Prolog

Sic erat in fatis

Tak určil osud

---

Helikoptéra s lehkostí přistála na velkém písmenu H vyrobeném v rychlosti jen několika tahy těžké boty v hlíně. Prach byl rozvířen náhlým poryvem, což všem přítomným připomnělo, jak dlouho již nepršelo. Sotva se za čelním sklem zvedl pilotův palec, rozběhlo se ke stroji několik lidí. Všichni oděni do světlých maskáčů. Na pažích jednotný znak, ale ne všechny nesly stejnou národní vlajku.

Tady pracovali všichni spolu. Jako jeden tým.

Bystré oči pilota, skryté za černým štítem přilby, prohlížely okolí zatímco se za jeho zády konala předávka raněného.

Ve sluchátkách zachrastí, když se jejich komunikace propojí. "Můžeme vyrazit."

"Rozumím. Všichni jsou na místě?" Zvedne sluneční clonu a ohlédne se za sebe, aby zkontroloval všechny členy svého týmu.

Ozve se souhlasné přitakání a on se znovu chopí kniplu. Nemohli zde zůstávat příliš dlouho. Byli příliš snadným cílem.

Ohlušující rána mu přijde vzdálená. Čas se na okamžik zastaví, než přítomným dojde, co se prá

vě stalo.

Náraz tlaku do svého těla zaznamená jen matně. Bodavou bolest v uších však už ne.

Na tvář mu dopadne několik kapek horké tekutiny. Ozve se křik. Zvedne svůj pohled. Co se stalo?

Čelní sklo, před chvílí ještě čisté, brázdí několik kapek krve. Trhne sebou uvědoměním, že kapky stékají uvnitř. Prsty se dotknou tváře, kam dopadla horká tekutina, ale pohled okamžitě stočí za sebe.

Ten obraz ze své mysli jen tak nevymaže.