Unwell - Kapitola 68 I/II

Kapitola 68 - Trochu žárlivý

---

Harry se přikrčil a pokoušel se splynout s davem lidí proudícím chodbami oddělení bystrozorů. Pořád tu tam a zpátky procházeli bystrozoři a někdy s sebou měli kriminálníky nebo podezřelé. Kolem Harryho prošel člen Starostolce s parukou a střelil po něm nepřátelským pohledem. Žena s bujnými vlasy a silným tělním zápachem se se vzlykáním vrhla na Harryho a byli potřeba dva muži, aby ji odtáhli.

Po válce se všichni rozhodli vylézt na světlo. Super. Harry spěchal chodbou k pultu. Právě když se chceš připojit k bystrozorům.

"Promiňte," odkašlal si, když se přiblížil ke stolu. Trochu nadzdvihl svůj špičatý klobouk v naději, že možná až ti za přepážkou uvidí jeho jizvu, budou mu věnovat pozornost.

Fungovalo to. "Co pro vás mohu udělat, pane Pottere?" zeptala se ho starší žena.

Promluvil tichým hlasem, aby ho lidé kolem nemohli slyšet. "Potřebuji se zeptat na tresty pro Smrtijedy, kteří sloužili Temnému pánovi mezi lety 1970 a květnem 1998."

Podívala se na něj přes brýle. "Rozumím. A o kterém mluvíme?"

"O nikom zvlášť," prohlásil Harry rychle. "Jen jsem přemýšlel, jestli je otroctví zaručené pro každého Smrtijeda, nebo je možností i Azkaban? Polibek? A je doopravdy novým postupem vymazání paměti, omlazení a adopce?" Představa Luciuse Malfoye žijícího ve světě jako mimino ho znechucovala.

Žena si netrpělivě povzdechla. "To je jen fáma, kterou se zbytek ministerstva podle všeho nechystá nějak rychle rozptýlit. Ocenila bych, kdybyste se ji snažil potlačit. V současné době neexistuje lektvar, který by osobu omladil. Upřímně, nemyslíte, že by ho používaly tisíce žen po celém světě, kdyby existoval?"

Harry o tom tímhle způsobem nepřemýšlel. "Omlouvám se. Doopravdy bych rád zjistil, jaký je standardní postup."

"Jsem si dobře vědoma, že jednoho z těch otroků vlastníte, a musím vás s lítostí informovat, že to kouzlo je nezvratné. Dokonce, i kdybychom náš postup změnili, otroci by zůstali již navždy v otroctví. Je mi líto, pokud jste doufal v něco jiného, ale já nejsem ta, kdo vytváří pravidla." Předklonila se k němu a zašeptala: "Osobně jsem silně proti tomuto zacházení. Myslím, že jsme je měli odsoudit k polibku a bylo by to vyřízené."

Polibek byl strašlivý, ale poté, co strávil takového času se Severusem, si Harry nemohl pomoci, ale musel si myslet, že v některých případech, by to mohlo být lepší. "Nesnažím se změnit Severusův trest - je trestán za období, kdy byl Smrtijedem a ne špehem. Udělal ta rozhodnutí, uvědomuje si, za co je trestán, a myslím, že to přijal. Ne, jen jsem chtěl vědět, jaký je nyní postup. Řekněme, že by dnes někdo přivedl jednoho uprchlého Smrtijeda, který by byl shledán vinným, jak by byl potrestán?"

"To by záleželo na rozhodnutí Starostolce, ale polibek, doživotí v Azkabanu nebo doživotní otroctví jsou běžnými tresty. Jeden muž byl odsouzený k trestu v jiném kouzelnickém vězení, ale jeho případ byl odlišný a nebyly nezbytné extrémní opatření Azkabanu." Odkašlala si. "Nemám dovoleno sdílet osobní údaje."

"Na tom nezáleží, protože se neptám na nic osobního." Harry pohlédl na hodiny. Přestože byl celý rozlámaný, chtěl si zaběhat několik koleček, než půjde do Doupěte vyzvednout Teddyho. A než se vydá k Georgeovi, musí vyzvednout Angelu.

"Pane Pottere, pokud někde venku běhá nepotrestaný následovník Toho-jehož-jméno-nemůže-být-vysloveno, musíte ho ze zákona nahlásit."

Harry přikývl. "Já vím. Děkuji, moc jste mi pomohla."

Měl pocit, že přesto, co někteří udělali, byl trest otroctvím krutý a neobvyklý. V teorii to znělo dobře, ale jakmile člověk viděl ty následky, znělo to o hodně hůř. Nikdy by nikomu nepřál to, čím si prošel Severus, dokonce ani Luciusi Malfoyovi.

Mohl uniknout, jen kdyby nechal Severuse, Teddyho, Gik a mě na pokoji. Ale rozhodl se jinak. Nyní je to osobní a já nejsem zodpovědný za rozsudky. Pokud ho odsoudí ke strašnému trestu, bude to jen jeho chyba.

***

"Sevelusi !" Malé dítě se natáhlo k Severusi. Severus ztuhl, když viděl muže, který dítě držel. Byl to pán. Pán Potter. Harry Potter. Potterův syn.

Jedna jeho část si chtěla kleknout a muže pozdravit. Druhé se z té představy dělalo špatně.

"Šššš, je to v pořádku. Bude to v pořádku. Jsem tady. Miluji tě. Je to v pořádku."

"Nemusíte mi říkat 'pane', profesore."

O čelo se mu otřely rty v polibku, jednodenní strniště ho zaškrábalo na kůži.

Vybuchlý lektvar. Zlostný pohled. Arogantní postoj. Posměšné poznámky na chodbách.

"Ahoj Severusi." Oči za brýlemi byly jasné. "Jaký jsi měl den?"

Stáli v zadní části obchodu pána George. Kolem nich bylo několik učňů, kteří levitovali předměty v krabicích. Pán Teddy se kroutil a pokoušel se dostat na zem.

Severus si klekl a čelem se dotknul podlahy. Pocit úlevy, který jím projel, stál za to ponížení, které při té scéně cítil. Cítil, jak bolest v jeho čele začala slábnout.

"Sevelusi!" zaječel pán Teddy, vykroutil se z náruče svého adoptivního otce a doběhl k Severusovi a objal ho.

Reflexivně vyskočil a couvl. Severus neměl děti rád. Děti neměly rády jeho. Neměl své vlastní děti, ale od té doby, co mu bylo dvacet, děti učil a každé z nich nenáviděl. Byli to strašní spratkové.

Podíval se na dítě s tyrkysovými vlasy, jehož ústa a nos byly deformované, aby vypadaly jako kachní zobák. Chybělo mu jedno ucho, takže bez pochyb právě potkal pána George. Severus dokázal rozeznat, že je dítě smutné, zmatené, přestože se s kachním zobákem nemohlo ani smát, ani mračit. Pohled očí mluvil za vše.

Miluješ ho. Miluješ ho správným způsobem, jak by měl dospělý milovat dítě. Jak bych ho mohl nemilovat? Nebyl si jistý, proč ho miluje, ale věděl, že ho miluje. Měl příliš šťastných vzpomínek, jak staví komíny z kostek, aby je dítě mohlo zbořit, než aby se mu podařilo přesvědčit se o opaku. Kousl se do rtu a pokusil se vyměřit svůj další pohyb. Ještě nikdy pána Teddyho nedržel v náručí. Dítě mu mnohokrát sedělo na klíně, ale aby vstal a držel ho v náručí? Měl to dovoleno?

Proč bys to neměl dovoleno? Nebuď směšný, nemusíš prosit o povolení, abys ho mohl držet.

Ale co když ano? Stojí to za to, aby sis zavařil? Stojí to za to, aby na tebe byl majitel naštvaný? Stojí to za to, aby na tebe byl naštvaný někdo, kdo řídí tvůj život?

Byl jsi jedním z prvních, kdo ho viděl po porážce Temného pána. Viděl jsi ho vyrůst z podvyživeného dítěte v dospělého muže. A nyní se musíš ptát, jestli můžeš zvednout dítě?

Je to jeho dítě. Bez ohledu na oprávnění se ho musíš zeptat.

Podíval se na svého pána, který mu pohled upřeně opětoval. Nepřikývl, ani nezavrtěl hlavou. Nepokrčil rameny, ani nedal žádný jiný náznak odpovědi.

Když bude chtít, abys ho položil zpět na zem, něco řekne. Neublíží ti za to.

"Hloupý otroku! Crucio!"

Severus se zachvěl a odehnal vzpomínku zpět. Klekl si, aby pána Teddyho zvedl, ale byl pryč. Odbatolil se k jedné z krabic na podlaze, aby si ji prohlédl.

Pán k němu přišel s kapesníkem v ruce. "Doopravdy ti budu muset koupit vlastní krabici kapesníků."

Severus zvedl ruku k obličeji a zjistil, že pláče. Proč pláče? Je dospělý, čtyřicetiletý muž! Nepláče, a už vůbec ne na veřejnosti. To dítě ztratilo zájem, to se tak s dětmi stává. Přece to nebylo tak, že by měl pocit, že ho pán Teddy odmítl. Ale proč tedy plakal?

"Já… ehm, Severusi? Nechci být panovačný, ale ehm…" Pán nervózně přešlápl z nohy na nohu. "Krvácíš. Tvůj ret. Přestaň se do něj kousat."

Když Severus uvolnil sevření zubů, skutečně cítil známou železnou chuť krve. Proč se takhle kousl? Zcela jistě to byl způsob, jak se s něčím vyrovnat, ale kdy to začal dělat? Proč si v tom nedokázal zabránit?

Pán přiložil nabízený kapesník k Severusově rtu a Severuse stálo veškeré ovládání, aby neustoupil o krok dozadu a neštěkl po něm. Nebyl dítě. Věděl, jak aplikovat tlak na krvácející ránu. Když tolik trvá na tom, aby ho zesměšňoval, proč prostě nemohl požadovat, aby si od něj ten kapesník vzal? Tohle mu nemusel udělat, bylo to ponižující.

Pán tě miluje. Chce, aby ses cítil v bezpečí. Je zvyklý ti takhle pomáhat. Ani trochu se tě nesnaží ponížit, jen se ti pokouší pomoci, jak může.

Vždy se pokouší lidem pomoci, když může. V mnoha ohledech se musí přestat soustředit na sebe, ale také se musí přestat tolik soustředit na to, aby pomohl ostatním. Bylo to nechutné.

Pán dovedl Severuse ke krabici a usadil ho na ni. "To je v pořádku, podívej, nevím, co máme právě teď za problém, a ty o tom nejspíš nechceš mluvit s nikým tady… ale pamatuješ, jak jsme mluvili o sdílení pocitů? Chceš přemýšlet o tom, jak se cítíš, abys mi to mohl později říct?"

Ne, nechtěl. Nebude své emoce vysvětlovat Harrymu Potterovi.

Soukromí nemáš dovolené. Nesmíš před svým pánem bez povolení zavřít dveře. Nesmíš nic skrývat, a to včetně svého jednání, myšlenek a pocitů.

Cítil, že mu slzy začaly téct ještě víc. Po letech, kdy se cvičil, aby neukázal žádné emoce, nedokázal přestat plakat. A aby byl ještě zmatenější, nemohl ani přijít na to, proč vlastně pláče. Bylo to jako by byl jeho emoční práh najednou snížený na úroveň batolete nebo dívky těsně před pubertou.

Pán se k němu sklonil a začal mu šeptat do ucha, aby to mohl slyšet jenom on. "Vím, že posledních několik dní pro tebe bylo tvrdých, a že se pravděpodobně nijak nechováš, protože nevíš, jak se chovat. Ale jsem na tebe doopravdy pyšný, jak to zvládáš. Doopravdy."

Jak ví, jak to Severus zvládá? Severus ani slovem nenaznačil, jak to zvládá. Avšak neodporoval mu, jen přikývl.

Nos mu zaplavila silná vůně malin.

Do místnosti přišla blonďatá dívka a pohladila pána po rameni. "Přemýšlela jsem, kam jsi zmizel." Usmála se Severusovým směrem. "Ach, ahoj."

Severus sevřel ruce v pěst. Pečlivě ovládal svůj dech a snažil se zabránit viditelné grimase vzteku. Severus nebyl v pozici, aby se mohl vztekat, nebo aby s tou ženou mluvil úsečný způsobem. Přestože chtěl pronést dvojsmyslnou chválu na způsob, jakým se obléká, zjistil, že nemůže mluvit.