3. Kapitola

3. Kapitola

---

Viktor koutkem oka sledoval Valentýna vedle sebe. Díky tmavému štítu na přilbě, který zakrýval i jeho tmavé brýle, byl naprosto schovaný před pohledem druhého muže, takže mohl bez obav šmírovat. Očekával, že se vyskytnou nějaké protesty k jeho řízení, k čemukoliv, co zmáčkl nebo udělal špatně, ale nepřišlo ani jedno slůvko. Valentýn si hlídal své povinnosti a na klíně stíhal doplňovat zápis o letu do speciální tabulky.

"Proč na mě pořád koukáš? Máš malý výhled?" Valentýn se pohodlně opře do sedadla. Rty zkroutí pobavený úšklebek.

Viktor sebou trhne. Tak tohle nečekal. Stáhne svůj pohled zpátky před sebe. "Modrý anděl hlásí svou pozici…" začne do vysílačky vyjmenovávat přesné souřadnice, aby vzápětí dostal pokyny k pokračování na aktuální letové hodině. "Říkal jsem si, jestli se nebojíš. Nový pilot, sedíš tu se mnou poprvé…" řekne nakonec.

Valentýna to prohlášení pobaví ještě víc. "Viktore, jsi pilot. S tím papírem bys nemohl mávat jen tak. Já věřím úsudku svého šéfa. Nemám se čeho bát. Oni tě viděli lítat."

"To ti vážně stačí? Slovo našeho šéfa?"

Jeho hlas zní nevěřícně a Valentýnovi při tom dojde, jak dlouho mu po nástupu sem trvalo, než přišel na to, že těmhle lidem může opravdu věřit. Nakonec přikývne. "Četl jsem tvůj životopis. To bylo jediné, k čemu mě šéf pustil. Jeho slova, že si prý budeme rozumět, nechci znevažovat. On ví, o čem mluví. Na to si zvykneš." Usměje se na něj.

Viktor se zasměje a Valentýn se za tím zvukem otočí. Zněl tak uvolněně, což vůbec neodpovídalo výrazu jeho tváře, která byla částečně krytá tmavým štítem. "Něco je k smíchu?"

"Víš, jak vypadají životopisy… každý do nich natlačí to nejlepší. Ale pravda je jinde." Odfrkne si.

Valentýn pokrčí rameny. "Tak to je, ale pravda se ukáže, neměj obavy."

***

Bušící srdce snažící se vyskočit z hrudi ho probudilo z noční můry. Nebo to snad byl obsah snu? Roztřeseně se přetočí na bok. Propocené tričko se mu přilepí na záda a on se ho se zasupěním strhne ze svého těla. Kus látky letí někam na zem. Zhluboka se nadechne nosem a otevře oči. Jen silou vůle sebou netrhne, když se jeho pohled střetne s duhovkami spolubydlícího.

Ani jeden nic neřekne. Oba ví dost. Hledí si chvíli do očí. Valentýn o svém problému nikomu nikdy neřekl. Ani nemusel. Někteří lidé sdíleli stejnou bolest jako on.

***

"Modrý anděl se chystá na přistání."

Viktor zakrouží nad budovou, rozhlížejíc se po místě, kde by bylo nejvhodnější přistát. Hasiči na zemi již rozdělili provizorní přistávací prostor, aby nedošlo k nějakému zranění. I tak se mu místo příliš nepozdávalo.

"Máš s tím problém?"

"Hm? Co? Ne…ne." zavrtí hlavou a dá se na přistání. Neměl problémy s přistáním kdekoliv. Balancoval lyžinami na okraji budovy a vysazoval tam své kolegy, když se pod nimi rozjížděla slušná přestřelka. Neměl obavy z přistání v městském parku. Tráva se zase vzchopí, ale lidský život se vrátit nedá.

"Tak jdeme na to." Houkne na něj Valentýn, když se vrtule přestanou točit. Vyskočí z vrtulníku a dál mu nevěnuje pozornost. Viktor ví, že dostanou pokyny od hasičů, kteří už k nim běželi.

***

"Šlo ti to dobře." Uzná Valentýn Viktorovi jeho dnešní výkon. Měli celkem klidnou službu, ale Viktor byl profesionál v každé situaci. Nyní čistil exteriér a Valentýn zase interiér vrtulníku.

"Vážně ses nebál?" pozvedne Viktor obočí, když opakuje svou dnešní otázku.

"Věřím ti, jsi můj hlavní pilot, kdybych ti nevěřil, tak si vedle tebe nesednu." Pokrčí Valentýn rameny. Měl snad začít vyvádět jako hysterka? "Zběsilé běhání kolem stroje a panický jekot není zrovna můj šálek kávy." Ušklíbne se pobaveně.

Viktor se zasměje té představě. "To jsem ani neočekával." Nedodává, že čekal jakékoliv poznámky a nepříjemnosti. Valentýn ho překvapoval, s jakým klidem to bral.

"Pracoval jsi u elitní jednotky, že jo?" Pronese najednou Valentýn, ale není to útočná otázka. Spíš jen konstatování. Sleduje při tom Viktorovy rysy. Ani se nepohnou. To mu jako odpověď stačí.

"Jak jsi na něco takového přišel?"

"Nejsi jediný, kdo má zaobalený životopis." Pronese nenuceně.

"Takže ty…"

Nestihne to doříct. Valentýn mu skočí do řeči. "Ano, já taky. Ale to už je minulost. Teď jsem tady." Dá mu tak najevo, že se o tom dál nehodlá bavit. Alespoň ne teď. Nechce rozebírat citlivá témata. Viktor tu byl z nějakého důvodu a nepochyboval, že ty důvody budou podobné. Jejich šéf byl až příliš velký intrikán.

Naštěstí pro něj to Viktor pochopí a jen s přikývnutím se stáhne zase zpátky k mytí čelního skla. Na chvíli se mezi nimi rozhostí ticho.

Valentýn co chvíli zkontroluje Viktora. Cítí, že ho usadil příliš vehementně, ale opravdu se teď nechtěl bavit o své minulosti. Stejně by mu o sobě nic neřekl. Vědělo to jen pár zasvěcených lidí. Zbytek si hodlal vzít do hrobu. Informace o práci v elitní jednotce vysvětlovala mnohé. Teď věděl, co měli s novým kolegou společného. Ale nebylo to všechno. Viktor až příliš vyzařoval kolem sebe netečné vibrace. Jako by chtěl dát všem najevo, ať mu dají pokoj a přitom se tvářil až příliš přátelsky.

Něčeho se bál. Strach, který si v sobě nesl, byl skrýván příliš úpěnlivě.

"Máš rodinu, Viktore?" Nemohl se zeptat na něco lepšího?

Sleduje, jak se Viktor za sklem zarazí a potom mlčky zavrtí hlavou. "Nemám." Odpoví jednoduše.

***

"Jak jsi na tom s tou přihláškou na vysokou, Viky? Mluvil jsem s děkanem, určitě by pro tebe našli místo i bez přijímaček."

"Je poslaná, tati. Už čtyři měsíce." Zvedne bojovně bradu a podívá se otci vzdorovitě do očí. Jestli o něco nestál, tak to byla protekce, kterou mu jeho otec svým postavením rád prokazoval. Jenže on ji vždycky odmítal. A čím víc odmítal, tím intenzivnější byla ta další. Nechápal, že ho nedokážou pochopit.

Sleduje, jak se jeho otec zamračí. "Nikdo mi nic neřekl…"

Ano, věděl by to ještě dřív než ostatní, že si jeho syn podal přihlášku. Ale jen na univerzitě, kde ho chtěl otec mít. "Jsem dospělý, chci se konečně rozhodnout sám."

"Tebe to ještě nepřešlo?! Mluvili jsme o tom tolikrát."

"Nemluvili, tys křičel, táto. Ječel jsi na mě při každém rozhovoru o tom, jak si tím podělám celý život. Že bych si prací pro tvoji firmu mohl dobře vydělat a žít klidným životem. Ale to není pro mě, tati. Budu se znovu opakovat, ale já se nechci zavřít v kanceláři a dívat se dolů do ulice přes tlusté sklo. Já chci žít. Alespoň dokud můžu, tak chci žít jinak. Ne se uzavřít, potřebuju dýchat."

"Dýchat… tak ty potřebuješ dýchat? Dobře, když jsi tedy tak dospělý, tak už můžeš žít sám."

Byly to jedny z posledních slov, které od svého otce slyšel. Padly ještě další věty, ale už je moc nevnímal. Za měsíc nastoupí do kasáren jako voják a začne studovat vysokou školu. Bude žít jinak. Nebude kancelářskou krysou. Ne teď.

***

"Nemáš? Každý někde máme rodinu…" pronese klidně.

"Nelíbilo se jim moje poslání stát se vojákem a záchranářem… viděli by mě nejraději sedět v kanceláři v upnutém kvádru a denně se probírajícím papíry."

"Chápu. Zní to jako velká nuda." Kdyby mu tehdy někdo řekl, jak snadno přijde o rodiče, tak by se upsal ďáblu i do toho nejnudnějšího zaměstnání, které by mu řekli, aby dělal, jen aby mohli žít. Stáhne se trochu do sebe.

Viktor pokrčí rameny. Už dávno se se svým osudem smířil. V tomhle životě měl jít sám. Sám měl budovat svůj život. Tak šel za tím, co chtěl nejvíc. "Při téhle práci jsem poznal spoustu skvělých lidí, kteří jsou mi vzorem, který mi můj otec nedal." Zarazí se. Řekl toho příliš. O těch věcech nikdy předtím nemluvil, proč zrovna teď?

I Valentýna ta upřímnost lehce zarazí. Podívají se po sobě. Viktorův pohled je nejistý, Valentýnův nečitelný. "Při práci poznáš spoustu lidí." Pokusí se znít povzbudivě. "Nemyslím si, že by naše práce byla špatná. Ale není pro každého. A někdo to nedokáže pochopit."

"Kdybych tě před lety znal, tak tě vezmu za svým otcem, abys mu to takhle hezky vysvětlil." Zazubí se Viktor na Valentýna, ale opět se úsměv nedotkne očí. Toho si začíná Valentýn všímat až moc často.

"Díky, seznámení s rodiči si raději odpustím… pojď, čeká nás sprcha a potom hurá domů. Kluci už to tu douklidí."

***

Pára ze sprchy se mu otírala kolem kotníků. Šumění sprchy stále pokračovalo. Valentýna to máchání ještě bavilo. Viktor to vzdal před malou chvílí a nyní se otíral do velké osušky se znakem místní letky. Všiml si, že Valentýn má na předloktí vytetovaný znak jednotky, u které sloužil. Takové tetování už u pár borců viděl. Alexander byl tím posledním. Od něj věděl, co to znamená, mít takové tetování. Díky jeho zkušenostem se propracoval rychleji tam, kde chtěl být. Zavrtí hlavou, když se mu začnou vybavovat vzpomínky z mise. Místo toho sklouzne pohledem na svého kolegu, který k němu stojí zády. Rozčepýřené tmavé vlasy si máčel pod proudem vody, rozložitá ramena poutala pozornost stejně jako zářivě bílý zadek, který kontrastoval s běžně opalovanou pokožkou. Tetování na zádech bylo skoro nerozlišitelné. Vypadalo to, jako by na té kůži být mělo. Musel by být blíž, aby mohl prozkoumat jemné kontury... což se zrovna teď nehodilo. Sklouzne pohledem na ochlupená lýtka.

Měl před sebou dokonale stavěného muže.

Odvrátí se s donucením. Díval by se dál, ale riskoval by, že bude odhalen. Už mu to dneska jednou nevyšlo. Valentýn byl zajímavý muž.

"Takže zítra čau." Houkne směrem ke svému kolegovi, ale už se na něj znovu nepodívá. Musel být rudý z pocitů, které ho přepadaly při pohledu na muže, kterého před pár hodinami poznal.

Jako by byl doopravdy andělem.