Unwell - Kapitola 54 II/II

2. část kapitoly 54

---

"Takže, bolí to, když máš erekci?" zeptal se pán Severuse, když vyšli z budovy. Přestože byli v tiché předměstské oblasti, ne na rušné londýnské ulici, pán vzal Severuse za ruku, jak to bylo jejich zvykem. Aby ho "neztratil". "Pan… Sakra, fakt díky. Doktorka Smithová během našeho rozhovoru říkala, že by to mohlo být kvůli tomu zjizvení."

Po vyšetření prostaty poslal pán Severuse do místnosti o tři dveře dál. Byla to prázdná vyšetřovna, identická s tou, ve které byli předtím, ale místo motýlů měla červené a fialové housenky. Čekal tam podle hodin na zdi dvacet tři minut a čtrnáct sekund, zatímco pán a paní Smithová probírali výsledky jeho vyšetření.

Nebolelo to, per se. Když měl Severus erekci, cítil, jak se mu napíná kůže. Bylo to téměř nepříjemné, ale nikdy to nebolelo. A nyní, když mu bylo povoleno, aby se o to tentokrát "postaral", zjistil, že ten nepříjemný pocit je v porovnání s dalšími vjemy téměř nepostřehnutelný, pokud se nedotýká obzvlášť zjizvené oblasti. "Ne, pane. Může to být trochu nepříjemné, ale v žádném případě bolestivé."

"Dobře," prohlásil pán. "Myslím tím, že to nebolí. Dělala si doopravdy starosti kvůli tvé váze a hladině železa, ale ví, že na tom pracujeme. Mimochodem, vedl sis tam skvěle. Doopravdy skvěle. Jsem na tebe velmi pyšný. A to s tou zmrzlinou jsem myslel vážně - máš rád zmrzlinu?"

Severus si nemohl vzpomenout. "Nevím, pane."

"Ach… dobře, chceš ji zkusit?" zeptal se pán, když zabočili za rok.

"Buzíci!" zaječel kluk na skateboardu, když se míjel.

"Idiot," zamumlal pán a sevřel Severusovu ruku ještě pevněji. "Nedělej si kvůli němu starosti, Seve. Dáme si zmrzlinu, přemístíme se do Doupěte, přemístíme se domů a užijeme si skvělý zbytek dne. Ve skutečnosti jsem už dlouho nebyl takhle šťastný. Jsem na tebe tak pyšný."

Severus cítil, jak mu žhne obličej. "Ano, pane."

"Také chtěla provést rozsáhlejší vyšetření tvého zadku, než k jakému přistoupila. Obávala se poškození sleziny nebo tlustého střeva nebo konečníku nebo tak něčeho. Ale myslím, že tohle vyšetření přenecháme léčiteli. Předpokládám, že radši budeš vystavený hůlce, než aby ti strkali do zadku kameru, mám pravdu?"

Severus si nebyl jistý, jak by tam mudlovská kamera pasovala, ale pán Weston mu tam strčil už dost věcí, o kterých se Severus domníval, že by se tam nevešly. A lidé u Monstra mu tam strčily tolik neidentifikovatelných předmětů, že Severus ječel bolestí, že slyšel a cítil, jak se to v něm trhá, že nyní, by tam podle jeho mínění šlo strčit cokoli.

Avšak pán má vždy pravdu. "Ano, pane."

"Jsem na tebe tak pyšný, Severusi."

"Ano, pane."

***

"Jak bys francouzsky řekl 'Měl jsem při lektvarech dávat pozor'? Harry polkl své dvě poslední mudlovské tablety na bolest hlavy, ale protože byl kouzelník, moc mu nepomohly. "Bolí mě hlava jako střep."

Bylo to nejspíš kvůli nedostatku spánku. Pravidelně si bral Bezesný spánek, ale poslední dobou se budil v různé noční hodiny a už nemohl spát. Takže to byl stále bezesný, ale už ne spánek. Stal ze s něj Bezspánkový spánek.

Severus svědomitě přispěchal se správným překladem. Seděl na podlaze a jako každý den hloubal nad svou učebnicí francouzštiny. Harry si nevšiml, že by se doposud dotknul německé učebnice, kterou měl uloženou v knihovně a na rozdíl od francouzské si ji nebral do pokoje. Francouzská učebnice byla ošuntělá a měla zohýbané listy. Byly to ty nejlépe vynaložené galeony, které kdy Harry za knihu zaplatil.

Teddy zrovna spal, ale Severuse nechal Harry odpočinek přeskočit, aby viděl, co se stane. Koneckonců Brumbál také nechával mnohem důležitější věci bez povšimnutí, přestože neměl. Aby viděl, co se stane. Chtěl vědět, jak se Severus s přeskočením odpočinku vypořádá. Pokud ho každý den nepotřebuje, Harry ho do něj nebudu nutit.

"Pane, nedal byste si čaj?" nabídl Severus.

Ne. Potřeboval bych nájemného vraha. A lektvar proti bolesti hlavy. Kdybych tě jen mohl nechat doma samotného a přemístit se do obchodu… "Vlastně, víš, jak udělat horkou čokoládu?" Remus na horkou čokoládu přísahal.

Severus zaváhal. "Domnívám se, že ano, pane."

"Horká čokoláda by byla skvělá, pokud by ti to nevadilo." Zvažoval, že by Severusovi řekl, ať si také udělá hrnek, ale hlava ho příliš bolela a jeho trpělivost byla příliš malá, než aby ho přesvědčoval, že je to pro něj lepší, než pít z misky. "Jestli chceš, můžeš si také udělat."

"Ano, pane." Severus se zvedl na své rozdrcené nohy a odešel do kuchyně. Když se ho ptal, přísahal, že ho bolí, ale léčitel, kterého navštívili, prohlásil, že je to psychologické, že jsou jenom zjizvené, a že mu může dát placebo. Harry s tím nesouhlasil. Chystal se vzít Severuse za někým dalším, aby získal druhý názor, protože Severusova chodidla byla zdeformovaná a chybělo jim přírodní tlumení. Vypadalo to, jako by Severus chodil po pahýlech a Harry jednoduše nemohl věřit tomu, že by ta bolest byla psychologická, i když došlo k poškození všech nervů.

Léčitel objevil mnohá zranění, o kterých Harry ani nevěděl. Tržné rány a bodnutí na místech, kde by neměly být. Léčitel se je pokusil všechny vyléčit, ale ne u všech to šlo. Zranění, která nebyla život ohrožující, a která byla Severusovi vědomě způsobena dalším majitelem nebylo možné vyléčit… ani když už ho onen majitel dávno nevlastnil. Avšak ta nebezpečná byla vyhojena - miniaturní prasklinky, tržné rány a jizvy se s trochou štěstí časem zlepší samy. Do té doby může Severus brát lektvar proti bolesti a dál užívat i výživové lektvary, které mu pomáhaly ubránit se virům a infekcím.

Nebylo to perfektní řešení, ale dokud Severus nebude statečnější v přítomnosti magie a lidí, bude to muset stačit. Až se bude cítit lépe, možná - jenom možná - by se Harry mohl stavit za Müllerem a Westonovými, aby ho uzdravili. Ale přivést Severuse do blízkosti Königa nechtěl. Ani za cenu uzdravení.

Ozvalo se zaklepání na dveře a Harry vyskočil, aby je otevřel. "Jdu tam, Severusi!" Nikdy Severusovi nedovolil otevírat dveře. Nepotřeboval žádná překvapení.

Byla to profesorka McGonagallová. Oblečená v kaštanovém tartanu, který křičel "Nebelvír", přestože již nebyla jeho vedoucí.

"Dobrý den, Pottere", pozdravila a na Harryho pozvání vstoupila. "Pokoušela jsem se letaxovat, ale vypadá to, že je můj krb blokovaný."

"Ve skutečnosti je blokovaný váš magický podpis," vysvětlil Harry. "Neberte si to osobně - jediní, kdo mohou projít, jsou Ron, Hermiona a pan Weasley. Nepotřebuji teď žádná překvapení."

"Zablokovat magické podpisy zvládne jenom velmi mocný kouzelník," prohlásila McGonagallová vážně.

Harry ignoroval jak kompliment, tak varování v jejím tónu. "Jo, dobře, posaďte se. Severus je v kuchyni a vaří horkou čokoládu - dala byste si?"

Zamračeně sevřela ústa. "Pottere, myslela jsem si, že mu nebudete rozkazovat."

"Je to jediný úkol, který má. V jeho hlavě je to jediný důvod pro jeho existenci. Nechávám ho cítit se užitečný." Proč měl pocit, že nikdo nerozumí jeho životu a rozhodnutím?

"Jak se má?" zeptal se a sedla si. "Vzpamatoval se trochu?"

"Ach, má se docela dobře. A ano, trochu. Měl mnoho, ehm, zdravotních problémů, ale právě jsme byli u léčitele a doktora, takže už je na tom docela dobře." Rychle se stával encyklopedií o Severusovi. "Největší problémy, které měl - ten v žaludku byl podle všeho časovanou bombou. Je překvapivé, že ho to nebolelo. Ten jsme vyřešili. Navždy bude mít po těle jizvy, protože ty, které si nezpůsobil sám, a protože ty, které jsem nezpůsobil já, nedokážu odstranit. Ale vypadá to, že mu to nevadí. Ve vztahu k mnoha věcem je doopravdy… apatický."

"Apatický?"

"Ano." Harry se cítil ohroženě a nevěděl proč. "Znám to slovo. Chodil jsem do dobré školy. Díky, Severusi - pamatuješ si profesorku McGonagallovou?" Horká čokoláda byla na pití příliš horká.

V Severusových očích byl jasně viditelný zastřený pohled. "Ano, pane," odpověděl nakonec chraplavě. Uklonil se k zemi. "Paní McGonagallová, mohu Vám něco přinést?"

"Pottere!" vykřikla McGonagallová ostrým hlasem, který Harryho vylekal téměř stejně jako Severuse. "Řekl jste mi, že se…"

"Ano. A hodně," přerušil ji Harry rychle. Pokynul k malé mističce čokolády, kterou si Severus přinesl. "Je to v pořádku - dej si."

Otočil se k McGonagallové. "Nemůžu mu prostě vymazat paměť. Neexistují žádná rychlá řešení. Jsou tu věci, které brání jeho uzdravení, a kterých se s jeho terapeutkou děsíme dotknout. Severus ví, že je tu v bezpečí a milován. Nyní je i zdravý a na všem ostatním máme čas pracovat. Není důvod spěchat."

McGonagallová stále nevypadala šťastně. "Existují kouzelníci, kterým byly jejich traumatické zážitky zcela vymazány z paměti."

"Ano, dobře, ale to by bylo zlomyslné. Znamenalo by to, že by ztratil rok svého života a stále by byl otrokem." Harry se domníval, že by bolest z toho, že by si to musel prožít znovu a vše, co se tím pojilo, byla horší než uzdravování, které ho čekalo. "A je tu něco, co nám v tom stejně brání."

"A to je?" zeptala se McGonagallová s jasně vytvořeným názorem.

"To je mezi mnou a Severusem." Ta záležitost se zastíráním mysli mu připadala příliš soukromá, než aby ji zmínil. "Ehm, nemáte náhodou lektvar na bolest hlavy? Příšerně mě bolí."

McGonagallová se beze slova ponořila do kabelky a vytáhla z ní flakónek, který podala Harrymu. "Pořád jí jako zvíře." Pozorovala Severuse. "Proč?"

Harry do sebe nalil lektvar. "Pije. Jí jako člověk, pro vaši informaci. A je v pokoji - zeptejte se ho sama." A zrovna ona má co říkat, aby se k němu nechoval jako k otrokovi.

Severus zvedl hlavu od misky. Na obličeji mu zůstalo trochu čokolády. Na chvíli se zadíval na Harryho, a pak zvedl misku ke rtům. Opět se podíval na Harryho, jako by chtěl jeho souhlas.

Harry cítil, jak se mu po obličeji rozlévá široký úsměv. Souhlasně na Severuse kývl a Severus začal z misky upíjet.

Harry se chtěl zvednout a roztančit se. Výskat radostí. Rozeslat dopisy svým přátelům a všem, co znal. Obejmout Severuse a říct mu, jak šťastný je. Ale měl pocit, jako by tím McGonagallové přiznal něco, co nechtěl, takže tam jen seděl a usmíval se jako idiot.

McGonagallová se sklonila, aby si Severuse lépe prohlédla. "Jak se ti daří, Severusi?"

Severus odložil misku a se sklopenýma očima odpověděl. "Daří se mi dobře, paní."

"Severusi, říkej mi prosím 'Minervo', ne 'paní'."

Tentokrát se Severus na Harryho oproti předpokladům nepodíval, aby od něj získal souhlas. "Omlouvám se paní, ale nemohu."

McGonagallová měla rty sevřené jako tehdy v pátém ročníku, když Harry bojoval s Umbridgeovou. "Ano, můžeš. Harrymu to nebude vadit."

Konečně měla pravdu - nevadilo by mu to.

"Můj pán není tím důvodem, paní," byl Severus paličatý. "Tenhle otrok je dobře vycvičený."

"Avšak…" namítla McGonagallová.

"Nechte to být," přerušil ji Harry. "Severus vám tak říkat nechce a to je konec diskuze."

McGonagallová si povzdechla: "Pottere, říkal jste, že je na tom lépe, ale je to stěží postřehnutelné. Zvažoval jste, že by to, co děláte, i přes vaše dobré úmysly, nemuselo stačit?"

Samozřejmě, že to zvažoval. Zvažoval to a dělal si s tím starosti každou bdělou chvíli. Vzdal by se všeho, aby Severusovi poskytl, co měl. Udělal by vše. Dělal si starosti, aby Severusovi našel dalšího terapeuta. Někoho, kdo by mu pomohl s problémem se zastíráním mysli. Obával se, že nejedná správně. Jaký má smysl udělat ze Severuse opět Snapea: Stejně by byl i nadále otrokem. Navždy.

Cítil se provinile, protože nevěděl, jestli chce, aby byl ze Severuse opět Snape. Měl ho rád, a přestože by mu nechyběly záchvaty paniky a kompletní závislost, kterou na něj Severus měl, byly by věci, které by Harrymu chyběly. Pochyboval, že by Snape těžil komfort z toho, že by ho Harry hladil ve vlasech, nebo že by se neobtěžoval skrývat čisté emoce ve svém pohledu. Severus, jakkoli bezmocný a tichý byl dobrým společníkem, společníkem, jehož přítomnost si Harry užíval. Společníkem, kterého by jistě ztratil, kdyby se vrátil Snape.

"Nejsem si jist, o co vám jde?" Pohlédl na Severuse, který si zíral na kolena, ale jehož jasné oči prozrazovaly, že poslouchá. "Jestli ho chcete najmout do školního roku 1999-2000, není ve stavu, aby to zvládl. A možná nikdy nebude. Tohle je možná to nejlepší, co nás čeká. Doufám, že ne, ale mohlo by to být to nejlepší pro jeho zájmy. Chcete, aby byl zase tím starým Snapem, ale nevím, jestli je to to, co chce on. A jestli nechce, nechci to ani já. Jen chci, aby byl šťastný. Pokud by byl stejný jako předtím, bolest, kterou by mu jeho otroctví způsobilo, by mohla být příliš velká, než aby ji unesl."

Pro něj a pro mě. Kdybych ho musel při tom boji sledovat, mohl bych být tím, koho to zlomí.

McGonagallová přikývla. "Takže si nemyslíte, že by mu pomohlo přijetí na psychiatrii?"

Kolečka v Harryho hlavě se začala otáčet. Psychiatrie? Jako nemocnice pro šílené? Severus není šílený - je jen emocionálně narušený, ale Harry předpokládal, že kdokoli hrozící se doteku, vody, kdokoli prosící o potrestání, kdokoli považující sexuální laskavosti k ostatním za přijatelné, měl důvod být emocionálně narušený.

Šílenci ne vždy měli takové důvody.

"Ve Velké Británii je několik nemocnicí specializujících se na mentální zdraví. Kouzelnických zařízení. Znám jedno výborné, které by zajistilo…"

"Počkat - kouzelnická péče o mentální zdraví nezahrnuje jen Obliviate a prostě na to zapomeňte?" přerušil svou bývalou ředitelku koleje Harry.

McGonagallová měla slušnost, že zrudla. "Většina pacientů je tam nepochybně narušena bez možnosti uzdravení…"

Jako Alice a Frank Longbottomovi. Obliviate by jim nikdy nemohlo pomoci.

"…avšak jsou tam pro ně dvacet čtyři hodin denně profesionálové. Pomohlo by mu, kdyby mluvil a žil s někým, kdo ho nevlastní. A vy to budete potřebovat nějak vyřešit, když se zapojíte do výcviku pro Bystrozory - co uděláte se Severusem a…" kývla k fotce Teddyho, Remuse a Tonksové, kterou měl Harry na stole.

"Teddym," doplnil ji Harry, rozčilený, že zapomněla jméno jeho kmotřence.

"…až dostanete ráno nečekané povolání do Japonska? Bystrozorský výcvik je velmi nepředvídatelný."

Harry nepovažoval za nezbytné vysvětlovat jí, že ho do výcviku nepřijali, přestože byl Harry zatracený Potter. Podle všeho to bylo tím, že měl každý den volno 0 až 4 hodiny, když potřeboval mnohem víc. Nevěděl, jak by dokázal vyšetřit čtyři hodiny, natož sedmnáct.

Byl příliš zaneprázdněný představou Severuse v zelené nemocniční košili v bílé vypolstrované místnosti zírajícího na zeď. Šílejícího samotou, nutkáním se omluvit a nemít komu, nedostatkem stimulů pro jeho intelekt.

Právě když se začal uzdravovat, ohlásila před ním McGonagallová tohle. Naznačila, že je přítěží, a že Harrymu překáží v životě.

Harry poznal, co si Severus myslí. Už slyšel jeho omluvy, které přijdou, jakmile ona odejde. A viděl přesvědčování, které mu zabere hodiny, aby Severuse přesvědčil, že není přítěží, že ho Harry miluje, a že bude v pořádku. Viděl výraz na Severusově tváři, který tam bude týdny.

"Není šílený," prohlásil.

"Není v pořádku."

Pravda. Viditelně nebyl v pořádku. Ale to neznamenalo, že musí do nemocnice. Harry by mu to nikdy neudělal.

Vypadalo to, že jen málokdo dokázal vidět, že tato situace měla několik háčků. Severus byl otrokem. A vždy jím bude. To se nikdy nezmění. Severus nemůže zapomenout své vzpomínky - zákony a pravidla otroctví teď pro něj byla velmi důležitá. A při té nejlepší možnosti - a musel by se stát zázrak - se Severus stane Snapem… ale vždy bude někým vlastněný. Nikdy nebude svobodný.

Ale samozřejmě nikdo to nemohl vědět tak jako Harry a Severus. Prostě nemohl. Severus a Harry v tom byli společně, protože oni jediní se budili každé ráno a byli nuceni vypořádat se s ledovou realitou situace.

Příště: Kapitola 55: Pán má kamarádku