Sic erat in fatis {5}

5. Kapitola

---

Valentýn se zahledí na Viktora. Seděli vedle sebe v helikoptéře a dosud byl každý zahloubán do svých myšlenek. Dnes nesloužili sami. Lítali s nimi rovnou i zdravotník s dalším lékařem, ale ti dva byli někde zašití ve skladu s materiálem a doplňovali si potřebné vybavení do brašen. Podle jejich slov létali Valentýn s Viktorem s hodně chabou výbavou. Oba se tomu jen smáli. Oni měli všeho dostatek.

Došla mu symbolika Viktorovy otázky. Na okamžik se zahledí před sebe, když si vzpomene na své rodiče. "Ano, mám."

Viktor si všiml prstýnku na Valentýnově ruce. Byl vyvedený velmi jednoduše. Snubní? "A děti?" zeptá se zvědavě.

Kdo ví proč, Valentýna ta otázka rozesměje. Jeho smích protne jinak tichou helikoptéru. "Mám bratra. To je moje rodina. Připadám ti snad jako tatík od rodiny?" Pozvedne ironicky obočí.

Viktor zavrtí hlavou. Nasadí omluvný úsměv. "Vlastně ne, promiň. Hloupá otázka." Stejně tak polkne i další otázky. Bylo to divné. Viděli se teprve druhý den a on už se chtěl ptát na takové věci… jenže pro něj plynul čas jinak. Možná i pro Valentýna. Všichni, co zažili nějakou misi, v sobě měli nějaký následek.

Valentýn se ponoří zpátky do svých myšlenek. Viktor si musí zvyknout, že on moc nemluví.

"Asi bych si měl zvyknout, že si moc nepokecáme, co?"

"Myslel jsem přesně na to samé." Zahučí Valentýn nespokojeně.

Jejich pohledy se střetnou s pochopením.

***

"Proč se nebavíš s ostatními?"

Otázka prostá, pochopitelná. Ve tváři člověka, kterému byla adresována, se však zračí nepochopení. Jenže je mířená druhým směrem. On pochopil až moc dobře.

"Je to snad nějaká podmínka?" Vystačil si se svými myšlenkami, nechtěl slyšet nářky ostatních. Všichni měli svých starostí dost. "Nemám potřebu se teď zrovna bavit. Jsem takový. Nehodlám se měnit jen kvůli tomu, že to nezapadá do nepsaného protokolu rádoby společenských pravidel. Věci, kteří si ty lidé říkají, jsou dost intimní, jestli sis nevšiml. O to já nestojím. A stav počasí můžu probrat i sám."

Stal se takovým ocáskem jen kvůli tomu, že se nechtěl bavit. Už to neřešil. Dávno se přestal takovými věcmi zabývat. Někdo ho pochopil, někdo ne. To už nebyl jeho problém. Když se s ním chtěl někdo bavit, tak mohl, nikomu to nezakazoval. Dokonce se sám zapojoval. Jenže měl tu vlastnost, že uměl číst v lidech. A spousta z nich bylo nervózních, když s ním měli mluvit. Ne každý byl však takový. A když našli společné téma k hovoru, tak Valentýn zjistil, že se při tom rozhovoru i baví. Přátel měl málo, ale míň bylo někdy víc.

Vycházel se všemi, to mu stačilo. Uměl se přizpůsobit, uměl i těžit a pomáhat. O to mu šlo. Nepotřeboval být bavičem davu. Stačilo, že měl tým, který ho respektoval a tak i on respektoval je.

"Jednou na to doplatíš."

***

Ta slova mu rezonovala hlavou. Jednou na to doplatíš. Nechtěl si domýšlet přesné znění té věty. Stačilo mu, jak si to vyložil on sám. "Proč tě to zajímá?" zeptá se nakonec, aby navázal hovor. Doktor mu přeci radil, aby se snažil. Možná byl Viktor právě tím bodem zlomu, který měl v jeho životě nastat. Jestli na to později doplatí… to nedokázal určit. To nemohl vědět nikdo.

"Zajímalo mě to… to víš, snažím se utužovat náš dvoučlenný kolektiv, když jsem tu teď ten nováček a už mě dvakrát dostali." Pokrčí Viktor rameny.

"Prý kolektiv…" zakroutí Valentýn hlavou. "Tandem zní líp." Nadhodí.

"Jo, to jo… zní." Přitaká Viktor souhlasně. Nakonec si třeba budou rozumět, jen musí rozlousknout Amorovu slupku.

"Víš, že jsi tady jen ty a šéf, kdo mi říká celým křestním jménem?" řekne Valentýn jen tak mezi řečí.

"Cože?" Viktor se překvapeně podívá na Valentýna, který se tváří naprosto uvolněně a klidně. Zůstane na něj zírat. Ještě ho takhle neviděl. Napnutého a ostražitého ano, ale uvolněného ne. Dojde mu, že takový obrázek se mu nejspíš nenaskytne moc často.

"Všichni mi tady říkají nějakou zkratkou nebo přezdívkou. Proč ne i ty?" Tentokrát se zvědavost střetne i s Valentýnovým tónem hlasu.

"Popravdě? Rád nazývám pravými jmény. Amor je fajn, ale nevypadáš jako amor. Nemáš křídla, baculatý tvářičky ani nahej zadek. Promiň." Zazubí se na něj pobaveně.

Valentýn zůstane na okamžik zaraženě hledět na Viktora, jestli se nepřeslechl, ale smích a jiskřičky v jeho očích ho utvrzují o opaku. "Takže nahej zadek, jo?" odfrkne si, ale i jemu pobaveně zacukají koutky. "Zajímavá představa Amora. Proč by nemohl vypadat jako já?"

"Myslím, že se dostáváme do fáze rozhovoru, kdy je lepší skončit." Zasměje se Viktor. "Lid měli vždycky zajímavé představ, nevím, proč je Amor tlustý a baculatý, ale tebe bych tipoval spíš na jiného anděla." Pokrčí pobaveně rameny.

Valentýn přikývne na souhlas, lepší přestat než se dostávat do filozofických směrů. Pohodlně se opře a zahledí se před sebe. Dělal to často, kdyby pohled propaloval zeď, tak už má před sebou pořádnou díru. I když by ho zajímalo, na jakého anděla by se tedy hodil. "Myslím, že tři andělé tady stačí." Poplácá dlaní palubní desku helikoptéry, ve které se nacházeli. "Proč nejsi nahoře s ostatními?" Položí otázku, která ho už nějakou dobu zajímala. Viktor měl spoustu příležitostí strávit čas s ostatními, ale on se místo toho vydával do hangáru stejně jako Valentýn.

"Nevyhledávám davy lidí." Pokrčí Viktor rameny. S Valentýnem si notovali v odpovědích. Nemám, neznám, nechci. Ušklíbne se. Neměl na dnešek zrovna dobré spaní, o to víc ho přepadal pocit, že chce být radši sám. S přítomností Valentýna ve svém okolí šly tyhle pocity stranou. Pokud v něm byly, nevšímal si jich. Jako by ho přítomnost podobně naladěného Valentýna uklidňovala.

Valentýn se znovu zahledí na muže vedle sebe. Udělal to už tolikrát, že si o něm musí Viktor myslet, že je blázen. Nešlo mu do hlavy, jak je možné, že se tak mladý muž stal tak odtažitým. V téhle práci... Jistě, každý si něco zažil, každý si něco odnesl, ale lidé nahoře ve společenské místnosti se bavili, i přesto že byli každý odjinud. "Nestraň se, doplácí se na to."

Překvapený pohled ignoruje, místo toho předstírá, že hledá něco v poznámkách, které si dělal. Měl by vysvětlovat, jak se na něj dívali, když přišli na jeho orientaci? A nyní, když byl Viktor většinu času s ním, mohli by přijít do řečí. On by to nějak zvládnul, ale obával se, aby to Viktora nějak nezasáhlo. A proč se vůbec staral o někoho cizího? Znali se jen pár dní a hodin.

Netušili, že tomu druhému se honí hlavou podobné myšlenky.

***

Valentýn pozoroval z dálky svého kolegu. Bylo to pár dní, co jim konečně zase zprovoznili posilovnu a Viktor ji velice hojně využíval. Každou směnu se tam minimálně dvakrát otočil. To nedělal nikdo z kolegů. Posilovali všichni, ale nikdo v takové intenzitě. Valentýn začal Viktora podezřívat, že si tak vybíjí špatnou náladu a nabíjí se endorfiny. On by sice volil běh, ten byl snadnější, ale takhle měl docela dobrý výhled na svaly rýsující se pod upnutým tričkem. Krátké šortky odhalovaly svaly stehen a pokaždé se napnuly, když byl sval zatnutý. Měl kino zadarmo… a že se bylo na co dívat. Pohled ukrytý pod tmavými skly slunečních brýlí. Předstíral, že si čte.

O svém kolegovi zjistil pár věcí. Tedy kromě informací, které si vzájemně vyměnili. Viktor neměl rodinu, ale z jeho slov a chování by to odhadoval na nějakou rodinnou roztržku. Vychovaný byl totiž znamenitě. Nestávalo se často, aby se setkal s někým tak… podobným jemu. Ušklíbne se. Ano, v chování si notovali a přesto byli úplně odlišní. Musel však uznat, že lepšího parťáka nemohl dostat. Vystřídal jich už několik, ale ani jeden z nich neměl kvality jako Viktor. Bylo znát to nadšení. V každém jeho kroku. I teď, když zvedal činku a tvrdil, že trénuje na zvedání pacientů.

Nebyl hloupý, muselo se něco stát. Viktor nekomunikoval jako když přišel. Znenadání se přestal bavit, mluvili jen o nejnutnějším, a když už prohodili pár slov, dostalo se mu křivého úsměvu. Prázdné oči vídal dlouho, měl však pocit, že se to postupem času zlepšilo, jak našli vzájemnou notu. Teď to však zase bylo pryč.

Mimoděčně se podívá na prosklenou zeď nad jejich hlavami. Mohl vidět do společenské místnosti, kde byl zbytek jejich týmu. Stalo se něco, o čem nevěděl?

Zamračí se.

Měli by si promluvit?

Sundá si brýle a zahledí se přes místnost na kolegu, který musel mít od jeho intenzivního sledování vypálenou díru do zad.

Chce na něj zavolat, aby s tím cvičením skončil, ale předběhne ho alarm hlásící let. Oba se zaposlouchají do informací o letu vycházejících z rohových reproduktorů. O chvíli později se kolem nich prožene posádka druhého vrtulníku a oni zůstanou na základně sami. Zvedne se ze svého místa. Teď mají příležitost mluvit, aniž by je přitom někdo poslouchal. Udeří na Viktora a nebude chodit kolem horké kaše. Nebude se přeci dívat na to, jak se ničí během služby. Pořád za něj jako starší zodpovídal.

Opře se o skleněnou stěnu oddělující prostor hangáru od posilovny. "Stalo se něco, že se snažíš vybít si duši z těla?"