DI - Kapitola 27

První kapitola od Adelaine, beta Klari.

Kapitola 27 - Lži, lži, lži

---

Why does it feel like night today?
Something in here's not right today.
Why am I so uptight today?
Paranoia's all I got left *


"Harry, co se s tebou děje? Hlava ti každou chvíli spadne do míchaných vajíček." Hermionin hlas vytrhl Harryho ze stavu otupělého bezvědomí těsně předtím, než se pomalu propadl do náruče spánku. Trhl hlavou vzhůru, otevřel oči a pokusil se zaměřit na svoji kamarádku sedící u stolu naproti němu.

"Nic," zamumlal. "Jen jsem toho moc nenaspal. Nic víc."

"Vypadáš jako někdo, kdo nespal alespoň měsíc," odpověděla Nebelvírka a pozorně si ho prohlédla.

Harry zavrtěl hlavou. "Jsem v pořádku, Hermiono, vážně. Nemusíš se o mě bát," pokusil se usmát, ale věděl, že to nevypadalo příliš přesvědčivě. Naštěstí Rona, který seděl hned vedle něj, zajímala daleko více snídaně než zdraví jeho nejlepšího kamaráda - zrovna si vychutnával druhou porci míchaných vajíček se slaninou. Harry byl v mnoha případech extrémně vděčný za kamarádovu slepotu a totální nedostatek představivosti, a dnešní ráno nebylo žádnou výjimkou. Hermiona ale byla problém. Zdálo se, že jejím nejoblíbenějším koníčkem je sledovat ho a strachovat se. S přehledem by vyhrála hlavní cenu v kategorii nejvíce všetečného studenta na škole. Doopravdy nepotřeboval její soucit a tendenci do všeho šťourat, a přestože věděl, že to myslí dobře, bylo to prostě často… rozčilující.

Pomalu toho všeho začínal mít dost. Chtěl jen, aby ho nechali na pokoji, aby měl čas přemýšlet. Měl na to sice celou neděli, ale ten den byl tak zaplněný povinnostmi, že mu nezbyl žádný čas na sebe. Ginny se ho bez ustání ptala, kdy dokončí úklid koupelen a dala si pokoj, až když jemně, přesto pevně odmítl její pomoc. Zamlčel, že je to převážně proto, že by je znovu mohl načapat Snape. Kdyby k tomu došlo, tak to by teprve vypuklo pravé peklo. Famfrpálový trénink trval skoro celý den vzhledem k nadcházejícímu zápasu proti Havraspáru a pak na něj čekala hromada domácích úloh na vypracování, než si na závěr dne musel vyslechnout hádku Rona s Hermionou. Teprve až v noci, když odešel do postele a zavřel oči, přišly k němu obrazy… a pak myšlenky. Myšlenky, které celý den číhaly v hloubi jeho mysli a teprve až pod záštitou noci vylezly ze svého úkrytu a zaútočily. Nenechaly ho spát. Mučily jej celou noc, nutily ho sebou házet a převracet se, třást se a skrývat tvář v polštáři. Strach byl silnější a Harryho přepadaly pochybnosti. Ústřižky slov, jež zaslechl; nesouvislé hrozby, které se začaly skládat dohromady; starosti, které odsunul, se po něm začaly natahovat a dotýkat se jej.

Bojím se, že by ti mohl ublížit. Je příliš blízko Voldemortovi. Nevíme, jestli je doopravdy na naší straně. Mám špatný pocit.

Pokusil se ta slova odehnat, ale byla už v jeho hlavě, a když se s nimi snažil cokoliv udělat, pouze nabírala na hlasitosti a jistotě.

Bojím se… že by tě mohl podvést, aby tě nakonec předal Voldemortovi. Proč by se o tebe najednou začal tak zajímat? Vždy tě nenáviděl. Co by tak najednou změnilo jeho postoj k tobě?

"Harry, kam ses to zase zatoulal myšlenkami?" prodral se opět Hermionin hlas skrz mlhu obklopující jeho mysl. Zmateně k ní vzhlédl.

"Co? Och. Nikam. Jen jsem se… zamyslel. Promiň," zamumlal, aniž by se jí podíval do očí.

"Ptala jsem se, jestli jsi četl poznámky na dějiny kouzel. Pro případ, že bys zapomněl, dneska píšeme test."

"Nezapomněl jsem. Přečetl jsem si poznámky," lhal.

"Cože?" Ron vyprskl jídlo z pusy zpět na talíř. "Dějiny kouzel? Proč jsi mi to nepřipomněla, Hermiono?"

Nebelvírka po něm hodila znechuceným pohledem.

"Říkala jsem ti o něm třikrát. Poprvé, když jsi vyprávěl poslední zápas kanonýrů Nevillovi, pak když jsi ho líčil Ginny a pak znovu, když ses ho pokoušel popsat Levanduli Brownové, která tě ale nechtěla poslouchat a rychle utekla."

Ron se zatvářil ublíženě.

"Víš, mohla sis vybrat lepší dobu…"

"Ano, jediný čas, kdy je možné ti něco říct, je při jídle. To proto o tom slyšíš až nyní. Hodně štěstí při testu," nepěkně se usmála, postavila se a hrdě odkráčela pryč.

Ron se podíval na Harryho.

"To je ale potměšilá opice. Udělala to schválně."

"Jo…" zamumlal Harry, ale stěží cokoliv slyšel. Jediná věc, na kterou myslel, byl jeho sen a Severusova vzdalující se záda.

Koutkem oka letmo pohlédl k učitelskému stolu a snažil se nebýt při tom příliš nápadný.

K čertu! Severus se na něj opět díval, jako kdyby vycítil Harryho myšlenky. Ale nebylo možné, aby v tom byl takhle dobrý, ne? Nevšiml si, že bylo něco špatně… zatím?

Harry rychle sklopil hlavu a vrátil se ke snídani.

Nešlo tu o to, že by Harry nechtěl spát. On opravdu chtěl, ale myšlenky nebyly to jediné, co na něj v noci útočilo. Obrazy byly daleko horší. Jen co zavřel oči, spatřil Voldemortovu tvář zkřivenou krutým úsměvem a jeho žluté zuby zbrocené Harryho krví. Viděl Snapea. Jak odchází. Jak ho opouští. Jak ho tam nechává.

Harry v tichosti potřásl hlavou a dal si záležet, aby si toho nikdo nevšiml, obzvláště Snape.

Mnohokrát se pokoušel sám sebe přesvědčit, že to byl pouze sen, ale čím usilovněji se snažil, tím víc věděl, že to není pravda.

Proč se mu zdálo o Voldemortovi a krvi už podruhé? Proč to bylo také podruhé, co se mu ve snech objevil Snape, který mu očividně neměl v úmyslu pomoci? A co bylo ještě horší, nyní to vypadalo, jako kdyby… Harry ztěžka polknul… jako kdyby ho Severus k Voldemortovi odvedl sám a pak prostě jednoduše odešel.

Bylo to varování? Nebo jen jeho podvědomý strach? Strach, že by Severus mohl být někým jiným, než kým předstírá, že je? Že tohle je jen jedna z jeho masek?

Zavřel oči a měl pocit, jako kdyby mu něco ostrého drtilo srdce. Přál si, aby se mu tenhle sen nikdy nezdál. Tak zoufale na něj chtěl zapomenout, nedovolit mu, aby přerval ty nitě, které se mu tak pracně podařilo natáhnout mezi ním a Severusem. Byly velice slabé a i ta nejslabší zátěž by je mohla poškodit. A teď…

Zhluboka si povzdechl a opět se pokusil ty myšlenky odehnat.

Věděl jednu věc - Hermiona mohla mít pravdu. Bude to muset zkontrolovat. Jinak se zblázní.

A dneska během trestu bude muset ukradnout malou dávku bezesného spánku, pokud chce spát. Už žádné další sny jako tenhle! Nikdy!

Ale jak to udělat, aby Severus nic neviděl a nezačal být podezíravý? Největší problém byl ten, že před ním nikdy nic nedokázal skrýt. Vždy měl dojem, že Snape věděl o všem. Protože pokud ne - proč na něj celou dobu zíral? Jeho upřený pohled jej zahříval na zátylku a dodával mu chuť zmizet, rozplynout se ve vzduchu.

Harry si protřel unavené oči a pokusil se potlačit zívnutí. Se zamumláním, že už nemá hlad, od sebe odstrčil zbytek snídaně a řekl Ronovi, že se s ním potká před učebnou. Druhý chlapec pouze přikývl, protože pusu měl příliš plnou.

Harry pomalu vešel do chodby, cestou se díval na podlahu. Zrovna byl vprostřed zívnutí, když za sebou uslyšel hlas:

"Pottere!"

Otočil se a spatřil přicházet profesorku McGonagallovou.

"Co se děje, paní profesorko?" zeptal se, když si všiml, jak vážně a intenzivně se na něj dívá.

"Pan ředitel by s vámi rád mluvil," promluvila, když se zastavila před ním.

"Ředitel?" zamrkal Harry. "Brumbál se už vrátil?"

"Profesor Brumbál, Pottere," napomenula jej učitelka. "Ano. A chce s vámi mluvit okamžitě."

"Teď?"

"Které části z 'chce s vámi mluvit okamžitě,' jste nerozuměl?"

Harry se cítil trochu otřesený. A nadto ho ještě začínala bolet hlava.

"Dobrá, půjdu tedy za ním," souhlasil a rozešel se směrem k ředitelově pracovně.

"Pottere!" zastavil ho okamžitě hlas McGonagallové.

"Ano, paní profesorko?" otočil se k ní.

"Nezapomněl jste na něco?"

Zamračil se. Chronická úvaha moc nepomáhala s rychlým přemýšlením.

"Usoplené karamelky," řekla učitelka. Harry na ni jen zíral.

"Co?"

McGonagallová protočila oči.

"Heslo, pane Pottere. A teď už rychle běžte," pobídla ho. "A dnes jděte spát dřív."

Harry přikývl a pokračoval dál chodbou.

K čertu! Pokud si i ona všimla, že se s ním něco děje, pak si to s největší pravděpodobností uvědomí i Severus.

K čertu!

A co od něj Brumbál chtěl? Přihodilo se během jeho cesty něco nečekaného? Objevil něco, u čeho cítil nutkání to Harrymu sdělit neprodleně? Důvodů mohlo být několik. Každopádně se Harry velice rád dozví, jak válka pokračuje.

Když vstoupil do kanceláře, ředitel seděl ve svém křesle. Vypadal daleko unaveněji, než když odcházel. Tmavé kruhy pod podivně vybledlýma očima měl větší a tvář pokrytou sítí hlubokých vrásek.

"Vítej, Harry," pozdravil. Hlas měl strhaný a chraplavý, jako kdyby přišel o veškerou životní energii. "Posaď se."

Chlapec poslechl a netrpělivě čekal. Brumbál se v křesle zaklonil a hodil po něm vážným pohledem.

"Jak se máš, Harry?"

Kluk vytřeštil oči.

"Ehm… vážně dobře, pane profesore."

"Nevypadáš dobře."

'Stejně jako vy,' pomyslel si, ale nahlas to neřekl.

"Hodně jsem se učil."

Ředitel zamyšleně pokýval hlavou.

"Jak sis nejspíš všiml, můj výlet se mírně protáhl. Doufám, že se během mé absence nevyskytly žádné… neobvyklé situace. Nic, o čem bych měl vědět, Harry?" muž se na něj díval skrze brýle.

Nebelvír zavrtěl hlavou.

"Ne, vše je v pořádku, pane profesore. Nevyskytly se žádné… neobvyklé situace."

"Jsi si jistý, Harry? Nevšiml sis, že by tě někdo sledoval? Nikdo ti nepokládal otázky o mém výletu? Nikdo se o tebe zčista jasna nezačal zajímat?"

Harry si skousl ret, když se mu v hlavě rozezněla ozvěna Hermioniných slov, ale přesto znovu zavrtěl hlavou.

"Ne. Proč se ptáte, pane?"

"Hmm…" Brumbál se zadíval na ohniště, ve kterém tiše plápolal a praskal oheň. Zdál se ponořený do myšlenek. "Pamatuješ si, jak jsem se s tebou podělil o své obavy ohledně špeha ve tvé blízkosti v Bradavicích?" Harry přikývl. "No, tak nyní jsem si tím skoro jistý." Nebelvírovy oči se rozšířily. "Nejspíš se ptáš, kde jsem celou tu dobu byl, ale chápeš, můj chlapče… nemůžu to nikomu říct, protože stále nevím, jak…" stín žalu a bolesti mu přeťal tvář.

"Profesore?"

Brumbál otočil hlavu a podíval se na Harryho vybledlýma, zastřenýma očima.

"… Voldemort ví skoro o všech našich tazích. Opět byl jeden krok před námi, a proto…" ředitel na chvíli zavřel oči a povzdechl si. "… jsme ztratili jednoho z našich nejvíce ceněných a nejzkušenějších… přátel."

Harrymu se náhle rozšířily oči a srdce mu vyskočilo do krku.

"Kdo zemřel?"

Brumbál si znovu povzdechl. Zdál se ještě unavenější než před chvílí.

"Alastor Moody."

"Och…" Harry nedokázal nic říct. Ty novinky ho šokovaly. Moody byl koneckonců ten nejlepší. Jak se mohlo stát, že zemřel? Kdokoliv, jen on ne.

"A Emelína Vanceová a Hestia Jonesová byly vážně zraněny. V tuto chvíli jsou u svatého Munga. Podařilo se nám chytit dva Smrtijedy, ale než jsme se od nich stačili cokoliv dozvědět, spáchali sebevraždu."

"Och," zopakoval Harry, ale zjistil, že to bylo příliš málo, tak dodal: "Mohu něco udělat, pane profesore? Možná bych byl schopný vám pomoci v…"

"Ne, Harry. Tvé místo je v Bradavicích. Je to nebezpečné. Musíš dokončit školu a vyučit se v tolika odvětvích, než…"

"Ale já jsem už bojoval," skočil mu do řeči. Zdálo se mu, že se k němu Brumbál stále chová jako k dítěti. "Už od prvního ročníku, když…"

"Ne," přerušil ho ředitel ostře. "Přežil jsi, protože jsi měl veliké štěstí. Jsi pro nás příliš cenný. Musíš se toho tolik naučit, než se budeš moci postavit někomu v boji."

"Ale nemůžu jen nečinně sedět, zatímco tolik lidí umírá!" zvedl Harry hlas, jak se rozčílil nad Brumbálovým přístupem.

Muž sklonil hlavu a podíval se na něj přes brýle.

"Harry… všichni, co bojují v této válce, to nedělají jen proto, aby porazili Voldemorta a jeho následovníky. Dělají to také proto, aby ochránili tebe. Ty jsi… tak říkajíc… ultimátní zbraň. Někteří lidé… se vzdali svého života, aby tvůj zůstal zachován, takže proto respektuj jejich oběť a studuj co nejpilněji můžeš."

Harry zaskřípal zuby. Neměl rád tenhle tón. Nelíbila se mu ta slova. Proč všichni rozhodovali za něj? Proč to nemohl udělat svým vlastním způsobem? Proč musel stále sedět v povzdálí a sledovat, jak…

"Nesouhlasím," protáhl. "Vůbec nesouhlasím. Chci bojovat. Okamžitě. A pokud je tak důležité, abych byl vytrénovaný, proč mě nikdo nechce učit to, co je vážně důležité? Dozvídám se o zbytečných kytkách, kouzelnických válkách, hvězdách a o tom, jak číst čajové lístky. Proč mě nikdo neučí nic užitečného? Něco, co by mně skutečně pomohlo vyhrát? Nebo alespoň to, jak se nenechat zabít."

Brumbál se na něj beze slova díval. Harry cítil, jak mu srdce bije velice rychle a jak se mu ruce chvějí.

"Co tím myslíš, Harry?" zeptal se muž jemně.

"Černou magii!" vykřikl a sevřel ruce do pěstí. "Myslím tím černou magii. Kouzla, která dokážou Smrtijedy zničit, nejen omráčit. Kletby, před kterými se nemůžou zaštítit. Pokud mám porazit Voldemorta, musím bojovat tak, jak bojuje on! Musím vědět, jak…" najednou se zastavil, když si uvědomil, co říká. Ostrá bolest mu protknula srdce. Shlédl na podlahu, než slabě pokračoval.

"… používat kletby, které se nepromíjejí…"

Po pár minutách ticha naplněného jen jeho těžkým dechem a tichým praskáním ohně uslyšel Harry zavrzání Brumbálova křesla. Viděl, že ředitel vstal a přešel k ohništi; ruce měl spojené za zády a zíral na portrét visící nad ním.

"Neobviňuji tě, že máš podobné myšlenky, Harry," pravil po chvíli. "Také jsem si to myslel, když jsem byl ve tvém věku… myslel jsem si, že je to jediný způsob, jediná cesta… že můžeš nepřítele porazit jen jeho vlastními zbraněmi. Jak jsem se mýlil… Byla to tvá matka, která mě přiměla si to uvědomit," Harry ucítil bodnutí v srdci. Skousl si ret. "Přiměla mě uvědomit si, že největší zbraň, jakou máme… je láska. Jen láskou můžeš bojovat proti tomu největšímu zlu. Jen láska nás může zachránit. Protože je to zbraň, kterou náš nepřítel nemá a nikdy mít nebude," Brumbál se otočil k Harrymu, který stále seděl na svém místě, a smutně se na něj usmál. "Žádám tě, abys pečlivě uvažoval o mých slovech. A až budeš mít pocit, že přesně víš, jakou cestou se chceš ubírat… nebudu ti bránit. Tohle je tvá volba. Dělej to, co si nejvíc přeješ," Harry cítil, jak mu po kůži přebíhá chlad. Zachvěl se a přikývl. "Teď můžeš jít. Nebudu tě zdržovat. Máš hodiny."

Nebelvír znovu přikývl. Měl podivný pocit, že bylo řečeno mnohem víc, než co ústa vyslovila. Jako kdyby za těmi slovy bylo skryto cosi jiného.

Vstal a přešel ke dveřím.

"Ještě jedna věc," zastavil jej ředitelův hlas. Znovu se k němu obrátil. "Dávej na sebe pozor, můj chlapče."

"Dobrá," přislíbil Harry tiše. "Nashledanou, pane profesore."

Brumbál pokýval hlavou a ohlédl se zpět k ohništi. Harry se při odchodu podíval na portrét, na který hleděl ředitel. Na tom obraze byl mladý světlovlasý muž se širokým úsměvem. Rozhodně vyčníval mezi všemi těmi šedovlasými a šedovousými bradavickými řediteli, jejichž portréty pokrývaly zdi místnosti. Harry netušil, kdo tento chlapec je a vážně ani neměl čas nad tím přemýšlet. Brumbálova slova mu probíhala myslí. Cítil se zmateně. Nedokázal jasně přemýšlet. Zastavil se a potřásl hlavou, měl pocit, že má závrať. Opřel se o zeď, zavřel oči a povzdechl si.

Dvě cesty… Tohle nebyla snadná volba.

Ale… neučinil tu volbu již před dlouhou dobou?

***

Harry prospal skoro každou hodinu. Naprosto pokazil test na dějinách kouzel, ale zbytek lekce strávil tím, že pečlivě zapisoval každé slovo, které Binns řekl, jen aby zůstal vzhůru a nedopřál bolestivým myšlenkám jej napadnout. Poprvé ve svém životě měl z hodiny víc zápisků než Hermiona.

Lektvary se neúprosně blížily a Harry se jich nikdy předtím nebál tolik, jako nyní. Hlava ho bolela ještě víc než ráno. Oči se mu zavíraly a svaly měl ztěžklé a zatuhlé, jako kdyby byly ze železa. Nadto všechno byl pronásledován vzpomínkami na sen, obrazy z něj a nechtěnými myšlenkami. Věděl, že v současném stavu nebude schopen uvařit nic slušného. Bude muset být opatrný, aby mu kotlík nevybuchl do obličeje a také aby Severus nic nepoznal - ačkoliv pochyboval, že to druhé se mu podaří.

Začátek hodiny byl docela slibný. Harry se snažil chovat normálně, když Snape vešel do třídy a pustil se do kritiky Nebelvírských. Což v překladu znamenalo, že se snažil tomu nevěnovat pozornost a přikyvoval Ronovu tichému mumlání. Učitel jim zadal práci a posadil se za stůl, aby sledoval jejich pokroky. Když se mu oči zastavily na Harrym, chlapec zadržel dech a cítil pod kůží štiplavé bodání. Aby utišil hlasitý tlukot svého srdce, začal drtit a krájet broučí krovky, ale nedokázal odolat a oči se mu tu a tam zatoulaly k černé postavě. Občas se jejich pohledy střetly, a když se tak stalo, Harry sklopil hlavu a snažil se nevzpomínat na Snapeova vzdalující se záda, propadání se do temnoty a Voldemortův hrozný úsměv.

Kvůli únavě a myšlenkám, co mu zaplňovaly hlavu, skoro přidal do lektvaru jed kobry, namísto štíra, což by vedlo k obrovské explozi. Naštěstí si toho Hermiona všimla včas a na poslední chvíli jej zastavila. Snažila se mu šeptem nadávat, což muselo vytvářet poněkud komický obraz.

Harry přidal trochu drcené kůže chameleona, což byla nejdůležitější přísada do lektvaru neviditelnosti, a pak na deset minut nechal směs být. Musel se nechat hřát na mírném ohni, dokud nezmění barvu na intenzivní oranžovou. Podíval se do té olejové, bublající tekutiny a cítil, jak mu víčka těžknou a hlava se mu mění v kámen, jenž se jen velice těžko dal udržet na krku. Obraz před jeho očima se začal rozmazávat, barvy potemněly, světla se změnila v jasné, rozmazané body. Oči se mu bezděčně zavíraly.

Náhle ucítil ve své kapse horko. Zmateně otevřel oči a rozhlédl se kolem, jelikož nevěděl, kde je a ani co se děje. Barva lektvaru již dávno ztratila intenzivní oranžovou barvu a nyní se blížila nebezpečně explozivní červené. Na povrchu se skvěla obrovská, chvějící se bublina, která každou chvíli hrozila vybuchnout…

Harry se naklonil nad kotlík a rychle ztlumil oheň. Bublina opadla. Hoch si úlevně povzdechl a rozhlédl se po místnosti. Hermiona byla ve skladišti a Ron zápasil s naběračkou, která se mu zasekla v hustém želé, jež mělo být jeho lektvarem.

Skvělé, skoro usnul přímo nad kotlíkem… ale něco ho vzbudilo. Co to bylo?

Harry náhle znovu v kapse ucítil teplo. Srdce mu začalo bít silněji. Diskrétně vytáhl zelený zářící kámen a snadno si přečetl slova, jež prudce svítila:

Vzbuď se, pitomče! Kotlík ti každou chvíli vybuchne!

Rychle vrátil kámen zpět do kapsy a ztěžka polknul. Podíval se na Severuse a pokýval hlavou v tichém poděkování. Muž na něj hleděl silně znepokojeně a Harrymu se to vůbec nelíbilo. Tudíž rychle hlavu zase sklopil, proklel svůj zběsilý srdeční tep a podíval se na svůj stůl.

'On to ví!' byla jediná myšlenka v jeho hlavě. 'Došlo mu, že se něco děje.'

Musel zůstat klidný. Musel předstírat, že je všechno v pořádku. Možná se Snape o něj jen… bál?

Harry náhle ucítil to vzrůstající teplo znovu. Zaváhal.

Proč se tolik bál tohoto muže? Koneckonců, byl to jen sen. Koneckonců Severus byl… byl…

Zavřel oči a zhluboka se nadechl, než sáhl do své kapsy a podíval se na kámen. V jeho hlubinách viděl jasný nápis:

Co se s tebou děje?

Harry cítil, jak mu srdce skočilo do krku. Sevřel šperk v ruce a poslal rychlou odpověď:

Nic. Promiň. Už se to nebude opakovat.

Harry hodil rychlým, kradmým pohledem po učiteli lektvarů, který zúžil oči a podíval se na něj s tou stejnou hlubokou starostí. Zdálo se, že mu Snape nevěřil. Nebylo to překvapivé. Nebelvír sám by si nevěřil. Cítil se nervózní a zmatený. A nejspíš stejně tak i vypadal.

Pokusil se vše nějak vyřešit, ale jaksi to nefungovalo.

Možná Hermiona měla pravdu? Možná Snape vážně byl na Voldemortově straně? Možná byl špionem a začal se o něj zajímat jen proto, aby jej mohl přivést svému Pánovi?

Ne, to nebylo možné. Severus by to už mohl udělat - například by na něj mohl použít kletbu Imperius nebo kouzlo zmatení. Ne, muselo v tom být něco jiného.

Přeci jen Severusovi na něm záleželo… viděl mu to na očích, když spolu měli sex. Viděl, jak toho muže ovlivňoval…

Ale je to Snape. Sám tvrdil, že dokáže dobře hrát. Že dokáže svoji mysl donutit udělat cokoliv…

Ne, nebyla to pravda! Nemohla to být hra!

Harry si protřel unavené oči a podíval se na svůj naprosto zpackaný lektvar.

Bylo to vše k ničemu.

Sevřel pěsti a skousl si ret, bojoval proti čemusi temnému a nepříjemnému, něčemu, co kolem jeho srdce obtočilo chladné pavučiny.

Byla to všechno… pravda? Nebo jen krutá lež?

Hořce se pro sebe usmál. Nebyl schopný se podívat na Snapea, který zrovna oznamoval konec hodiny, procházel kolem učebny a kontroloval výsledky studentských prací.

Bylo to naplánované už od samého počátku? Byl jen využíván, aby Snape mohl dosáhnout nějakého neznámého cíle?

Slyšel, jak Snape slovně napadá Nevilla za pokažený lektvar, ale jemu to v tuto chvíli bylo jedno.

Proč za ním přišel do toho přístěnku? Proč dělal to, co dělal? Proč byl tak… zlý? Pokud by vážně chtěl, pokud by mu na tom doopravdy záleželo…

Slyšel Snapea, jak plísní Rona. Jeho tichý, ostrý hlas, který jej vždy dovedl až k hranici vypěnění… Ucítil chvění v žaludku a v bezmocném vzteku zavřel oči.

Proč dovoloval, aby se tohle dělo? Proč ho nechával…

Na Harryho rameno dopadl stín. Klouby na ruce mu zbělely od toho, jak pevně svíral míchátko, a když vzhlédl a střetl se s černým pohledem, neproniknutelnýma očima, které se zúžily a na okamžik jakoby prozkoumávaly jeho duši, Harry věděl, že by jim dovolil proniknout absolutně vším…

Proč?

Snape se přesunul dál bez jediného komentáře. A přitom viděl, jak Harry zničil svůj lektvar. Cítil ten překvapený pohled svých přátel, ale nevěnoval jim žádnou pozornost.

Vznášel se ve vzduchoprázdnu a v tom tichu v uších slyšel jenom jedno slovo:

Proč?

Jakmile zvonek zazvonil, Harry si rychle sbalil, ignoroval své přátele a teplo, které cítil v kapse, a utekl z učebny.

***

Harry si znovu opláchl obličej studenou vodou a podíval se na svůj odraz do zrcadla. Vypadal, jako kdyby nespal týden. Červené propadlé oči a bledá pleť každému prozradí, že něco není v pořádku.

Snapeovi řekne, že se prostě jen celou noc učil, aby dohnal látku.

Potřeboval dávku bezesného spánku. Měl plán. Riskantní, ale byl lepší, než o lektvar žádat Severuse. Muž by měl otázky a dokázal je pokládat takovým způsobem, že vždy dostal upřímnou odpověď.

Harry se podíval na zprávu v kameni, která již začínala blednout:

Myslíš si, že mi můžeš lhát?

Hoch se znovu zadíval do zrcadla.

Jen musí mít na paměti, že se ničeho nesmí napít. Nesmí zapomenout. A také… ne, později. Stejně neměl ani ponětí, jak by to mohl dokázat. Bude muset požádat někoho o pomoc, možná Lenku?

Zavřel oči a zhluboka dýchal, bojoval při tom s únavou.

Ano, byl to dobrý plán.

Musel být vzhledem k tomu, že neměl jiný.

***

S divoce bušícím srdcem mířil Harry ke dveřím Snapeova kabinetu. Kolem něj rychle prošlo několik studentů prvního ročníku ze Zmijozelu. Harry, jenž si v hlavě opakoval svůj plán, zvedl ruku a dotkl se dveří, které se okamžitě otevřely.

Vklouzl dovnitř, vytáhl hůlku a zamumlal kouzlo:

"Accio lektvar bezesného spánku."

Nic se nestalo. Harry si tiše zaklel pod vousy, pak se rozhlédl kolem místnosti plné lahviček a sklenic.

Snape nejspíš očaroval všechny své lektvary, aby zabránil komukoliv si je přivolat. Jinak by je každý student snadno dokázal ukrást. Zpropadený spořivý Snape!

Koneckonců musí to být tady. Severus byl vždy připravený poskytnout jakýkoliv lektvar. Harry se po špičkách přiblížil k poličkám a začal je prohledávat. Srdce samou úzkostí cítil skoro až v krku. Koutkem oka sledoval dveře vedoucí do osobních komnat Mistra lektvarů.

Měl jen málo času. Příliš málo.

Názvy se mu začaly rozpíjet před očima.

Odvar z krve mangusty, deratizační lektvar, lektvar ohnivého dechu, zahřívací lektvar…

Tady to je!

Harry popadl malou lahvičku a prázdnou fiólu, co dostal od Snapea, postavil na její místo. Urychleně lektvar schoval do kapsy ke své hůlce a otočil se.

V tu samou chvíli se dveře do Snapeových komnat otevřely a v nich se objevil jeho učitel. Prudce zúžil oči, když spatřil Nebelvíra stát u zdi. Harrymu na těle vyrazil studený pot.

"Co tam hledáš, Pottere?" zavrčel muž a podezřívavýma očima si jej měřil.

"N-nic," zašeptal a cítil, jak se mu chvějí ruce. Rychle si je schoval za záda. "Přišel jsem na trest a…" mysli! Mysli! "… rozvázala se mi tkanička, takže jsem se zastavil, abych si ji zavázal."

Snapeova obočí se pozvedla.

"A to je důvod, proč ses rozhodl obejít můj stůl?"

"Ne…" Harry měl pocit, jako kdyby se jeho mysl měla tou námahou zavařit. "Když jsem se sklonil, uviděl jsem myš a chtěl jsem… ehm…"

"Ji chytit?" dokončil Severus, z jehož hlasu odkapával posměch.

"Ano, ale utekla pod poličky a já… nepodařilo se mi to," zašeptal s vědomím, že prohrál.

"To je vážně velice zajímavé," prohlásil muž. "Netušil jsem, že tvým posláním je lovit myši, Pottere. A proto by sis nejspíš mohl vyměnit tělo s paní Norrisovou? Ta by rozhodně dokázala lhát přesvědčivěji než ty," zakončil, každé slovo měnil v rampouch. "A teď mi dej to, co jsi ukradl."

"Já… já…" zachraptěl Harry. Cítil, jak se mu ztrácí země pod nohama.

Snape natáhl ruku.

"Nenuť mě tě prohledat," zavrčel se zamračením.

Harry si skousl ret.

Vše bylo k ničemu.

Přešel ke Snapeovi, vytáhl lektvar z kapsy a beze slova mu ho podal. Snape se podíval na směs a na chvíli mu tvář zbledla a oči se rozšířily. Přesto se rychle vzchopil. Podíval se na Harryho a rozčileně zasyčel:

"Proč jsi mě o něj nepožádal, Pottere?"

Harry měl dojem, že se slova změnila na raketové střely a že v nich bylo daleko víc hněvu, než se na první pohled zdálo. Hněvu a… něčeho dalšího, co Harry měl obtíže popsat. Ta slova jej zasáhla a bodla jej přímo do duše.

Pochopil. Byl v tom pocit křivdy. Strach. Nejistota.

Nebo něco takového. Nebo vše z toho.

"Já…" začal vysvětlovat. "Nechtěl jsem tě obtěžovat. Vzal jsem ten lektvar, abys…" nekladl otázky, dokončil si v duchu, ale nahlas dokončil: "…neměl strach."

"Jak je to od tebe pozorné," odfrkl si Severus a zabodl do něj pronikavý pohled. "A nemá to nic společného s tím, že vypadáš jako šílenec? A nejspíš jsi měl další sen, na který bys chtěl zapomenout?"

Harry cítil, jak mu mráz přejíždí po zádech.

"Já… chci říct…" vykoktal. "Měl jsem sen, ve kterém mě honila horda pavouků. Strašně se jich bojím. A to je důvod, proč jsem si ho chtěl vzít."

"Vážně?" jedno ze Snapeových obočí se zvedlo. "Pavouci? Nebo možná i… myši?"

Harry si skousl ret.

"Věděl jsem, že pokud ti to řeknu, budeš se mi smát," prohlásil Nebelvír a zadíval se mužovi přímo do očí. "A to je důvod, proč jsem tě do toho nechtěl zatahovat. A teď, mohl bys mi dát ten lektvar?"

Severus zúžil oči. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. Po chvíli se jeho tvář zjemnila a objevil se na ní křivý úsměv.

"Dobrá. Tentokrát ti prominu, Pottere. Ale pokud tě ještě někdy přistihnu, jak slídíš v mém kabinetu, hořce to olituješ. Příště se mě zeptáš, pokud budeš cokoliv potřebovat," rozkázal a podal mu lahvičku s lektvarem.

Harry nedokázal uvěřit vlastnímu štěstí.

Dokázal to! Doopravdy to dokázal!

Neočekával, že to půjde tak hladce. Koneckonců Snape nenáviděl, když se někdo pokusil z jeho inventáře cokoliv ukrást. Ale možná byl Harry lepším lhářem, než za jakého se považoval?

"Děkuji ti," zamumlal potichu s neuvěřitelnou úlevou.

Snape ustoupil a nechal jej projít. Harry vstoupil do mužových komnat jako první. Zaslechl cvaknutí zaklapnutých dveří a v tu samou chvíli ucítil ruku na svém krku. Silné zatáhnutí dozadu jej skoro shodilo na zem. Praštil sebou o dveře a Snape mu sevřel ruku na košili, čímž jej přitáhl k sobě. Přiblížil tvář, která žhnula vzteky, přímo k Harryho vyděšené.

Chlapec se zadíval přímo na hůlku namířenou na jeho čelo. Nemohl dýchat… pak zaslechl zašeptaná slova:

"Legilimens Evocis."

A vše ztmavlo.

Cítil něčí přítomnost, ale nedokázal ji lokalizovat. Měl pocit, jako kdyby se vznášel v prázdnu a všude kolem sebe slyšel jen ozvěny svých vlastních slov. Ne, nebyla to slova, jen myšlenky.

Podíval se na stranu. Hned vedle něj se ve vzduchu objevilo okno. Nechtěl to vidět, ale nedokázal odolat. Cosi jej nutilo.

Podíval se.

Viděl sám sebe. Snape ho tiskl ke zdi. Viděl Snapea měnit se do Voldemorta. Viděl muže odejít pryč. Slyšel svůj vlastní pronikavý křik:

"Severusi! Nenechávej mě tady!"

Měl pocit, jako kdyby jeho srdce zaplavila ledová vlna hrůzy. Přesně jako v tom snu. Nedokázal se pohnout. Stál a díval se sám na sebe, jak je vězněn Voldemortem, a chtěl řvát, stejně jako tehdy, ale nemohl otevřít pusu. Skrz mlhu strachu, ucítil jiný pocit - překvapení a úzkost. Ale tyto city nepatřily jemu. Patřily někomu, kdo se nacházel poblíž.

Pokusil se zavřít oči a zakrýt si uši, ale nemohl. Měl pocit, jako kdyby jej ovládala jakási cizí síla, proti které nešlo bojovat.

Okno se vzdálilo. Objevily se zvuky. Jeho vlastní hlas. Jeho vlastní myšlenky. Všude. Čím dál tím hlasitější.

Nevěřím… potřebuju zkontrolovat… nemůže mít podezření… Voldemortův špion… jeho náhlý zájem… měla pravdu… ví to… zradí… dovede k Voldemortovi… musím něco udělat… nemožné… co se děje?... proč?... proč?... pr…

Ozvěny se začaly ztrácet.

Harry byl vtažený do emocí. Do cizích emocí. Překvapení a strach. Cítil to tak jasně… Šok a znepokojení tak silné, že byly téměř hmatatelné… Ale někde mimo něj.

Pak ucítil něco jiného. Odhodlání. Cílevědomost. Bolest.

Cosi mu v hlavě explodovalo. Znovu se před ním objevilo okno. Viděl sám sebe - utíkal před pavouky jako tehdy ve druhém ročníku. Honili ho a on neměl hůlku. Běžel a běžel, ale oni se stále přibližovali. Brzy jej chytí! Chtěl křičet, ale nemohl. Měl pocit, že mu něco důležitého uniká, něco, o čem zrovna nedávno přemýšlel, ale už si nedokázal vybavit, co to bylo. Zůstal jen strach. A rychle se blížící pavouci. Ve chvíli, kdy jej skoro dohnali, okno znovu zmizelo v dáli a temnotu kolem něj náhle zaplavilo světlo.

Zamrkal a podíval se do černých očí, které na něj upřeně zíraly.

Planuly.

"Co se to…" začal se ptát, ale otázku nedokončil, protože Severus od něj znenadání odstoupil a táhl ho směrem ke dveřím.

Harry měl pocit, že se něco stalo, ale nevěděl co. Pamatoval si, že šel ke Snapeovi na trest a že mu chtěl ukrást bezesný spánek, protože se mu zdála ošklivá noční můra o pavoucích, jež ho honily. Přesto to bylo divné, protože on se nikdy předtím pavouků nebál… vše ostatní bylo rozmazané.

Ohlédl se na muže a na jeho tváři spatřil neobvyklou podrážděnost. Ústa měl sevřená do úzké linky, všechny mimické svaly napjaté a v očích mu zuřila divoká bouře. Ale než měl čas Harry promluvit, položit otázku, byl vystrčen ze dveří, protáhnut kabinetem a vhozen do chodby.

Jakmile znovu nabral rovnováhu, zadíval se na Snapea s naprostým překvapením, ale jediné vysvětlení, kterého se mu dostalo, byla slova pronesená třesoucím se hlasem:

"Říkal jsem, že mám práci, Pottere. Váš trest si dneska neodpykáte."

Dveře pracovny se zabouchly s hlasitou ránou.

Harry stál v chodbě a pokusil se porozumět tomu, co se právě přihodilo. Cítil se naprosto zmateně a v hlavě mu bolestně tepalo.

Snape ho znova bezdůvodně vyhodil. Stačilo by říct, že je zaneprázdněný a že Harry musí odejít. On jen chtěl získat lektvar proti těm nočním můrám. Pavouci, jež ho pronásledovali, nebyl zrovna příjemný sen.

Z kapsy vytáhl lahvičku lektvaru a zamyšleně se na ni zahleděl.

Cítil se vážně unaveně. Nejspíš by měl prostě jít do postele.


* "Papercut" by Linkin Park