Unwell - Kapitola 64 I/II

Kapitola 64 - Magická slova

---

Gik zatlačila packami do Severusovy hrudi a zasekla se do ní drápek po drápku. Severus ji hladil po zádech a ona bez přestání vrněla. Chrčení, které vycházelo při dýchání z jeho hrudi, s jejím vrněním docela pěkně ladilo.

"Nemyslím si, že by mohlo ublížit, když se ho zeptám," dumal potichu Severus. "Koneckonců co nejhoršího by se mohlo stát?"

Mnohonásobné prokletí. Tlučení. Jed. Hladovění.

Ne, ne s u pána. Pán takové věci nedělal. Netrestal skrze fyzickou nebo dokonce emociální bolest. Trestal nudou, pokud to bylo nezbytné, což nebylo až tak hrozné. Ale faktem bylo, že bylo obtížné udržet nitroobranné štíty dole, aby měl trest vůbec smysl.

"Pán ne," prohlásil Severus nahlas. "Nebude se zlobit, když se ho zeptám. Není to tak, že bych se snažil vymámit povolení ji používat. Jen si přeji zjistit, co se s ní stalo." Napadlo ho, že pokud ji nemá v úmyslu používat, není důvod, aby věděl, ale rychle tu myšlenku zahnal. Kouzelník potřebuje vědět, co se s jeho hůlkou stalo, i když už nebyla jeho.

Gik se otřela hlavičkou o Severusovu dlaň.

"A proč by se měl zlobit?" pokračoval Severus. "Nerozčílí se často a rozčílí ho jen ty nejstrašnější věci. Jako když jsem štípl pána Teddyho."

Hlavou mu projela bolest. Ale proč? Severus si nebyl jistý. Bylo to tím, že nazval pánova adoptovaného syna 'pánem'? Byla to připomínka a trest navíc, za to že pána Teddyho štípl?

Promnul si čelo. Do nosu se mu dostal kočičí chlup a kýchl. To se Gik moc nelíbilo, takže se odrazila a skočila mu z hrudi na okenní parapet.

Severus se posadil a sundal nohy z postele na zem. Venku byla černočerná tma. Některé noci vídal tisíce hvězd. Při pohledu z okna v pokoji pána Teddyho byla daleko za stromy vidět slabá záře nedalekého mudlovského města. Severus neměl tušení, co bylo vidět z pánova pokoje, protože do něj nikdy nevstoupil.

"Zlobil by se pán, kdybych strávil noc na bidýlku?" uvažoval Severus. Možná by v podobě havrana, zmizela bolest hlavy. Cítil se provinile, že o tom vůbec uvažoval. Záměrné vyhýbání se trestu byla strašná věc. Následkem toho ho hlava rozbolela ještě víc.

Gik se na něj dávala přimhouřenýma očima, jako by ji to vůbec nezajímalo. Avšak Severus ji prokoukl. Havrani ji děsili. Byla malá a máchání takových velkých křídel a takový obrovský zobák stačily k tomu, aby se místo útoku dala na útěk.

Severus se nemohl jít zeptat svého pána na hůlku právě teď. Bylo pozdě, a protože byl pracovní den, byl pán unavený z práce. A kdy jindy se Severus může zeptat? Neměl moc často příležitost se pána na takové věci ptát. Pán trávil večery tím, že pobíhal okolo, hrál si s pánem Teddym a projevoval zájem o zdánlivě vše, co Severus dělal nebo co dělal během celého dne. Předpokládal, že jim tím pán zkoušel vynahradit čas, které strávil v práci a ne s nimi.

Pán by mohl strávit mnohem více času se svými přáteli a pánem Teddym, kdyby Severusovi dovolil vypracovat ty hromady domácích úkolů a esejí, které si nosil domů. Knihy, které pán četl, byly silnější než Severusovo tělo… Nelíbilo se mu, jak všechna ta práce pána stresuje.

Ale pánovi nevadilo, když ho Severus vyrušil nebo když se z ničeho nic na něco zeptal. Vlastně k tomu Severuse povzbuzoval. Nebyl by rád, kdyby věděl, kolik týdnů v sobě už Severus tento problém dusí.

Kočka zamňoukala a přetočila se na záda. Bylo pozoruhodné, že při tom nespadla z parapetu. Severus si odfoukl vlasy z obličeje. "Dobře, ale nepůjdu tam sám. Musíš jít se mnou… jen pro jistotu. Když měl sebou kočku, všechna nebezpečí pánovy ložnice nezmizela, ale pomohlo to vytvořit iluzi, že ano.

***

Harry zpozorněl, když se rozezněl alarm nad Severusovými dveřmi, ale z postele nevstal. Pokud se rozezní i alarm na Teddyho pokoji, pak to bude důvod pro znepokojení. Třeba jde Severus jen na záchod. Možná se jen Gik vydala na procházku. Od té doby, co do ochran zařadil všechny živočichy s výjimkou mikroorganizmů, bakterií a podobně, spustil se alarm často právě kvůli Gik nebo myši. Doopravdy potřeboval problém s myšima vyřešit.

"Pane?" otevřel Severus dveře ložnice a opatrně do ní nakoukl.

Harry koukal s otevřenou pusou. Severus ho v jeho ložnici navštěvoval jen zřídkakdy. Když o tom tak přemýšlel, udělal to někdy předtím? "Ahoj, Severusi. Chceš jít dovnitř?"

Severus zaváhal, ale nakonec vklouzl do místnosti a tiše za sebou zavřel dveře. Stál ztuhle u nohou Harryho postele a paže si tiskl pevně k hrudi. Za ním vklouzla Gik.

"Chceš se posadit?" zeptal se Harry a poklepal na místo v nohách postele. "Nebo bych ti mohl vyčarovat křeslo, jestli chceš. Nebo si můžeš sednout na zem… Jak chceš." Ve skutečnosti doufal, že si Severus na zem nesedne. Poslední dobou se mu to dařilo. Pokaždé, když si poslední dobou sedal na židli nebo na gauč vypadala tak nervózně. A udělal to jen, když byli přítomni pouze Harry a Teddy, ale přesto si občas sedl na židli. A kdyby si za těchto neformálních okolností v soukromí jejich malého domu v Devonu klekl před Harryho, byl by to krok zpět.

Ale na druhou stranu, musel si připomenout, tímhle způsobem se se Severusem pohybujeme. Jeden krok vpřed, dva kroky vzad.

"Pane, žádáte mě, aby si sedl na…" Severusovo čelo zvrásnila hluboká vráska, kterou tam poslední dobou vídal často. Znepokojovalo ho to, co mu bylo povoleno udělat. Harry si nemohl pomoci, ale bylo mu ho líto.

"Postel, zem nebo do křesla," pokoušel se Harry znít nezaujatě. Mávl rukou ke straně postele, kde stál Severus a vykouzlil velké pohodlné křeslo, které vypadalo jako druhá nejpohodlnější věc v pokoji. Kdyby Harry už nebyl pohodlně uložený v posteli, zabíjel by, aby se mohl v tom křesle schoulit.

Severus se kousl do rtu a jedním pohybem se posadil na křeslo. Na bylo klíčové slovo. Nezabořil se do něj, ale prostě se na něm usadil. Harry už na to byl zvyklý. Když Severus seděl na židli, bylo to proto, aby seděl na židli, ne aby měl pohodlí.

Místnosti chvíli vládlo ticho. Severus zíral na své ruce, které měl složené v klíně a Harry se pokoušel na něj nezírat, ale nevěděl, kam jinam se dívat. Chtěl vypadat zaujatě, ale ne příliš zaujatě. To Severus neměl rád.

"Pane?" ozval se nakonec tiše Severus. Z jeho pohledu měl Harry pocit, že je připravený každou chvíli z pokoje utéct. Severus byl den ode dne smělejší, ale všechnu svou smělost ztrácel, když si myslel, že dělá něco špatně, nebo když se Harryho bál.

Harrymu pomyšlení, že si Severus myslí, že má důvod se ho bát, zvedalo žaludek. Harry měl problém zabít i zatracenou myš. A to byl důvod, proč jimi byl dům prolezlý.

Ale na druhou stranu to nebyl on, z koho měl Severus strach, nebo ano? Byl to Nigel Mering, Weston a jeho žena, a další lidé, kteří ho vlastnili. Byli to lidé, kteří ho pravidelně tloukli a mučili jako například König. S takto zdviženými nitroobrannými štíty byly strach a nedůvěra to jediné, co Severus doopravdy znal. Co Harryho děsilo, byl fakt, že to samé mohlo platit i se staženými nitroobrannými štíty.

"Ano," zeptal se a podíval se na něj. Mohlo to být tak po milionté, co s ním navázal oční kontakt, téměř jako by to byla nějaká soutěž v zírání. Dělal to tak pořád. Zpět v době, kdy ho nenáviděl, a nyní, mu tím vyjádřil důvěru. Doufal, že to Severus nebere jako výzvu.

Severus sklopil pohled zpět do klína. Dlouhé prsty se nervózně pohybovaly, když mluvil. "Pane, jednou jste mi řekl, abych za vámi přišel kdykoli budu mít strach nebo budu něco potřebovat."

Harryho napadlo, že to byl důvod, proč přišel. Měl noční můru. Díky bohu ne noční můru, při které by křičel, ale nějakou která s ním otřásla. "Ano, napadlo mě, že proto jsi přišel." Kdyby byl Harry v Severusově pozici, byl by rád, kdyby ho někdo vzal za ruku a řekl mu, že vše bude v pořádku. Obvykle to tak dělal, když byl Severus jen trochu vystrašený, ale už byly v Harryho ložnici. Harry byl v pyžamu a Severus v noční košili - ta situace byla pravděpodobně již teď příliš intimní na to, aby se Severus cítil příjemně.

Severus ještě silněji stiskl ret mezi zuby. Harry mu neřekl, aby s tím přestal, přestože chtěl. Byl to způsob, jakým si Severus pomáhal. Přál si, aby měl jiný způsob, méně bolestivý a destruktivní. Jindy by mu Harry řekl, aby přestal a dal by mu něco jiného, aby na tom svou nervozitu nebo ublíženost vybil, ale teď chtěl, aby už se vyjádřil.

"U-uvědomuji si, pane, že je to velká žádost," Severus mluvil tak tiše, že Harry musel napínat uši, aby ho slyšel. "Nemám právo se ptát."

Ptát? Ptát? Ptát se na co? ' Pane, jednou jste mi řekl, abych za vámi přišel kdykoli budu mít strach nebo budu něco potřebovat.' Severus něco potřebuje. Nebojí se, něco potřebuje.

Harry se snažil moc se z toho zjištění neradovat. Ta myšlenka, že si Severus myslel, že k němu může přijít, když má strach, byla jedna věc. Ale to, že by za ním Severus mohl přijít, protože něco potřebuje, byl skutečně velký krok. Nešlo jen o sklenici vody nebo o výlet na záchod, ale o skutečnou potřebu.

"To je v pořádku," ujistil ho Harry rychle. "Zkus přestat myslet tímhle způsobem, Severusi. Co se mě týče, máš mnoho práv, dobře?" Věděl, že kdyby teď řekl, že má Severus tolik práv, jako každý normální člověk, vyvolal by tím u Severuse přinejmenším paniku.

Severus přikývl. "Ano, pane."

Harry čekal, že bude pokračovat, ale nestalo se tak. "Severusi?" pobídl ho. "Nechtěl ses mě na něco zeptat?"

Severus vzhlédl od svých neklidných rukou. "Ano, pane," zašeptal a opět sklopil oči, jako by pohled na Harryho nedokázal snést. "Rád bych se dotázal na status ebenové hůlky s blánou z dračího srdce, o níž se domnívám, že byste ji možná mohl mít ve vlastnictví."

Harry by nemohl být víc překvapený, ani kdyby mu Severus řekl, že si chce změnit vlasy, aby vypadaly jako růžová prachovka. Ebenová hůlku s blánou z dračího srdce? Byla to Severusova hůlka? Harry doopravdy nevěděl, neznal pořádně ani typ své hůlku, natož aby znal jádro hůlky patřící někomu jinému.

"Ebenová hůlka s blánou z dračího srdce?" zopakoval Harry.

Severus zesmutněl. Harry nebyl schopen rozpoznat záblesk naděje v jeho očích, dokud nezmizel. "Nevíte, o čem mluvím," pronesl Severus tiše a sklonil hlavu. "Promiňte mi, pane. Já…"

Ne, ne. Ne zase ten proslov. Jestli ho Harry dnes ještě jednou uslyší, pozvrací se. Přísahal bohu, že by se pozvracel. Zvedl ruku. "Ne, ne. Severusi, myslím, že vím, o čem mluvíš, ale tak trochu jsem doufal, že to trochu víc rozvineš." Mělo ho to napadnout. Severus Snape vždycky byl nepolapitelný bastard.

"Mluvíš o své hůlce?" zeptal se pán.

Severus ještě víc vyvalil oči. Pološíleně začal kroutit hlavou. "N-ne, pane. T-t-ta je nyní vaše, p-p-p-pane. Nepatří m-m-mi. J-j-je…"

Další spouštěč. Další spouštěč, který jenom povede k dalšímu záchvatu paniky. Harry v tom začínal být docela dobrý - bude se doopravdy muset zaměřit na to, aby mohl na univerzitě přednášet kurz o Snapeovi. Byl si jist, že by se ho zúčastnilo mnoho lidí, kteří se se Severusem setkali a chtěli by mu porozumět. Možná jednoho dne, kdyby u Severuse došlo k zázračnému zlepšení, které nikdo neočekával, by Severus mohl být u pozvaným hostem.

"Severusi, dýchej," přerušil ho Harry tichým hlasem. Kdyby promluvil ostře, Severus by se vyděsil. "Dívej se na mě."

Severus zvedl hlavu, aby mu pohlédl do očí.

"Ta hůlka, o které mluvíš…" Harry se zhluboka nadechl. Jak doufal, že tato chvíle jednou přijde, a přesto teď, když tu byla… je Severus na hůlku připravený? Aby používal magii? "Myslím, že ji mám. Když jsem… když jsem tě koupil, dali mi hůlku, která je myslím ebenová. Je taková černá. Je to pravděpodobně ta, kterou jsi před několika lety vlastnil."

Dobrá práce, Harry, pogratuloval si tiše. Neřekl si 'tvoje hůlka'. Doufal, že jednoho dne bude moci připisovat čemukoliv Severusovo vlastnictví, aniž by sebou Severus trhl nebo mu připomněl své postavení.

"Rozumím," pronesl Severus chraplavě. Slabě.

Nemuč ho. Víš, proč tu je. Harry si povzdechl. "Mám ji a rád bych ti ji dal, ale trochu váhám. Nevím, jestli jsi dostatečně zdravý, abys ji používal.

Severusův výraz se nezměnil, ale Harry to ani neočekával.

"Tím neříkám, že ji jednoho dne nedostaneš," pokračoval Harry a doufal, že volí svá slova moudře. "Dostaneš. Jednoho dne ti ji dám a ty budeš moct dělat, jaká kouzla budeš chtít. Bez omezení." Dobře, pokud nebudeš někoho chtít A.K., ale když si vzpomenu, jak jsi to zkoušel naposledy a moc to nevyšlo, nemyslím, že bys to zkoušel. "Prostě si nemyslím, že je teď ten správný čas."

"Ano, pane," odpověděl Severus. "Bylo bláhové, že jsem se ptal."

"Nebylo." Harry se cítil jako tehdy v prvním ročníku, když se hádal, jestli famfrpálový hráč Jelly Yonnick udělal bláznivý pohyb nebo ne. "Jsem velmi rád, že ses zeptal. Fakt, že ses mě zeptal, znamená, že brzy budeš schopen svou hůlku zase používat."

Ticho. A pak: "Mohu se zeptat jak brzy, pane?"

Na to Harry upřímně nedokázal odpovědět. Ve skutečnosti to rozhodnutí bylo na Severusovi, ale to Harry nemohl říct. "Nejsem si jist. Za pár týdnů. Měsíců. Možná za rok. Ale doopravdy si nemyslím, že by to trvalo dýl, ale nikdy nevíš."

"To chápu, pane."

"Rozumíš, že tím nejsi trestán?" zeptal se Harry. "Není to tak, že bys byl špatný nebo tak něco. Je to jen proto, že no… však víš, ne?"

"Jsem zmatený."

"Ano." Harry si úlevně vydechl, vděčný, že to nemusel říct on. "Není to tvoje chyba nebo tak něco. Je to proto, že zlí lidé způsobili, že jsi zmatený. Kdokoli jiný v tvé situaci by byl stejně zmatený. Zmatenější."

Kývnutí. Severus nejspíš nevěděl, co říct. A Harry taky ne. Cítil se provinile. Teprve před nedávnem dosáhl plnoletosti a věděl, jaký je to pocit, být den za dnem bez hůlky. Avšak nedokázal si představit, že by o ni přišel na tolik měsíců. Od té doby, co zjistil, že magie skutečně existuje, se to nestalo.

"Vím, že je to těžké," přiznal. "Vím, že bys neproklel ani sebe, ani nikoho jiného, že bys neudělal žádnou hloupost - jen si myslím, že kdybys opět dostal hůlku do ruky, byl by to pro tebe ochromující pocit. Vezmeme to pěkně pomalu."

Opět žádná odpověď. Avšak Harry neměl pocit, že by mluvil do zdi. Ne se Severusem. S ním mohl mluvit a mluvit a mluvit a měl jistotu, že ho Severus doopravdy poslouchá, i když neodpověděl, ani nijak nereagoval.

"Vedeš si moc dobře. Když sedíš na židli a jíš u stolu s příborem… je to doopravdy dobré." Odmlčel se. "Avšak aby ti bylo ještě líp, budeme muset začít víc mluvit o minulosti - bože, už to jsou skoro dva roky. A budeš muset zcela odstranit své nitroobranné štíty, ano? Ne dnes v noci, ale brzy, ano?" Nyní to byl on, kdo se kousal do rtu.

Severus nevypadal, jako by se ho to vůbec týkalo. "Jestli si to přejete."

"Myslím, že je to dobrý nápad."

Další ticho. Dlouhé ticho. Ale bylo to nepříjemné ticho. Harry předpokládal, že není nepříjemné, protože oba přemýšlejí. Kdyby byli oba nervózní a přemýšleli, co tomu druhému říct, pak by to ticho bylo nepříjemné.

"Měl jsi noční můru?" pokoušel se být Harry ohleduplný a zeptal se.

Severus zvedl hlavu, aby se na něj podíval. "Vždy mám noční můry," řekl velmi věcně.

Harry zrudl. Severus vždycky způsobil, i když třeba neúmyslně, že se cítil jako idiot. "Dobře, mluvení o minulosti - však víš, o ostatních majitelích a tak, by ti mělo pomoci zbavit se nočních můr. Alespoň to psali v knize."

"V Cestě za uzdravením?"

Severus si toho názvu všiml? "Ano, ale i v dalších. Chceš si o svých nočních můrách promluvit? Občas to pomáhá." Ne že by to Harry poznal na vlastní kůži - zřídkakdy své noční můry s někým probíral.

Severus se zarazil. "Chtěl byste pane?" zeptal se.

Proč vždy řekne 'pane' zrovna ve chvíli, kdy mám nutkání udělat něco, co on nechce? Přísahám, dělá to naschvál, abych se cítil provinile. Harry zavrtěl hlavou. "Teď ne, jestli nechceš. Možná zítra, nebo pozítří nebo popozítří, nebo o den později… nebo příští týden nebo tak někdy."

Severus přikývl. "Ano, pane, jestli ti to přejete."

"Nepřeji, ale je to něco, o čem musíme mluvit. Až zapracujeme na nitroobranných štítech. Myslím to vážně, Severusi, nestahuj je beze mě, bez mého povolení." Harry si povzdechl. "Podívej, nechci z toho dělat nějaký návyk nebo tak, ale protože už je hodně pozdě, nechtěl bys Bezesný spánek? Pravděpodobně by ti pomohl." Trhnutím otevřel šuplík svého nočního stolku a vytáhl z něj lahvičku Bezesného spánku. Zamračil se, odzátkoval ji a otočil ji hrdlem dolů. Byla prázdná.

"Ten nefunguje, pane," prohlásil Severus. "Já… T-t-t-t-t-t-t-t-ten nefunguje. Mé tělo si na něj zvyklo před mnoha lety. N-Nepamatuji si okolnosti, proč jsem si ho bral, ale jsem si jist, že jsem ho bral.

Sakra. Tvoje tělo si na něj dokázalo zvyknout? Věděl, že si na něj lidé mohou vypěstovat závislost, a pak ho potřebovali víc, aby jim zabral… on už byl na čtyřech dávkách. Bylo to z důvodu, že si na něj jeho tělo zvyká? Každopádně je v kopru. "Jak dlouho to trvalo?"

Severus si opět kousal ret. "Nevzpomínám si, pane. Omlouvám se, měl jsem si to zaznamenat. Prosím…"

"Ne, to není důležité." Nenáviděl, když se Severus omlouval za věci jako tahle. Za věc, která se stala před dvaceti lety. Jak měl v té době tušit, že to teď někdo bude chtít vědět? "Existují jiné varianty, které by sis mohl vzít, a zabraly by? Mohl bych něco mít nebo bych ti je mohl koupit."

"Ne, pane. Ne, pokud jsem si vědom."

Což znamenalo 'ne'. Kdyby nějaký takový lektvar byl, Severus by ho našel.

"Ach," povzdechl si Harry, upustil lahvičku zpět do šuplíku a zavřel ho. "Dobře, takže co kdybych tě šel uložit? Musíme se vyspat. Zítra je na ministerstvu důležitý den a paní Weasleyová říkala něco o tom, že k ní zítra večer půjdeš, abys jí pomohl s jarními trpaslíky."