Mezi dvěma světy - Část osmá

Mezi dvěma světy

Část osmá

---

Damián mrká na muže před sebou. Pořád trochu věří, že se stane něco, co ho vytrhne z tohohle snu, ale čím déle to trvá, tím více je jasné, že se nic z toho nestane. A muž s křídly před ním mu to nehodlá vyvracet. Stojí tam a propaluje ho andělskýma očima. Zvláštně zbarvenýma andělskýma očima. Sklouzne pohledem po celé jeho postavě. Byl to muž z masa a kostí nebo to byla jen iluze? Natáhl by ruku, aby se dotkl, ale neodváží se. Má strach, že by se muž s křídly rozplynul, kdyby se o to pokusil. Na anděla se asi sahat nesmí, ne?

Netuší, kolik času uběhne, než mezi nimi prolomí ticho. Ale jako by tušil, že se Damiánův mozek začínal vzpamatovávat a tak přihodil další polínko, aby oheň nedohořel.

"Jsem Midael, Damiáne. Strážce andělské brány. A něco jsem ti přinesl." Pousměje se. Vytáhne odnikud andělskou knihu a k ní přidá tu lidskou. "Přečti si to, prosím. Když nebudeš něčemu rozumět, stačí mě zavolat. Uslyším tě. Kdykoliv a kdekoliv. Pro mě čas nehraje roli, je to jen lidský relativní pojem."

"Moment… jak můžu vědět, že si ze mě neutahuješ? Já tomu… prostě nevěřím." Zavrtí Damián odmítavě hlavou, ale nespouští z něj oči. Má pocit, že… vážně si připadá jako by byl něčím sjetý. Takhle by přece normální člověk nepůsobil, že ne? Ty zářivé duhovky, bílá křídla. Aura, poletující kolem něj. Teplo a záře... Muselo by to stát fůru peněz a času, než by něco takového nainstalovali. A kdo by něco takového dělal kvůli němu?

"Je pro tebe příliš těžké uvěřit?" Midael se rozhlédne kolem nich. Věděl o něčem, nebo spíše o někom, kdo by možná mohl pomoci. "Když se podíváš k rybníku, uvidíš dalšího z mého lidu." Cítil jeho auru na míle daleko. I jeho žal. Ale o tom bude přemýšlet později. Teď tu musel vyřešit velmi důležitou záležitost.

Damián se na Midaela nevěřícně podívá, ale nedá mu to, aby se neotočil. Zalapá po dechu. Stojí tam dva muži nejspíš v jeho věku. Proč si jich nevšiml, když přicházeli? Byli tam vůbec? Nebo byl příliš unesený faktem, že se kolem něj dělo cosi zvláštního? Chtěl tomu přijít na kloub co nejdřív, aby se mohl od srdce zasmát a život půjde normálně dál.

Takhle na dálku může jen těžko odhadovat jestli se spolu baví nebo ne, ale vzhledem k postoji… nejspíš mluvili. Kdyby neměl jeden z nich černá křídla a nezářil do stran, myslel by si, že je to normální pár. Midael mluví dál, ale Damián ho poslouchá jen částí svého sluchu.

"Nadanniel je padlý anděl, proto má křídla černá. V trestu byl vyhnán z Pevnosti, aby zpytoval své svědomí. Je dítětem světla, takzvaný světlonoš."

Ti dva na sebe upřeně hleděli. Zdálo se, že se o něčem baví. "Tohle není možné. Prostě si ze mě jen střílíte." Zavrtí Damián hlavou, ale kniha, kterou před malou chvílí převzal od anděla, jej pálí v ruce. Pohlédne na ni. Vždyť nic takového neexistovalo. Byly to jen příběhy. Nic víc.

Až na ty hmatatelné důkazy.

Otevře knihu na první stranu. Ozdobné písmo psané zlatým inkoustem nemůže být z téhle planety ani dimenze. Ale slovům rozuměl. To bylo normální? Měli andělé stejný jazyk jako oni? To asi ne? A nad čím to vlastně přemýšlí, když v to nechce věřit. Na takový zážitek jistě jen tak nezapomene.

Polkne.

Zvedne pohled k mlčícímu strážci. "Jsi anděl." Konstatuje. "A říkáš, že ti muži včera byli démoni. Fajn, dejme tomu, že tomu věřím. Otázkou ale zůstává… co po mě chtěli?"