Život v oblacích - 8. Kapitola

Krásný den všem. Přicházím s další kapitolou. Děkuji za milé komentáře u minulé kapitoly, potěšily mne. Bavte se. :-)

8. kapitola

---

"Mám spoustu otázek, ale vím, že jsi v práci." Ozve se tlumeně Markův hlas doprovázený omluvným úsměvem, když mu Matyáš nese objednaný čaj a nějaké sušenky. Byly čtyři hodiny ráno a Marek se před chvílí probudil. Matyáš mu nesl deku a polštář chvíli poté, co dojedl podávanou večeři. Zbytek kabiny se zahloubal do práce nebo jen zabíjení volného času, ale Markovi to bylo očividně jedno. Odložil tablet a zavřel oči. O to dřív se však probral do ztemnělé kabiny. Lampička nyní svítila jen u něj.

"Teď zrovna toho nemám na práci tolik. Máme s Marií v noci služby střídavě. Jen si tu nemůžu sednout a moc povídat." Pousměje se Matyáš a podívá se na hodinky. "Pět minut bych ti věnovat mohl." Řekne tiše, aby nerušil zbytek osazenstva.

"No… páni, Matyáši, jak ses dostal na tohle místo? Nikdy bych tě netipoval na někoho, kdo by chtěl pracovat jako stevard v letadle…" Jeho slova jsou upřímná, překvapení a zvědavost jsou surové, až to Matyáše zarazí.

Pousměje se. "Mně se ta práce vždycky líbila. Spousta cestování, různí lidé…" vysvětlí s lehkým pokrčením ramen. Lidi se o něj nezajímali, neměl potřebu všude vykládat, co by chtěl dělat. A když už měl někde říct, co by chtěl dělat, odpovídal, že cestovat. Jazyky mu vždycky šly, tak se nad tím nikdo nepozastavoval.

"Promiň, jsem z toho stále překvapený. Jak je to dlouho? Třináct let? Nebyl jsi na žádném srazu, co holky pořádaly."

Matyáš přikývne. "Už skoro ano." Pravda, na srazy nechodil. Z dobrého důvodu. Nestál o lidi, kteří mu na základní škole dělali život o dost těžším, než už ho měl. "Budoval jsem kariéru." Nebylo to daleko od pravdy. Nerozebírá to nijak do hloubky. Od snahy propracovat se kam chtěl až po brigádu v novinovém stánku a životě v chudinské čtvrti města. Ano, to byl jeho život. Jako černá a bílá. Ale za tím vším zářila ona bílá jako přítomnost. "Máš rodinu?" Zeptá se, když si uvědomí, že na Markově prsteníčku se leskne zlatý prsten.

Markův výraz se změní, zjemní. Matyáš si uvědomí, jak je to patrné. Nemusel by mu ani odpovídat, ale Marek přikývne na souhlas, usměje se. "Ano, mám." Natáhne se pro tablet, aby ho aktivoval a mohl tak Matyášovi ukázal fotografii, kterou měl na tapetě. "Tohle je Přemek. Naše fotka ze svatební cesty." Výmluvná fotografie dvou šťastných lidí v pozadí s Eiffelovkou.

Pro Matyáše je pohled na display tabletu překvapením. Uvědomění ho připraví o veškerou slovní zásobu, kterou disponoval. A že byla bohatá v několika světových jazycích.

Markovi to nejspíš dojde, protože se trochu smutně usměje. "Já vím. Jeden z těch, co si tě nejvíc dobíral za tvůj zženštilý vzhled, když jsi byl malý, je gay. Je to paradox, ale když se na to zpětně dívám. Asi jsem se bál, abych gay nebyl, tak jsem dělal ramena. Byli jsme v pubertě a hledali, co se nám líbí… a podívej se… teď teprve jsem šťastný." Usměje se na něj upřímně.

Matyáš je šokovaný. Hledí na display ještě chvilku poté, co ztemní a odvrátí od něj pohled ve chvíli, kdy se vypne. Teprve potom je schopný dát dohromady souvislou myšlenku. Marek to vystihl. Přesně tak to bylo. Nebyl to jen vzhled. Bylo to nadání Matyáše na drobné ruční práce, kdy potřebovali v pracovkách pečlivost a soustředěnost. "Já se omlouvám… nikdy bych neřekl, že i ty…" vydechne neprofesionálně. Kdyby nebyl v práci, tak si jde dát panáka na povzbuzení. Takový šok deset tisíc metrů nad zemí.

"Já vím. Byl jsem idiot. Přiznal jsem si to až později. Během střední začaly pochybnosti… na výšce jsem potkal Přemka… a bylo to." Zazubí se. "Neměl to chudák jednoduché. Byl jsem jako vzpurné dítě… nechtěl jsem si to přiznat. A podívej… nakonec si mě vzal." Pousměje se Marek. "Asi bych se ti měl omluvit za roky nepříjemností ve škole."

Matyáš se napřímí. Mávne rukou, aby ho zastavil. Co se stalo, stalo se. Nevrátí to. I když to znělo hezky… "Stačí, když se to nebude dál rozmazávat." Přijme takovým způsobem Markovu omluvu. On tenhle stín překročil. Nechtěl se vracet do minulosti. Rozhodně nebyl z těch, kdo by vyčítal. Některé věci měly zůstat spát.

"Dobře, já… díky." Marek věnuje Matyášovi úsměv.

"Za nic. Přinesu ti ještě něco? Za chvíli se bude chystat snídaně, tak tě budu muset opustit." Řekne Matyáš, když se podívá na hodinky. Marie se za chvíli probudí a zase se pustí do práce.

"Ne, díky, čaj a sušenky mi stačí. Matyáši… kdyby ses chtěl třeba někdy sejít a zajít na kafe, pokecat si… nebo si potřeboval pomoct s manažerstvím…" Marek vytáhne z pouzdra tabletu svou vizitku a podá ji Matyášovi. "Stačí zavolat."

Matyáš překvapeně za tak krátkou chvíli převezme vizitku. Zahledí se na ni. Jméno, číslo, webová adresa… podívá se na něj a pousměje se. "Díky." Zastrčí vizitku do vnitřní kapsy saka. Není si jistý, jestli té nabídky někdy využije, ale bylo to fajn. Bez dalších slov se vzdálí do zázemí, aby pomohl Marii. I když se popravdě na okamžik potřebuje skrýt, aby vstřebal to, co se dozvěděl.

***

Přistání bylo hladké, Matyáš popřál všem cestujícím hezký den, a jelikož mu Marie řekla, že už ho nebude potřebovat, protože mu končí směna a úklid je tentokrát na ní, opustil letadlo chvíli po posledních pasažérech. Jestli něco nepředpokládal, tak to byl fakt, že sotva vejde do haly, uvidí Marka se svým manželem, jak se vřele vítají. Neostýchali se jemně políbit a pevně obejmout před ostatními. To bylo trochu víc šoků na Matyáše za posledních několik hodin.

"Matyáši?"

Zvučný hlas ho probere. Otočí se a překvapeně zamrká. Dnes musely být erupce na slunci, jinak si to nedokáže vysvětlit. "Lawrenci? Ehm... dobrý den… ahoj." Usměje se na vysokého muže. Prohlédne si ho. Slušelo mu to jako vždy, když se potkali.

"Slyšel jsem, že jsi povýšil na delší lety." Usměje se na něj Lawrence a Matyáš si vzpomene na momenty, kdy byl z jeho úsměvu okouzlený. Do tváří se mu nahrne červeň.

"Já… ano. Právě jsme se vrátili z Los Angeles." Jak se mohl Lawrence dozvědět, že povýšil? Že by mu Kateřina něco řekla? To bylo možné.

"Tam jsem byl několikrát… vlastně už jsem byl na spoustě míst. Líbilo se?"

"Nebylo moc času potulovat se městem, ale co jsem měl možnost vidět tak ano… ano, líbilo se mi tam." Svíral madlo svého příručního zavazadla, dlaně se mu potily. Cítil, že se červená. Netušil, že se tu s Lawrencem potká. Vlastně si myslel, že už se nikdy neuvidí, když povýšil. Ale náhoda tomu asi tak chtěla, že se právě teď setkali. Připadlo mu, že je Lawrence hezčí a hezčí s každým setkáním.

"Určitě uvidíš ještě spoustu mnohem hezčích míst, ale každé má své kouzlo." Usměje se na něj Lawrence tím úsměvem, který nepoužíval často. V letadle vůbec, ale když byli s Matyášem na procházce, byl jako vyměněný.

Matyáš souhlasně přikývne. "To doufám taky."

"Budu muset jít, ale rád jsem tě potkal. Doufám, že to nebylo naše poslední setkání." Lawrencův pohled je něčím zvláštní. Matyáše ten lesk zaujme, ale jejich výměna pohledů netrvá dlouho. Lawrence se totiž natáhne pro své zavazadlo. "Ta uniforma ti sluší. Hezký den, Matyáši."

Stejně rychle jako přišel, tak i odešel a Matyášovi nezbylo nic jiného, než zase zírat. Jeho první dlouhé lety se nemohly vyvést lépe, ale to, co se dělo kolem. Zakroutí hlavou. Asi je jen unavený a mozek to nepobírá. Povzdychne si a vydá se raději pro svůj kufr. Měl by využít zasloužené volno naplno.

***

Doufal, že to, co se mu událo během dopoledne, bylo dost na celý den. Nechal se vysadit před domem, kde bydlel. Sice chvíli zvažoval, že se nechá odvézt do hotelu pro letecký personál, bylo to blíž k letišti, ale nakonec se rozhodl, že by se měl podívat, jak je na tom jeho byt. Dva volné dny se mu nepoštěstí mít tak často. V taxíku si jen převlékl sako za obyčejný svetr. Nechtěl budit příliš mnoho pozornosti. Odemkl si dveře vedoucí do bytu, kde nebyl několik měsíců. Cestou nikoho nepotkal, za to byl rád. Byt ho obejme svou atmosférou. Všechno bylo tak, jak zanechal při své odchodu.

Odloží kufr v chodbě a přejde do obývacího pokoje. Měl své bydlení jen spoře zařízené. Žádný zbytečný nábytek. Chlupatý koberec, pohodlné křeslo, malý stolek jako v japonské kultuře. Kuchyň a barový pult, který odděloval jednu místnost na dvě. Přejede dlaní po huňatém koberci, když se na něj usadí do tureckého sedu. Nedbá toho, že má na sobě stále oblekové kalhoty. Rozhlédne se kolem sebe a dojde mu jedna věc.

Chyběli mu lidé.

Tolik nezvyklá věc. On se lidem vyhýbal, pokud s nimi nemusel být. Ale nyní, když byl v tichém bytě, který měl jako malou jistotu, aby se měl kam vrátit, mu dojde, že to není ten domov, který by si představoval. Ale stačilo to, jako jistota.

Vzpomene si na Marka a vizitku, kterou mu dal. Zavrtí hlavou. Nechápal to. Stejně tak nechápal Lawrencův pohled. Dnes byl vůbec nějaký nechápavý. Trhne sebou, když se bytem rozezní zvuk telefonu. Mobil měl schovaný v příručním zavazadle. Zapnul ho až v taxíku a nechal nabíhat příchozí zprávy. Kdo mu co chtěl?