Unwell - Kapitola 64 II/II

2. část

---

---

Úkol poskládat puzzle byl tak trochu podřadný a nesmyslný. Jaký mělo smysl rozřezat krásný obraz na kousíčky, a pak se ho zase snažit dát dohromady? Zvlášť, když tam pořád budou vidět spoje.

Někde k tomu určitě existovala nějaká chytrá analogii, ale Severus se nemínil namáhat a přemýšlet o tom. Toho dne se již musel vypořádat s několika stresory; toaletou, která přetekla, plísní na svém sendviči a dlouhým skokem Gik z vysoké skříně na podlahu, což zcela jistě nebylo pro její mladé dobré. Již se mu dařilo vypořádat se se stresory, o kterých pán mluvil, lépe, ale nepotřeboval pokoušet štěstí.

Utřel vodu kolem toalety, a dokud se pán nevrátí, tak se bude v případě potřeby chodit vyprazdňovat ven. Té trochy plísně na chlebu si pán s největší pravděpodobností nevšiml, takže ji tam nenechal záměrně. Avšak s největší pravděpodobností nevylučovalo druhou možnost. Kdyby ji tam pán nechal záměrně, Severus by ji měl sníst, ale jestli ji tam záměrně nenechal, bude se pán zlobit, když ji sní? Severusovi trvalo patnáct minut, než se rozhodl ten plesnivý kousek sníst, a ne vyhodit… jen pro jistotu.

"Gik," napomenul Severus línou kočku, která se rozvalovala přes půlku puzzle. Měla nepříjemný zlozvyk shazovat dílky z karetního stolku, který připravil pán, a který obklopil ochranami před zvědavýma ručkama pána Teddyho.

Gik líně zívla, čímž vyjádřila svou znuděnost.

"Puzzle na každý den je nudné, ale pán to myslí dobře." Severus našel dílek s očima želvy. "Nechce, abych dělal domácí práce, a chce mi zabránit v nečinnosti. U pána Meringa jsem často drbal podlahu dvacet hodin denně - byla bys raději, kdybych musel dělat to?" Neměl námitky proti těžké práci, protože ta byla důvodem jeho existence, ale mnohem raději by netrávil příliš času na kolenou.

Nebylo moc věcí, které by Severus mohl v domě dělat během své osamělosti, pět dní v týdnu. Nádobí zabralo několik minut, protože šlo jenom o jeho malý talířek a skleničku. Dokonce začal dělat několik dalších maličkostí, jako například zametání nebo rovnávání obývacího pokoje. Mohl, i přes svou inteligenci, najednou pojmout jen určité množství francouzštiny a Rubikova kostka byla prostě frustrující - cítil se tak blízko jejímu vyřešení, a přesto tak daleko. Bylo to jako by se pokaždé, když měl pocit, že je blízko, se jenom více zmátl. Jako by udělal jeden krok vpřed a tři vzad.

S Gik se unavili hraním na schovávanou se Severusem v podobě havrana. Tak byl přibližně stejně velký jako kočka. Obvykle pak odpočívali do té doby, než se vrátili pán a pán Teddy a obnovili jejich zájem.

Aby byl upřímný, přál si Severus, aby s nimi mohl pán Teddy zůstat doma. Ach, věděl, že pro jeho vývoj je socializace s ostatními dětmi důležitá, a že si pán Teddy zcela jistě čas strávený mimo domov užívá. Chtěl pro pánova syna jen to nejlepší - doopravdy chtěl. Velmi mu na něm záleželo. Avšak jeho sobecké já chtělo, aby pán Teddy zůstával doma ním a Gik, protože mu chyběl.

Bylo zřejmé, že Severus nemá být s pánem Teddym o samotě. Bylo tomu tak od té doby, co pán Severuse koupil, ale po tom incidentu se štípnutím se to ještě zhoršilo. Před několika týdny nastavil pán ochrany tak, že se rozezněl alarm pokaždé, když Severus překročil prahy jistých pokojů. Zkoušeli to mnohokrát. Bylo to ponižující. To, že je natolik nedůvěryhodný, bylo ponižující.

Severus byl schopen trávit čas způsobem, jakým to bylo schopno jen několik lidí. Dokázal zcela zablokovat pocity spojené s časem a prostorem a líně přežívat ve stavu nevědomého bytí. Většina lidí k tomu potřebovala kouřit různé byliny, ale Severusovi stačila pouze Nitroobrana. Mohl dny trávit tímto způsobem, ale nedělal to. Myslel si, že by to z něj dělalo špatného otroka. A navíc nechtěl. Chtěl být ostražitý a schopný fungování. Nechtěl to obětovat pro ukončení nudy a zmatení.

Dřív by to udělal. Udělal to. Vzpomínal si na bílý pokoj, na stodolu a farmu pána Müllera. Pamatoval si, jak v tom stavu přežíval a to už nebylo žádoucí. Přestože bylo frustrující mít pojetí o rozhodnutích, které nemohl udělat, upřednostňoval to před životem jako zombie. Věděl, že je jen trochu víc než vycvičený pes, ale raději si toho byl vědom, protože být si něčeho vědom, bylo jedno z mála rozhodnutí, které mohl svobodně udělat.

Neměl stoprocentní vědomí sama sebe. Užíval Nitroobranu, aby se vyhnul přílišnému přemýšlení. Způsobovalo mu to strašlivé bolesti hlavy, ale neměl v tom na výběr. Nechtěl přemýšlet o minulosti, nebylo mu to dovoleno. Věděl, že dlouhodobé nadměrné využívání Nitroobrany by ho mohlo dovést k šílenství, ale to, jak ji využíval, na to, aby se to stalo, nebylo dostatečně rozsáhlé. Bolesti hlavy a letargie, které pociťoval, byly následkem Nitroobrany a s trochou štěstí byly tím nejhorším, co ho čeká, protože mu pán nedovolí, aby své štíty stáhl. Každopádně ne bez jeho svolení.

Zpět do reality ho přivedlo mňoukání Gik, která se hlavou stále otírala o Severusovu ruku. Od té doby, co čekala koťata, byla obzvlášť přítulná, což už něco znamenalo, protože to byla i tak velmi přítulná kočka.

Severus odhadoval, že se koťata narodí kolem 4. dubna, což bylo už jen za několik krátkých týdnů. Pociťoval díky tomu až dětinské vzrušení. Věděl, že mu nebude dovoleno ponechat si koťata, a ani nemohl říct, že by po tom doopravdy toužil. Pán George nabídl, že je prodá ve svém obchodě a dá Severusovi peníze - protože Severus nemůže nic vlastnit, peníze by byly pánovy, což by bylo přirozené, protože Gik je také jeho. Těšilo ho, že jeho pán dostane nějaké odškodnění za náklady za péči o Gik. Věděl, že pán ji vzal domů jenom, protože ji chtěl Severus.

"Ještě chvilku, Gik. Zvládám to rychleji, než…" Severus se pokusil vložit posledních několik kousků puzzle, ale nepřestávající mňoukání ho zastavilo. "Co je?" zeptal se Severus s povzdechem. "Jsem unavený. Zrovna teď si hrát nechci."

Seskočila s karetního stolku. Bříško se jí otřáslo tak, že téměř ztratila rovnováhu. Běžela ke dveřím a škrábala, aby se dostala ven.

"Ne," prohlásil Severus. "Nemám rád, když chodíš ven - mohla by sis ublížit, nebo by ses mohla ztratit. Pokud porodíš venku, můžou ti mladé sníst divoká zvířata." Nevěděl, co by dělal, kdyby se Gik nevrátila na noc domů. Předpokládal, že by se cítil stejně, jako kdyby večer domů nepřišli pán nebo pán Teddy.

Avšak potřeboval si ulevit a lhal by, kdyby řekl, že by mu let kolem pánova pozemku neulehčil na mysli. V podobě havrana byla jeho mysli o tolik jednodušší. Mohl si povídat s ostatními ptáky, kteří se konečně začali po dlouhých zimních měsících objevovat. Dokonce si mohl schovat na později jídlo. Předpokládal, že nesmí jíst, kdykoli se mu zachce. Bude se muset zeptat pána. Avšak schované jídlo mu poskytovalo pojistku pro případ, že by ho pán zapomněl nakrmit. Zásoby musely být často nahrazovány, protože vegetace umírala a maso se kazilo.

Severus se podíval na stojací hodiny. "Pán tu bude za hodinu. Až se vrátí, měli bychom být doma."

Gik však trvala na svém, takže to Severus musel vzdát. Byl slabý muž, slabý otrok a Gik byla pravděpodobně jedna z jeho největších slabostí, protože jí nedokázal říct ne. Ve skutečnosti byla jeho největší slabostí, protože přestože nedokázal říct ne ani svému pánovi, nebyl pán jeho slabostí, ale jeho největší sílou.

"Jenom na dvacet minut." Severus vklouzl do bot, které musel na pánův příkaz nosit, když šel ven. Připadaly mu jako obří betonové bloky připevněné k jeho chodidlům. "Můžu být venku jenom dvacet minut, musím být zpět do té doby, než se pán vrátí." Nepotřeboval, aby se pán vrátil domů po těžkém dni v práci a viděl, jak se Severus potuluje po jeho zahradě. Mohl chodit ven, ale ve chvíli, kdy se jeho pán přemístil domů, měl mu být plně k dispozici. Měl být na kolenou, čilý, připravený vyleštit boty, namasírovat chodidla, nebo v případě potřeby potěšit. Severusův pán od něj tyto věci nikdy nežádal, ale to neznamenalo, že Severus neměl být k dispozici.

Gik opět zamňoukala a tentokrát zaťala drápky do Severusova pěkného zeleného hábitu a zanechala na něm značky, které naznačovaly, že je nevděčný a následkem toho mu na věcech, které mu pán koupil, nezáleží.

"Dává ti březost právo otravovat?" otevřel jí Severus s otázkou dveře. "Doopravdy si nemyslím, že…" A Gik byla pryč. Hnala se chvíli za něčím, a pak za něčím jiným a nechala Severuse samotného, neschopného dokončit větu dalšímu živému tvorovi.

Povzdechl si a loudavě se vydal směrem ke keřům. Měl v plánu se vyprázdnit, a pak vzlétnout a nechat za sebou na zemi své zmatení. Ale protože byl otrokem, na jeho plánech nezáleželo. Nezáleželo na tom, jestli má v plánu ušetřit pánovi další problémy - způsobil jich ještě víc. Nezáleželo na tom, jestli měl v úmyslu pána potěšit - jeho majitel to nechtěl.

Nezáleželo na tom, co měl pro další chvíle v úmyslu, protože to někdo přerušil.

"Ale, Severus Snape," ozval se za ním chladný hlas. "Řekl bych, že jsme se neviděli až příliš dlouho, avšak…"

Severus pustil svůj hábit a otočil se. Všechny myšlenky na močení a let zapomenuty. Na verandě, ze které právě před chvílí přišel, stál nějaký muž. Opíral se o sloupek a balanc mu pomáhala udržet stříbrná hůl. Blonďaté vlasy mu již začínaly bělat a ve tváři se objevovaly vrásky. Usmíval se tenkými rty a pohled šedých očí byl nepřátelský. Ale to nebylo to, co Severuse děsilo.

Co Severuse děsilo, byl mužův postoj - stál vzpřímeně, ramena dozadu a jeho pohyby byla jisté a pevné. Byly to pohyby dominantního muže, muže, který věděl, kdo je a co chce udělat. Byl to také ten typ, který věděl, co je Severus a věděl, že by z toho mohl těžit.

Severus si klekl do bahna a čelo mu přistálo v oblasti mokré od předchozího deště. "Jak vám mohu posloužit, pane?" zeptal se. Přál si, aby Gik zůstala u něho.

"Ale, ničíme takový pěkný hábit klečením v blátě?" vysmíval se muž. "To je přesně tvůj styl."

Severus začal nejistě zvedat hlavu, aby se pokusil muže identifikovat, ale muž na něj štěkl: "Hlavu dolů."

Čelo se vrátilo do bahna.

Muž pokračoval: "Je pán doma, Severusi?"

Jak zná moje jméno? Napadlo ho, že to musí být někdo z jeho předchozího života, nebo někdo ze současného života z období, kdy nebyl při smyslech, protože si nedokázal vzpomenout, kdo to je. Strašná bolest způsobená tlakem nitroobranných štítů ukazovala na první variantu.

"Ne, pane. Není doma," odpověděl Severus. "Měl by být doma za hodinu, avšak pokud byste chtěl počkat vevnitř, vstupte prosím. Udělám vám šálek čaje, pokud…"

"Do hodiny, nebo za více než hodinu?" přerušil ho muž.

Neřekl to právě Severus? "Bude to přinejmenším hodina, možná víc. Je pondělí, v pondělí obvykle chodí domů pozdě, kvůli jednomu volnému dni navíc, který mu poskytuje zaměstnavatel."

"Půjdu dovnitř - udělej ten čaj. S mlékem a cukrem." Kroky mu daly vědět, že muž odešel dovnitř. Severus se postavil a téměř zakopl o špinavý zelený hábit, ze kterého měl před několika hodinami takovou radost. Rozhlédl se, jestli neuvidí Gik, ale naneštěstí nebyla v dohledu. Mohl se jenom zhluboka nadechnout a doufat, že dělá tu správnou věc a jít dovnitř.

Uvařit čaj mudlovským způsobem nebylo zrovna nejjednodušší. Místo nalití vody přímo z hůlky, musel člověk uvařit vodu na sporáku. Avšak Severus měl s tímto způsobem mnoho zkušeností. Pán pil mnoho čaje, zcela jistě mu protékal žilami místo krve.

Kde toho muže jen viděl? Severus znal jeho obličej, znal toho muže. Jména mu protékala mozkem jako voda skrze prsty. Od té doby, co pán vlastnil Severuse, ho navštívil dvakrát ten samý mladý Ir a Severus pokaždé zapomněl jeho jméno. Bylo to věkem, Nitroobranou nebo jeho mentálním zmatením, o kterém pán čas od času mluvil? Nejspíš to bylo nedostatkem potřeby pamatovat si jména lidí výše postavených. Pro někoho, koho vídal jen zřídka, stačilo 'pán' a 'paní'.

Avšak u tohoto muže si nedokázal vybavit vůbec žádné souvislosti? Uspokojil ho někdy? Nemohl to být nikdo od Hendersonů? Na takovou práci byl příliš kultivovaný.

Pán je velice důležitý muž, uvědomil si Severus a rychle vyměnil vyštípnutý hrnek za pánův jediný šálek. Mohl by to být někdo velice důležitý - ministerský úřadník. Ředitel časopisu. Velvyslanec jiného státu.

Sloužilo mu to jako připomenutí toho, jak je pro něj jako jediného otroka Harryho Pottera důležité udělat dobrý dojem. Jaká škoda, že nemá hůlku, aby si mohl vyčistit hábit. Jak nepříjemnou se stávala existence bez hůlky. Přál si, aby ho pán brzy považoval za připraveného hůlku opět používat!

Co nejlépe si ve dřezu umyl ruce a obličej a ulízl si vlasy z obličeje. Přelil vařící vodu do šálku a přidal do ní sáček čaje. Společně s mlékem a cukrem vše vyskládal na tác, protože se neodvažoval hádat, jak muž svůj čaj pije, a vše odnesl do obývacího pokoje.

Muž neseděl na pánově nábytku, ale vyčaroval si vlastní křeslo, které stálo čelem k hořícímu ohni v krbu, který musel rozdělat. Severus si nemohl pomoci, ale cítil se trochu uraženě - co je na pánově nábytku špatného?

"Proč jsou dveře otevřené?" štěkl po něm muž. "Táhne tu."

"Omlouvám se, pane. Dveře musí zůstat otevřené, aby mohla kočka zpět dovnitř." Nebyl si jistý, co má dělat s tácem, když byl nyní konferenční stolek na nevhodném místě, protože se muž posadil jinam. "Můžete použít kouzlo na regulaci teploty vzduchu. Jsem si jist, že to pánovi nebude vadit."

Severus se rozhodl, že zkusí množství cukru a mléka odhadnout, přestože se tomu chtěl vyhnout. Použil trochu méně cukru a mléka, než kolik by dal pánovi, který chtěl méně čaje než mléka.

"Naznačuješ mi tím, že nemůžeš kouzlit?" dotázal se muž, když mu Severus podal šálek čaje.

Severusovi se zastavilo srdce. "Tohle je velice osobní otázka a jsem si jist, že můj pán by chtěl, abych to držel v tajnosti." Věděl, že tímhle pravdu jistým způsobem odhalil, ale nezáleželo mu na tom. Jestli byl zbavený magie, neschopen magii používat nebo mu to nebylo dovoleno, byla záležitost jeho pána a nikoho jiného. Severus to nebude odhalovat žádnému cizinci.

Severus se ohlédl přes rameno, jestli třeba nemá štěstí a jeho pán nejde domů, ale neměl takové štěstí.

"Omluvte mě prosím na chvíli." Zacouval ke schodům. "Pane…?"

Muž se spokojeně ušklíbl, ale neodpověděl. Neprozradil Severusovi své jméno.

Severus spěchal nahoru. Necítil se příjemně, že nechává toho cizince samotného v domě, ale musel se převléct. Nechtěl svého pána ponížit - a ani toho muže - stavem svého oblečení. Hábit se mu již předtím urousal ve vodě vyteklé z toalety a nyní byl pokrytý bahnem. To bylo pro otroka sotva reprezentativní.

Strhl ze sebe špinavý hábit a natáhl si čistý. Ten špinavý složil a dal ho stranou. Nechtěl ho nosit dolů, když tam mají společnost. Pak spěchal dolů po schodech a dával si záležet na tom, aby nedělal moc rušivého hluku.

Celou tu dobu se pokoušel vzpomenout si, kdo je pánův návštěvník. Poznával ho, znal ho, ale odkud, ze kdy?

Muž stále seděl ve svém propracovaném vykouzleném křesle přesně tam, kde ho Severus nechal. Díky bohu. Ale na druhou stranu, co jiného by dělal? Pán s výjimkou Severuse nevlastnil nic, co by mělo velkou cenu, takže by muž neměl co ukradnout. Navíc muž vypadal celkem zazobaně, takže ani nepotřeboval krást. Ale vzezření a chování mohou být zavádějící. Například pán byl bohatý a nesnažil se vypadat nebo chovat se jinak než normálně.

"Pojď si kleknout přede mě, Severusi," instruoval ho muž.

Před něj? Proč ne vedle něj? Klečet přímo před někým bylo aktem uctívání. Ukazovalo to na ochotu, zájem. "Jste si zcela jist, pane?" Severus si začal kousat spodní ret. "Nebylo by klečení po vašem boku…"

Mužovy oči ztvrdly. "Poslechni mě."

Severus se s tím hlasem nechtěl hádat. Pán pochopí, že Severus jen plnil příkazy, protože tu nebyl, aby mu dal jiný příkaz. Bude vědět, že se Severus pokoušel být dobrým otrokem.

"Pojď blíž," přikázal mu muž poté, co si Severus klekl metr od něj.

'Proč' bylo slovo, které nemuselo být součástí Severusova slovníku. Nezáleželo na tom proč, prostě to měl udělat. Otroci to slovo mohli znát, ale používat ho, zpochybňovat pánovy příkazy, dokonce i v duchu, bylo špatným znakem.

Ale proč by se měl k tomu muži přibližovat? Pán to často říkal, aby mohl hladit Severuse ve vlasech, aby se ho pokusil uklidnit, nebo aby to bylo důvěrnější. Ale ne v sexuální rovině. Pán mu říkal, aby šel k němu blíž, aby ho mohl oholit, nebo z něj sundat zbytky ovesné kaše pána Teddyho, která na něm to ráno přistála. Dokonce i paní Hermiona měla motiv, aby ho požádala, aby k ní přišel blíž - ráda mu povídala, co čte, nebo mu chtěla dlaní změřit teplotu.

Ale tento muž? Neměl žádný legitimní důvod, pokud Severus věděl, aby to po něm žádal. "Omlouvám se, promiňte mi, ale nemohu. Zeptám se svého pána, jestli je to potrestatelná urážka, jakmile se vrátí domů. A pokud ji za takovou shledá, bude se mnou podle toho naloženo." Severusův pán neměl vždy pravdu, a to znamenalo, že dělal špatná rozhodnutí ohledně Severusových trestů. Avšak Severus nemohl nic říct.

"Musím se vás zeptat, proč bych se k vám měl přiblížit," pokračoval Severus a zíral na pánův starý koberec. Byl příliš vyděšený, než aby se podíval muži do očí. "Můj pán mi dal jasně najevo, že musím poslouchat pouze něj a ty, které on určí. Nevybavuji si vaše jméno, nebo pánovy instrukce, které by se vás týkaly, takže do té doby…"

"Ty mě nepoznáváš?" Muž se předklonil a Severuse ten náhlý pohyb znepokojil.

Severus se ošil. "Na tuto otázku není jednoduchá odpověď."

"A jak to, že ne? Buď mě poznáváš, nebo ne."

Ach, kdyby to bylo tak jednoduché. "Vybavuji si vás, pane, avšak vaše jméno a okolnosti našeho vztahu neznám. Omlouvám se - pokud by vám nevadilo, kdybyste mi to sdělil, mohlo by to tomuto otroku velice pomoci."

Když muž neodpověděl, Severus se odvážil vzhlédnout.

Muž se ušklíbal. "To je ještě lepší. Pojď sem, hned. Není tu nikdo, kdo by ti řekl, co máš dělat. Uvědomuješ si, že otrok je bez rozkazů zoufalý a k ničemu." Mužovy oči se leskly. "Nechceš, aby lidé věděli, že otrok Harryho Pottera je k ničemu, nebo ano?"

Ne, v žádném případě nechtěl, aby to někdo věděl. Ať už pánovi záleželo na tom, co si o něm lidé myslí, nebo ne, Severusovi na tom záleželo. Nechtěl, aby si lidé o jeho pánovi mysleli něco špatného. Nebo o jeho otrokovi.

Chtěl ten muž šířit o pánovi drby? Ať už pravdivé, nebo ne? Bylo to neuposlechnutí, když poslechne tohoto muže, přestože mu pán řekl, že nemusí? I když tím bude chránit svého pána, což byl jeden z důvodů Severusovy existence? Je nadřazenější poslušnost nebo ochrana?

Možná je klíčovým slovem 'nemusí'. Pán řekl, že Severus nemusí poslouchat ostatní, ne že nemůže nebo nesmí. Byla to mezera v pánově příkazu, to bylo zcela jisté. Ale byla tam.

Severus zaváhal. Věděl, že možná neposlouchá pánův příkaz, a že zcela jistě jde proti jeho přání. Ale kvůli pánově reputaci se odhodlal. Nyní byl k tomu muži tak blízko, že by ho mohl hladit nebo žádat obšťastnění, ale Severus by to tak daleko nenechal zajít. To by dovolil pouze pánovi nebo těm, které pán jasně určil.

Pán vytáhl hůlku. Byla březová, docela dlouhá a velmi naleštěná. Vypadala nově, soudě podle nepřítomných škrábanců.

"Uklidni se," přikázal mu muž. "Nepoužiji na tebe žádné kouzlo. Nejsi můj, abych to udělal."

Severus se trochu uklidnil. Obavy značí nedostatek důvěry v danou osobu. Obávat se, jestli bude mít nového pána, nebo obávat se, co se může stát v situaci, která nezahrnuje otrokova vlastníka, bylo přijatelné. Nepřijatelné bylo obávat se například toho, jak vás pán potrestá - vlastní vás a vy mu musíte jednoduše věřit. Od té doby, co si uvědomil, že pán nemá vždycky pravdu, to bylo těžší.

V této situaci byla nedůvěra v pořádku. Avšak mužova argumentace dávala smysl. Kdo by seslal kletbu na otroka, který mu nepatří?

Severus se nepovažoval od přírody za důvěřivou osobu, ale nicméně věděl, že této osobě nedůvěřuje. Takže zatímco muž mluvil a často se dožadoval odpovědi, Severus očima sledoval hůlku a ujišťoval se, že se nehýbe.

"Za jak dlouho jsi říkal, že tvůj pán přijede?" zeptal se muž.

Severus neochotně odtrhl oči od hůlku a pohlédl na hodiny. "Každou chvíli, pane. Mohl se zdržet v Doupěti, pokud je doma pán Arthur. Rád…"

"Immobulus!"

Severus spadl ze své stabilní polohy na kolenou a složil se na podlahu.

Kvůli znehybňujícímu kouzlu nemohl mluvit. Nemohl sebou škubnout, poškrábat se a například křeče by byly velmi nevhodné. Nemohl se hýbat, ale mohl přemýšlet. Cítil.

A Severus cítil strašnou bolest na čele, když si uvědomil, jak strašnou chybu udělal, když toho muže vpustil dovnitř, přiblížil se k němu. Dokonce i skrze paniku si uvědomil, že nevěděl, a že vinna možná nebyla nezbytná, ale to znamenalo, že ho musel pustit dovnitř.

Byl to cizinec a ty jsi ho pustil do domu.

Pro mě je každý cizinec! Nebylo divu, že Severusův pán chtěl, aby nakonec stáhl své nitroobranné štíty. Tohle byl důvod.

Naparáděný muž nepřešel okamžitě k dalšímu kroku. Stál nad Severusem a ušklíbal se. "Ty jsi doopravdy mimo. Ani student Mrzimoru by se mě neodvážil pustit dovnitř."

Severus měl pocit, že to byla pohrdavá poznámka. Věděl, kdo byl student Mrzimoru, a přestože si nevzpomínal, že by některého z nich potkal, byl si jist, že to byli úžasní lidé. Možná ne moc opatrní, protože matka pána Teddyho byla jednou z nich a byla mrtvá.

"Ten idiot Potter tě nechal bez možnosti obrany." Muž se sklonil a začal Severuse ohmatávat, dotýkal se různých částí jeho těla. "Dokonce i bez hůlky. Nebo je to pitomec? Bojí se, že ho nebo to jeho odporný dítě zabiješ? Nebo jsi přišel o magii?"

Ani jedno, chtěl vykřiknout Severus. Cítil, že má mokrý obličej - kouzlo nebránilo tomu, aby mu tekly slzy.

Muž si začal mumlat pod vousy. Severus to kouzlo dokázal kvůli tichému hlasu zachytit pouze částečně. Muž mával hůlkou ve složitém obrazci, obrazci, který Severus nepoznával.

A přestože nepoznával mnoho věcí, včetně své minulosti, věděl, že to kouzlo znal.

Trvalo to minutu, než muž skončil. "Ach, podívej, tvá kočka je tu. Bože, ta je tlustá."

Gik měla právo mít trochu vyšší váhu. Čekala mladé. Paní Hermiona říkala čtyři, ale mají být připraveni na to, že se všechna nenarodí živá, protože Gik byla velmi mladá. Severus doufal, že Gik bude v pořádku. Její nateklé bradavky byly tak citlivé.

"Tohle si zasloužíš," pokračoval muž jedovatě. "Chtěl jsi být na Potterově straně? Dobře, tak teď jsi. Je to tvoje chyba, že svět je takový, jaký je. Jenom tvoje. Jak se ti to líbí?"

Muž mu plivl do tváře a slina stekla Severusovi do levého oka. Pak poodešel o několik kroků. Gik pronikavě zamňoukala. A pak vše ztichlo.

Po několika minutách Severusovi došlo, že si může sednout. A proč by toho nebyl schopen? Proč takhle leží na zemi? Podíval se na hodiny a uvažoval, kam se poděla poslední půlhodina. Zaspal ji? Jako by měl v mozku mlhu - doopravdy si nemohl vzpomenout.

Ach, Merline. Zpanikařil, když si všiml, že pánův džbánek na mléko a cukřenka leží společně s pánovým jediným pořádným šálkem v ohni, o kterém si nepamatoval, že by rozdělal. Ignoruje rozum, strčil ruce do ohně, aby je zachránil.

Cín byl celý flekatý a stejně tak porcelán, ale nic, co by magie nedokázala napravit. Severus se necítil dobře, přestože je dokázal zachránit - jak se vůbec do toho ohně dostaly? Co udělal, a proč si to nepamatuje?

Severus se podíval na své popálené ruce, ale nic ho nenapadlo. Nemohl si vzpomenout… skládal puzzle, Gik byla obzvlášť náladová…

Gik. Kde je? Nikdy Severuse na delší dobu neopouštěla, když pán nebyl doma. Její absence do vyděsila nejvíc ze všeho.

"Gik?" zavolal. Ze rtu mu kapala krev, ale nebolelo to. "Gik?"

Příště: Kapitola 65 - Nové rozhodnutí