DI - Kapitola 28

Blíž

---

There's something here I can't explain
I feel I'm diving into (diving) driving rain
You get my senses running wild
I can't resist your sweet, sweet smile
So take this feeling make it grow
Never let it - never let it go*


"Harry!"

Chlapec se otočil do chodby zaplněné studenty a rozhlédl se kolem po osobě, která ho volala. Skoro okamžitě si všiml Tonksové, která se prodírala davem a usmívala se na něj.

"Stěží jsem tě dohnala! Poslouchej… mám nápad. Jasně, že nevím, jestli bude ředitel souhlasit… ale měl jsi poslední dobou tolik rozptylování, že jsem si myslela… víš, že jsou brzy Vánoce?"

Harry přikývl, ačkoliv stále nevěděl, kam tímhle míří.

"No, myslela jsem si, že by byla sranda zorganizovat vánoční večírek, než se všichni rozjedou domů. Mohli bychom dát dohromady malou skupinu a jít na pivo… tedy, na máslový ležák," mrkla na něj vědoucně. " Mohli bychom možná i tancovat. Muselo by to být někde v Prasinkách, protože atmosféra tady je trochu moc těžká a vážná… a nedokážu si představit zábavu pod vedením profesorky McGonagallové a Filche," zahihňala se Tonksová a Harry jí zdvořile odpověděl odpovídajícím úsměvem. "Co ty na to? Je to jen nápad, ale možná z toho něco vzejde."

"Ale bude nám v současné situaci dovoleno jít do Prasinek?" zeptal se. "No, víš… přeci jen je válka."

"Neurážej mě, Harry," odfrkla si žena. "Jsem bystrozorka. Dokážu zajistit bezpečí mých studentů. A navíc, myslela jsem, že bychom s profesorem Kratiknotem rozšířili ochranný štít i kolem našeho místa setkání. Jen pro jistotu. Bylo by to hezké. Představ si to… sníh, zvonky, koledy, šum konverzace, dárky, hořící krb… mohli bychom si pronajmout celou místnost jen pro nás. Ne nezbytně u Tří košťat, tam je vždycky moc plno. Mohlo by to být kdekoliv jinde. Co na to říkáš?"

Harry se podíval do jejího obličeje, jak jí oči zářily nadšením.

Ten nápad byl vážně skvělý, bylo by pěkné strávit večer s přáteli, ale měl z toho špatný pocit. Co když se něco stane? Co když se ten špeh dozví o jejich plánech a pošle na ně Smrtijedy? Tonksová by je nedokázala ochránit všechny.

Na druhou stranu… nemohli se donekonečna skrývat jako krysy v díře, příliš strachy bez sebe, než aby ze svého úkrytu vystrčili nos.

"Myslím, že je to skvělý nápad," řekl nakonec. Tonksová se rozzářila a její vlasy nabraly barvu žvýkačkově růžové.

"To jsem vážně ráda, Harry! Stále máme spoustu času, ale myslím, že bychom měli začít věci organizovat. Pozvi, koho chceš, každý bude vítaný."

Obrázek tváře lemované černými vlasy a s posměvačným úsměvem se promítl Harrymu před očima.

"O tom pochybuji," pomyslel si, ale nahlas nic neřekl.

***

"Harry! Harry, vzbuď se!"

Hoch otevřel oči. Něco ho tlačilo do tváře. Cítil tahání za svou ruku, tak několikrát zamrkal ve snaze přijít na to, kde se nachází. Zvedl hlavu a spatřil Hermionu, jak se nad ním naklání.

"Co se stalo?" zeptal se ospale a pokusil se narovnat. Za krkem ho bolelo.

"Usnul jsi nad učebnicemi," zašeptala Hermiona a s obavami se na něj zadívala. "Vím, že jsem tě prosila, aby ses víc učil, ale neměl bys to zase takhle přehánět."

Harry se ospale rozhlédl kolem. Nalézal se v opuštěné knihovně, nejspíš bylo již velice pozdě. Celé odpoledne a večer strávil zde, dokud nakonec…

"'Krev třaskavce ve známých lektvarech'? 'Použití zvířecí krve při výrobě'…?" Začala Hermiona předčítat tituly knížek, které ležely kolem Nebelvíra. "Harry, pro jakou hodinu se musíme tohle učit? Nepamatuji si, že by nám nějaký učitel říkal…"

"Není to do vyučování!" přerušil ji rychle, zatímco si sbíral knihy. "Já jen… velice se o to zajímám."

Hermiona ho obdařila tím svým pohledem 'komu se to snažíš nakukat'. Harry cítil, jak se začíná červenat.

"Mě neoklameš," potvrdila. "Jsem si jistá, že ti to nakázal Snape, ať se to naučíš, aby tě z toho později na trestu mohl vyzkoušet."

"Přesně tak!" Harry si skoro vydechl úlevou. "Ten podlý bastard si myslí, že mám příliš volného času."

"Ale výhodou je, že tak můžeš dohnat látku, kterou jsi zameškal, takže je to pravděpodobně dobře," Hermiona se postavila. "Ale radši to skonči a pojď zpátky do věže, protože už je vážně pozdě. Madam Pinceová zavírá knihovnu."

"Jo, už jdu. Jen… musím něco zkontrolovat," usmál se a snažil se tvářit přirozeně.

"Okej, ale rychle," Hermiona při odchodu ukázala na hodiny visící ze stropu.

Harry si povzdechl a podíval se na ty knihy před sebou. Učil se tolik hodin, ale přesto si z toho vůbec nic nepamatoval.

K čertu s tím!

Vytáhl zpod knih uvězněný kus pergamenu. Byl pokrytý malinkým písmem.

No… možná tohle mu pomůže…

***

Harry neviděl Snapea od pondělního incidentu, kdy ho muž vyhodil z kanceláře.

Lektvar pomohl - již se mu déle nezdálo o pavoucích, co by ho honili - a konečně se mu podařilo spát, ale některé z událostí předchozích dnů bylo zamžené a jaksi vzdálené. Měl pocit, že něco scházelo, jako kdyby něco zapomněl.

Před svým trestem byl docela nervózní a doufal, že Severus na něj už nebyl naštvaný. Tentokrát jej nebude provokovat; tentokrát bude dělat něco užitečného. Například se učit. Koneckonců sobotní zápas byl už za tři dny, takže nemohli mít sex, jelikož by Harry nebyl pak schopen sedět na koštěti, a kdyby kvůli němu Nebelvír prohrál, Harry by si to nikdy neodpustil. Ani ostatní by mu neodpustili.

To proto si vzal několik učebnic lektvarů do jedné ruky, do druhé brk a inkoust a za rukáv si strčil pergamen. Vyzbrojen takto až po zuby šel do sklepení.

Když vstoupil do místnosti, Snape seděl ve svém křesle. Podíval se na něj, jako kdyby jej čekal, a Harry ucítil chlad vyzařující z muže.

"Dobrý večer, Severusi," pozdravil a pokusil se usmát. Zúžení černých očí byla jediná odpověď, co se mu dostala. Harry shlédl na zem a pomalu přešel k druhému křeslu. Posadil se a odložil si knihy a na to veškeré své psací náčiní.

"Nechci tě dneska rušit," zamumlal a otevřel si učebnici. "Budu se jen učit."

Snape si odfrkl. Harry rychle zvedl hlavu a překvapeně se na muže podíval.

"Jaká to změna, Pottere. Nemáš v úmyslu mě svléknout, ani mi něco ukrást?"

Mladík si skousl ret.

"Posmívej se mi, jak chceš," zamumlal naštvaně. "Nehodlám tě už provokovat, jestli je to to, cos chtěl říct. Velmi dobře si pamatuju tvůj poslední trest…"

Muž znovu zúžil oči.

"Takže je vážně možné tě něčemu naučit, Pottere. Možná bych tuhle metodu měl používat častěji?"

"Nebudeš muset," odvětil hoch, zatímco se skryl za svoji knihou, když cítil, jak mu hoří tváře.

Chvíli v místnosti panovalo jen ticho. Harry se učil a dělal si poznámky. Naproti němu přes stůl seděl Snape a držel knihu, ačkoliv se nezdálo, že by se chystal si ji přečíst, neboť celou dobu upřeně zíral na Harryho. Mladík se snažil tomu nevěnovat pozornost, ale bylo to rozptylující a nedokázal se soustředit.

Nakonec už to nedokázal déle snášet. Vzhlédl a zeptal se:

"Ano? Co se děje?"

"Nic, Pottere. Jen čekám na okamžik, kdy konečně přestaneš předstírat a ukážeš, pro co jsi sem doopravdy přišel."

Harry ucítil nával vzteku, jak mu zahřívá tváře. "Přišel jsem sem kvůli trestu," protáhl. "Řekl jsi, že se musím učit, takže se učím. A navíc, v sobotu je zápas a do té doby nemůžu…"

"Aha, tak to je důvod, proč na stole leží učebnice, namísto tebe, nahého a prosícího mě, abych tě ošukal."

"Přestaň!" Harry skoro zařval, cítil, jak jeho srdce uhání téměř tryskem.

Snape se jízlivě ušklíbnul.

"To dřív uvaří Longbottom dokonalý lektvar, než ty zmoudříš a začneš přemýšlet a zodpovídat se za své činy!" odfrkl si muž a zadíval se do ohně.

"Nechci se s tebou hádat," řekl Harry a snažil se opanovat své srdce. "Já jen… nemůžeme si prostě jen… povídat?"

"A o čem? Nemám nic, o čem bych s tebou mohl mluvit, Pottere."

Harry sevřel ruce v pěst. Věděl, že to nebude snadné. Ale ksakru, učil se celou noc…

"Můžeme se bavit o charakteristikách a užití leukocytů v krvi třaskavců v novém programu, který se soustředí na obohacení experimentálního detoxikačního lektvaru, a to díky T lymfocytům, které krev třaskavců obsahuje, a jejich neobvykle silné schopnosti sebeobnovování a ochrany," zarecitoval z paměti a pak se zhluboka nadechl.

Snape na něj zíral, aniž by řekl slova, jen nepatrně zamrkal. Vypadal naprosto zmateně a překvapeně. Jen tam seděl a zíral.

Harry, ztrápený protahujícím se tichem, promluvil jako první.

"Co? To ty jsi koneckonců ten, kdo o tom chtěl mluvit."

Snape konečně našel svůj hlas: "A mám tomu rozumět tak, že ty o tom něco víš?"

"Jistě!" rozzářil se Harry. "Myslím si, že je to vážně skvělý nápad. Třaskavci jsou prakticky nezničitelní. V jejich krvi dochází k vážně komplikovaným reakcím, takže použít jejich krev pro detoxikaci jakéhokoliv jedu mi přijde jako skvělý nápad. Je škoda, že Protas Fidgeus umřel dřív, než stačil dokončit svoji studii. Snažil se donutit lymfocyty spojit se s neutrofily odebraných z krve ohnivých bakchantů, ale zapomněl, že krev třaskavců je vysoce výbušná, což vedlo k jeho smrti. Navíc neutrofily poskytují ochranu proti zánětu, což je složité spojit s otravou. Dle mého názoru by bylo lepší potopit v tom bezoár - bezoár je také univerzální lék na všechny otravy, ale samozřejmě je dost složité jej získat."

Snape jen dál zíral. Vypadal jako někdo, kdo se pokoušel vzpamatovat z šoku.

"Dobrý postřeh, pane Pottere," vykoktal nakonec, jaksi nejistým hlasem. "Ale proč nezkusit bazofily? Koneckonců ty mají účinek na stimulaci lymfocytů."

Harry se zhluboka nadechl. Měl dojem, jako kdyby procházel zkouškou a celá jeho budoucnost závisela na jejím výsledku.

"Ty nejsou vhodné na nic, protože se neúčastní… neúčastní…"

Do háje! Jak bylo to slovo?

Zarděl se.

"Promiň, rozvázala se mi tkanička," řekl a rychle se sehnul dolů a vytáhl kousek pergamenu ze svého rukávu. Rychle si to přečetl, narovnal se a dokončil, přitom se snažil znít sebevědomě: "Neúčastní se fago… fagocytózy. Navíc je jich příliš málo. To lymfocyty jsou zodpovědné za zničení veškerých život ohrožujících… složek, které vstoupí do lidské krve."

Snape zvedl jedno obočí.

"Pokud myslíš…"

Harry zaváhal. Bylo něco špatně?

Shlédl na svá kolena ve snaze přečíst něco z papíru, který svíral ve své ruce.

"Druhá tkanička?" zeptal se Snape posměšným hlasem.

Do háje! Nemohl vidět všechno!

"Jelikož granulocyty nepřicházejí v úvahu, mohli bychom vyzkoušet…" řekl muž a pak se odmlčel.

"Ehm…" Harry se tak bál, až cítil, jako by se mu všechny myšlenky vykouřily z hlavy. "Mohli bychom zkusit… ehm…"

Rychle shlédl na ten papír. Když zvedl hlavu, uviděl, že si Snape kryje svá ústa rukou. Jako kdyby se pokoušel skrýt úsměv.

"Gwideon Lange tvrdí…"

"Je mi jedno, co nějaký pseudokouzelník tvrdí," přerušil jej Severus. "Rád bych znal tvůj názor."

"Já… já myslím…" Harry měl pocit, jako kdyby stál nad propastí a každý krok by jej jen dál vedl jedním směrem.

Dolů.

"Myslím… že by někdo musel zkusit zkombinovat bezoár s lymfocyty z krve třaskavců a krví tritonů, jež by zmírnila výbušné vlastnosti, a jen pokud by se jim tohle podařilo smíchat dohromady, mohla by ta osoba pokračovat."

Snape pozvedl obě obočí. Zdál se být… ohromený. "To je… správný… postřeh, pane Pottere."

Harry měl dojem, že zaslechl zvuk fanfár.

"Možná nejsi tak hloupý, jak vypadáš," dodal Severus.

Mladík se zamračil. Co to mělo být? Urážka nebo skrytý kompliment?

"Jo," odfrkl si, "posmívej se mi. Snažil jsem se tak usilovně a ty mě jen zesměšňuješ!" zavrčel a podíval se přímo Severusovi do očí. Muž se… v odpověď usmál.

Harry překvapeně zamrkal.

"Bravo, pane Pottere. Další cenný postřeh. Bylo by pro tebe dostačující, kdybych řekl, že jsem…" předklonil se a podíval se Harrymu přímo do očí, "velice příjemně překvapený…?"

Nebelvír se zakřenil. Měl pocit, jako kdyby se jeho srdce obalilo do příjemně teplé mlhy.

"Říkal jsem ti, že se mnou můžeš mluvit o čemkoliv," řekl.

Severus se v křesle zase zaklonil.

"V tom případě bych rád slyšel tvůj náhled na způsoby, jakými prodloužit účinky neviditelného lektvaru."

'Och ne,' zasténal Harry vnitřně, ale úsměv mu zůstal na místě.

"Jistě, bez problému," zamumlal. "Jen se musím… připravit."

"Budu netrpělivě čekat," odvětil muž a jemně se usmál. "A co se týče tvého trestu…"

"Ano, já vím," přerušil jej mladík. "Umývárny dokončím zítra. Byl jsem poslední dobou trochu… zaměstnaný."

"Už nebudeš čistit umývárny," pravil Severus. "Tento trest považuji za ukončený."

"Vážně?" Harry se nemohl šťastně neusmát.

"Myslel jsem tvůj pondělní trest," dodal muž. "Vzhledem k tomu, že nebyl dokončený, přijdeš na něj v pátek."

Harry otevřel pusu. "Ale já mám v sobotu zápas…"

"Očekávám tě přesně v sedm, Pottere," přerušil jej muž.

Harry pevně sevřel čelist.

K čertu s tímhle chlapem…

***

"Soustřeďte se! Zavřete oči a představte si, že jste pokrytí od kotníků dolů ve vatě, a každý váš krok je podobný pavouku… bezhlučný a absolutně neslyšitelný."

Koutkem oka Harry uviděl Rona, který stál poblíž něj, jak se při zmínce o pavoucích zašklebil.

"Můžu si představit něco jiného… třeba mravence?" zeptal se Ron nejistě.

Tonksová se usmála.

"Můžeš, Rone… chci říct, pane Weasley," opravila se rychle. "Nyní pozvedněte svoji hůlku a opakujte po mně: Tacitus Gressus."

"Tacitus Gressus!" zopakovali všichni sborově.

"Mávněte hůlkou - namiřte jí na své nohy, zatímco otočíte zápěstím o čtyřicet pět stupňů. Takhle," Tonksová jim předvedla pohyb a studenti se to pokusili zopakovat jen s malým úspěchem.

"Omluvte mě," vystřelila Hermionina ruka do vzduchu. "Ale jak nám tohle má pomoct bojovat?"

"S tímhle kouzlem se můžeme přiblížit nepříteli, aniž by si nás všiml, což může být v souboji obrovskou výhodou," vysvětlovala Tonksová. "Kouzla, která způsobují zmizení, jsou jedny z nejsložitějších na ovládnutí a pochybuji, že kdokoliv z vás má neviditelný plášť." Harry na sobě cítil její pohled a odvrátil se. "Ale žádné opatření, které způsobuje zmizení, vám nepomůže, pokud půjdete přes větve, které vám budou křupat pod nohama, nebo pokud půjdete po velice vrzavé podlaze. S tímhle kouzlem se budete moci pohybovat v naprosté tichosti. Pojďme to zkusit ještě jednou. Mávněte a otočte."

Harrymu se to podařilo zvládnout na třetí pokus. Když skočil, jeho nohy nevydaly ani ten nejnepatrnější zvuk.

Náhle se tichem ozval hlasitý řev, jako kdyby obr prošel sklem. Všichni studenti si přitiskli ruce na uši a vyčítavě se podívali na Nevilla.

"Myslím, že jsem udělal něco špatně," vykoktal, jeho tvář nabrala červený odstín. "Omlouvám se," zašeptal.

"To je v pořádku," Tonksová přešla k němu a poklepala jej po rameni. "Napravíme to. Jen chvíli nezvedej nohy, protože jinak všichni skončí hluší."

Několik lidí se zasmálo. Tonksová použila rychlou protikletbu a předvedla Nevillovi správný pohyb.

"A teď to zkus ty…" zarazila se, když se od dveří ozvala hlasitá rána. "Pojďte dál!" zvolala, ale nikdo nevešel. Harry viděl, jak se Nymfadora zamyšleně zamračila. Po chvíli studentům nakázala: "Prozatím cvičte sami. Vrátím se brzy a nechci žádné podobné překvapení jako tohle, rozumíme si?" pak rychle opustila třídu.

Harry se marně snažil spatřit toho, kdo stál za dveřmi. Když je Tonksová otevřela, nestál tam nikdo.

"Harry, nezírej, procvičuj!" vyštěkla na něj Hermiona.

"Nemusím," odvětil mladík. "Já jsem se to už naučil."

"Tak to bys možná mohl pomoct Nevillovi?" naléhala na něj dál.

Harry na ni naštvaně pohlédl. Severus měl naprostou pravdu. Byla zatraceně nesnesitelná!

Tonksová se vrátila po pár minutách. Vypadala velice nervózně.

"Omlouvám se, ale budu muset dneska skončit dřív. Tohle je vaše poslední lekce, takže můžete jít. Ale prosím, chovejte se slušně, až vyjdete z učebny. Nechci mít kvůli vám žádné potíže."

Většina studentů přijala novinky s radostí a Neville s úlevou.

Harry sledoval Tonksovou jít ke stolu a pak její snahu zvednou třesoucíma rukama pergamen ležící na něm. Zvažoval, jestli za ní jít a zeptat se, co se stalo, nebo ne, ale nakonec usoudil, že bude lepší počkat si na další vývoj. Měl určité podezření o tom, kdo klepal…

Sebral své věci a spolu s ostatními studenty vyšel na chodbu. Rozhlédl se po bavících se Nebelvírech a Zmijozelech a zúžil oči, když za rohem zahlédl záblesk blonďatých vlasů směřujících opačným směrem.

"Harry, jdeš?" zeptala se Hermiona a netrpělivě na něj pohlédla.

"Běžte napřed. Musím… si odskočit," lhal bez mrknutí oka.

Když jeho přátelé spolu s ostatními studenty odešli, Harry se opatrně přiblížil za roh a pohlédl za něj.

Luna se opírala o zeď; její rozčepýřené dlouhé vlasy jí padaly přes skloněný obličej.

"Hej," pozdravil tiše. "Co se děje?"

Dívka sebou trhla a rychle si rukou otřela oči.

"Och, ahoj Harry."

Když zvedla hlavu, Harry spatřil, že má rudé oči a na tvářích stopy po slzách.

"Co se stalo?" zeptal se ve snaze skrýt své překvapení. Nikdy neviděl Lunu plakat. Nikdy nebrala problémy vážně, dokonce je ani nerozpoznala - myslela si, že nejsou hodny bolesti hlavy. Takže to muselo být něco doopravdy vážného.

"Och… nic," zašeptala. "Jen mi několik alsaských minibláčků vlétlo do očí. Nic víc…"

… a nikdy neslyšel Lunu lhát.

"Můžeš jít. Vážně jsem v pořádku," podívala se mu přes rameno a rychle se odvrátila.

Harry věděl, na koho čekala.

"Dobrá," přistoupil na její hru. "Ale pokud bys cokoliv potřebovala, víš, kde mě najít, že jo?"

Přikývla a pokusila se usmát.

Když došel k rohu, ohlédl se a spatřil, jak jej Luna pronásleduje očima. Cítil se nepohodlně, takže odešel, co nejrychleji to bylo možné.

Byla jeho kamarádkou. Nemohl jít za ní a potajmu ji sledovat. Pokud se s ním nechtěla podělit o své problémy, musela k tomu mít dobrý důvod. Nebo… jí někdo jiný požádal, aby to neříkala.

Sám pro sebe se usmál.

Začínal rozumět, o čem to celé bylo…

***

"To je zmetek! Jak ti to mohl udělat den před zápasem? Budeš muset sedět ve sklepení na nějakém stupidním trestu, místo abys s námi trénoval!" Ron přecházel sem a tam po společenské místnosti a skoro křičel. "Pokud prohrajeme, osobně mu vyliju kotlík plný lektvaru na hlavu! Výbušného lektvaru!"

"Rone, uklidni se. Nikdo nedokáže chytit zlatonku tak, jako Harry. Měl by ses soustředit spíš na svůj trénink, než na vymýšlení plánů na pomstu tomu umaštěnému parchantovi," pravila pevně Ginny, jež seděla na lavičce vedle Hermiony. Druhá dívka zvedla hlavu od knihy položené v klíně a mávla rukou.

"Neplýtvej slovy. Nezajímá se o nic jiného než o oběd."

Ron zčervenal.

"Alespoň se zajímám o to, jestli vyhrajeme nebo ne! Tobě nezáleží na tom, jestli to bude to první nebo to druhý!"

Hermiona stiskla rty. Harry, jelikož se bál výbuchu, rychle vyskočil ze svého místa a zamumlal: "Musím jít," načež sebral své učebnice a zamířil k východu. Když procházel portrétem Buclaté dámy, slyšel Hermionin zvýšený hlas: "Ty mě obviňuješ z toho, že mi nezáleží na tom, jestli náš tým vyhraje Pohár…" přestal slyšet slova, když se za ním obraz uzavřel, a úlevně si oddechl. Nebylo to tak zlé. Očekával silnější reakci.

Díky těžkému dešti se sněhem a skutečnosti, že Havraspárští procvičovali na hřišti celé odpoledne, poslední trénink Nebelvírů připadl na večer a on, namísto toho, aby pracoval s týmem, prosedí celou noc se Snapem. Jen oni dva. Toto vědomí bylo pro něj stejně uklidňující jako teplý oheň. Věděl, že sobotní famfrpálový zápas byl pro Nebelvír velice důležitý, a že by neměl být rád, že bude muset strávit celý večer se Snapem, ale měl by být naštvaný, že nemůže trénovat. Snažil se sám sebe přesvědčit, že přesně tohle cítil, ale…

Přesně. Ale…

Ale byl to Severus. A Harry ho nepřestal chtít. Zvláště kvůli tomu, že jejich naposledy strávený společný čas byl… před jak dávnem? Před týdnem! A skrývání se za knihami a konverzací nebyl nejlepší způsob, jak zkrotit svoji touhu, ale navzdory všemu… zvládl se ovládat. Nebo alespoň se o to pokusil

Věděl, že kdyby Snape učinil jen to nejnepatrnější gesto, kdyby začal to, co Harry tak zoufale chtěl… poddal by se tomu.

Ale nemohl! Ne před zápasem! Znovu je nemohl zklamat! To proto nechtěl jít na dnešní trest. Měl podezření, že Snape mu ho uložil naschvál.

Ale měl své učebnice. Možná neměl ještě čas se naučit o lektvarech neviditelnosti, tedy, ne moc, ale poradí si s tím. Bude jen tiše sedět a číst si. Každopádně… pokud by od něj Snape něco chtěl, bude mu to muset dokázat. Proč by měl být Harry vždy tím, kdo začíná konverzaci, kdo se začne tulit a vše ostatní…? Pokud zůstane pasivní a Snape si nic nezačne… možná vše dobře dopadne.

Sám pro sebe se usmál a vešel do Snapeovy kanceláře. Přešel přes místnost pár kroky a zastavil se u dveří vedoucích do mužových osobních komnat, zhluboka se nadechl a vstoupil.

Byl přijat tvrdým pohledem, který putoval dolů, krátce se zastavil na knihách, jež držel v rukou, a vydal se zpět k jeho obličeji. Výraz se okamžitě změnil na nespokojený a naštvaný.

"Dobrý večer, Severusi," řekl Harry a snažil se znít neutrálně.

Nelíbil se mu ten pohled.

Aniž by čekal na odpověď, o které věděl, že nepřijde, se chlapec posadil do křesla a položil si své věci na stůl. Spatřil prázdnou skleničku s náznakem jantarové tekutiny na dně stát před Severusem. Harry předstíral, že si toho nevšiml, otevřel si knihy, roztáhl svitek pergamenu a pustil se do čtení. Jakmile tak učinil, uslyšel odfrknutí a pár nesrozumitelných slov, které si Snape zamumlal pod nos.

Harry zvedl hlavu a pohlédl přímo do černých očí zírajících na něj.

"Co? Říkal jsi něco?" zeptal se nevinně, ačkoliv se uvnitř chvěl.

Na chvíli se Severus zatvářil, jako kdyby žvýkal citron, který nemohl vyplivnout. Jako kdyby se pral sám se sebou. Jako kdyby chtěl něco říct, ale radši by se dřív zadusil, než by to řekl.

Nakonec jen zavrčel a odvrátil hlavu.

Harry se zamračil.

"Chceš o něčem mluvit, Severusi?" nevzdá to. Mužovo chování jej zaujalo a on to nehodlal nechat jen tak být.

Severus ho znovu probodl žhnoucím, naštvaným pohledem.

"O čem?" zavrčel. "O tvých 'úžasných' přátelích? O příštím zápase, ve kterém ten proslulý Vyvolený musí zvítězit, jinak bude shozen ze svého piedestalu a přestane být skvělým idolem? Nebo o tvém zablešeném kmotrovi?"

V Harrym s každým dalším slovem narůstal hněv v obrovských vlnách, až nakonec vyskočil z křesla a zasyčel:

"O něm mluvit nechci!"

Snapeovi zaplály oči.

"Takže… tohle je to, o čem mluvit budeme," zasyčel jedovatě. "Očividně s tebou mohu o něčem mluvit."

Harry sevřel své třesoucí se pěsti. Neměl ani ponětí, co se dělo. Měl pocit, jako kdyby byl náhle vhozen do větrného víru, jenž ho lapil a nechtěl pustit.

"Co to do tebe dneska vjelo?" zeptal se, když se donutil uklidnit a poklidně dýchat. "Od chvíle, co jsem přišel, se chováš… divně."

Snape neodpověděl. Jeho oči vypadaly ještě temněji než obvykle. Sardonicky se usmál a protáhl: "Jsem si skoro jistý, že kdybys minulý rok studoval stejně pilně jako nyní, bylo by všechno jiné. Kdybys takto věnoval pozornost i lekcím Nitrobrany, tvůj červy prolezlý podvraťák by pravděpodobně stále byl…" zarazil se, když Harry udeřil pěstí do stolu. Sklo z něj spadlo na zem a roztříštilo se.

Cítil, jak ho větrný vír unáší a trhá jej na cucky. Rázně se otočil ke dveřím.

Tady nezůstane už ani o minutu déle! Nebude poslouchat, co tady ten…

Podařilo se mu udělat jen krok, než ho Snapeova ruka popadla za paži.

"Nech mě na pokoji!" zařval a vytrhl se z jeho sevření. Znovu se bez ohlédnutí rozešel ke dveřím.

Nechtěl se na něj dívat! Už nikdy nechtěl…

Podařilo se mu dojít až ke dveřím, ale než se stačil dotknout kliky, chytila ho zezadu paže. Snape si ho přitiskl blíž a pak jej natlačil do dřevěného povrchu dveří, ruce měl obtočené kolem Harryho pasu a lepil se k jeho zádům. A pak muž zabořil tvář do jeho rozcuchaných vlasů.

"Pusť mě!" Harry sebou cukl ve snaze se osvobodit, ale nepodařilo se mu to, jelikož uvízl mezi chladnými dveřmi a stejně tak chladným tělem za sebou.

Pak zaslechl chraptivý šepot u ucha: "Uklidni se, Pottere. Utiš se."

Harry cítil zuřivost proudit žilami a krev v uších.

"Jak jsi mohl, parchante? Jak jsi mohl říct, že…" zarazil se, když se jeho hlas začal lámat.

"Šššš, to je v pořádku. Na tom nezáleží. Zapomeň na to…"

Harry nevěděl, kolik času uplynulo. Jen věděl, že po celou tu dobu slyšel ten tichý uklidňující hlas šeptat mu do ucha a cítil teplý dech ovívat mu krk a ruce, které mu vklouzly pod triko a laskaly jeho napjaté břicho a horkou pokožku.

Uslyšel vzdech a zrychlený dech. Pevné tělo tisknoucí se k jeho ještě ztvrdlo. Chladné ruce mu klouzaly po kůži, jako kdyby se snažily naučit se jej zpaměti.

Bylo to tak… úžasné. Tak neobvyklé.

Harry zavřel oči a otočil hlavu, aby lépe slyšel ty potlačované vzdechy. Pak se Snape od něj odtáhl a beze slova, jen rukou jej svíral za zápěstí, ho odvedl ke křeslu. Muž do něj sklesnul a stáhl Harryho k sobě. Mladík mu neodporoval. Posadil se mu na klín, aniž by odtrhl oči od těch černých, planoucích.

Nebyla v nich už ani stopa po hněvu. Ten byl nahrazen touhou.

Harry se koleny zapřel o křeslo ve snaze se posunout blíže a pak to ucítil - Severusova erekce se snažila protrhnout materiál kalhot.

Podíval se přímo do těch hořících očí, zatímco ruka muže klouzala po jeho stehně směrem ke klínu. Snape si olízl rty a podíval se dolů. Harry se ani dívat nemusel. Věděl, že je také vzrušený. V tuto chvíli dával přednost dívat se v naprosté fascinaci do Snapeovy zrudlé tváře. Vypadal jako někdo na okraji výbuchu. Jeho oči přejely po Harryho těle, ruce se mu chvěly téměř morbidní touhou po naplnění.

A pak si to Harry uvědomil.

Severus ho chtěl už od chvíle, kdy přišel. Chtěl ho ve středu, a když si uvědomil, že se mu od Harryho nic nedostane, přesunul trest na pátek, protože to již déle nedokázal vydržet. Proto se choval takto. To proto byl tak naštvaný a sarkastický, když Harry - opět - dorazil s učebnicemi.

Protože dával přednost být k němu hnusný, zraňovat jej, hádat se s ním před tím, než aby… požádal.

Uvědomil si, že tento introvertní, rozvážný muž ho chtěl tolik, až se skoro třásl… Harry měl pocit, jako kdyby se uvnitř něj otevřela hráz a horká láva mu zaplavila tělo. Krev se mu v žilách začala vařit a před očima se mu udělaly mžitky.

Skrz hukot v uších zaslechl chraptivé zašeptání: "Dám ti potom lektvar, který zmírní…"

Ale Snape to nemusel ani říkat, protože Harryho ruce se už rozběhly k mužovu poklopci. Zvedl se na kolenou, nechal Severuse, ať si sundá kalhoty, zatímco Harry osvobozoval mužův tvrdý, touhou pulzující penis z černého materiálu. Srdce se mu rozpouštělo a oči na něj láskyplně hleděly. V tu chvíli Harry věděl, že nic, absolutně nic, nebylo důležitější.

A nikdy ani nebude.

Severus použil rychlé, neverbální kouzlo a Harrymu se rozšířily oči, když spatřil Snapeův penis pokrytý v lepkavé, teplé substanci. Ale než se stačil vzpamatovat, Severus mu nadzvedl zadek a bez odporu do něj vklouzl jedním, hladkým přírazem.

Harry nevykřikl ani nezakňučel. Jen si zhluboka povzdechl, zaklonil hlavu a rukama se zapřel o kolena muže, z jehož úst se linuly hlasité, rychlé steny. Harry měl pocit, jako kdyby jeho podbřišek vybuchl a změnil se do miliónu jisker.

Och, tohle mu tolik chybělo… ten pocit naplnění, ten pulzující žár… ta ostrá vůně sexu napadající jeho nozdry, zrychlený dech vydechovaný mu do tváře a příchuť bylin linoucí se kolem temné postavy, která téměř žhnula touhou.

Zvedl boky a pomalu, mučivě pro všechny smysl, se přitiskl nazpět s pocitem, že se do něj boří píď po pídi horká ocelová tyč. Jeho tělo začalo vibrovat. Cítil ty plameny. Severus jej nepobízel, dovolil mu nastavit si své vlastní tempo a rád přijímal vše, co mu Harry chtěl dát. Nebelvír zavřel oči, zaklonil hlavu, odtáhl se celý a posunul svou váhu na rukou, které stále spočívaly na mužových kolenech. To mu umožnilo mít veškerou kontrolu nad pohyby, a že je dělal pomalé, mučil sám sebe i Severuse, jenž ze sebe vydával tlumené vrčení. Harry ze sebe nechal Severusovu pulzující erekci skoro úplně vyklouznout a po chvíli znovu dosedl, pomalu a pevně, až dokud neucítil teplá varlata oproti svému zadku.

Jak bylo možné, že mu toto přinášelo toliko rozkoše?

Necítil žádnou bolest. Slyšel jen dýchání, své vlastní hlasité a rozechvěné a Severusovo hluboké a těžké.

Ano, Harry to chtěl slyšet. Chtěl slyšet Severuse zasténat, ztratit se v potěšení. Dotknout se ho… Ano, přesně takto!

Severusovy ruce vklouzly Harrymu pod triko a sevřely jej v pase. Jako drápy.

Severus byl v něm. Velmi hluboko. Cítil ten žár - jeho bolestně pálící touhu, která si v něm přála vybuchnout a zůstat tam navždy. Zvedl boky a cítil, jak z něj ta erekce vyklouzla ven. Znovu si ji zarazil do sebe s přáním, aby v něm explodovala a celého jej zaplavila.

Snape zasyčel a pevně zavřel oči. Když je znovu otevřel, byly zamžené. Harry si toho všiml jen proto, že náraz rozkoše jej přiměl zvednout svůj planoucí zrak na muže, který mu to přivodil. Všiml si toho a na okamžik ztuhl. A pak se něco stalo.

Muž se vrhl vpřed, obtočil ruce kolem něj a přitáhl si jej k sobě.

"Och…" byla jediná odpověď, na jakou se Harry vzmohl. Severusův dechu jej lechtal na uchu. Harry ho objal, zabořil svou tvář do černi vlasů, které voněly po bylinkách a jemném aroma mandlí. Lnul k té síle, k té touze, která zvedala jeho boky a začala do něj přirážet rychlými, mělkými přírazy. A protáhlý sten vyrazil z jeho hrdla.

"Severusi… to je tak… dobré…" zašeptal chlapec, cítil, jak se jeho tělo zachvěje pokaždé, když se horká varlata dotknou jeho zadku. Aniž by přemýšlel, co dělá, zamotal své prsty do tmavých, hedvábných vlasů a přitiskl rty k teplému krku. Nebyl chladný. Jen vřelá krev tepala pod jejich rty. Začal líbat každičkou část jeho kůže a směřoval ke klíční kosti. Jeho srdce bylo stejně rychle jako Severusův puls.

Harry náhle cítil, jak jej zaplavuje panika. Proč měl stále pocit, že každý polibek může být tím posledním? Že všechno skončí, že se kouzlo zlomí, že paže kolem něj zmizí?

Harry zamumlal a prolíbal si cestičku od Snapeovy klíční kosti k uchu. A pak… ho Severus pustil. Harry ztuhl, jeho srdce se na okamžik zastavilo. Otevřel oči. A v příští vteřině… mužovy ruce mu vklouzly pod triko a prozkoumávaly jeho nahou pokožku. Začal znovu dýchat. Sám pro sebe se usmál.

Idiote.

Posunul hlavu a do úst vzal jeden ušní lalůček. Severus zasténal, ruce pevně sevřel na mladíkových zádech. Harry cítil, jak se mužovy nehty zaťaly do jeho těla, ale bolest byla dobrá. Zavrněl a omyl místečko za Snapeovým uchem svým jazykem. Zaslechl tichý, chraptivý šepot: "Ano, přesně tam…"

Srdce mu poskočilo a ucítil nový výbuch slasti ve svém klíně. Och ano… Udělal by cokoliv, aby znovu zaslechl ten šepot ztěžklý touhou. Harry se přitisknul blíže a znovu jazykem polaskal ucho. Jednou, dvakrát. Čím dál tím agresivněji. Severus otevřel ústa, ze kterých se téměř nepřetržité linula záplava potěšení a schválení. Harry se odtáhl od jeho ucha a začal lízat do druhé. Muž vyhrkl chraptivé: "K čertu!"

Harryho zaplavila obrovská vlna spokojenosti a zahřála ho. Což jej donutilo odtrhnout se na okamžik od mokrého ucha a s čertovským úsměvem na rtech zašeptal: "Líbí se ti to?"

Snapeovy oči zaplály. Jeho jediná odpověď bylo zrychlení pohybů. Harry zasténal a přitiskl tvář do jeho ramene. Jedna Snapeova ruka vyklouzla zpod jeho košile a u krku mu rozepnula několik knoflíčků. Harry se pokusil otevřít své pálící oči, ale každá rána do jeho prostaty jej okradla o veškerou kontrolu nad jeho tělem. Snape mu nechal spadnout košili z ramen a… přitiskl své rty k bledé kůži. Harry zakňučel. Měl pocit, jako že se Snapeovy rty změnily do doruda rozpálených kousků kovu, které mu sežehly kůži a vbrzku zachvátily celé jeho tělo. Severus jej ve svém objetí téměř rozdrtil, zatímco rty putoval po chlapcově citlivé kůži, střídavě vdechoval jeho vůni a střídavě jej polibky měnil v rozteklý vosk. Harry si povzdechl, když jiskry potěšení dosáhly k jeho srdci a spálily vše, co mu způsobovalo bolest.

Měl závrať. Nevěděl, jestli sní nebo…

Podařilo se mu otevřít své pálicí oči, ale brýle měl zamžené. Vše se zdálo tak povědomé… a přesto tak odlišné.

Severus dýchal do jeho ramene, pálil mu kůži každým výdechem. Harry trhl hlavou vzhůru. Severus pohyb napodobil a jejich oči se střetly. Ale v Severusových očích bylo něco… jinak. Už nebyly žhnoucí ani pronikavé. Nepálily jej, ani se nepropalovaly jeho kůží.

Byly… vřelé. Jemné. Uklidňující. Mohl by se do nich ponořit a usnout, nechat se jimi ukolébat. A zároveň každý jeho nerv, každou jeho buňku rozžhavovaly doběla.

Harry otevřel ústa a zalapal po dechu.

"Šílím… z tebe…" zašeptal třesoucím se hlasem.

Zamrkal. Vážně to řekl? Očividně ano, protože se Severus namísto odpovědi jenom usmál a zvedl ruku, aby mu něžně sňal brýle.

Rozšířily se mu oči. Tohle gesto znal. Pamatoval si jej z dřívějška…

Z doby těsně předtím, než byl zbitý… Ale tehdy… a teď… nyní se milovali.

Zachvěl se, když ucítil chladné prsty ve vlasech. Teplý proud zaplavil jeho tělo, a jen více rozdmýchal žhnoucí jiskry.

Zavřel oči.

Slzy. V očích ucítil slzy.

Proč?

To nemohla být jeho vzpomínka. Ta úsečnost, jako zeď je rozdělující… Až teď si to uvědomil. Bylo to, jako… byl to… někdo jiný. On ne. Takový chlad…

Pozvedl oči a uviděl hluboké, vše zahalující temné zornice.

Žár.

Severus zachytil jeho tvář, laskal jeho rozcuchané vlasy, nechal je prokluzovat mezi štíhlými prsty. Harry zavřel oči a zadržel dech.

Rty se dotkly jeho očních víček.

Čas se zastavil.

Slyšel tichý dech na své tváři. Žár protkával jeho kůži a pálil jej v očích. Cítil; prsty zapletené do vlasů, jemnost rtů - jejich teplo, jeho vlastní prsty zaťaté do černé látky Severusova hábitu a tepající erekci zabořenou hluboce v něm.

Exploze.

Harry zaslechl zasténání. Své a Severusovo. Cítil horký dech spalující mu oči a vlhký oheň šířící se jeho útrobami. Všude vyšlehly plameny. Ta rozkoš byla tak úžasná, tak vřelá, tak… sladká. Jeho tělo se stalo katalyzátorem, soustředilo se na každičký štipec potěšení, vznášelo se ve vzduchu. Z jeho bolestně zduřeného údu vystřelil horký proud, jenž přistál na Severusově hábitu.

Zpod jeho uzavřených víček skanuly slzy a Harry se přitiskl k napjatému tělu pod sebou. Třásl se. Třásl se tak moc, až nebyl schopen se ovládat. Vše v něm se vibrovalo. Každý sval, každá píď jeho kůže byla mokrá potem. Dva nepravidelné dechy se smísily a jiskry jemně padaly na jeho oblečení.

Harry ucítil jemnou ruku, jak mu hladí záda, a chraptivý jemný šepot: "Jsi v pořádku?"

Donutil se přikývnout, ačkoliv měl pocit, jako kdyby jeho chvějící tělo nepatřilo jemu. "Ano…" vydechl.

Slyšel hlasité bušení srdce a přemýšlel, zda je jeho nebo Severusovo. Jeden společný rytmus. Nejistý, pulzující životem, sílící. Jako vibrato, oznamující…

… něco silnějšího.


I feel you...
in every vein
in every beating of my heart
each breath I take
[in every breath i'll ever take]

I feel you...
anyway...
in every tear that i might shed
in every word i've never said

I feel you...**



* "Don't let go" by Bryan Adams & Sarah McLachlan

** "Leben... I feel you" by Shiller & Heppner