Unwell - Kapitola 51

Pán Ron přikazuje

(bez bety)

---

Severus ležel na zádech a hladil vrnící kotě. Gik vrněla hlasitě a její vrnění naplňovalo celou ložnici.

Severovi zakručelo v břiše v podobném zvuku, jako Gik vrněla. Zvuk vydaný jeho žaludkem byl tak hlasitý, že se na něj s tázavým pohledem otočila.

"V poledne jsem toho příliš nesnědl," cítil se Severus povinný odpovědět. "Pán mi nedovoluje moc jíst. Nejsem si jistý proč - uvědomuji ji si, že krmit další krk je nákladné, a že občas můj žaludek neudrží příliš jídla najednou."

Severus ležel na posteli, ve které normálně spal. Pán ho již před několika hodinami vzal nahoru, aby se trochu prospal. Severus a Gik docela dlouho spali - Severus byl vždy unavený na krátký spánek a Gik spala hodiny a hodiny, každý den, celý den. Ale už byli oba nějakou dobu vzhůru a pán pro ně ještě nepřišel.

"Nezapomněl," ujistil Gik. "Pán na nás nikdy nezapomíná. Možná také spí, nebo je velmi zaneprázdněný. Možná nás jednoduše nechce dole - to je ono, možná mě nechce ve své přítomnosti. Ty mu nevadíš."

Gik se protáhla a Severusovým podbřiškem se rozlil nepříjemný pocit. Byl to pocit, který se poslední dobou objevoval a zase mizel, když zatlačil na podbřišek. Bulelo to, ale Severuse to neznepokojovalo. Nebolelo to natolik, aby ho to ani v nejmenším znepokojovalo - prošel si mnohem horším. Pán mu řekl, že kdyby byl zraněný, kdyby bylo něco špatně, aby mu to řekl, ale tohle byla taková maličkost, že to nestálo za zmínku.

"Bolí to víc, když musím na toaletu," řekl Severus. "Jsem si jistý, že to má něco společného s tím, jak stárnu - není důvod, proč se tím znepokojovat. Kdyby byl, znepokojoval bych se - na takové věci mám velmi dobrou intuici."

Gik seskočila ze Severuse, čímž mu ulevila od bolesti a odťapkala ke dveřím. Začala škrábat na zavřené dveře a mňoukat.

"Pán říkal, že zjistí, jestli můžeš mít druhou krabici, abychom mohli mít jednu tady. Myslí si, že by tě to mohlo mást, kdybys měla víc než jednu." Severus se opatrně přetočil na břicho a lehl si tak, aby se ten nepříjemný pocit nevrátil. Sledoval Gik. Také potřeboval na záchod, ale nemohl, dokud ho pán nepustí.

Severusovi nevadilo zůstávat v ložnici. Jen on a Gik. Trávil tak hodně času. Avšak nenáviděl, když se musel večer chystat do postele. Spánek během dne byl v pořádku, ale večer pán požadoval, aby si Severus vyčistil zuby, nechal pána, aby ho učesal, oholil a vykoupal. Severusovi nevadilo čištění zubů - stejně měl jen pár předních, protože zbytek zčernal a během posledních deseti měsíců vypadal. To byl podle Severuse další následek toho, jak stárnul. Doopravdy, ani si nepamatoval, že se to stalo. Pravděpodobně se to stalo u Monstra nebo u pána Müllera, protože si to nepamatoval. Jediné, co si doopravdy pamatoval, byla bolest a bolest u Monstra. A u pána Müllera bylo vše rozmazané.

Dokonce ani česání nebylo tak zlé, ale holení bylo strašné. Mít ostrou břitvu tak blízko krku - Severus se přistihl, že se třese, když ho pán holil, což pánovi práci vůbec neusnadňovalo. Severuse několikrát docela hodně řízl. Pán se vždy omluvil a řekl, že nikdy předtím na holení břitvu nepoužíval, ale pán se doopravdy nemusel omlouvat - byla to Severusova chyba, že se tak třásl a on to věděl.

"Nejhorší jsou koupele," svěřil Gik, která zamňoukala v odpověď. "Vůbec by mi nevadilo, kdybychom je přeskočili - je doopravdy nezbytné se každý den koupat?"

Gik opět mňoukla, podívala se na něj a obtočila si ocas kolem těla.

Severus si povzdechl. "Ano, pán má vždy pravdu, ale prostě bych si přál, aby na koupání trval jen jednou za dva dny." Měl dovoleno si něco přát? Hluboko ve své mysli si pamatoval, že jednu dobu neměl, ale nemohl si vzpomenout, kdo mu to přikázal. Byl vlastněn novým pánem, který mu to jako příkaz nedal, takže na tom nemůže moc záležet.

Gik zamňoukala svou odpověď, skočila na noční stolek a převrhla z něj lampu, která spadla na zem s hlasitým bum!

Severus vyskočil a reflexivně sevřel Gik pevně v náruči. "Gik! Mohla jsi ji rozbít! Ach, pán se bude tak…"

Gik opět mňoukla a seskočila Severusovi z klína na zem. Obešla nepoškozenou lampu a zamňoukala.

Něco se ti pokouší říct, uvědomil si Severus a v hlavě se mu formoval plán. Tak nápadný a nebezpečný plán, takový, který by dobrého otroka vůbec nenapadl. Můžeš se dostat do problémů, jestli něco rozbiješ - nemůžeš udělat nic špatného, avšak…

Pán rozrazil dveře s divokým výrazem v očích. "Co to sakra bylo?"

Slyšel pád té lampy, uvědomil si Severus, zatímco si klekal a ukláněl se svému pánovi. "Gik převrhla lampu, pane," odpověděl pravdivě a obvinil Gik, která vystřelila z místnosti, jakmile pán otevřel dveře. "Pokoušela se mi něco říct, pane. Omlouvám se, pane. Prosím, potrestejte mě, jak uznáte za vhodné."

Pán zvedl lampu. "Ne, nedělej si s tím starosti - není dokonce ani rozbitá. Chtěl bys jít dolů? Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, než jsem přišel - připravoval jsem večeři. Pán Ron a paní Hermiona přijdou na večeři, víš."

Pán bude mít společnost? Severusův plán nemohl být proveden, pokud tu bude společnost! Byl na hranici neposlušnosti a bolest v čele ho nejspíš zastaví, jakmile začne… ale pro společnost nebude nic jiného, než absolutní bezchybnost.

"Mohu vám položit otázku, pane? Když pán svolil, pokračoval. "Přijde mladá paní Weasleyová?" Severus to chtěl vědět, protože si mladá paní Weasleyová vždy zkoušela hrát s Gik, což mohla, protože Gik byla pánova, ale Severusovi se to nelíbilo.

Něco, emoce, kterou Severus rozpoznal jako vztek, se mihlo pánovi v očích. Připravil se, moc dobře si vědomý toho, že je stále na podlaze v dobré vzdálenosti pro kopanec.

"Ne. Není pozvaná," prohlásil pán pevně. "Stejně je s ní s největší pravděpodobností její přítel."

Severus věděl, že pán kdysi chodil s mladou paní Weasleyovou a vyvodil, že pán žárlí a jejího nového přítele nenávidí. A protože jediné, co Severus ve svém životě doopravdy chtěl, bylo, aby byl jeho pán šťastný, nenáviděl jejího nového přítele taky, ať to byl kdokoli.

---

Večeře u Harryho byla mnohem klidnější než v Doupěti. Možná to bylo protože, že tu on, Teddy a Severus byli doma, což znamenalo, že všechna pravidla, ochrany a očekávání byly předestřeny. Nebylo třeba se o nic extra starat.

Harry nabral dušené jídlo do Severusovy misky, pamětliv toho, kolik masa a brambor Severus dostává v poměru k mnohem snadněji stravitelné mrkvi, celeru a podobně. Naředil to trochou výživného lektvaru a přidal lžíci, což bylo s ohledem na Severusovo jídlo něco úplně nového, ale již dlouho opožděného.

"Wow," řekla Hermiona a upila čaje. "Věříte tomu, že už je to skoro rok, co to všechno začalo?"

Tím "vším" Hermiona myslela Snapeovo otroctví, jeho současný stav, protože 1. září, den, kdy byl Snape uvězněn, se rychle blížilo.

A ne, Harry tomu nemohl uvěřit. Stále si jasně pamatoval, jak Snape toho dne, kdy se vše událo, vypadal. Vysoký, hrdý, jistý si nejen sám sebou, ale vším kolem sebe.

A nyní, méně než 365 dní později, byl Snape u jeho nohou, pil vodu z misky a až příliš ho zajímalo kotě.

"No, co by byl rok v 19. století bez nějakého dobrodružství?" řekl Ron.

"20. století," opravila ho Hermiona.

"To je jedno."

"Už jste se někam přihlásili?" zeptala se Hermiona? "Já se stále nemohu rozhodnout mezi Cambridge, Brownem a King's."

"Já se hlásím do výcvikového programu pro bystrozory." Ron byl tvrdohlavý. "Nebudu se muset hlásit nikam jinam."

Sakra. Harry si najednou uvědomil, že přihlášky do výcvikového programu pro bystrozory se musí pravděpodobně podávat velmi brzy. Ministerstvo spouští tři skupiny za rok, v září, v lednu a v květnu. Program byl intenzivní šestiměsíční, přinejmenším. Musí si pospíšit, vyplnit přihlášku a odeslat ji.

"Do kdy se přihlašuje?" Harry zvedl Teddyho hrníček, který spadl z jeho vysoké židličky. "Pokud už není po. Měl jsem tolik práce s Teddym, Severusovou terapií a dalším, a…"

"Do pondělí," přerušila ho Hermiona. "Do pondělí 2. srpna. Můžeš ji vyplnit a odeslat hned ráno. Vyplň ji dnes večer, když tu jsme. Můžeme za tebe dohlídnout na Teddyho a profesora Snapea."

Profesora Snapea. Severus již dlouho nebyl profesorem nebo prostě 'Snapem'. Jako by to byla urážka nebo zlý výsměch, nazývat Severuse 'profesorem'.

Avšak Severus měl jasný a bdělý výraz, přestože měl pohled sklopený v něčem, co považoval za perfektní poníženost. Harry nechtěl zrovna teď řešit oslovování - byla to jedna z těch věcí, které bylo lepší řešit o samotě, nebo když se Severus věnoval Nitrobraně. Neměl pro to logický důvod, byl to prostě instinkt. A Harryho instinkty byly většinou správné, nebo přinejmenším ho udržely naživu…

"Devatenáct let," řekl Harry, když ho to napadlo.

Ron zamrkal. "Hlídat Teddyho a Snapea. Devatenáct let. Dobře, kámo, právě jsi o mě oficiálně přišel."

"Za pár dní mi bude devatenáct," uvědomil si Harry. "Moje narozeniny se blíží a já na to úplně zapomněl." Doposud měl více narozenin, na které by ostatní zapomněli, než těch, které zapomenuté nebyly a byly oslavené, ale nikdy se nestalo, že by na ně zapomněl sám Harry. Vždy zůstával vzhůru do půlnoci, aby byl vzhůru, až ta chvíle nastane.

Avšak věděl, že v roce 1999 bude tak unavený, že usne v devět, hned jak se ujistí, že Teddy se Severusem spí.

"Ach, Harry, nedělej si s tím starosti," poplácala ho Hermiona po ruce. "Devatenáct není nic zvláštního. Po osmnácti (věk dospělosti v mudlovské Británii) už není nic moc zvláštního, možná s výjimkou padesátky."

"Hej!" zahlaholil Ron radostně. "Co kdyby sis je dnes vyplnil, třeba sám ve svém pokoji, nebo někde a já s Hermionou se o to tady postaráme. Pak, jestli všechno půjde dobře, by sis mohl najmout chůvu, nebo někoho na sobotní noc."

Harry viděl, kam tohle směřuje a bylo to zcela nepřípustné. Stoprocentně, zcela určitě nepřípustné.

"V žádném případě," řekl. "To se nestane."

"Harry, potřebuješ si odpočinout," přemlouvala ho Hermiona. "Zhroutíš se a vyhoříš, pokud nebudeš mít nějaký čas - i kdyby to bylo jen těch pár hodin dnes večer - pro sebe."

"Ne," odmítl to Harry. Potřeboval tu být neustále pro případ, že by 'pán Ron' řekl něco, co by si Severus špatně vyložil, nebo pro případ, že by Hermiona mrkla a Severus si tu chvíli vybral pro… Nechtěl si to ani představit. Kdyby se něco během chvíle pokazilo, Harry tu potřeboval být, nejenom proto, aby zachránil, co by šlo, jakmile by to šlo, ale aby mohl vinit sebe, kdyby to nešlo. Nepotřeboval vinit Hermionu nebo Rona, za cokoliv.

"Vy to nechápete. Teddy by byl s chůvou v pořádku, ale Severus není v této chvíli ve stavu, aby byl sám. A kdybych nechal někoho jiného, ať se o ně postará, a šel jsem do hospody nebo někam, celou dobu bych se tak bál, že by to nebyla vůbec zábava." Ze zkušenosti věděl, že když musel nechat Teddyho a Severuse u Weasleyů na těch několik hodin, kdy měl OVCE, že to byla úplná noční můra. Nejspíš se mu během těch dvou týdnů udělaly vředy.

"Dokonce ani na tvé narozeniny ne?" naléhal Ron. "Harry, už nemusíš být voják. Můžeš si sem tam vzít volno. Je to tak pro tebe lepší."

"Už nemusíš opět zachraňovat svět, Harry," přidala se Hermiona. "Co kdybyste si naplánovali sobotní večer? Jděte s Ronem, Georgem a Nevillem ke Třem košťatům. Nemůžu věřit tomu, že to říkám právě já," zavrtěla hlavou, "ale opij se do němoty, vrať se domů, vezmi si lektvar proti kocovině a spi do desíti. Já pak odejdu a ty to tu převezmeš. Jako obvykle."

"Počkej - ty mi říkáš, abych se zlil?" zeptal se Harry ohromeně. "Ty?"

Hermiona zrudla. "Prospělo by ti to. Udělat něco bezstarostného a nedospělého, alespoň pro jednou. Ber to jako zkoušku, protože až se dostaneš do programu, budeš muset se Severusem něco udělat. A nezapomeň: "Jenom práce a žádné legrace udělaly z Jacka velmi smutného chlapce."

"Jo? No tak to je dobře, že nejsem Jack." Harry bezmyšlenkovitě pohladil Severuse po hlavě. Představa, že se 'zpije do němoty' ho příliš nelákala - to spíše ta možnost jít do hospody. Byl to skvělý způsob, jak strávit čas s přáteli, než začne ten blázinec bystrozorským programem. A tak moc toužil po odpočinku. O chvíli, kdy by se nemusel obávat záchvatů, jídla a spouštěčů. Mít jen tak pár hodin, kdy by zapomněl na špinavé plínky a výlety na záchod, na spánky, doplňování hrníčků a misek, záchvatů vzteku a záchvatů paniky. Kdy by zapomněl na otroctví, Voldemorta a na vše zlé, kolem čeho se točil jeho život.

"Prostě nemůžu," řekl. Jen pro představu. Řekněme, že nechám Teddyho na víkend s tvými rodiči, Rone. Co kdybys ty, Hermiono, zůstala se Severusem? Nemohl bych si odpočinout - jak bych mohl - když bych nevěděl, co se děje. Řekni mi, jak bych mohl?"

"Hermiona zvládne to samé, jako ty, kámo," prohlásil Ron. "Možná není hadí jazyk od přírody, ale mohla by se ho naučit, kdyby chtěla. Může dohlédnout na Snapea stejně dobře jako ty. Chci říct, že nemůže udělat nic horšího než ty. Ne, že bys dělal něco špatně, to jsem nemyslel! Je to… kašlu na to."

Harry ocenil, jakou vyjadřovací výzvu jeho přítel podstoupil, aby dal najevo své city. "Není to jen o sledování - to v podstatě není ani potřeba. Prostě potřebuje - podívejte, přestaňme o něm mluvit, jako by tu nebyl. Nezúčastním se žádné pánské jízdy nebo zkoušky nebo jak to chcete nazývat a to je mé konečné rozhodnutí." Nabral si velké sousto a po polknutí pokračoval. "Proč nemůžeme mít dál naše večery tady? Nebo, sakra, venku - se Severusem, podle toho, kam by chtěl jít. Můžeme tu pít a tancovat a dělat, co chceme dělat v hospodě, nebo ne?"

To znělo uboze, a soudě posle výrazů Rona a Hermiony, tak si to také mysleli.

"Nikdy si nenajdeš holku, když nebudeš chodit ven." Ron se zhluboka napil ohnivé whiskey, kterou začínal mít Harry neustále po ruce.

Jo, ale která holka by si chtěla zavařit s mým životem? Harry následoval jeho příkladu a také se zhluboka napil pálivé tekutiny. Zašklebil se, když ho cestou do žaludku pálila v krku, ale vítal otupění, které přijde o několika dalších doušcích (ale ne příliš mnoha - za několik hodin musí být v kondici, aby vymáčkl pastu Severusovi na kartáček).

"Žádné zkoušky, žádné dívky." Harry prudce odložil skleničku. "A to je moje poslední odpověď. Myslím to vážně."

---

Severus se pohupoval dopředu a dozadu na nohách a umýval nádobí. Zjistil, že když nepřenáší příliš váhy na žádnou část svých chodidel, bolest není až tak častá.

Necítil se příliš dobře, ale věděl, proč tomu tak je. Nebylo to stejné, jako když na něj Gik stoupla a zatlačila mu na podbřišek. Bylo to způsobené těmi škrobovými brambory, masem a Merlin ví, co dalšího bylo v té husté polévce. Pán mu toho příliš nedovoloval, aby byl tak vděčný, že o tom příliš nepřemýšlel. Vděčný, že měl dušené maso a zeleninu spíše než ovesnou kaši, pyré z ovoce a zeleniny nebo puding. Vděčný za jídlo, tečka. Vděčný, že jeho pán považoval za vhodné, nechat ho jíst v kuchyni, když měl hosty. Severus předpokládal, že pokud by pána navštívil někdo důležitější jako třeba ministr kouzel (kdo je po těch všech… měsících, byly to jen měsíce, ministrem) nebo nějaký velký a mocný kouzelník, tak by to bylo zcela jinak. Postavení pro Severuse příliš neznamenalo - byli otroci a ti výše postavení. To bylo jediné, co ho ohledně postavení zajímalo.

Profesore Snape, dal byste si ještě trochu dušeného? zeptala se paní Grangerová.

Profesore Snape, Snape, Snape, Snape. Profesore Snape. Profesore Snape. Profesore, Profesore, Profesore, Pro-Pro-Profesore... Severus cítil blížící se bolest hlavy, bezpochyby způsobenou něčím, co mu připadalo jako bušení na dveře jeho vzpomínek. Ale on ty dveře odmítl otevřít. Odmítl je otevřít a nechat z nich vytrysknout záplavu vzpomínek.

Nehtem, dlouhým natolik, že pán požadoval, aby si je stříhal každý druhý den, z talíře seškrábl obzvláště tvrdohlavý kousek jídla.

Křeče se začaly stěhovat směrem k podbřišku, čímž mu dala najevo, že pokud se nepozvrací, jídlo rychle projde. Severus vždy čekal, dokud mu pán neřekl, aby použil toaletu, nikdy se neptal, ale pokud by to byla akutní situace, jistě by se mohl zeptat… až na to, že ne dnes. Choval by se strašně, kdyby se zeptal, zatímco tu mají společnost - to by raději použil toaletu bez povolení.

Někdo za ním zakašlal. "Hej, ehm, Sna… chci říct, Severusi? Mohli bychom si na chvilku promluvit?"

Byl to pán Weasley, který přišel z obývacího pokoje, aby si se Severusem promluvil. O samotě.

Severus klesl na kolena a uklonil se pánovi Weasleymu. "Ano, pane Weasley, pane," řekl Severus. "Jsem vám k dispozici."

Pán Weasley si neodfrkl, ani neudělal žádný vtip, kterému by Severus nerozuměl. Jednoduše přikývl. "Super, takže, ehm, nenech se zdržovat. Chci říct, že mytí nádobí je pěkná otrava. Budu mluvit a ty můžeš pokračovat, ať máš hotovo rychleji, jo?"

Když se Severus vrátil k mytí nádobí, křeče zesílily, ale teď pochyboval, že měly něco společného s pohyby střev. Byla to čirá nervozita, pocit hrozivého očekávání.

Pocit, který Severus velmi dobře znal.

"Takže Severusi, jak se máš?" Pán Weasley se opřel o linku. "Podle toho, jak vypadáš, jsi trochu unavený."

Severus neměl vypadat unaveně, stejně tak jako neměl vypadat vztekle, vystrašeně, smutně nebo šťastně. Měl vypadat neutrálně. Ne neutrálně. Měl být prototypem neutrality.

"Mám se dobře, pane, děkuji," odpověděl Severus něčím, co považoval za neutrální odpověď.

"Super." Pán Weasley začal točit palci. "Takže… víš - nemáš ve dřezu moc vody - jsi si jistý, že to na mytí stačí?"

Severus se podíval do dřezu, bylo v něm několik centimetrů vody. Vody, která byla fajn, v tomto přesném množství. Samozřejmě podle Severusova chabého a nedůležitého názoru.

"Můj pán si nestěžoval, pane," Severus sklonil hlavu a dál drhl talíře, doufaje, že ho pán Weasley nepožádá, aby použil více vody. Protože pak by Severus musel poslechnout a to Severus nechtěl. Ne neposlechnout - Severus žil a dýchal, aby poslouchal - jednoduše nechtěl otočit kohoutkem a použít víc vody.

"Dobře, tak je do v pořádku. Nesnažím se rýpat. Jsem jen, no, ač to zní hloupě, bojím se tu s tebou mluvit o samotě." Pán Weasley se podíval za sebe. "Ale nikomu to neříkej."

Severus si to tajemství vezme do hrobu.

"Ale podívej, hádám, že jsi slyšel, k čemu jsme se předtím pokoušeli Harryho přesvědčit. Aby šel do hospody, nebo si někam zatančit, nebo něco. Večer ve městě. Ale hádám, že jsi slyšel jeho odpověď."

Pán nechtěl nechat Severuse doma samotného. Nevěřil Severusovi. Ta myšlenka ho znepokojovala. Znepokojovala. Severus se tak snažil poslouchat, ani palcem nepřekročit hranici a pán se tak bál jeho chování, že se ani nešel opít ke Třem košťatům. To bylo strašné.

Možná bys ke svému plánu neměl přistoupit…

Ale pak o tom jeho lepší já přestalo diskutovat. Pán nechtěl, aby Severus ten rozhovor slyšel, což byl fakt, kvůli kterému se cítil hloupě - samozřejmě, že neměl poslouchat. Hanba mu.

"Ano, pane," přitakal Severus. "Řekl, že si nemyslí, že by to bylo moudré."

"Jo, dobře. Myslím, že bys to mohl napravit." Pán Weasley si prohlížel své nehty. "Koneckonců jsi ho slyšel, že? Ty pravděpodobně nejlíp víš, čeho se bojí. Nemohl by ses ho pokusit přemluvit na nějakou zkoušku? Ač je to strašné, ten den, kdy tvoje slovo má pro Harryho větší význam než moje, přišel. Bez urážky."

Severus se otočil přes rameno. "Žádným způsobem nemůžu naznačit, že se můj pán mýlí. Nemýlí - nikdy."

Pán Weasley si tentokrát odfrkl. "Dobře. Ale nemohl bys ho zkusit přemluvit? Prosím? Já prosím, Snape."

Bylo špatně, že někdo nad ním cítil potřebu prosit ho. "Zkusím to, pane. Zkusím. Omlouvám se za své váhání, pane."

"Skvělé," zazubil se pán Weasley. "Nyní mě čeká dlouho odkládaná návštěva záchodu. Ve skutečnosti si Harry myslí, že teď jsem právě tam. Bože, nejspíš si myslí - to je jedno, nechci vědět, co si myslí."

Severus stál a zíral na pět centimetrů jarové vody ve dřezu. Změnit pánovo rozhodnutí bude ošemetné, ale Severus se o to musí pokusit. Bylo mu to přikázáno.

---

"Díky, Harry - skvěle jsme se bavili," řekla paní Grangerová. Pán ji políbil na tvář. "Doopravdy bych si přála, abys příště pozval Ginny - už je taky pryč ze školy, víš a strašně jí chybíš."

"Ginny tu není vítána, dokud bude chodit s tím - omlouvám se, Rone, ale takhle to bude. Miluji Ginny, ale dokud se nedostane přes tuhle fázi svého života…"

"Nelíbí se mi to o moc víc, než tobě, kámo. Nikomu. Říká, že má dobrý důvod s ním chodit. George podotkl, že člověk nemůže být členem Spožúsu a chodit s ním, ale nechce odejít ze Spožús, ani s ním přestat chodit," vysvětloval pán Weasley.

"Už o tom nemluvme," řekla paní Grangerová. "Ginny milujeme, ale jejího přítele ne. Tečka. Dobrou noc, Severusi!" rozloučila se vesele.

"Dobrou noc, paní Grangerová." Severus zůstal klečet na koberci v obývacím pokoji.

"Ach, říkej mi 'Hermiono' - nejsem nikoho paní," zasmála se.

Každá žena v Severusově životě byla paní. Paní Grangerová se nemýlila, protože to byla pánova přítelkyně, ale nebylo to dobře.

"Ano, paní Hermiono." Její jméno znělo jako nějaká strašná nemoc, jako 'leukémie' nebo jako by patřilo nějaké nohaté blondýně. A ani jedno z toho nebyla.

"Aaa, můžu být 'pán Ron?" zeptal se pán Weasley dychtivě. "Mohu být 'Ron' místo 'Weasleye'?"

Pokud jim bylo dovoleno používat křestní jména, museli to otroci dělat. To znamenalo, že pokud jim bylo řečeno, aby změnili oslovení, museli to bez otázek udělat.

To dělalo z nejstaršího pána Weasleyho 'pána Artura' a z toho v místnosti 'pána Rona'. Avšak stále zůstávalo mnoho 'pánů Weasleyů', že Severus pochyboval, že ten titul někdy přestane používat.

"Můžeš říkat i Georgeovi, Percymu, Billovi a Charliemu jejich křestními jmény," dodal pán Ron. "Vše by tak znělo mnohem jednodušeji. Mám rád jednodušší věci."

"Ano, pane Rone." Slovo Ron nemělo ten samý romantický nádech jako 'Hermiona',

"Díky," řekl pán. "Dobrou noc."

"Dobrou noc," odpověděli pán Ron a paní Hermiona společně.

Pán Ron těsně před zavřením dveří na Severuse mrkl.

Pán se otočil k Severusovi. "Vedl sis doopravdy dobře, Severusi - jsem na tebe pyšný. Ach, sakra - je téměř devět. Už je to pěkná doba, po tvé večerce - podívej se na Teddyho. Usnul ve své ohrádce."

Vskutku. Pán Teddy usnul ve své ohrádce, ve své miminkovské klícce."

"Půjdu napustit vodu do vany," řekl pán se zívnutím a protáhl se. "Co kdybys šel napřed a svlékl se?"

Severusovi se začal svírat žaludek, jak začal v hlavě projíždět seznam důvodu a výmluv, se kterými přišel. Jak ho v tom Gik povzbudila. To nejhorší, co by se mohlo Severusovi stát, uvažoval bezstarostně, bylo to, že by ho pán mohl potrestat nebo prodat. Ale Severus už i tak čekal, že se oboje stane, takže kdyby se to stalo, jen by to jenom ukončilo to strašné očekávání.

"P-p-p-pane?" Severus se snažil nekoktat, ale vypadalo to, že je to jen horší.

Pán se zastavil, otočil se a zamrkal, jako by byl překvapený, že Severus promluvil. Severus ho nemohl vinit; sám byl překvapený.

"Ano?" zeptal se pán.

Severus se kousl do rtu. "J-j-jen jsem zvědavý."

Pán si založil ruce. "Ano?"

Zní strašně netrpělivě. Prostě přestaň. Chováš se jako špatný otrok. Gik měla špatný nápad.

Zešílel jsi. Koťata nemají…

"Dávám do dřezu dost vody?" vyhrkl Severus.

Pán opět zamrkal. "Co?"

Severus měl pocit, že vyhodí obsah svého žaludku. Bolest v podbřišku se opět vrátila. Tohle nezvládne.

"P-p-pán Weas… Ron. Pán Ron nav-navrhl, abych…"

"Severusi, nádobí je v pořádku. Nedělej si s tím starosti," prohlásil pán. "Takže teď se pojďme rychle vykoupat a…"

Pojďme? Jako 'pojďme'? 'Pojďme se vykoupat'. To implikovalo, že se budou koupat dva. Severus nikdy nebyl použit v situaci zahrnující vanu, s výjimkou denních doteků jeho pána, když ho koupal, ale způsob, jakým to pán řekl, byl předzvěstí něčeho horšího. Mnohem horšího.

"Pane?" vyhrkl Severus. "Gik? Kde je kotě?"

"Koťata se nerada koupají, Severusi," prohlásil pán tiše. Klekl si na podlahu, aby byl na Severusově úrovni. "Nedělej si starosti s vodou na nádobí nebo s Gik. Ještě jsem nenašel špinavý kousek nádobí a Gik je někde v domě, slibuji. Večer, až půjdeš spát, bude u tebe v posteli."

Nechci se koupat! Ale nemělo smysl se pokoušet tu hrozivou aktivitu dál oddalovat - bolest značky na Severusově hlavě byla oslepující.

"Ano, p-pane." Severus se zvedl na roztřesené nohy, zatlačil zpět slzy bolesti, strachu a frustrace. A studu. Co on ví? Jestli si pán myslí, že potřebuje být mučený a denně koupaný ve vodě, ať je tomu tak.

Příště: Velmi potřebný rozhovor