Unwell - Kapitola 82 I/II

Kapitola 82 - Nový důvod žít

---

Severus nadzvedl hlavu a nadechl se slaného vzduchu. Ledový vítr ho štípal do špičky nosu a do uší. Nízko nad hlavou jim visely tmavé mraky, ale to nebylo nic nového. Přestože byla představa, že špatná nálada je doplněna bouřlivým počasím, otřepaná, v oblasti obklopující Azkaban vždy hrozilo, že se mraky protrhnou.

Pán se předklonil a chytil Severuse za paži, aby upoutal jeho pozornost. "Myslím, že budu zvracet."

Při způsobu, jakým se malá loďka prodírala vlnami, by to nebylo překvapující. "Zavřete oči."

Pán to na chviličku zkusil. "Nepomáhá to."

"Už jsme skoro tam." Vskutku, tyčila se před nimi temná, černá věž.

"To taky nepomáhá," zaskučel pán.

Jejich průvodce mluvil velmi špatnou angličtinou, ale byl velmi zručný v magickém ovládání loďky. Během krátkého času prosvištěli přes několik set mil. Bylo dobře, že to šlo tak rychle, protože to Severusovi neponechalo čas litovat svého rozhodnutí, které udělal, když se na malé plavidlo nalodil.

Uplynulo mnoho let od té doby, co byl poprvé v Azkabanu. Když tu byl naposledy, bylo ještě preferovanou metodou příjezdu přemístění a on byl spoután mnoha kouzly. Byl vyděšený, ale své stráže urážel, protože byl příliš hrdý, než aby dal svůj strach najevo.

Jeho soud šel dobře a během několika hodin byl propuštěn.

Připadalo mu, jako by od té doby už uběhl celý život a skutečně tomu tak bylo. Bylo to v jeho minulém životě a od té době prošel tolika změnami. V té době byl sám s malou nadějí na spásu. Tentokrát si pro ty samé zločiny, ze kterých byl vykoupen, prošel mnohem horším trestem. Tentokrát věděl, že jsou horší věci, kterých by se měl bát, než Azkaban. A tentokrát nebyl sám. Natáhl se pro pánovu ulepenou ruku a pomohl mu z loďky.

Pevnina, na které Azkaban stál, byla velmi malá a skalnatá. Byl to malý, uměle vytvořený ostrov. Skály strategicky rozmístěné jako základy vězení.

Pán zvedl hlavu a přidržoval si na ní čepici. "Přes mraky nedohlédnu ani na vršek. Podívej, Severusi!"

"Raději ne. Závrať je ta poslední věc, se kterou právě teď potřebuji bojovat." Cítil se trochu provinile, že svého pána odmítl, ale naučil se většinu času brát pánova slova jako návrh, ne rozkaz.

Jejich průvodce začal něco mlet v norštině, ukazovat k velké věži a vrtět hlavou.

"Pokud to správně chápu, nechce jít s námi," podotkl pán.

Severus mu to neměl za zlé. "Nejsem přesvědčený, že bych s námi chtěl jít já."

Pánova malá ruka vklouzla do Severusovy. "Ještě není pozdě vrátit se."

Bylo. Ne kvůli vyčerpávající snaze, kterou museli vynaložit, aby našli Teddymu hlídání, ne kvůli obrovskému množství dokumentů, bez kterých by se do Azkabanu nedostali. Byla to jejich poslední šance vidět Luciuse Malfoye předtím, než ministerstvo pohřbí jeho identitu.

Severus se zhluboka nadechl a udělal několik krátkých kroků k jedinému vchodu do věže. S radostí přenechal rozhovor se strážnými pánovi. Jeho statut otroka bude pracovníkům Azkabanu velmi dobře znám, takže by pro ně měla jeho slova pražádnou váhu.

Severus pohledem stráže zhodnotil. Byli oblečení do šedých uniforem, které perfektně ladily s věží, skalisky, oceánem a oblohou. Byli podstatným rozdílem oproti mozkomorům, kteří ještě před nedávnem sloužili jako stráže vězení s vysokým stupněm ostrahy.

"Ahoj, já jsem Harry Potter a tohle je Severus. Včera jsem vám posílal sovu." Pán Severusovu ruku nepustil.

Stráže si vyměnily pobavený pohled. "Příliš často tu návštěvníky nemíváme. Není to tak, že by sem každý týden chodily rodiny a nosily sem vězňům balíčky."

"Pak pro vás musí být naše návštěva událostí." Pán zvedl ruce, jako by se vzdával. "Konejte, co musíte!"

Jak si Severus přál, aby to jeho pán neřekl. Strážci trvali na tom, že zkontrolují všechny tělní otvory kvůli zbraním. Severus jim musel zabránit v tom, aby pánovi zkontrolovali i spodní prádlo. Vzali pánovu hůlku, mudlovský zapalovač a sadu, kterou nosil všude sebou, aby si mohl opravit brýle. Severus měl u sebe jenom svou hůlku, což bylo něco, čeho se nechtěl vzdát, ale následoval pánův příkaz a odevzdal ji.

Z věže se vynořila strážkyně, aby je odvedla nahoru. Varovala je, aby kvůli ničemu nezastavovali a Severus si myslel, že to nebude problém.

Pokud by si někdo myslel, že je v Azkabanu ticho, protože jsou vězni zticha, mýlil by se. V Azkabanu byly očarované cely, aby nepropouštěly zvuk. Ministerstvu bylo jedno, jestli vězni křičí, aby je propustili, jestli se pokouší zabít své spolubydlící v cele nebo jestli chtějí sklenici vody, ale zaměstnanci nepotřebují mít neustále z toho hluku bolesti hlavy.

Věž byla vlhká a chladná. Na zdech rostl zelený mech a člověk musel být opatrný, aby na kamenných schodech neuklouzl. Stoupali nahoru a občas se dostali na odpočívadlo, kde byla skupina cel. Vězni byli otrhaní a měli krví podlité oči. Měli na sobě hadry, které mohly být kdysi černobíle pruhované. Jejich ústa se hýbala, možná křičeli o pomoc, ale žádný zvuk se neozval. Po čtvrtém odpočívadle se Severus musel přestat dívat. Nebyl příliš soucitný, ale vězni byli jako zrcadlo jeho vlastního zdraví, do kterého se nebyl schopen podívat.

"Takže Azkaban." Pán opět sevřel Severusovu ruku, když uklouzl na jednom z kluzkých schodů. "Pracujete tu dlouho nebo…"

"Platí to účty." Rudovlasá strážkyně střelila bodavé kouzlo po vězni, který si bezmyšlenkovitě vyrýval obscénnosti do svého vlastního těla. "Dvakrát týdně mám dvojitou směnu. Není to jednoduché, ale mám rodinu, kterou musím podporovat. Můj manžel si myslí, že může udělat kariéru jako člen hudební skupiny."

Severus nechal pána a ženu pokračovat v jejich tlachání. Neměl zájem se zapojovat a pochyboval, že by se s ním chtěla bavit, když viděl, jak se chová k vězňům. Věděl, že jediná věc, která ho chrání od toho, aby žil stejným způsobem jako tito vězni, je ruka, která svírala tu jeho.

V jednom poschodí měl Severus šanci vykouknout malým okýnkem. Blížili se k vršku věže. Doopravdy si myslí, že je nezbytné držet Luciuse Malfoye v nejvyšší části věže?

Je to terorista. Toho z tebe udělá znamení zla. Terorista stojící proti Spojenému království a lidstvu. Terorista patřící do nejvyšších pater, aby nemohl snadno uniknout. Jeho mysl si z něj dělala blázna. Téměř cítil, jak ho brní jeho znamení zla.

Když už nebyly žádné další schody, jenom místnost zakrytá tmou, strážkyně se k nim otočila čelem. "Počkám tady."

Samozřejmě, že nemohli být o samotě. Merlin chraň, aby se ho pokusili odtáhnout nebo hůř.

Pán se otočil k Severusovi. Pozoroval temnotu, ve které dokázal rozlišit jenom obrysy cely a prohlásil: "Víš, něco mě upoutalo o poschodí níž. Myslím, že se na to půjdu podívat."

Pán by neměl Luciusovi co říct. Jakákoli slova, která mezi nimi měla padnout, již padla před dlouho dobou. Přestože mu Severus nechtěl říct nic, co by nemohl pán slyšet, ocenil tu zdvořilost.

"Počkám tu na vás," odpověděl Severus. "Nedokážu si představit, že to zabere víc než deset minut." Deset minut. Obětovali celý den, peníze, pohodlí a důstojnost pro deset minut. Pro deset minut s mužem, kterého ani jeden neměl rád.

Otočil se a s hlubokým nádechem vstoupil do tmy.

Ozvěna jeho vlastního křiku, zmučených výkřiků mu naplnila uši, zatímco se oči přizpůsobovaly temnotě. Studená vlhká místnost mu tolik připomněla pobyt u Monstra. Stačilo to, aby vyvolala vzpomínky, které by raději pohřbil v hlubinách své mysli. Zablokovat ty vzpomínky mu nepomohla ani pouta pověšená na zdi.

Na rozdíl od místností, které míjeli cestou vzhůru vězeňskou věží, byla v této místnosti pouze jedna cela. Byla velká jako přinejmenším tři normální cely. Podlaha byla pokrytá slámou. Nebyl si jistý, jestli má sloužit jako podestýlka, nebo způsob pro zamaskování pachu fekálií.

Na první pohled by si člověk myslel, že je cela na vrcholku věže prázdná. Ale ten člověk nebyl trénovaný se okamžitě podívat do rohů. Rohy poskytovaly maximální množství bezpečí a ochrany.

Dokonce i když seděl na podlaze vězeňské cely, dokázal Lucius Malfoy vypadat královsky. Přestože měl dlouhé vlasy viditelně nemyté, a jeho hábit pamatoval mnoho předchozích nemytých majitelů, zachovával si důstojný postoj, který měl, co ho Severus znal.

Až na to, že teď nevypadal stejně. Není to důstojnost. Jenom předstírá povýšenost. Takže dává najevo své popření. Když se Severus stal otrokem, držel se toho dlouho zuby nehty. Až nyní si uvědomil, jak uboze ve skutečnosti vypadal.

Dřepl si ke mřížím, pouhé dva metry od špinavého muže. "Ahoj, Luciusi."

Přestože si byl jist, že ho Lucius svým ledově šedým pohledem viděl, nedal to najevo.

Škoda už byla dokonána. Na Luciusově čele bylo jako natištěné inkoustově černé tetování. Nemělo žádné kudrlinky, smyčky a kličky jako většinou, ale byl to strohý černý obdélník s 'M' uprostřed. Takhle vypadalo Severusovo, když byl dvakrát krátce vlastněn vládou? Přestože byl obecně smířený s praxí otroky značkovat, shledával, že obrázek zdobící ministerské otroky byl odporný.

"Není to snadné," nabídl sympatie. Přestože to muž skutečně velmi dobře skrýval, samozřejmě, že byl vyděšený. Všichni, co mají všech pět pohromadě, by byli. "Právě teď se ti honí hlavou spousta věcí a žádná z nich není příliš hezká. Fakt, že nemáš tušení, co čekat, je nezáviděníhodný." Kdyby Severus věděl, co se mu může stát, když ho ministerstvo dalo k Meringovi, mohl by si jenom představovat, jak odlišně by se všechno mohlo odehrát.

Luciuse se nepohnul.

Dřepět na podlaze nebylo pohodlné, ale Severus si nebude ještě víc poškozovat kolena klečením na kamenné podlaze. Věděl, že ho záda později potrestají, pokud si sedne na podlahu, ale přesto si sedl s myšlenkou, že později musí požádat pána o lektvar.

Proč jsem přišel? Nebyl způsob, jakým by mohl utišit nebo zmírnit bolest, kterou Lucius právě prožívá, ale měl pocit, že to musí zkusit. Přestože byl důvod, proč to bylo označováno za potrestání, bylo to potrestání drastické. Takové, že Lucius bude po zbytek života cítit bolest. A pokud měl Severus schopnost napomoci tomu, aby došlo k přechodu bez problémů, způsobem, jakým by si on přál, aby někdo pomohl jemu, musel to zkusit.

Ohlédl se na strážkyni, která se zaměstnávala prohlížením si nehtů a nevěnovala jim pozornost. "Brzy tě umístí na uzavřené místo, do tak trochu výcvikového tábora. Měli by tam být maximálně jeden nebo dva další otroci - poslechni si jejich slova, ale zdráhej se je poslouchat. Ber si ze všeho, co řeknou, zrnko pravdy. Pokud jsou to noví otroci, nebudou toho vědět o moc víc než ty, a pokud se vrátili na převýchovu, pak je důvod, aby tam byli." Kdyby měl Severus společnost, zatímco byl u Meringa, možná by se neuchýlil k Nitroobraně. Kdyby se neuchýlil k Nitroobraně, byl by v této chvíli ve vypolstrované místnosti. Zešílel by kvůli tomu, co vytrpěl.

"Nežádal jsem tě o odborný názor." Luciusův hlas byl nedostatkem pití chraptivý a lámal se, jako by se musel Lucius velmi snažit, aby se nesložil.

Severus kývl a choval se, jako by si mužova boje udržet svůj klid, nevšiml. Jednou slyšel, že v některých případech je nejušlechtilejší předstírat, že si slz nevšímáte a věděl, že tohle je jeden z těch případů. "Prostě dělej, co ti přikážou. Bude ti to připadat ponižující a jako ta nejvíce nepřirozená věc, kterou jsi kdy udělal, ale přesto to udělej. Je jedno, jestli ti řeknou, aby sis vyrval nehty. Udělat to. Je z dlouhodobého hlediska lepší, protože jak ti jednou dají příkaz, přinutí tě ho splnit. Musíš se vyhnout fyzickým trestům. Budeš potřebovat svoji sílu, svoje mentální zdroje, aby ses z toho dostal co možná nejméně poznamenaný."

'Dokud si myslí, že tě zlomil, jsi úspěšný.' Severusův život se točil jenom kolem předstírání, kdo má kontrolu. Od té chvíle, kdy začal jíst pánovi Meringovi z ruky až do teď bylo vše o tom, kdo skutečně ovládá, a kdo předstírá, že ovládá. Ty hry nikdy nekončily.

Přestože Severus chtěl zmírnit Luciusův strach, myslel si, že tím, že ho připraví, mu z dlouhodobého hlediska pomůže více. "Nemáš na výběr, kdo tě bude v budoucnu vlastnit, ale můžeš manipulovat se svými šancemi. Objev své silné stránky, děláním čeho bys mohl strávit zbytek svého života a zůstaň při smyslech. Chvástej se tím kdykoli budeš mít možnost."

"Tak jsi skončil jako sexuální hračka?" Luciusův posměch pro Severuse nic neznamenal, protože Lucius byl ten za mřížemi a Severus ten, kdo měl na čele znak Harryho Pottera.

"Nejprve ano. Pán a paní Westonovi měli oba své soukromé důvody, aby mě chtěli, a poté jsem byl připravován na to, čím jsem se stal. Pán - Potter - mě vlastní zcela z jiného důvodu, který nemá se sexem nic společného."

"Ne až tak nic společného," poškleboval se Lucius.

Všechny urážky, které zkoušel, byly malicherné, zvlášť když vezmeme v úvahu, kam by mohl zamířit Lucius. Nicméně Severus se toho tématu nechtěl dotknout ani metrovou tyčí. "Mohu ti garantovat, že kdokoli tě koupí, se k tobě nebude dobře chovat. Typy, kteří by se k tobě chovali jemně - páry s malými dětmi, například - nekupují otroky Smrtijedy. Jsme příliš nebezpeční. Musíš zjistit, co tvé pány naplňuje štěstím a udělat cokoli, co úroveň jejich štěstí udrží. Jejich vztek za to nestojí, to ti můžu garantovat."

Lucius chvíli čekal, než znovu promluvil: "Máš mnoho garancí."

"Mám," potvrdil Severus. " Díky tvému kouzlu jsem se hodně naučil."

"Po dnešku tě již nikdy neuvidím," pokračoval Severus a při tom se pozorně podíval na Luciuse, aby si mužovu tvář zapamatoval. Něco uvnitř mu říkalo, že nebude chtít zapomenout, jak muž v těchto chvílích vypadal, i kdyby mu to mělo sloužit jenom jako připomínka, jaké štěstí má, že má pána. "Ministerstvo dohlédne na to, že se staneš jenom dalším otrokem ve složce, další méně než lidskou kreaturou. Je nepravděpodobné, že tě někdy umístí k jinému Smrtijedovi, protože je pravidlem nikdy nás nedávat k sobě. Ale nezapomeň na nás. Nezapomeň na svou rodinu, Bradavice, Temného pána ani na žádnou z válek. Tyto věci z tebe udělali toho, kým jsi, a jakmile o tyto věci přijdeš, přestaneš existovat."

Poprvé Severuse napadlo, co dělalo trest otroctví tak strašným. Nebyla to ztráta svobodné vůle nebo vlastnictví sama sebe. Nebylo to o fyzické nebo emoční bolesti, o degradaci a ponížení. Bylo to o tom, že člověk přestane existovat. Bylo nevyhnutelné, že během času na vás buď bude zapomenuto, nebo zapomenete svou minulost.

Dokonce ani mozkomorův polibek člověka jako osobu tak zcela nevymaže.

Lucius seděl bez pohybu. "Jsou Narcissa a Draco…"

"…ano." Severus věděl, že jsou oba vězněni v mnohem nižších patrech vězení kvůli spolčení s Temným pánem a spiknutí za účelem zabít pána. "Narcissa bude za čas přesunuta do vězení s mnohem nižším stupněm ostrahy. A Draco, nejsem si jistý. Pán…"

Lucius zbledl. Severuse napadlo, jak moc to slovo asi v tuto chvíli nechce slyšet. Pán. Dříve to slovo vyplivával, ale nyní ho pronášel s takovým klidem. Pán. Neviděl ho tolik jako znamení poníženosti nebo respektu, ale spíše jako mužovo jméno.

"…domníváme se, že bude tvého osudu ušetřen. Až doposud nebyl k otroctví odsouzen nikdo z jeho věkové skupiny." Ale samozřejmě, že to Lucius věděl, protože ten zákon pomohl vytvořit.

Přestože měl ten rozhovor vést ke zlepšení kvality Luciusova života, nebylo správné ho jím příliš dlouho mučit.

Severus se postavil. "Pán se bude snažit na tebe dohlížet, abys zcela nezmizel. Pokud budou Narcissa a Draco osvobozeni a budou si přát tě najít, nebo možná dokonce tě i koupit, nebudou mít stejné problémy jako pán, když jsem byl poprvé prodán." Mohl si jenom představovat, jak dlouho by Lucius vydržel jako otrok vlastněný Narcissou nebo Dracem. Pokud si myslel, že jeho vlastní existence byla spletitá… Mohl o tom scénáři jenom přemýšlet. A to stačilo, aby kdokoli vystřízlivěl.

Luciusovy šedé oči byly ostré, bez zájmu a zlé. "Pokud se snažíš stát se mým nejlepším přítelem, Snape, máš smůlu."

Jeho nejlepším přítelem byla kočka a bude spokojený, pokud to tak zůstane. "Ne. Luciusi. Na shledanou." Otočil se a bez posledního pohledu na muže odešel.

Měl pocit, jako by se mu roztekly vnitřnosti a cítil, jak se třese, když odešel z místnosti a vrátil se na odpočívadlo schodů, kam dopadalo z vrchu přírodní světlo. Opřel se o vlhkou zeď a klesl na podlahu.

Strážkyně povytáhla obočí. "Něco zasáhlo svůj cíl?"

Severus se na ni zlostně podíval. Myslel si, že jejich rozhovoru nevěnuje pozornost. "Trochu."

Otevřel ústa k odpovědi, ale křik ozývající se ze spodní půlky věže určil její odpověď a ona spěšně vyrazila dolů.

Přestane existovat. To byla dělící linie mezi Severusovým minulým a současným životem. Poté, co válka skončila, skončil také jeho primární důvod pro život. Stal se otrokem, protože potřeboval nový důvod žít. Protože v průběhu dvaceti let sloužil dvěma pánům - Brumbálovi a Temnému pánovi, otroctví se stalo logickou volbou.

Během posledních dvou let si Severus myslel, že otroctví je nespravedlivým, avšak ironickým trestem. Nyní mu to poprvé dávalo smysl. Nevymazalo to jeho existenci jako mnoha Smrtijedům, jejichž jména Severus již před dávnou dobou zapomněl, ale efektivně mu to poskytlo nový důvod existovat.

"Ale, copak tu máme?" vytrhlo ho z myšlenek zavrčení.

Ztuhl, chlad se mu vkradl až do morku kostí. Viděl, jak se nad ním tyčí stín, ale nepotřeboval zvedat hlavu, aby věděl, kdo to je. Na rukou mu naskákala husí kůže, zježily se mu chlupy na krku. Cítil, jak mu krev odtéká z obličeje, musel několikrát zamrkat, aby neomdlel.

"Bylo mi řečeno, že tu najdu otroka, ale tebe… jaké příjemné překvapení," zavrněl muž. Mozolovité ruce pohladily Severuse na obličeji.

Trhl sebou a v tu chvíli si uvědomil, že zapomněl dýchat. Přinutil se mělce nadechnout a několikrát zamrkat.

Přestože většina dospělých kouzelníků nosila hábity, tento muž měl těžké hnědé kalhoty, těžké pracovní boty, které měl pevně zašněrované až do půlky lýtek. Ty pracovní boty a kalhoty by Severus poznal kdekoli. Přestože si pamatoval obličej muže, který je nosil, nebyl do jeho paměti tak zažraný jako navždy budou pracovní boty a hnědé kalhoty.

Hlásek v jeho mysli mu nadával, že nedává najevo pořádný respekt. Přestože by mohl strávit mnoho času vnitřní hádkou, ignoroval selský rozum a udělal to, k čemu měl nutkání. Klekl si na kolena a zamumlal: "Pane Meringu."

***