Unwell - Kapitola 91

Kapitola 91 - Vánoce roku 2000

---

Severus zabořil obličej do pánových vlasů. "Omluvil bych se, ale vy jste ten paličák, který se rozhodl spát v mojí posteli."

Pán se toho rána vzbudil se stejným virem, který předchozího dne držel v posteli Severuse. A raději, než aby se z toho pokusil vyspat, rozhodl se vstát dřív než ostatní, aby si mohli se Severus užít nějaký poklidný čas strávený společně na pohovce.

Severus měl nad pánem stejnou moc jako pán nad ním. Věděl, že několika dobře zvolenými slovy by mohl pána přesvědčit, aby zůstal v posteli, což by urychlilo jeho uzdravování. Avšak byl sobecký a chtěl vánoční ráno strávit s pánem víc, než si přál zlepšení pánova zdraví.

"Řekl jsi mi, že můžu," zasténal pán a dával si pozor, aby byl potichu.

Bylo důležité zůstat potichu. Rozhodli se zůstat tiše na pohovce v obývacím pokoji, než aby šli ven do zimy, kde by mohli mluvit přirozenější hlasitostí. Pán byl natažený s hlavou u Severuse na klíně, stromeček svítil. Bylo to útulné a mírumilovné. Dokud se neprobudí první z Weasleyů.

"Tohle je příjemné." Severus hladil pána po ranním strništi. Vousy rostly pánovi rychleji než Severusovi, a proto byly i škrábavější. Větší radost než z toho pocitu měl z pohledu na pána, jak ho to rozčiluje a ucukává. "Bylo to minulý rok taky takové?"

Jeho vzpomínky z předchozího roku byla rozmazané. Měl své nitroobranné štíty tak vysoko, že si nebyl schopen vybavit mnoho událostí, které se staly. Pamatoval si jejich části, ale z větší části si pamatoval pouze emoce. Například intensivní strach z pána a Teddyho. Pamatoval si, jak trávil množství hodin ve vaně, kdy se ho pán pokoušel jemně rozptýlit, zatímco ho koupal. Pamatoval si svůj strach, který se přetransformoval v zapálenou loajalitu, přestože si nedokázal vybavit, jestli k tomu vedla nějaká určitá událost.

Pán si povzdechl. "Občas je mi trochu líto, že si to nepamatuješ. Chci říct, že je to tak určitě lepší, protože by to nebyly šťastné vzpomínky, ale pro mě hodně znamenají. Tehdy jsem tě začal poznávat."

Severus pána pevněji objal. "Tak mi to řekněte."

"Hodně jsem v té době bojoval s Ginny. Měl jsem vztek. Choval jsem se jako blbec." Pán se nesměle usmál. "Víš, že je to těžko uvěřitelné."

"Vůbec ne. Pokračujte."

Pán zavřel oči. "Řekl jsi nějaký vtip, aby ses mě pokusil chránit. Nepamatuji si, co jsi řekl, něco o mrdání kachny, ale bylo to vtipný."

"Nic takového jsem neřekl," namítl Severus. Jeho smysl pro humor byl mnohem duchaplnější a nikdy by, za žádných podmínek, takové slovo neřekl u stolu a navíc před Teddym.

Pán se zasmál. "No, řekl. Nevím, co ještě se stalo. Teddy nechápal tu věc s dárky, takže to bylo docela nudné. A ty jsi hodně plakal."

"Tento rok bude lepší." Severus letmo políbil pána na temeno. "Slibuji, že nebudu moc plakat."

Pro Severuse nebylo snadné své slzy ovládat. Během posledních několika let si uvědomil, že pláč je něco, co se lidé naučili v reakci na stres zastavit. Jako děti lidé plakali často, ale jakmile se dostali do Teddyho věku, začali se učit jiné způsoby, jak se se stresem vypořádat. Způsoby, které byly pro ostatní méně rozčilující a pro ně mnohem přínosnější. Obzvláště muži se naučili neplakat, ale zamaskovat svůj vztek nebo bolest násilím nebo předvedením síly.

V nějakou chvíli, jak Severus přecházel od jednoho pána k druhému, ztratil všechno to naučené chování. Jako otrok nemohl křičet, ubližovat ani se vůči nikomu chovat dominantně. Takže se vrátil do dětství a plakal kdykoli se bál, bylo mu ublíženo, měl vztek nebo byl zahlcený. Doktorka Brownová se mu pokoušela pomoci najít jiné způsoby, jak své emoce zvládat, ale nebylo to snadné, takže většinu dnů bojoval se slzami.

Pán se posadil a zavrtěl hlavou. "Ehm. Z nosu mi teče jak z kohoutku a lechtá to."

"To je atraktivní," prohlásil Severus suše, aniž by změnil svou pozici. Chápal, že není v pozici, že by si mohl stěžovat, protože pán musel přetrpět mnohem víc Severusových tělních tekutin, než si oba chtěli pamatovat.

Byl připravený na to, že ho pán jemně plácne, takže ho překvapilo, když se muž převalil, aby si lehl obličejem dolů na Severusovu hruď.

Dýchej. Prostě dýchej. Severus bojoval s nutkáním přestat dýchat. Zůstaň klidný. Chce ti jenom být nablízku.

Pánův obličej byl blízko. Tak blízko, že se špičky jejich nosů dotýkal. "To není příliš pěkné," nafoukl se pán. "Já tobě nikdy nic takového neřekl."

Severusovi uniklo odfrknutí. Odtáhl se od pánova obličeje. "Nebuďte směšný. Urážíte můj vzhled, kdykoli k tomu máte příležitost."

Během svého života byl Severus často terčem poznámek o svých vlasech, bledosti kůže, váze a dalších rysech. Když byl ve škole, tyto poznámky ho zraňovaly, ale dospělí neměli tak často sklony k tak malicherným urážkám. Protože ta poznámka přišla od pána, rozpoznal ji jako jemné škádlení a byl schopen se s ní nejen vypořádat, ale mít připravenou i nějakou odpověď.

"Neurážím," pánovy zelené oči jiskřily. "S výjimkou tvých zubů. Od té doby, co ti vypadaly a znovu narostly, vypadají mnohem lépe. Ale myslím, že tvé metody jsou trochu nekonvenční, takže bychom je neměli příliš inzerovat.

Severusovy zuby byly v mnohem lepším stavu než kdy předtím. Byly jedinou věcí v jeho životě, která se s otroctvím zlepšila. "Není vtipné zlehčovat cizí bolest. Když jste četl Cestu za uzdravením, tohle vám uniklo?

"Tvá žebra jsou jako nože, které se do mě právě teď zarývají. Říkám ti, že musíme jít kvůli tvé váze k léčiteli. Sirius vážil víc než ty i poté, co strávil patnáct let v Azkabanu."

Sirius Black byl také trochu oplácaný, když šel do vězení, kdežto Severus byl vždy až bolestivě hubený. "Uvědomujete si, že vy sám jste docela podvyživený? Člověk by si myslel, že jste trpěl ve spárech Monstra. Můžete změnit svůj příběh a navrhnout těm milým lidem z Broomsbury, co píší vaši neautorizovanou autobiografii, že jste nestrávil rok pátráním po viteálech, ale že jste byl vězeň ve válečném kempu Smrtijedů."

Často se přistihli při tom, že si dělají srandu z věcí, o kterých by se v žádném případě nemělo vtipkovat. V soukromí jejich domova to byl způsob, jak se neplácat v temných zkušenostech, kterými si prošli. Na veřejnosti museli být opatrní, aby ostatní neuráželi.

"Zranil jsi mě." Pánův nos byl zpět u jeho. Severus mohl nejen cítit chuť pánova dechu. Jeho suché popraskané rty byly sotva palec od Severusových.

Bylo stále obtížnější dýchat a nebylo to jenom kvůli váze na jeho hrudi. Jeho tělo jednalo téměř automaticky, jako by ho byla jeho mysl dočasně neschopná ovládat.

Severus těžce polkl. Nepohnul se, aby tu mezeru mezi nimi odstranil, ani tu chvíli neukončil tím, že by se odtáhl.

Natáhl se pro průhlednou skleněnou láhev na nočním stolku a dal si pořádný lok. Z očí mu vytryskly slzy a bojoval s nutkáním na zvracení. Přestože bylo brzy ráno, jeho potřeba nebýt střízlivý se podle hodin neřídila. Když mu paní dovolila vzít si vodku, kterou si míchala do džusu, nebyl v pozici ji odmítnout.

Obrátil svou pozornost k nahé ženě ležící v bílých prostěradlech. S několika panáky v těle bude snazší spolehnout se na instinkt a uspokojit ji. Lehl si na ni a třel se o ni, dokud nezasténala. Líbal ji na měkké rty. Pak své polibky směřoval dolů a políbil ji na krku. Slabě cítil alkohol z jejího parfému a slaný pot.

Dech jeho paní byl přerývaný. Propnula se v zádech a nastavila mu svá velká prsa a ztuhlé bradavky.

Následoval její vedení a zaměřil svou pozornost na její prsa. Jemně přejel rty a jazykem po sametové kůži a přitom si koutkem oka všiml láhve vodky. Litoval, že se nenapil podruhé.

Severusovi se chvěl dech. "Vím, že kdybych vás políbil, bylo by to úžasné, a že bychom se mohli líbat celý den. Pořád nejsem připravený."

Pán se neodtáhl, nevzdal se blízkosti, přestože věděl, že za ni nebude odměněn. "Mohli bychom to nejspíš dělat celý den. To je v pořádku. Nemusíme na to tlačit. Neomlouvej se."

Neublíží ti. Pokud mu řekneš, aby přestal, přestane. Přestane. Napětí, které si Severus do té chvíle neuvědomoval, se rozplynulo. Ještě před nedávnem by přísahal, že svému pánovi plně věří, bez výhrad. Nyní si uvědomil, že to není tak docela přesné.

Nepochyboval, že ho pán miluje, ale přesto měl problém věřit, že jejich vzájemná láska je "stejná". Přestože o tom nemluvili, Severus předpokládal, že jejich vztah má být monogamní, a přestože pán nebyl známý tím, že by byl svým partnerům nevěrný, Severus pořád tak nějak pochyboval, že se nebude plížit pryč. Občas pán zmiňoval, že dá Severuse pryč, nebo že se k němu bude chovat víc jako k otrokovi, protože si myslel, že by to udělalo Severusův život jednodušší. Přestože Severus věděl, že by pán nikdy nic takového doopravdy neudělal, strach, že by mohl, pravděpodobně nikdy nezmizí.

A podle všeho doopravdy nevěřil, že ho pán nezneužije. Necítil by úlevu, jakou cítil, když si uvědomil, že ho pán doopravdy nechává nastavit hranice. Nejenom v teorii, ale i v praxi.

"Také," řekl Severus, když se mu začala motat hlava, "nyní vím, že bych neměl nikdy být takhle zalehnut."

V tom okamžiku byl pán na nohou a pomáhal Severusovi se posadit. "Omlouvám se, omlouvám se. Sakra, myslel jsem si, že ti to nevadí, jinak bych to nikdy…"

"…to je v pořádku." Severus se třásl a zároveň se cítil zpoceně. Chtěl se zbavit deky, kterou měl obtočenou kolem těla, než se udusí.

Dýchej. Prostě dýchej. Po tvářích mu tekly slzy. Třásl se a snažil se nadechnout.

Pán ho k sobě přivinul a položil si Severusovu hlavu na rameno. "To je v pořádku. Omlouvám se. Už to nebudeme opakovat. Nikdy ti neublížím, Severusi. Budeme si muset o některých věcech promluvit, ale doopravdy, je to doopravdy v pořádku."

Měli dlouhý seznam obav, který museli projít, a vypadalo to, že se k tomu budou muset odhodlat spíš dříve než později.

Pán mu dál šeptal uklidňující slůvka, ale Severus jim nebyl schopen naslouchat. Vágně si uvědomoval, že už nejsou v místnosti sami, ale dokázal se soustředit jenom na další nádech.

Byl v bezpečí. Věděl, že je v bezpečí. V pánově náručí mu nikdo nemůže ublížit a nepochyboval, že ani pán by v tomto případě nebyl výjimkou. Nezáleželo na tom, jestli byl ten záchvat paniky vyvolaný jejich blízkostí, pocitem, že se nemůže hýbat nebo vzpomínkami, protože nic z toho mu nemůže ublížit. Jeho tělo opět jednou jednalo podle svého a jeho chování mu připomínalo svalovou paměť z dob, kdy by taková reakce mohla být vhodnější.

Pán ho vybalil z deky a energeticky ho hladil oběma dlaněmi po zádech, ve snaze zastavit jeho třas. "…dobře, všichni. Tohle se občas pořád stává, ale pracujeme na to… vlastně, ne. Jsme v pořádku. Severus je v pořádku."

Četl mezi řádky toho, co pán řekl, že na tom "nepracovali", protože to nebylo potřeba. Severus bude mít nejspíš vždy sporadické záchvaty paniky vyvolané něčím nečekaným nebo pro něj neznámým. Byl to pozůstatek z dob, kdy byl Severus stále velmi křehký a zmatený. Již před dlouhou dobou si na to zvykli. Severusovy záchvaty paniky byly analogické k Teddyho transformačním schopnostem - byly neznámé pro všechny ostatní, ale pro ně byly jen další součástí obyčejného dne.

Pán se posadil zpět na pohovku a položil si Severusovy nohy na své. Pevně ho objal pažemi a kývl na zbytek rodiny, který rozpačitě postával kolem. "Čekají tu na nás dárky. Kde jsou Teddy a Victorie? Ti mají být ti vzrušení, řekl bych."

Pomalu bylo stále snazší dýchat a věnovat pozornost svému okolí. Všichni členové rodiny se shromáždili v obývacím pokoji a střídali se v otevírání dárků. Zuby mu stále jektaly, ale byl se schopen smát, když sledoval, jak Teddy otevřel mudlovský model letadla a zeptal se pána, co to je.

Pán své objetí neuvolnil. Protože byl Severus o kus vyšší, musel se shrbit, aby mu pán mohl zašeptat: "Miluji tě. Cítíš se líp?"

Severus přikývl, ale krk se mu sevřel, takže nechtěl riskovat slzy, když promluví. Předpokládal, že by se měl cítit trochu trapně kvůli scéně, kterou předvedl, ale již před Weasleyovic rodinou udělal mnohem víc ponižující věci a nejspíš ještě v budoucnu udělá. A záchvat paniky mohl být sotva označen za "ponižující".

Minulé vánoce, by ses cítil poníženě kvůli pánovi. Sledoval, jak pán otevřel další ručně pletený weasleyovský svetr. Cítil by ses poníženě, že jsi před všemi ukázal, jak špatného otroka má. Nyní tě to stěží napadne.

To bylo něco, co oba pán i Severus věděli, ale Weasleyovi ne. Záchvaty paniky tehdy a nyní vypadaly neskutečně podobně, ale rozdíl byl fundamentální.

Pán mu začal třít ruce, jako by jeho třes pocházel z chladu. "Chtěl by sis otevřít dárek od pána a paní Weasleyových?"

Se stále se třesoucíma rukama otevřel Severus krabici skrývající safírový svetr s vypleteným černým 'S'. Jeho první weasleyovský svetr, znak postavení člena rodiny. Nikdy ho nebude nosit, ale přesto Molly ze srdce poděkoval.

"Teddy," zavolal pán na svého syna, kterého více zajímalo rozdávání dárků, než jejich otevírání, "můžeš mi podat ten velký modrý od Severuse? Celé ráno po něm pokuku… ne, dobrý pokus, ale tenhle je červený. Aha!"

Severus shodil nohy z pánova klína. Strávil přípravou pánova dárku hodiny a nebylo to snadné. Chápal, že je pro jeho pána složité pořídit mu dárek, protože touží pouze po věcech, které potřebuje, které mu je pán shodou okolností povinen poskytnout. Avšak nebylo o nic lehčí vymyslet dárek pro muže, který vypadal, že má vše, po čem touží s výjimkou času, který už mu Severus více ušetřit nedokázal.

Teddy položil krabici, která byla pro jeho malé ruce téměř příliš velká, na pánova kolena. "Je tam napsáno 'Plo tatínka, veselé vánoce, miluji tě a vánoce, s láskou Sevelus'."

Byl to hezký pokus, ale Severus shledal, že 'Pro pána od Severuse' bude snazší natěsnat na jmenovku.

Pán začal rozvazovat stuhu. "Zmínil si, že pro mě máš dárek, tak jsem na něj byl celé týdny zvědavý."

Severus nikdy předtím pánovi dárek nedal. Jedna z mála povinností, jakou jako otrok neměl, bylo nakupování dárků. Až do pánových posledních narozenin, kdy si až příliš pozdě vzpomněl, že by pán nejspíš ocenil nějaký malý symbol lásky a ocenění, o tom ani nepřemýšlel.

"Z-zvědavost zabila kočku," varoval Severus, když pán nadzvedl víko.

Pán pohlédl na Gik, která si na okně klidně olizovala packy. "No, naši kočku ne, takže mi to moc starosti nedělá."

Pán vytáhl z krabice knihu a nepodařilo se mu skrýt zklamání v očích. Obrátil ji v rukách. "Ach, to je pěkné, Severusi. To je, ehm…"

Severus protočil oči. Občas mu pánova idiocie způsobovala téměř fyzickou bolest. "Ta k-kniha vám neublíží, pokud ji-ji otevřete, vy imbecile."

Severus neměl svému pánovi co dát. Neměl žádné obzvláště cenné vlastnosti, ani nebyl hezký, ani neměl příjemnou osobnost. Měl ceněné schopnosti, které se děsil použít a ztratil jakýkoli kontakt s kýmkoli, kdo by mohl být po konci druhé války považován za alespoň trochu důležitého. V tuto chvíli dokonce postrádal i schopnost existovat, aniž by koktal nebo se třásl. Směňoval, co měl - lásku, loajalitu a moudrost za pánovu lásku, trpělivost a dobrotu.

Avšak také měl vzpomínky, které si pán cenil. Šest let byl nejbližším přítelem Lily a během těch let ji velmi dobře poznal. Přestože posledních pár let jejího života nezůstali v blízkém kontaktu, vždy ji miloval.

"Napsal jsem, co si…" zarazil se a přinutil se upravit své dýchání. Popadl jednu z dek, ve kterých byl předtím zabalený a obtočil si ji kolem tělo v pokusu zastavit třas.

Pán zvědavě koukal na stránky, které Severus zaplnil svým nejúhlednějším písmem, které musel používat na psaní dopisů své paní. Tak na tom trvala. "Jsou to příběhy o mamince."

"Nejsou seřazené v logickém pořádku, protože jsem je zapisoval, jak jsem si na ně vzpomínal. Kdybych si v-vzpomněl na více, jak jsem si jist, že si ještě vzpomenu, můžu je pro vás sepsat, jestli chcete… nebo ne.

Pán nezvedl oči a stále listoval stránkami knihy.

Možná ses mýlil. Jistě mu Black s Lupinem pověděli vše o pozdějších letech života jeho rodičů. Možná už má pocit, že je zná. Možná jsi špatně odhadl hodnotu svých vzpomínek. "Všiml jsem si, že jste se mě na ni neptal, takže jsem se možná mýlil. Pokud byste byl raději, kdybych si to vzal zpět…" natáhl se pro knihu.

Pán ji svíral pevně. Vzhlédl, jeho zelené oči vrhaly stín na skla jeho brýlí. "Nikdy jsem tě nechtěl rozrušit, víš? Myslel jsem," popotáhl, "že by tě to mohl rozrušit, nebo že by ses mohl složit."

Bylo to již dlouho od té doby, co měl Severus naposledy pocit, že mu kvůli jiné osobě pukne srdce. "Samozřejmě, že ne."

Nikdy ani ve svých nejdivočejších snech nebo nejhorších nočních můrách by si Severus nepředstavil, že bude vůbec zvažovat intimní vztah se synem Lily. Pro většinu lidí bylo nemyslitelné, že skončí ve vztahu s dítětem svého spolužáka. Přestože bylo v kouzelnickém světě výrazně běžnější skončit ve vztahu s někým s vyšším věkovým rozdílem, protože kouzelníci se dožívali zhruba dvou set třiceti let.

Ale co by si pomyslela Lily? To nemohl nikdo vědět. Dříve by to Severus byl schopný odhadnout, ale od té doby, co byli v pátém ročníku, se příliš změnil. Byl zcela jiná osoba, než když mu bylo dvacet a měl všechny důvody věřit, že kdyby dnes žila, také by byla někdo zcela jiný.

Hermiona k nim přilezla po čtyřech a koukla na knihu. "Jsou tam nějaké obrázky, Harry?"

Odváží se na tu otázku odpovědět? Bylo mu téměř špatně. Obtočil deky pevněji kolem svého těla. "Já, bohužel, nemám žádné fotky Lily a sebe, jak pán dobře ví. Avšak pokud by můj bývalý majetek byl stále v Bradavicích nebo ve starém domě v Cokesworthu, mohl bych mít poměrně velkou sbírku fotografií."

Když pán vyvalil oči, pocítil potřebu ho varovat. "Pravděpodobnost, že tam ty obrázky stále budou, je pochopitelně malá, protože věřím, že ministerstvo pro jednou odvedlo svou práci."

"Navíc, Harry," vložil se do toho Arthur, který se právě vrátil z kuchyně s hrnkem čaje, "množství fotek nemusí být až tak velké, jak si představuješ. V sedmdesátých letech byly fotoaparáty a filmy docela drahé a mnoho lidí je nemělo."

Pán přikývl a dál listoval knihou. "Můžeme tam jít? Do Bradavic a do tvého domu na Tkalcovské? Pokud nám seženu povolení, chci říct, od majitelů a od McGonagallové? Bylo by pěkné mít je a ty bys nejspíš byl rád za některé své staré věci."

Severus netoužil po svých starých věcech, protože bez nich poslední dva roky fungoval dobře. Myšlenka, že se vrátí na kterékoli z těch míst, mu připadala nemožná a vrátit se tam by jistě skončilo dalším emočním zhroucením.

A měl ještě jednu obavu. Pánovy obrázky toho, kým Severus byl ve svém minulém životě, byly svázány s útržky vzpomínek, příběhů, které Severus vyprávěl a vědomím, kým je Severus dnes. Návštěvou jeho předchozích bydlišť by v pánově mysli ti dva muži splynuli. Pokud pán tu osobu neměl rád, Severus nechtěl, aby to ovlivňovalo to, co k němu cítí nyní. Ale pokud pán tu osobu měl rád, Severus nemohl ani doufat, že by se jí opět stal.

Avšak nemělo smysl oddalovat nevyhnutelné. "Můžeme to zkusit."

Pán si sundal brýle, aby si je otřel do trička a vybuchl smíchy. "Omlouvám se, lidi. Slibujeme, že obvykle nejsme tak emocionální. Jen to pro nás dnes bylo doopravdy náročné ráno."

Příště: Zhroucení