4. Kapitola

4. Kapitola

---

Neměl tušení, proč nakonec Viktora v jeho odchodu zastavil zavoláním jeho jména a nakonec ho pozval na menší seznamovací posezení do známého baru záchranných složek. Kontakty se tam sháněly jedna radost. Ale on normálně společnost nevyhledával. Jenže měl pocit, že Viktorovi by to pomohlo, aby se trochu uvolnil. Viděl na něm, jak je napjatý.

On sám by se měl začít zapojovat do společenského života. Slyšel už tolikrát slova výčitek, že nikam nechodí, ale on to k životu nepotřeboval. Stačil mu jeho klid. Na co se měl opíjet do němoty?

Viktor ho překvapil, když si také objednal nealko nápoj. A o chvíli později, když se vracel z toalety, potkal toho nejmíň pravděpodobného člověka, kterého by tady čekal. Alexe poznal jako čerstvé štěně u záchranky, když Valentýn přistál s helikoptérou u místa nehody a Alex neskrýval svůj zájem. Byli spolu chvíli v kontaktu, Alex byl lačný po informacích, jak se co nejlépe k letecké dostat, ale později komunikace nějakým způsobem vyšuměla. Valentýn se nemohl v Alexovi vyznat. Něco bylo špatně, ale netušil co. Když už si myslel, že se nikdy neuvidí, tak se jejich cesty zkřížily na misi. Na tom nejméně pravděpodobném místě. Poznali se ihned. A stejně tak tomu bylo i nyní. Jako by to tak mělo být.

Musí se umívat, když si znovu před očima přehraje, jak zahlédl povědomou tvář, která se velmi důvěrně nakláněla k druhé osobě. Velmi příjemný mladý muž. Z obou vyzařovaly silné city a jejich spojené dlaně a později ochranitelská Alexova paže kolem ramen druhého muže, mluvily za ně.

"Mám tě pozdravovat od Alexe." Vzpomene si náhle. "Ty se s ním znáš?" vypustí ze svých úst zvědavě otázku, kterou by nikdy jen tak nepoložil.

Viktor na něj zvedne překvapeně svůj pohled od drinku, který míchal svým brčkem. "Prosím? Od Alexe?" na chvíli se zatváří nechápavě, takže Valentýna napadne, že se nejspíš spletl, jenže potom se začne pohled rozjasňovat, až nastane plné uvědomění. "Alexe? Alexander Folett? Tady?" Zpozorní a začne pátrat pohledem v davu lidí.

Valentýn se usměje. "Ano, přesně on. Vy se znáte?" nezní příliš překvapeně. Pokud někdo pracoval u letky, nebylo jich zase tolik, aby se alespoň jednou za život nesetkali. A o Alexovi se mluvilo.

"Potkal jsem ho na výcviku… jen zběžně… říkali o něm, jak je dobrý. Nebylo to vyloženě setkání plné tlachání. On je někdo. Ví, o čem mluví. Alespoň se tak prezentoval on, i to ostatní potvrzovali. Ty ho znáš?"

"Ano, Alex býval obrovský nadšenec. Sloužili jsme několik týdnů spolu." Usměje se při těch vzpomínkách. Tohle bylo opravdu nečekané setkání. Doufal, že nebylo poslední. Vypadal tak spokojeně, že byl o to víc zvědavější, co se v jeho životě událo za změny.

***

Do šera pokoje zářily hnědé duhovky. Oči se nechtěly zavřít a bylo podivně uklidňující sledovat jejich výraz. Cítil, že jeho společník na druhé posteli je neklidný podobně jako on. Jako by mohl slyšet bušení srdce. Do široka otevřené oči však byly plné klidu a rozvahy. Za plachtou stanu byl hlášený poplach. Poplach, který se jich netýkal, protože vzdušná obrana měla zůstat na zemi. Alespoň prozatím měli odpočívat, dokud nebudou potřeba. Nikdo z nich nespal, i když měli. Slyšel dech ostatních, který nebyl klidný spánkem. Kdo by spal v klidu, když se za tenkou plachtou odvíjel boj? Dusot vojenských bot byl chvílemi pravidelný, když se přesouvala pozemní jednotka. Narušoval jej chvílemi dusot někoho, kdo spěšným krokem proběhl kolem.

On nacházel klid v pohledu, který nebyl směřovaný jemu. Díval se směrem k plentě, která je oddělovala od shonu venku. Ležel klidně, bez známek strachu. Spíše to vypadalo jako smíření. Všichni měli tajemství, ale někdo je měl větší. Možná náročnější. Doslechl se, s jakou pravidelností dostával poštu. Většina z přítomných z něj měla spíše legraci, ale zdálo se, že dospělý muž si z toho nic nedělá. To byl zřejmě ten fakt, proč mu svým způsobem imponoval. Kdyby o něm věděl víc, možná by mu začal i závidět. Ale on si nechával informace o sobě pro sebe. A tušil, že to bylo oboustranné. Bavili se v rámci nutnosti, jinak automaticky vykonávali svou práci v tandemu. Lesk očí několikrát narušil záblesk z venku. Do hluku se přidaly hromy. Bouřka přišla očekávaně. Radary je upozorňovaly na prudké změny počasí, což zde bylo běžné. Sice déšť skrýval jejich pohyb v poušti, ale voda vsakující se do oděvu byla zátěží navíc.

Pohled se náhle stočí na něj. Cítil snad, že je pozorován? Probodnou ho hnědé oči a on mu ten intenzivní pohled vrátí. Chvíli se mlčky hypnotizují, než je v té neverbální komunikaci vyruší poplach mířený i na jejich stan. Zvedají se vzájemně. Všichni muži jako jeden. Ztichlým stanem se ozvou hlasy a šustění. Všichni zůstávali oblečení i do neprůstřelných vest, zatímco spali. Poplach byl nevyzpytatelný a nikdo nechtěl nic riskovat. Takový byl příkaz. Tady běžná záležitost.

***

"Takže jsi bývalý voják…" konstatuje Valentýn konverzačně. To už si vyjasnili. "Proč jsi u nás, Viktore? Armáda už tě nebavila?" Věděl, že otázka, na kterou se ptá, bude nezodpovězena. Navíc se zeptal jako pitomec, aby to nevypadalo, že se šťourá hluboce. Tohle byla otázka, na kterou by se ho zeptal kdokoliv. Kdokoliv, kdo o andělské netušil nic.

Na Viktorovi je vidět, že svou odpověď promýšlí víc než intenzivně. Nechtěl o tom mluvit. To byla jedna ze známek zakrývání pravdy. "Chtěl jsem trochu klidu." Pokrčí oslovený rameny. Svým způsobem to byla pravda. Ovšem k tomu musel přičíst fakt, že se dostal až na okraj syndromu vyhoření z náročných podmínek, kterými procházel. Vojenský lékař potřeboval pro jeho stav nějaký název. Viktor to nicméně viděl jinak. Ale už se to nedalo zvrátit. Věděl však, že pokud se u andělské udrží, nebude toho litovat. I když jeho ztracená kariéra u armády naplakala řeku lítosti.

Valentýn mu to věří, ale ví, že v tom je něco víc. Už jen to chování tomu odpovídalo. Pousměje se sám pro sebe. "Byl jsem na šesti ročních a čtyřech půlročních misích. Taky jsem chtěl klid." Odpoví mu Valentýn s významným pohledem do jeho očí.

"Já měl jen půlroční." K více se nedostal. Povzdychne si, a aby své rozpoložení zamaskoval, tak se raději napije. Přes sklenici na něj nebude na chvíli vidět.

To Valentýna nepřekvapí. Viktor byl mladý. Měl všechno ještě před sebou, i když se zdá, že to pro něj v určité fázi už skončilo. Ale cestičky pro život se daly vytvářet i oklikou. "Ale jako zkušenost dobré."

Viktor se pousměje. "Zkušenost to byla skvělá." Vždycky se tam bude chtít vrátit. Ale už se mu to nikdy nesplní. "Proč jsi nejezdil dál?" zeptá se Viktor zvědavě. Valentýnův náhlý převrat ve výrazu ho však přesvědčí v tom, že se dnes odpověď nedostane.

"Nahradili mě mladší." Pronese Valentýn svou naučenou frázi. Lidem to jako vysvětlení stačilo. I když se Viktor nezdál jako pitomec. Nechtěl o tom teď mluvit. Nechtěl o tom mluvit nikdy. A Viktorovi po čase dojde, o co jde na andělské. Jak to tam chodí. Proč jsou tam lidé, kteří tam jsou. Potom už vysvětlení nebude potřeba.

***

Zamknul za sebou dveře, a aniž by se obtěžoval se zapnutím světla, skopnul boty a odložil tašku s oblečením v chodbě na zem. Žil sám, nikdo ho doma nečekal. Možná by si mohl pořídit zvířátko. Když se mu teď upravil režim v práci a měl konečně stanovenou pracovní dobu, mohl by si to dovolit. Dříve nechtěl trápit zvíře tím, že nebyl několik dní pořádně doma. Zajede se podívat do útulku, jestli by se tam pro něj nenašel nějaký společník.

Rozsvítí si až v ložnici, aby se svlékl a rovnou zaplul do koupelny, protože v baru načichl kouřem. Nemohl dostat Viktora z hlavy. Ten muž ho něčím přitahoval. I když jeho tělo bylo v tomhle směru vychladlé. Žádný žár nepociťoval. Imponoval mu spíše svým jednáním. Za jeden den stačil poznat, že velmi těžko zakrývá své emoce. Oči za Viktora hovořily tak, že vypadal jako zraněné kotě, které někdo vyhodil na ulici.

Začínal být zmatený ze svých pocitů i ze svého chování. Nikdy takhle s lidmi nemluvil. Nikdy si nevytvářel komunikační kontakty. Vždy táhl sám za sebe nebo za tým. Nikdy to nebylo osobní.

Prokleje svého nadřízeného. Určitě za to mohl on. Otipoval si Viktora, aby zlomil Amorovu kletbu netečnosti. Bude si s ním muset velmi vážně promluvit, protože to jeho pletichaření se mu ani trochu nezamlouvalo.

Nejspíš už bylo na čase.

***

Na stole stály dvě nedopité sklenice s ovocnými koktejly. V každém bylo zapíchnuté tlusté brčko a hranu sklenice zdobil kousek ovoce. Valentýn s Viktorem byli zapředeni do hovoru o strojích, se kterými létali. Hovor byl klidný, vyrovnaný. Sdíleli stejné názory, co se vrtulníků a jejich vybavení týkalo, to Valentýna překvapilo. Většinou se s ním lidi chtěli hádat kvůli jeho názoru na techniku.

"Překvapuje mě, kolik je tady lidí." Rozhlédne se Viktor najednou kolem sebe.

Valentýn zachová svou tvář. Byl zvyklý, že se sem po práci všichni uklízeli. Mohli si popovídat o práci, protože si tady všichni rozuměli. Rozuměli tomu údělu, který na svých bedrech nosili. Ve většině případů se však bavili o běžných věcech. Počasí, politice nebo aktuální situaci jinde. "Mě to nepřekvapuje. Zvykneš si, až to tu poznáš víc."