili rovnoměrně, ale my jsme přestali jednat podle jeho přání. Tohle je důsledek." Kývne archanděl Michael dolů z Nebes. "Já, Gabriel, Uriel, Rafael… Raguel, Kamael… kde vůbec jsou?" Vedle něj stál pouze Gabriel, Rafael a Uriel. "Měli by být tady, ne se poflakovat na obláčcích. Až je spatříte, pošlete je za mnou. Albieli… máš to na starosti." Michaelova pravá ruka přikývne na souhlas. Dělal si poznámky tužkou do bloku, které dostal od Gabriela, když se vrátil z pochůzek na Zemi.
"Uklidni se, Michaeli. Tady není žádný z démonů, co navozují hněv. Nenech lidské emoce, aby tebou proudily. Strávil jsi s lidmi příliš času." Pronese po jeho levici klidně Rafael. Dlaní se přitom dotkne Michaleových prstů sevřených do pěsti.
"Ty máš co říkat, Rafaeli." Usměje se Michael na druhého archanděla, ale pod laskavým dotykem se uklidní. "Když už mluvíme o démonech… Amora bychom měli konečně naučit střílet z luku. Nevím, co ho to popadlo, když vystřelil přímo vedle Theliela. Nafrieli, jako člen andělské stráže, to máš na starosti. Nikdy jsme neměli dopustit, aby se anděl zamiloval do démona. Když se ti dva nakonec přesunuli na Zemi, kterou máme udržovat v rovnováze… kde má Nebe logiku?" ale poslední věty už si říká spíš pro sebe. Nemyslí to vážně. Dávno začali smýšlet jinak. Možná proto se dostali až sem.
Dříve v Pevnosti potkával všechny anděly denně. Dnes některé viděl zřídka. Trávili svůj čas mezi lidmi. Lidé byli zajímaví. Život na Zemi byl rozmanitější. Nedivil se jim. I on často pozoroval jejich svět i několik dní v kuse. Vzpamatuje se. Právě teď musí začít jednat. Mají málo času.
Začne vyjmenovávat, co je potřeba. Každý anděl, kterého jmenuje, zbystří, aby vyslechl pokyny jednoho z nejvyšších. Bylo načase, aby se kolotoč osudu zase roztočil.
Komentáře
Okomentovat