Život v oblacích - 9. Kapitola

Trochu to trvalo, ale je to tady. Nezapomeňte prosím hlasovat v anketě. Bavte se. :-)

Upozornění: kapitola bez bety a následného čtení.

9. Kapitola

---

Matyáš se s kufrem v ruce vydal zpět na letiště. Život stevarda se mu nejspíš začíná naplňovat v plných douškách. Žádné dva dny volna. Do práce jde už o šestnáct hodin dříve. Posádky si vyměnily lety. A zase poletí do LA. Pousměje se. Proč ne, nevadilo mu to. Obzvlášť, když bude mít v LA o jeden den volna navíc. Bude se moct podívat po městě. Proto si přibalil do kufru fotoaparát.

"Ahoj Maty, letíš taky?"

Matyáš se ohlédne za Mariiným hlasem. Pousměje se, přibrzdí, aby s ním mohla letuška srovnat krok. Na podpatcích se vedle jeho polobotek pohybovala přímo ukázkově. "Přece bych vás nenechal letět samotné. Kdo letí s námi?" Zeptá se konverzačně.

"Posádka do ekonomické třídy bude jiná. Tony má zase problémy, tak ho stáhli. Neptej se… je to jeho věc."

Matyáš přikývne, i když ho otázka svrběla na jazyku. Jenže to pokaždé, když se o Tonym Marie zmínila. "Můžu se tě na něco zeptat?" Třeba odpověď nedostane, ale za otázku nic nedá.

"Samozřejmě, ptej se." Usměje se na něj Marie.

"Jak je možné, že jsem se po zkušební době dostal rovnou do business třídy? Víš, vždycky jsem si myslel, že musíš projít ekonomickou třídu a trvá to spousty let, než se dostaneš někam výš." To ho mátlo. Doopravdy žil s tím, že na business třídu bude muset hodně tvrdě makat. S nejistým výsledkem.

"Jde spíš o to, jak tě hodnotí kontroloři. Zapadá do toho všechno… vystupování, chování, schopnosti… Podle mě splňuješ všechno na jedničku. Zatím jsi nezaváhal. Udrž si to." A věnuje mu úsměv, jaký u ní Matyáš ještě nikdy neviděl.

Ale s jejími slovy musí Matyáš souhlasit, šlo o vystupování. Ten zbytek mu vžene červeň do tváří. Taková pochvala se mu nedostane každý den. "Snažím se." Řekne jen. Ale je potěšený. Jestli udělal dojem tak rychle… nehodlal si to pokazit.

***

"Lawrenci?" vyhrkne překvapeně Matyáš, když si uvědomí, na koho se dívá. Kontroloval palubní lístky automaticky, když v tom se jeho pohled střetl s pronikavě zeleným. "Tedy… omlouvám se, dobrý den, vaše doklady, prosím." Vzpamatuje se ze svého překvapení a natáhne k muži svou ruku, aby si od něj vzal pas a palubní lístek.

Lawrence se proti němu pobaveně usměje. "Nečekal jsem, že budeš tak nadšený, když mě uvidíš."

Matyáš zrudne a raději sklopí pohled dokladům, které měl kontrolovat. "V pořádku. Poslední místo vpravo." Řekne automaticky, když si přečte číslo sedadla na palubním lístku.

Neujde mu, jak si ho Lawrence zkoumavě prohlédne. Asi čekal jinou reakci, ale Matyáš se v tu chvíli necítil příjemně. Byl to trapas, jak zareagoval, když ho uviděl. Měl by zůstávat profesionálem. Nadechne se a věnuje mu lehký úsměv. Na víc se nezmůže. A další pasažér už čekal. Lawrencovi to nejspíš dojde, protože si převezme své doklady a vydá se do útrob letadla.

Matyáš se od té chvíle cítí rozporuplně. Úplně si neuvědomuje, co to do něj vjelo. Na jednu stranu, proč ho tak potěšilo, že Lawrence letí s nimi. Na druhou právě proto, že reagoval tak, jak reagoval. Říkal mu přeci, že už v LA taky byl. Že záleží na tom, kam ho firma pošle. To bylo pochopitelné. Pokud měli pobočky po celém světě… mohlo jít i o školení, prezentaci… cokoliv. Proč to tedy Matyáše nutilo tak přemýšlet? Lawrence pro něj byl pořád jen pasažér letadla. Nebo ne? Byl přeci jedním z prvních pasažérů v letadle, které bylo Matyášovým prvním. A později se potkali zase… a pro něj se Lawrence stal takovým… článkem spjatým s jeho prací. Přál si přece, aby ho potkal, i když ho převeleli na jiné lety.

…

Matyáš proklouzl kolem závěsu do kabiny pasažérů, aby zkontroloval, zda mají všichni to, co chtějí. Většina lidí měla zavřené oči a ať už spali nebo jen odpočívali se zavřenýma očima, nikdo nevypadal, že by toužil po nějaké službě. Jen jeden pár očí se zvedne jeho směrem. Možná za to mohl závěs a náhlý příval světla, který do ztemnělé kabiny pustil. Ale nad tím přemýšlet nehodlá. Vydá se k Lawrencovi.

"Je všechno v pořádku? Můžu ti něco nabídnout?" Matyáš je pro jednou vděčný, že angličtina nerozlišuje vykání a tykání tak okatě jako čeština. To mu vyhovuje, protože by se cítil trapně. A toho snad už dnes bylo dost.

"Ne, díky, zkusím chvíli spát. Práci mám pro dnešek hotovou."

"Kdybys něco potřeboval, zavolej." Kývne Matyáš směrem k ovladači, kterým se dá přivolat personál. Potichu se vzdálí, překontroluje osazenstvo a zmizí zpátky za plentu.

Tohle bylo divné. Vlastně celý dnešní den nezačal vůbec dobře. A každý další kontakt s Lawrencem mu přišel trapnější. V tom smyslu, že to byl on, kdo trapně žvatlal o ničem, i když nemusel. Moc se nechápal. Odežene smyšlenky a posadí se na své místo.

Marie se přitom zvedne ze svého místa. "Odpočni si na chvíli, vezmu to za tebe." Usměje se na něj.

A Matyáš s radostí přijme. Nebyl unavený fyzicky, ale potřeboval si urovnat své myšlenky. Přehodí přes sebe deku, pohodlně se uvelebí a zavře oči. Třeba se mu na chvíli podaří usnout. Bylo by to nejlepší. Takové výkyvy v chování mu nedělaly dobře, když se snažil být nejlepším, aby měl vysoké hodnocení.

***

Matyáš se rozhlédne po letištním parkovišti, hledaje volný taxík. Měl dojem, že v Americe bylo taxíků vždy dostatek. Ale při takhle pozdním letu to nejspíš neplatilo. Vydá se k jednomu z posledních, které vidí. Mávne na taxikáře, že by měl zájem a taxík mu vyjede naproti. Pousměje se. Tak bude mít štěstí.

"Dobrý den, chtěl bych dovézt sem do hotelu." Podá muži lístek s adresou, a když muž kývne, že ho tam vezme, uleví se mu doopravdy. Kufr mu taxikář vezme, aby ho uložil do kufru vozidla a Matyáš se posadí na zadní sedadlo, křížem k řidiči.

"Matyáši, počkejte!"

Oslovený zvedne překvapeně pohled. Lawrence? Ale vždyť už přiletěli před nějakou dobou. Měl by být dávno pryč. "Lawrenci?" osloví ho zmateně.

"Jedete do hotelu pro letecký personál? Vím, kde to je a shodou okolností mám hotel kousek od vašeho. Nevadilo by vám, kdybych se s vámi svezl? Nějak se to tu vylidnilo." Rozhlédne se Lawrence kolem sebe, kde nebylo po taxíkách ani vidu. "Musel bych ještě nějakou dobu čekat." Řekne prosebně. Tomu pohledu nedokáže Matyáš odolat. Až ho samotného překvapuje, jak moc ho Lawrence ovlivňuje.

"No… pokud to nebude vadit taxikáři…" pokrčí Matyáš rameny. Proč ne. Nepotřeboval taxík jen pro sebe. "Ale co tady děláte? Přiletěli jsme před dobrou hodinou." Zeptá se zvědavě.

Lawrence s odpovědí nespěchá. Nejdřív se totiž otočí na taxikáře, který jejich rozhovoru mlčky přihlíží a nakonec kývne, že je vezme oba. Platit budou tak jako tak. A tak se Matyáš s Lawrencem ocitnou vedle sebe. Matyáše do nosu udeří vůně Lawrencova jemného parfému. Jako by byla mužovou součástí. "K tvojí otázce. Tady na letišti mají v kavárně výbornou kávu. Neodolal jsem, abych na ní nezašel. Kdo ví, kdy se sem zase dostanu tak, abych měl na kávu čas."

Na to nemá Matyáš co říct. Jen se pousměje. Taxík se mezitím konečně rozjede a on tak může z okýnka sledovat noční město. Snaží se nevnímat Lawrencovu vůni, ale uvědomuje si, jak obtížné to je. Ten muž jeho směrem vyzařoval zvláštní auru, jejíž chapadla si Matyáše k sobě polehoučku přitahovala. Moc tomu nerozuměl. Tedy… věděl, jak na tom se svojí orientací je, ale ani v nejdivočejších snech nedoufal, že by potkal někoho takhle působícího při práci. Ale… kdy tedy jindy? Jinde než v práci nyní nebyl.

A Lawrence… otočí se jeho směrem a prohlédne si jeho tvář z profilu. Ten muž byl zajímavý nejenom svým charismatem, ale i výrazem i vzhledem. Matyáš věděl o jeho paži, kterou příliš nepoužíval. Muselo se mu něco stát. Ale vypadalo to, že muže příliš neomezuje. Neměnilo to však nic na tom, jak sebevědomě muž působil, i když byl tichý a zbytečně na sebe neupozorňoval. A to Matyášovi imponovalo ještě víc.

Lawrence jako by vycítil jeho zkoumavý pohled, najednou se otočí jeho směrem. Na rtech lehký úsměv. "Kdy letíš zpátky?"

"Vlastně…" Matyáš se natáhne do své aktovky, ve které měl deník s rozpisem letů. Zahledí se mezi řádky do svých poznámek. "Vzhledem k té změně a předčasnému letu do LA… mám skoro dva dny volna. Což se nestane asi moc často. Chtěl bych se podívat po městě, když je ta možnost. Kdo ví, kdy se mi to povede." Usměje se.

"To je určitě šance, která se musí využít. Můžu doporučit vyzkoušet místo hotelové kuchyně nějakou místní. Obzvlášť snídaně. Člověk se potká s mnoha lidmi, které nemusí znát, aby si s nimi rozuměl, a ještě se u toho výborně nají. Snídaňové podniky jsou na každém rohu."

Matyáš přikývne. Jestli chtěl něco vyzkoušet, byla to pravá americká snídaně. Jenže teď ho napadla spíš jiná otázka. Čím se vlastně Lawrence živí? Kdyby se zeptal nahlas… byla by jeho otázka moc troufalá? Polkne ji. Nehodilo se to. Bylo to absolutně neslušné, ptát se, co Lawrence dělá, že takhle cestuje po světě. Podle vzhledu by ho tipoval na obchodníka nebo něco podobného.

Taxík se blíží k hotelu, který už Matyáš před pár dny poznal. Na to, že pořádně nespal už skoro dvacet čtyři hodin, se vůbec necítil unavený. Možná by na tu snídani mohl vyrazit hned.