Unwell - Kapitola 77

Kapitola 77: Pravda a nic než pravda

---

"Severusi, jsi připravený?" zavolal Harry pod schody. Dnes dostal volno z práce, které bylo rozdáváno velmi zřídka. Měl legitimní omluvu. "Jak to jde?"

Teddy byl oficiálně příliš velký na svou postýlku - minulé noci z ní vylezl a tvrdil, že chce spát se Severusem. Jednou z věcí, které si Severus zasloužil, byl vlastní pokoj, pokud ho chtěl. Nepotřeboval dvouletého spolubydlícího.

Postýlka byla hazardem, pokud z ní mohl vylézt. Severus se nabídl, že pro Teddyho sestaví postel, kterou měl Harry uloženou a ten souhlasil, protože hledal něco, čím Severuse ráno rozptýlit. Bylo deset hodin a Harry muže již dvě hodiny ani nezahlédl. Jistě už musí mít hotovo.

Severus se objevil na vršku schodů. "Ano pane?" V hábitu, který měl na sobě, vypadal hezky. Harry byl překvapený, když si všiml, že si muž dokonce stáhl své dlouhé černé vlasy z obličeje. Jen tak pro někoho to neudělal. Zřejmě chtěl na Starostolec udělat dobrý dojem.

"Jsi hotový?" chtěl vědět Harry. "Už je téměř čas vyrazit na ministerstvo a já ti chci ještě něco dát, než odejdeme."

Severus zaváhal na vrchním schodu a neodpověděl. "Něco mi dát, pane?"

"Pojď do kuchyně." Harry se vrátil do kuchyně. Tuto chvíli plánoval několik týdnů a doufal, že ji naplánoval dobře. Dnes ráno se téměř přemluvil, aby počkal, dokud Severus neskončí se svým svědectvím, ale po té, co mu Hermiona důrazně promluvila do duše, si uvědomil, jak je důležité, aby to udělal předtím. Mohla to být ta pomyslná ručička na vahách. Ať pro tu lepší, nebo pro tu horší variantu. Harry musel risknout, že se to překlopí pro lepší variantu.

Netrpělivě sebou šil, dokud Severus nevstoupil do kuchyně. Sledoval ho, jak se rozhlédl, sledoval jeho zamaskovaný výraz, a jak si sedl proti němu. "Chtěl jste mě vidět?"

"Chováš se mnohem formálněji než obvykle," poznamenal Harry. "Jsi trochu nervózní?"

Severus se neusmál. "Vlastně ve skutečnosti docela nervózní."

"Dobře, tohle by ti mohlo pomoci," začal Harry. "Severusi, když jsi začal žít se mnou, myslím, že jsem byl vyděšenější než ty. Nebyl jsem si jistý, jak ti být otcem nebo pánem nebo přítelem. Nevěděl jsem, jak cokoli z toho dopadne. Moc jsem nevěřil tomu, že se někdy dostaneš tam, kde jsi dnes. Je to tak trochu zázrak."

Severus jenom přikývl. Neřekl nic o tom, že použití Nitroobrany žádný zázrak nebyl, přestože to Harry očekával.

"Když jsi sem poprvé přišel, stále jsem o tobě uvažoval jako o 'Snapeovi'. Byl jsi jen trochu víc než kostra. Z jídla jsi zvracel, nesnesl jsi dotek vody. A nyní dokonce nosíš boty," poznamenal s hrdostí.

Severus si rozpačitě schoval nohy pod dlouhý hábit. "Oceňuji to, pane. Je to díky vaší vytrvalosti. Nikdo jiný by tak tvrdě nepracoval."

To byla škoda, protože Severus stál za každou chvíli. "No a teď budeš svědčit ne proto, že si myslíš, že chci, abys to udělal, ale protože chceš ty. To je velká událost. To není řeč Severuse - otroka. To je Severus Snape a já z toho mám obrovskou radost."

Harry šáhl do hluboké kapsy svého hábitu a vytáhl z ní dlouhou úzkou krabičku. "Dlouho jsem ji měl a nebyl jsem si jist, co s ní dělat. Přemýšlel jsem, že si ji nechám jako náhradní pro sebe, nebo že ji dám Teddymu, až bude starší, protože jsem věděl, že pro něj bude speciální. Sakra, uvažoval jsem, že ji daruji muzeu, protože jsem myslel, že by ji milovali. Nikdy jsem si nemyslel, že na ni budeš připravený." Před rokem Severus za Harrym přišel a požádal, aby mu byla dána hůlka. V té době mu Harry lhal - nečekal, že mu ji kdy dá.

Severus zíral na krabičku. Nevzal si ji, neotevřel ji. Po chvíli přesvědčování z Harryho strany si ji vzal. "Jste si jist, pane?" promluvil téměř šeptem.

"Nikdy jsem si nebyl ničím jistější. Jsi více než připravený. Měl jsem ti ji dát již před několika týdny. Neudělal jsem to, protože jsem se o tebe začal bát, a pak jsem to odložil. Ale s tím už je konec. Mluvili jsme o tom a jsi schopný dospělý. Zvládneš to."

Severus přejel prsty po vršku krabičky. "Mám povoleno ji používat?"

"Samozřejmě. Ale nemůžeš s ní zacházet lehkovážně. Teddy je hůlkami fascinovaný, a kdyby se dostala do ruky někomu dostatečně chytrému… no, mnoho lidí by ji mohlo považovat za suvenýr. Hůlka, která zabila Albuse Brumbála." Harry se rozhodl být upřímný. "Jen nepoužívej nepromíjitelné."

"Nikdy," slíbil Severus. "Pokud tomu budu moci zabránit, už nikdy ji nespustím z očí. Mohu to otevřít?" S Harryho souhlasem krabičku otevřel. Nejprve hůlku opatrně v krabičce pohladil, a pak ji vytáhl ven. Výsledkem bylo hlasité prásknutí doplněné o nepříjemný zápach.

"Omlouvám se, pane," zamumlal Severus omluvu. "V každém dospělém kouzelníkovi se hromadí magie, pokud ji nepoužívá. Předpokládám, že nyní již nebudu mít problém s náhodnou magií."

Tohle byla jedna z výhod, na které se Harry těšil. Zvlášť od té doby, co si Severus podpálil postel. "Což znamená, že už nebudeme muset na nákup dalších prostěradel."

***

Severus pevně svíral svou hůlku a v očích se mu hromadily slzy. Nezáleželo mu na tom, že se na něj, kvůli tomu, jak svírá svou hůlku u hrudi, zvláštně dívali lidé, které míjeli. Přál si, aby měl čas jen tak sedět a držet ji. Mohl by tak sedět celé dny a radovat se z toho, že ji má zpátky.

Předtím, než odešli z domu, ho pán nechal udělat několik kouzel. Věděl, že to bylo z praktických důvodu, aby se vyhnuli výbuchům náhodné magie, až bude později toho dne ve stresu, ale bylo mu to jedno. Odlevitoval špinavé nádobí do dřezu a bez problému je začal umývat.

Věděl, že jeho štěstí bude trvat celé dny.

"Severusi." Pán sevřel Severusův rukáv a začal ho tahat, aby šel rychleji. "Pokud si nepospíšíš, přijdeme pozdě. Nenuť mě, abych tě chytil za ruku."

Severusovi nevadilo držet pána za ruku, ale pán od té doby, co přestal skrývat svou sexualitu, se tomu vyhýbal, aby si nikdo jejich vztah nevykládal špatně. Bez ohledu na to však zrychlil svou chůzi, aby si srovnal s pánovým zběsilým tempem.

"Takže, pamatuj si, že se na tebe nebudu zlobit, ať řekneš cokoli," prohlásil pán, když se přiblížili k soudní síni. "A jestli se nechceš na Luciuse dívat, nedělej to. Byl bych raději, kdybys to nedělal, aby necítil uspokojení."

Kdyby bylo po Severusovým, zíral by na něj celou dobu. Avšak nemyslel si, že by na to měl odvahu, a protože neměl povoleno používat Nitroobranu, vystavoval by se tím riziku útoku.

Nitroobranné štíty pro něj byly tím, čím byl pro pána Bezesný spánek. Zcela zakázané.

Když se k nim přiblížil muž v tmavě modrém hábitu, začalo se mu dělat špatně. "Omlouvám se, pane Pottere, ale budu potřebovat vaše hůlky."

Hůlky. Protože Severusova hůlka patřila pánovi. Severusovi to nevadilo - byl příliš nadšený, že ji může používat.

"Ne." Pán si zastrčil hůlku hluboko do kapsy. "Nepoužiji, ale nepůjdu bez ní. Nikam bez ní nechodím."

"Pane Pottere…" zkusil to strážce znovu.

"Ne." V pánových zelených očích se zračila pevnost a odhodlání, které tam Severus vídal zřídkakdy. "To neuděláme a budeme předstírat, že ano."

"Budeme potřebovat hůlku vašeho otroka," ustoupil strážce. "O tom nebudeme diskutovat."

Ne. Severus cítil, že začíná panikařit. Ta je moje. Moje, abych ji používal. Moje, abych ji měl. Zasloužím si ji. Mohu si ji nechat. Mohu ji používat téměř neomezeně. Nedošlo mu, že hyperventiluje, dokud se pán jemně nedotkl jeho paže.

Při tom nečekaném doteku nadskočil, ale magie mu z pórů prýštit nezačala.

"Severusi," pomluvil pán tiše. "Chtějí ji podržet jenom na chvíli. Aby byla v bezpečí."

"Mohu ji udržet v bezpečí," promluvil Severus na strážce.

Pán to zkusil znovu. "Severusi, víš, že takhle to nefunguje. Musíš zanechat svou hůlku u vstupu. Tímhle způsobem udržují vraždy na minimu."

Severus byl vrah. Ale byl napravený vrah a byl méně nebezpečný než dokonce Gik. "Nepoužiji ji," naléhal. "Co kdybyste ji měl místo mě vy, pane. Vám věří."

"Ty mi věříš," prohlásil pán a ohlédl se za sebe - vytvářeli frontu. "Ty mi věříš, celým svým srdcem, pamatuješ? Slibuji, že když jim dáš svou hůlku, ničemu to neuškodí."

Severus se zadíval na hůlku, kterou svíral, až mu bělely klouby. "Když mu dám hůlku, povíte mi o pánovi Georgeovi?"

"Co? Nemůžu uvěřit, že… ne, počkej, můžu. Bože, ten Camrál se zjevil z čista jasna. Ne, ještě ne." Pán se natáhl pro hůlku a jemně uvolnil Severusovo sevření. "Důvěřuj mi, za několik hodin ji dostaneš zpátky. Pak půjdeme na zmrzlinu, a pak do parku, kde ji můžeš používat, co srdce ráčí. Můžeš létat, používat hůlku, cokoli."

Aby byl zcela upřímný, byl by spokojený, jen kdyby seděl doma a ten nástroj svíral. "Dobře."

Nečekaně se pán natáhl a pevně sevřel Severusovu ruku. "Dobře. Tak jdeme."

***

Morálka. Špatné a dobré. Pomsta. Odplata. To byla témata, se kterými Severus zápasil, když sebou té noci házel v posteli. Byl špatný, že podal své svědectví? Měl jim dát informace, které by mohly vést k tomu samému osudu, jaký protrpěl on, pro Luciuse Malfoye? Váha Severusových slov mohla ve velmi krátkém čase přivést muže do rukou pána Meringa. Zaslouží si to někdo?

Příběhy otroků, které potkal během prvních několika měsíců otroctví, ho tížily. Nemohl přestat myslet na ty dlouhé blonďaté vlasy a obličej, který neprozrazoval věk. Byl si jistý, že pokud bude Lucius odsouzen k otroctví, skončí v bordelu nebo jako chovný otrok.

Rychle se posadil. Cítil, jak mu krkem stoupají zvratky. Těžce polkl a naklonil hlavu. Zhluboka se nadechl. Nevolnost polevila.

Pán Teddy mu vyšplhal do postele v jedenáct patnáct. Severus ho vzal zpět do jeho postele, ale přišel hned zpátky. Proč nechtěl spát v pánově posteli, bylo nad Severusovo chápání. Nakonec to vzdal a nechal batole s modrými zabrat překvapivou velkou část matrace.

Stejně nebude spát.

Svou hůlku nepustil z ruky od té chvíle, kdy ji ráno dostal, s výjimkou ministerstva, kdy ji musel dočasně odevzdat. Pevně ji svíral v pěsti, ať jedl, spal, pracoval. Ve prospěch kouzel se k pánově velké nevoli vzdal i koupele.

Vykouzlil malou bublinku světla na špičce hůlky. Podíval se dolů na svá chodidla. Chodidla, která byla tak zdeformovaná a potrhaná, že téměř nepřipomínala lidská chodidla. Bylo neuvěřitelné, že na nich mohl chodit. Již dlouho ho nesnesitelně nebolela. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy cítil pálení při chůzi po koberci.

Zvedl se a věnoval pozornost tomu, jak jsou zkroucená. Zvykl si na ten pocit, a když se normálně pohyboval, sotva si toho všiml. Nyní věnoval pozornost každému záhybu, každé ráně, každé spálenině. Tohle bude čekat i Luciuse Malfoye, pokud bude mít dostatečné štěstí, že mu jeho chodidla zůstanou.

Kradl se dolů po krátkém schodišti pokrytém kobercem. Rozsvítil a zíral na sebe do zrcadla.

Jeho obličej se od té doby, co se na sebe naposledy - doopravdy - povídal do zrcadla, významně nezměnil. Vrásky se mu prohloubily a nové se vytvořily. Na tvářích měl několik bledých jizev a také na nose, který vypadal, jako by se mu někdo pokusil uříznout jeho špičku. Nepamatoval si, jak se to stalo, nebo kdo to byl.

Odhrnul si vlasy, aby viděl znamení na svém čele. Slabé bílé kudrlinky připomínající jizvy, které vůbec nebyly poctou rodinnému znaku. Předtím uvažoval, jestli se za něj pán stydí, že je nenechal černé nebo v jiné jasné barvě, aby všem oznámil, že ho vlastní. Nyní chápal, proč byl jeho pán tak diskrétní, a byl za to vděčný.

Pustil vodu, a poté, co ji nechal chvíli téct, si omyl obličej studenou vodou. Otřel z něj přebytečnou vodu a opět se podíval na svůj obraz v zrcadle.

Necítil se o nic líp. Necítil se o nic víc očištěný od vinny, která na něm spočívala.

Rezignovaně se vrátil do prvního patra. Krátce zvažoval, že se vrátí do svého pokoje, nebo že se schoulí do klubíčka na Teddyho malé posteli. Obě možnosti ho deprimovaly, protože věděl, že příštích několik nočních hodin stráví vzhůru a nebude se cítit o nic líp než nyní.

Rozhodl se pro pootevřené dveře na konci chodby.

"Pane," zašeptal Severus a strčil hlavu do dveří. Musel použít hůlku, aby rozeznal svého pána, vybouleninu na jedné straně postele přikrytou mnohými přikrývkami. Usnul s brýlemi, které se mu zarývaly do obličeje.

Severus zašeptal Nox a klekl si. Chvíli strávil v pánově přítomnosti na kolenou, přestože nedokázal říct, jaký smysl to má, když to jeho pán není schopen vzít na vědomí. Pak přecupital na druhou stranu postele, protože dokonce jen vědomí, že jeho pán spí a to, že je s ním v jedné místnosti, ho možná uklidní natolik, že usne.

"Hm?" Pán se přetočil a jeho hlas zněl vyčerpaně. "Tede, jdi zpět do své postele. Je to postel pro velký kluky, pamatuješ?" Pán s Teddym bojoval více než hodinu, aby ho přinutil spát v jeho nové posteli.

A ty všechnu jeho námahu pokazil tím, že jsi ho nechal spát ve své posteli. Severusem projel záchvěv strachu, ale zatlačil ho pryč. Byl to pro něj dlouhý, emocionálně vypjatý den, ale to jeho pána nezmění. Nevyjede po něm.

Severus bude v pořádku.

"Teddy je u mě v posteli," zamumlal nakonec do polštáře.

Vypadalo to, že přesně to byla ta studená sprcha, kterou pán potřeboval k probuzení. Posadil se a zasvítil Severusovi Lumosem přímo do obličeje. "Severusi, jsi v pořádku?"

Severus přikývl. "Mohl byste prosím…" Rukou odstrčil pánovu hůlku ze svého obličeje.

"Omlouvám se." Pán hůlku odložil. "Jsi v pořádku? Co dělá Teddy u tebe v posteli? Ach, mohl jsi ho poslat ke mně. Já bych se s ním vypořádal."

Teddy nebyl problém. Severus by mohl vynaložit větší úsilí, aby ho dostal zpět do jeho vlastní postele, kdyby nebyl jinak zaměstnán. "Prostě nechce usínat sám."

Pánovi chvíli trvalo, než ta slova stále napůl spící zpracoval. "Ach, a to samé ty."

Severus si povzdechl. "Myslím, že mně se dnes v noci spánek nepřihodí."

Pán si odfrkl. "Takže to znamená, že si myslíš, že mně také ne."

"Neměl jsem vás v úmyslu vzbudit, pane," ospravedlňoval se Severus. "Omlouvám se, pane, jen jsem s vámi chtěl být v jedné místnosti."

"Proč? "Pán se přetočil na záda a oba se Severusem zírali na strop.

Severusovu logiku bylo těžké vysvětlit. "Pokud vím, že jste tu, vím, že je vše v pořádku. Stíny v mé ložnici začaly růst a má mysl se vydávala do míst, kam jsem nechtěl."

Nechtěl svému pánovi připomínat ten proces. Nechtěl, aby si myslel, že lituje, že do toho šel, nebo že s Luciusem soucítí. Nesoucítil, ne tak docela.

"Shledají Luciuse vinným?" zeptal se a cítil, jak se z něj zvedá tíha jen tím, že tu otázku položil. To však nezabránilo nevolnosti, která se vrátila zpět.

"S největší pravděpodobností," odpověděl pán.

To Severus chtěl. "Jaký bude trest?"

"Co se stalo s tím 'Pán nemá vždy pravdu.'?" Pánova ruka začala šátrat pod přikrývkou, dokud nenašla Severusovu a stiskla ji. "My nevybíráme trest, Severusi. Nejsme zodpovědní za rozhodnutí, která udělal."

To nebyla odpověď, kterou chtěl Severus slyšet. "Řekl jste si to samé, když jste poprvé slyšel o mně?"

Pán svou ruku opět stáhl. "Ne. Neřekl. Ale ty jsi byl jiný. Neměl jsem tě rád, ale více či méně jsem respektoval, co jsi udělal. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem ti odpustil. A nikdy jsem se nepřestal snažit tě získat."

"Neříkáte, že si to Lucius zaslouží." Severus neviděl nutnost rozebírat, co myslel tím 'to'.

"Tohle si nezaslouží nikdo, Severusi. Pokouším se nepřemýšlet o rozsudku, ale dělám to. Doufám v Azkaban. Mozkomorovy polibky už velmi často neudělují, ale nejsem vysloveně proti tomu, aby ho přeměnili v prázdnou skořápku, pokud to bude znamenat, že se vyhne tomu, čím sis prošel ty," pán se odmlčel. "Zním, jako dřív ty. Rozhoduji se pro menší zlo."

Severus se schoval pod pánovo rameno. "Pokud z něj udělají otroka, je nějaký způsob, jakým bychom nad ním mohli mít dohled? Jen aby se nedostal k Monstru. Možná bychom mohli zabránit tomu, aby šel k pánovi Meringovi."

Pán Severuse objal. "Můžeme to zkusit, Severusi, ale bude to těžké. Nevím, jestli si uvědomuješ, jak hluboko v systému jsou Smrtijedi pohřbeni. Nechtějí, abys je byl schopen vystopovat."

"Ale vy jste Harry Potter."

Pán se napjal. "Nenávidíš, když to používám jako výmluvu."

To byla pravda. Nenáviděl to. "Ne když to pracuje pro mě. Jen chci vědět, že… znal jsem ho dlouho. Přál bych si, aby mi to bylo jedno a vlastně ani nevím, proč mi to jedno není."

"Není ti to jedno, protože jsi lidská bytost," prohlásil pán. "Ať tě zákon klasifikuje jako lidskou bytost nebo ne. Uvidíme, co můžeme udělat."

Příště: Starého psa novým kouskům nenaučíš