1. Kapitola

1. Kapitola

---

"Vítej v našem týmu, Viktore."

Oslovený přijme s mírným úsměvem na rtech nabízenou dlaň a stiskne ji. Miloš, který to tu měl celé na starosti, mu nabídl tykání sotva vešel do dveří jeho kanceláře. Ihned byl poučen o tom, že v týmech vládne přátelská atmosféra a všichni si tu tykají. I přes hodnosti se tu všichni berou jako sobě rovni. To se mu líbilo.

Toto místo se mělo stát jeho novým místem pro život.

***

"Všichni zranění schopní chůze se přesunou do jídelny, ostatní zůstávají ležet. Pomoc je tu za okamžik."

Rozhodný hlas dolehl k Viktorovým uším jako něco velmi vzdáleného. V hlavě mu hučelo děsivým způsobem. Zmateně mrkal kolem sebe, jedno si však uvědomoval velice dobře.

Své kolegy, svůj tým, už nikdy neuvidí. Natáhne paži, aby dosáhl na nehybné tělo svého kolegy. Tep… nahmatal tep. Srdce se mu rozbuší, pulz začne tepat ve spáncích. Adrenalin se vyplaví do krve. Musí mu pomoct.

Polovina helikoptéry byla zdemolovaná výbuchem. Do nosu ho udeřil zápach kouře, vycházející z poškozené části.

Bleskne mu hlavou, jaké štěstí má, že se výbuch nejspíš nedotkl nádrže. Nejspíš to nebyl přímý výbuch na stroji, ale někde poblíž a vrtulník zdemolovala tlaková vlna… nebo střepina? Nebo snad neoznačená mina, na kterou dosedli? Tak to být nemohlo, dávno by byli rozcupovaní na prach. Mozek se mu začínal rozbíhat do klasických úvah. Ať už to bylo jakkoliv, on to přežil…

A musí se dostat ven.

***

"Rád bych tě teď seznámil s týmem. Už se na tebe těší. Chybí nám poslední člen do počtu." Usměje se na něj a pokyne mu rukou, aby ho následoval. "Obzvlášť Val. Už se začínal obávat, že bude jen doplňovat materiály."

Viktor poslušně následuje staršího muže. Rysy v obličeji a styl chůze vyzařoval z Miloše obrovskou sebedůvěru. Tenhle mu jistě moc dobře věděl, jak dělat svou práci co nejlíp.

Na své kolegy se také těšil. I když se víc těšil až bude zase sedět ve vrtulníku a bude moct svírat knipl ve své dlani. Chybělo mu to. Byl doma příliš dlouho. Příliš dlouho a sám… nechtěl udělat žádnou botu. Chtěl, aby ho lidé tady brali.

Bude to obrovská změna.

Což se mu potvrdí už ve chvíli, kdy je doveden do velké místnosti s kulatým stolem, základním vybavením kuchyně a několika pohodlnými gauči. Tohle by byl v armádě přebytečný luxus. Další změnou bude barva kombinézy. Už žádné pouštní maskáče, které mu budou s největší pravděpodobností dost chybět. Nyní dostane šedou kombinézu a černou přilbu. Zahlédl ji koutkem oka v ruce jednoho z přítomných.

Jako by otevírané dveře vzbudily Pavlovo psy. Všechny pohledy se k nim stočí. Věděl, že jej sledovali už při příjezdu na parkoviště. Velká okna poskytovala dobrý výhled.

"Lidi, tohle je Viktor, naše nová posila. Buďte na něj hodní, jestli se doslechnu, že jste zase něco provedli, budete se zpovídat na koberečku, je to jasné?" zavyhrožuje jim s přísným pohledem. "Viktore, myslím, že se ti představí sami, abys věděl, s kým máš tu čest."

Souhlasně přikývne. Seznámení jednotlivě bude jednodušší pro zapamatování jmen i pozic. Nasadí přátelský úsměv, když se před ním objeví štíhlá paže, která rozhodně nepatří muži.

"Jsem Andrea. Sestra." Milý úsměv, jemná tvář. Oči přátelské a chování otevřené. Ne, rozhodně nebyl vítán z donucení.

O chvíli později už se jen rozhlíží po všech přítomných. Ještě stále se nedozvěděl, s kým bude létat, i když už znal ostatní.

"Kde je náš Amor?" nakrabatí lehce čelo jejich nadřízený.

"Zmizel nám ke strojům." Ozve se vzápětí od Andrey, která se usmívá nad svým hrnkem s horkým nápojem.

"Že mě to nenapadlo hned… Viktore, pojď, představím vás a zároveň se tak podíváš do haly."

***

"Tady tvoříme celek. Každý ví, kde má své místo a vzájemně se doplňujeme. Tady budeš mít postel, užij si jí, dokud můžeš. Pokud bude poplach, nemusíš ji vidět pár dní. Helikoptéry jsou skryté na heliportu. Vybal si a přijď potom do velícího stanu, ukážu ti je."

Viktor se díval za odcházejícím mužem, nemohl být o moc starší než on, a zamyslel se nad tím, jak profesionální přístup tady všichni měli. Představoval si to asi trochu jinak. Ale byl nováček, nikdo ho tady neznal. Nejspíš to bylo pochopitelné. Bude muset dokázat, že je schopný jako ostatní.

Převeleli ho na misi nečekaně brzy. Prostě ráno zazvonil telefon a řekli mu, ať se sbalí, že ho potřebují. Později se v letadle dozvěděl, že díky zapsání do seznamu uchazečů byl v pořádníku v případě potřeby. Mohl si však jen domýšlet, z jakého důvodu je volán do mise dřív než zbytek vojáků.

V letadle jich sedělo jen pět, žádná rota. Nebavili se, pouze se na sebe občas podívali. Každý byl však zahloubán do svých myšlenek. Viktor byl nejmladší. Zkušenost byla vepsána jednotlivě do tváří přítomných. Zahlédl i vrásky kolem rtů a na čele, ale oči byly vyrovnané. Pohled jasný, rozhodný. Každý z nich jednotlivě i jako celek byli odhodlaní udělat svou práci jak nejlíp uměli.

Představoval si svou první misi úplně jinak, ale nijak ho to nepřekvapovalo. Představy byly úplně jiné než skutečnost.

***

Do přítomnosti ho ze zamyšlení vrátí hlas nadřízeného. "Teď je nejdůležitější, abys znal svého kolegu. Ve chvíli nutnosti vás bude na palubě víc, ale s Valem budete pořád spolu."

Viktor souhlasně přikývne. Byl zvědavý na svého kolegu neméně víc než na stroje, se kterými bude lítat. O to víc ho zaujalo jméno.

"Vale?!"

Trhne sebou, když se mírný velitelův hlas najednou zvedne. Sotva se dostal na konec schodiště vedoucího ke garáži. Uvnitř něj se to zatetelí blahem. Byl jako dítě nedočkavé Vánoc. Dvě naleštěné helikoptéry upoutají jeho pozornost.

Modrá a bílá.

"Máme ještě červenou, měli by se co nevidět vracet." Usměje se na něj Miloš, když spatří, kam míří jeho pohled.

"Jsou krásný." Viděl už spoustu strojů, ale tohle byly vymazlené záchranářské kousky. Nechyběly znaky, které helikoptéry řadily do skupiny.

"Naši andělé." Ozve se za ním lehce příkrý hlas, který dnes ještě neslyšel. "Takže tohle je on? Můj nový pilot?" Zkušené oči si prohlédnou Viktora jako rentgenové paprsky. Přitom by mu Viktor tipoval maximálně dva roky navíc, než bylo jemu, i když i on vypadal mladší… ale zase ho nechtěl podceňovat.

"Viktore, seznam se s Valentýnem. Vale, Viktor. Ano, náš nový pilot. Ukaž to tady Viktorovi, já vás nechám, abyste se mohli seznámit. Směna vám dneska začne až za čtyři hodiny, takže mu to tady do té doby ukaž, Vale. Jsi v dobrých rukách, Viktore." Mrkne na jmenovaného muž pobaveně, než jim zmizí z dohledu.

Viktor za ním stihne houknout už jen díky. Okamžitě však nasadí své slušné vychování a napřáhne před sebe ruku. "Jsem Viktor."

"Valentýn. Moc rád tě poznávám." Stisk má pevný a jistý.

Slyšel to jméno už jednou, ale až teď mu lehce zacuká obočí. Neví, jak na to reagovat. Jeho oči to však udělají za něj. Chtě nechtě sklouzne pohledem po postavě muže stojícího proti němu. Co čekal? Pod takovým jménem spíše nějakou křehulku ne urostlého a svalnatého muže, jehož kombinéza byla pěkně naplněna kvalitním materiálem… zarazí se. Na co to zase myslel?

"Děje se něco?" pozvednuté obočí a pobavený hlas Valentýna ho zase probere. Snažil se nedělat boty hned první den a teď tu zíral na svého kolegu a dumal nad jeho jménem?

"Omlouvám se… já… to jméno je… nezvyklé." Vykoktá ze sebe zaskočeně.

Valentýn jeho koktavost zastaví mávnutím ruky. "Já vím, kdyby to byla pomsta, dokonale by vyšla." Uchechtne se. "Většinou to nikdo tady nepoužívá celé. Jsem Val… nebo jak ti to přijde na jazyk. Taky o mě rozhlašují, že jsem místní Amor. Víš jak… mezi anděly." Kývne bradou k helikoptérám.

"Ne… je to v pohodě. Valentýn je dobrý jméno, jen dost netradiční." Dodá omluvně. Nechce si přece rozházet kolegu hned první den. "Začínám mít pocit, že modrá helikoptéra značí Michaela, bílá Gabriela a červená Uriela?" pozvedne zvědavě obočí. "A ty je tu doplňuješ jako Amor?"

"Bingo. Vyznáš se. Myslím, že s tím mezi nás velmi dobře zapadneš. Přišel jsi na tuhle záhadu totiž nejrychleji ze všech. Většině to trvalo pár hodin a někomu i dní…" poplácá Valentýn Viktora po rameni. "Michael by měl být náš hlavní a střídat budeme s Urielem. Gabriel je kluků z druhého týmu. Takže se k nim chovej jako k vlastním… jestli uvidím, že Michaelovi ubližuješ…" zavyhrožuje mu naoko se zdvihnutým prstem.

Viktora to rozesměje, ale vzápětí pobaveně zasalutuje. "Provedu, nerozladit archanděla."

***

"Ta kombinéza je mi trochu těsná. Má to takhle být?" zavrčí Viktor nespokojeně, když si poněkolikáté musí sáhnout do rozkroku, aby ho upnutá kombinéza nepřipravila o chloubu. Rukávy už neřešil, i tak je však měl v polovině předloktí.

Valentýn vykoukne z helikoptéry, kde si kontroloval poslední věci před začátkem oficiální směny. Rozesměje se, když spatří urostlého muže, jak se snaží urovnat krátké rukávy. "Řekl bych, že se ta kombinéza před tebou strachy scvrkla."

"Tak ti pěkně děkuju za radu." Zavrčí Viktor nespokojeně. Přece v tomhle nemůže lítat? Valentýnova kombinéza se zdála být velikostně v pořádku. Přece udával svoje přesné míry, aby měl co nejvíc padnoucí oblečení.

Valentýn se smiluje a zvážní. "Zajdi si za šéfem, určitě se pro tebe najde něco vhodnějšího než ti přivezou nové… v tomhle opravdu nemůžeš chodit."

Viktora překvapí, jak snadno dokázal Valentýn změnit náladu. Z rozesmátého obličeje se dostal na vážný…

Je to jasné. Viktor se stal obětí prvního kanadského žertíku na uvítanou a testem pro nováčka. Vyměněná kombinéza. Na rtech se mu usadí poťouchlý úsměv. Nedostanou ho.