Unwell - Kapitola 92 I/II

Kapitola 92 - Zhroucení

---

Jejich plány na návštěvu Severusových předchozích bydlišť musely být naneštěstí odsunuty.

Mezi budoucími bystrozory se šeptalo, že je jejich výcvikový program nečekaně vytáhne "do akce", aby jim poskytl zkušenosti ve sledování, stopování a dalších pravděpodobně hodnotných dovednostech. Budoucí bystrozoři a jejich rodiny dostali pouze krátkou zprávu nebo informaci, což bylo, jak ministerstvo tvrdilo, z "bezpečnostních důvodů".

Severus to dokázal prohlédnout. Na sledování, stopování a dalších nesmyslech, které měli cvičit, nebylo samo o sobě nic nebezpečného. Nebyl důvod, aby Ministerstvo kouzel nemohlo rodinám poskytnout alespoň přibližnou lokaci nebo datum, kdy by se budoucí bystrozoři mohli vrátit. Neměli důvod zakázat sovy a další kontakt s těmi ve výcviku.

Bylo to jednoduše o moci. Bylo to o kontrole budoucích bystrozorů. Chtěli jim vymýt mozky, aby si mysleli, že jejich povinnosti vůči Ministerstvu kouzel jsou životně důležité. Že mají přednost před vším a před kýmkoli jiným. Severuse myšlenky na to, že je jeho pán tímto způsobem v moci kohokoli jiného, zvláště ministerstva, znepokojovaly, ale neměl v té záležitosti slovo, protože pán byl odhodlaný svůj výcvik dokončit.

Stalo se to jenom několik dní po Vánocích. Pán obdržel uprostřed noci letaxem naléhavý hovor, který mu přikazoval, aby byl do hodiny na ministerstvu. To mu neponechávalo dostatek času, aby mohl poslat sovu Weasleyovým a pánovi Georgovi, aby je uvědomil o své nepřítomnosti, nebo aby Severusovi dal seznam všech povinností, které potřeboval, aby převzal.

"Teddy musí jít zítra k léčiteli. Nebo dnes. Kdykoli. Informace jsou na stole." Pán poskakoval po pokoji a natahoval si kalhoty. "Není nemocný; jenom se chtějí ujistit, že je zdravý. Když o tom mluvíme, ty máš tu schůzku s tím chlápkem, jak jsem ti říkal, doktorem jak se sakra jmenuje."

Severus se na setkání s novým terapeutem netěšil, ale pán ho přesvědčil, že je to pro jeho dobro. "Jsou k tomu informace na stole?"

"Ne, jsou ve složce pod pohovkou." Pán si olízl ruku a snažil se přihladit si vlasy. "Pod umývadlem v mé koupelně mám schované galleony, nezapomeň. Mělo by to stačit, ale pokud ne, můžeš zkusit, jestli tě Gringottovi pustí do jednoho z trezorů. Zkus svůj starý; to je tvoje největší šance a já ti to pak vrátím, i když vím, že ti je to jedno."

Pán zaváhal, nejspíš si uvědomil, jak je nepravděpodobné, že Severus získá přístup do kteréhokoli z trezorů. "Vlastně víš co? Vykašli se na to a popros George nebo Hermionu o půjčku, dokud se nevrátím. Až se vrátím, zkusíme, jestli ti skřeti poskytnou přístup do našich trezorů."

Severus následoval pána do obývacího pokoje. "Uvědomujete si, že jsem dříve zvládal několik set zmijozelských studentů, všechny najednou každý den? Věřím, že dokážu předejít tomu, aby váš dům shořel do základů."

"Náš dům," opravil ho pán, nazul si botasky a zastrčil tkaničky. "Myslím, že budu pryč čtrnáct dní, možná tři týdny. Nejsem si jistý. Je to novinka i pro Rona, jinak…"

"Pro Merlina, pane," zavrčel Severus. Klekl si na kolena a začal pánovi pevně zavazovat tkaničky. Jak jste se dokázal stát zachráncem světa, když si ani neumíte zavázat tkaničky?"

Pán se zamračil. "Seš si jistý, že budeš v pořádku?"

Severus se zvedl a podíval se pánovi do tváře. "Ano, slibuji."

"Pokud ne, budeš muset zaletaxovat Weasleyům nebo Georgeovi. Myslím to vážně. Je mi jedno, jestli půjde o něco důležitého, jako že Teddy spadl ze schodů, nebo o nějakou hloupost, jako že se necítíš na vaření. Pomůžou ti. Pokud budeš muset kvůli něčemu požádat o dovolení, požádej George. Vím, že to není to samé, jako požádat mě, ale já mu důvěřuji."

Když došlo na většinu věcí, u kterých musel Severus žádat o svolení, upřednostňoval by, obejít se bez toho, než aby musel strpět ponížení, že se musí zeptat kohokoli jiného než pána.

Pán zvedl ruku k Severusově čelu a velice jemně se ho dotknul, aby mu ulevil od bolesti. "Ovládej své myšlenky. Nechci, abys zemřel, museli by mě poslat domů dřív a vykopnout mě z programu.

Pán mluvil lehkým tónem, ale Severus věděl, jak vážně to myslí. Tři týdny byly dlouhá doba na to, aby vydržel bez úlevy od pána. "Budu. Mohu použít Nitroobranu, když budu zoufalý?"

Zelené oči na něj kriticky zíraly. "Můžeš ji použít jen tak částečně, pokud budeš muset? Jen ji použít, já nevím, nějak, ale ne úplně."

"Nějak, ale ne úplně," opakoval Severus. "Pokud tam budete jako bystrozor používat štít, doporučoval bych vám, abyste ho používal zcela, ne nějak."

Pán se zazubil a jemně Severuse políbil na tvář. "Miluji tě. Buď opatrný."

Miluji tě. Buď opatrný. Pánova poslední slova k Severusovi předtím, než se odletaxoval na ministerstvo byla ujišťující a jasná. Říkala: "Cením si tě; nedělej blbosti."

Severus se snažil.

Pán byl pryč již dva týdny a během té doby si Severus uvědomil, jak moc je na pánovi závislý. Když tu pán byl, žil Severus v domnění, že se o celý dům stará téměř sám. Mýlil se, protože zcela jasně zapomněl na nakupování potravin a byl velmi zmatený, když se ho žena na úklid zeptala, jestli by mohla mít příští týden volno. Koneckonců byla svobodná. Kdo byl on, aby jí říkal, kam a kdy může jít?

Podíval se, kolik je hodin. Byl tu brzy. Teddy neměl skončit v Dětech a bagetkách ještě dalších patnáct minut. Vždy si myslel, že je to zvláštní jméno pro denní péči. Chápal, že to má být duchaplná narážka na statut kouzelnické denní péče, a stejně tak to měla být narážka na fakt, že jsou nad pekárnou, ale nebyl si jistý, že by utratil tolik peněz jako pán, aby nechával svého syna pět dní v týdnu ve společnosti lidí, kteří nedokázali vymyslet nic chytřejšího.

Zatímco seděl na lavičce venku a čekal, zakručelo mu v žaludku. Vůně čerstvě upečených dobrot mu připomněla, jak málo toho dne jedl. Paní Peabodyová, jedna z výzkumnic S.P.O.Ž.Ú.S.u, mu přišla vysvětlit výsledky svého výzkumu a požádat ho o další flakónek jeho krve na testování. Vysvětlováním svých hypotéz ho připravila o celou pauzu na oběd, protože jeho znalosti buněčné biologie byly malé, a proto pokládal mnoho otázek.

Jeho závěr? Peabodyová je absolutně šílená, pokud si myslí, že zotročovací kletba změnila jeho buňky. Důvody, proč ho ministerstvo klasifikovalo jako nelidskou bytost, byly arbitrární, protože poté, co se stal otrokem, se v podstatě nic nezměnilo. To, co ho změnilo, byl výcvik, mučení a vymývání mozku.

Vzhlédl a vyměnil si pohled s dalším otrokem, který tu čekal. Již vícekrát toho mladého muže viděl čekat, aby mohl vyzvednout děti svých majitelů, ale nikdy s ním nemluvil. I když by to možná byla příjemná změna vést konverzaci s někým, kdo je mu ve skutečnosti rovný, neměli si co říct. S výjimkou toho, že oba věděli, jaké je to být někým vlastněn, měli nejspíš jenom málo jiných znalostí nebo zkušeností, které by mohli sdílet.

Výzkum Peabodyové Severuse děsil. Bez ohledu na jejich hypotézy, čím tak kletba je, bylo trochu pravdy na představě, že by mohla být vynalezena protikletba. Bude to nejspíš vyžadovat několik desetiletí výzkumu, ale byla možnost, že někdo nakonec vytvoří kouzlo, které dokáže zvrátit efekty zotročovací kletby. Pokud bude takové kouzlo vytvořeno, jak by mohlo zůstat otroctví legální? Jak by mohlo ministerstvo zabránit členům S.P.O.Ž.Ú.S.u a podobně smýšlejícím lidem, aby ji použili na otroky jiných?

Pán mu slíbil, že pokud bude něco takového vynalezeno, nebude ho nutit do rozhodnutí. I když si byl jistý, že tomu pán věří, pravda nebyla tak jednoduchá. Pro pána bylo složité Severuse vlastnit, protože ten na něm byl závislý jako mimino na svých rodičích. Musel mu poskytovat vše potřebné, starat se o všechny Severusovy záležitosti, podepsat veškerá jeho větší rozhodnutí a zároveň se musel neustále obávat, že užívá příliš moci v systému, kde nejsou k dispozici žádné pojistky.

Severus věděl, že je to špatně, ale nechtěl, aby se to změnilo. Líbilo se mu, že existuje něco, co drží pána u něj, takže se ho nemůže jen tak jednoduše zbavit. Líbilo se mu, že se může spolehnout na to, že se o něj pán postará. Po celoživotním pocitu nejistoty a nebezpečí byl život s pánem relativně stabilní. Svoboda by to zničila.

Severus to mohl stěží přiznat sám sobě, ale také by mu chyběl dotyk pánovy ruky na čele. Ten sám o sobě nestál za to, aby se člověk stal otrokem, ale pro Severuse to byl jeden z důvodů, proč zvážit, jestli stojí za to být svobodným.

Když zazvonil zvonek nade dveřmi pekárny, Severus ho ignoroval. S Dětmi a bagetkami měl dost zkušeností, aby věděl, že Teddy ještě neskončil s jakoukoli aktivitou, kterou měl, a pokud měl být Severus upřímný, docela chtěl oddálit jeho vyzvednutí. Každý den mu Teddy zatápěl s otázkami, kde je pán a Severus nevěděl, jak mu odpovědět, aby to pochopil.

Cítil, jak se mu zježily chloupky na krku. Byl zvyklý, že na něj někdo zírá. Patřil někomu, kdo byl považovaný za hrdinu, kdo porazil jednoho z nejtemnějších a nejmocnějších kouzelníků v dějinách. Severus byl také dobře znám pro svou krátkou, ale proslavenou dobu jako ředitel Bradavic a také díky svému veřejnému zatčení.

Avšak i s ohledem na to vše byly pohledy, které se k němu upíraly, zřídkakdy tak děsivé jako tento.

Sevřel hůlku skrytou v kapse a začal přemýšlet, jak by mohl bránit sebe a Teddyho, pokud by to bylo nezbytné.

"Ach! Severusi!"

Všechny plány na obranu zmizely, když mu srdce spadlo do kalhot. Sklouzl z lavičky na kolena na tvrdý chodník a ve chvilce statečnosti se odvážil vzhlédnout.

Muž na něj zíral. V modrých očích konflikt. Rozhlédl se a pečlivě si prohlížel všechny kolem. Jakmile byl spokojený, že jim nikdo nevěnuje pozornost, posadil se na lavičku a vedle sebe položil malý papírový sáček se zbožím pekárny.

Severus se nutil dýchat. Nohavice mužových kalhot se ve větru lehce dotýkala jeho rukávu, a to téměř stačilo, aby ho to poslalo přes hranu.

Kdesi vzadu v mysli věděl, že se to jednou stane. Přestože přeprava ušla v posledních letech pěkný kus cesty - vlaky se staly mnohem spolehlivějšími, letax byl mnohem čistější a košťata rychlejší, Anglie stále zůstávala ostrovem a kouzelnická populace byla v jejich regionu poměrně malá. Existovalo několik částí Londýna, které byly přístupné pouze kouzelníkům, což vedlo k tomu, že šance potkat někoho známého, byla docela vysoká.

Předpokládal, že se to stane až za pár let. Představoval si, že se bude cítit bezpečně, nedotčeně a sebejistě. Nečekal, že bude sám, protože jednoduše předpokládal, že bude mít pána po boku.

"Pane." Ohromilo ho, jak jednoduše přešel s používáním pánova titulu k jinému muži. Zalil ho stud a rozhořelo se mu čelo.

Nejenže mu pán zdůrazňoval, že si nepřeje, aby Severus používal pro ostatní lidi tituly, ale navíc ještě použil titul patřící pouze pánovi. Věděl, jak moc si pán přeje, aby Severus mohl a nazýval ho jménem. Severus strávil moře času tím, že se snažil změnit pánův pohled tím, že používal "pán" pouze pro něj.

Nyní ten argument už nemohl použít, protože to pokazil, když tak tituloval svého předchozího pána.

Pán Weston mávl rukou a obalil je bublinou, díky které byli méně viditelní pro kolemjdoucí. "Myslel jsem, že tě nakonec potkám. Jsi tu pro lívance?"

Vypadá snad Severus jako by někdy jedl lívance? Byl výrazně hubenější než před dvěma lety, když viděl pána Westona naposledy. Neočekávalo se, že se jeho tělo zcela zotaví z měsíců podvýživy, kterou vytrpěl poté, co byl prodán Monstru.

Při té vzpomínce ho naplnila bolest, o které si myslel, že je již dlouho pohřbená. Natáhl se a sevřel nohavici pána Westona předtím, než dokázal přijít s lepším rozhodnutím. V očích ho zaštípaly slzy.

Pán Weston se zavrtěl. "Severusi… stále tě vlastní Harry Potter? Kde je?"

Není známo, že pán je pryč. Ministerstvo kouzel dalo velmi jasně najevo, že nikdo nemá znát detaily té mise, a to včetně její existence. A co bylo nejdůležitější, jediná věc, na kterou dokázal Severus myslet, bylo to, když Lucius Malfoy ublížil Gik. Bezpečnostní nedostatky - naivita a zranitelnost jak pána, tak Severuse, stejně tak nevhodné ochrany - kvůli těm se to stalo.

"Nehýbej se, mazlíčku," zasmál se pán. Nějaká ruka mu pohladila vlasy, ale Severus nevěděl, jestli patřila jeho pánovi.

Neviděl. Připadalo mu, jako by to byly už hodiny, co na něj bylo použito oslepující kouzlo, aby nevěděl, kde je nebo kdo ho používá.

Pokoušel se svého pána poslechnout, ale bylo to složité. Ruce měl svázané nad hlavou, takže bylo obtížné dýchat. Záda ho nesnesitelně bolela. Měl podezření, že ten lechtavý pocit, který cítí, je odkapávající krev. Jeho den byl dlouhý a vyčerpávající a on nechtěl nic, než se schoulit ve svém přístěnku a spát.

Cítil, jak mu do rtů narazil tvrdý penis. Odtáhl se a z úst mu uniklo zakňourání. Chtěl prosit svého pána, aby přestal, ale bál se, co by se stalo, kdyby otevřel ústa.

"Ššš, mazlíčku." Pán ho dál hladil po hlavě, a pak přesunul prsty na čelo.

V hlavě mu vybuchl ohňostroj. Podlomila se mu kolena a zasténal.

Začal se dusit a oči se mu plnily slzami, když mu byl vražen penis do úst.

"Pracuje dlouhé hodiny na ministerstvu," vykrucoval se Severus. "Jsem tu, abych vyzvedl jeho syna."

"Hmm." Pán Weston se natáhl a zastrčil Severusovi vlasy za ucho.

Severusovi začalo bušit srdce. Pán Weston byl zaneprázdněný muž, který snadno strávil dvanáct hodin denně, pět dní v týdnu oddáváním se své závislosti na sexu. Neměl čas na to, aby byl spatřen v kouzelnickém Londýně s otrokem, pokud by si nemyslel, že mu to něco přinese. Nevěděl, že Severusovi svým chováním ublížil, a pokud ano, nejspíš by neměl pocit, že mu dluží omluvu.

Vzhlédl. Pán Weston vypadal mnohem starší než před dvěma lety. Jeho hezký obličej byl po útoku krys před několika měsíci pečlivě zrekonstruován. Vrásky byly nepřirozeně vyhlazené a jedno obočí vypadalo, že je bolestivě vtažené.

Když ho pán Weston přistihl při zírání, cítil, jak rudne. Sklonil obličej a snažil se najít slova. "Prodal jste mě."

Měl v plánu být během tohoto setkání mnohem výřečnější.

Pán Weston stáhl ruku a přesunul pozornost ke svému papírovému pytlíku. "Víš, proč jsem to musel udělat."

Ne, nevěděl. Pamatoval si, jak si myslel, že stráví celý svůj život v bílém bytě u pána a paní Westonových. Neviditelný, ale tiše existující. Té noci, kdy paní vtrhla do hotelového pokoje, neměl žádnou předtuchu. Pamatoval si, že byl zmáčený potem a vyčerpaný. Protože v posteli byli celkem tři muži a dotek pána Westona na něj měl tak silný vliv, nebylo moc času na odpočinek. Pamatoval si, že měl strach, když paní přišla, a že byl zmatený, co se děje, když s pánem Westonem odešel. Se svým předchozím pánem pak strávil několik dní v levném pokoji a přemýšlel, kdy pojede domů.

Pán Weston vytáhl z papírového pytlíku loupáček. Povzdechl si, odtrhl kousek a vložil si ho do úst. "Nebyl jsi špatný otrok. Víš, že to nebyla tvoje chyba."

To Severus věděl. Když došlo doslova na kteréhokoli jiného majitele, bojoval s vědomím svého minulého chování. U pána Meringa byl tak nepoučitelný. A byl příliš slabý a zmatený, než aby byl pánovi Müllerovi k užitku. Nyní chápal, že Monstrum chtěl, aby Severus zemřel, a protože to neudělal, byl také tam špatným otrokem. Dokonce i nyní byl kvůli svému chování rozhodně špatným otrokem, ale ironicky, jeho pán to tak chtěl.

Avšak i přes všechno své špatné chování se choval pozoruhodně dobře, když byl vlastněn pánem a paní Westonovými. Paní ho několikrát potrestala, ale celkově byl na sebe Severus pyšný, jak to zvládl.

Když si to uvědomil, udělalo se mu špatně.

"Byl jsi tím, co jsem u otroka chtěl. Svou práci jsi dělal dobře, a kdyby bylo po mém, nechal bych si tě. To byl jeden z důvodů, proč tak dlouho trvalo tě prodat. Snažil jsem se vyjednávat s Tinou, hledal jsem způsob, jak si tě nechat v kanceláři nebo jestli tě neprodat svému bratrovi Raymondovi." Pán Weston utrhl další kousek loupáčku a přidržel ho Severusovi u rtů.

Nejsi jeho mazlíček. Nemusíš ho potěšit. Severus měl pocit, že mu to láme srdce, když si vzpomněl na svého pána, a jak moc by si přál, aby to byl on, kdo by mu nabízel kousek jídla.

Co s ním je, že neshledává špatným jíst někomu z ruky? Co mu to udělali?

Spolkl zvratky, které mu stoupaly krkem. Nemohl si před pánem Westonem dovolit reagovat nepřátelsky nebo iracionálně. Přestože bublina, kterou kolem nich umístil pán Weston, bránila tomu, aby přitahovali přílišnou pozornost, nemohl si dovolit zhroutit se na kouzelnické veřejnosti.

A proto ten kousek loupáčku přijal.

Pán Weston mu zase hladil vlasy. "Ani jsem tě nemohl koupit zpět. Nákup Smrtijeda vyžaduje rozsáhlou kontrolu. Tina by to zjistila. Bylo jednodušší si prostě do kanceláře koupit jiného otroka, který nebyl Smrtijed. Ta kontrola byla také mimochodem důvodem, proč jsem tě prodal do zahraničí, protože v tom případě je ten proces jednodušší."

Jednodušší. Bylo příliš obtížné si Severuse ponechat, takže ho pán Weston prodal prvnímu kupci. Prodal ho Monstru, kde jak věděl, čelil jisté smrti, protože to bylo jednodušší. Bylo mu to jedno.

"Nemám ho rád zdaleka tolik jako tebe." Pán Weston si špatně vyložil výraz, který Severusovi probleskl tváří.

Od té doby, co ho pán Weston prodal, nedokázal na něj Severus myslet, aniž by se cítil zrazený. Pán Weston se k němu choval dobře, hladil ho, nabízel mu sladké a dovoloval mu používat nábytek. Cítil se díky němu výjimečný, takže to, že byl celé hodiny používám těmi nejkrutějšími a nejděsivějšími způsoby, mu ve vzpomínkách vybledlo.

"Sevelusi!" zakřičel Teddy! Všiml si jich i přes bublinu a běžel od svých hlídaček k němu.

Severus se odtáhl od ruky pána Westona a otevřel náruč, aby batole chytil. Přinutil se mluvit klidně, jako by nebylo nic neobvyklého klečet na veřejnosti před cizím mužem.

"Teddy." Políbil dítě na čelo. "Tohle je… ehm…" Starý přítel znělo neuctivě, můj předchozí pán bylo příliš matoucí a nemohl mu říct, že tohle je ten muž, o kterém s pánem občas mluvili, pro případ, že by si to pamatoval.

Naplnila ho vina. Jak tu mohl otálet tak dlouho, že se Teddy setkal s pánem Westonem? Jak mohl být tak nezodpovědný? A když pomyslel na to, že mu pán dovolil považovat se za jednoho z Teddyho rodičů, když svého syna nedokáže uchránit ani setkání…

"… pan Weston," usmál se muž na Teddyho. "Jsem právě na odchodu. Rád jsem tě viděl, mazlíčku, možná až se potkáme příště, budeme si to moc užít jinak."

Mohl se s tebou jednoduše přemístit. Mohl tě použít. Severus byl poměrně mocný kouzelník, ale nedokázal by pána Westona setřást. Bez výslovného svolení od svého pána se nemohl udělat, ale pán Weston mu v minulosti jasně ukázal, že to nepotřebuje, aby si to užil.

Otupěle přikývl. Jsi takový idiot. Jsi neuvěřitelně nezodpovědný. Pán ti věří, a ty se ani nedokážeš udržet v bezpečí před…

Severus byl zmatený. Cítil, jak se začíná třást, a kdyby nebyli na veřejnosti, zhroutil by se v slzách.

"Sevelusi." Teddyho hnědé oči byly plné obav. "Sevelusi, kde je tatínek?"

Nemůžeš se přestat ovládat. Máš na starost Teddyho a nemůžeš ho svým chováním vyděsit. S velkým úsilím se ovládl, zvedl se a sevřel dítě v náručí možná až příliš pevně. "Tatínek se brzy vrátí. Nevím přesně jak brzy, ale bude to brzy. Ber to z té optimistické stránky. Když tatínek není doma, vařím jenom já."

Obvykle by Severuse prckovo nadšení, že nebude muset jíst jídlo od svého tatínka, pobavilo. Avšak jeho mysl byla na příliš temném místě, než aby tomu příliš věnovala pozornost.

***