Unwell - Kapitola 93 I/II

Kapitola 93 - Nový začátek

---

Založil si ruce na hrudi, zase je uvolnil, a pak si je založil znovu. Cítil se příliš dominantní bez ohledu na to, jestli měl nohy u sebe, od sebe nebo přehozenou nohu přes nohu.

Kdyby bylo po jeho, schoulil by se na koberci, ale měl pocit, že ten nový doktor by měl spoustu řečí.

"Dobrý den, jsem doktor Gibbons." Do místnosti vstoupil starý muž. Měl na sobě jednoduchý hnědý hábit přehozený přes mudlovský svetr a kalhoty. Většina z jeho šedých vlasů již vypadala. Vousy měl krátce zastřižené. Přes tlusté hnědé brýle si Severuse pozorně prohlížel. "Ty musíš být Severus."

Pán s Ginny se spolu bavili během vánoční večeře, a pán od ní dostal jméno kouzelnického doktora, o kterém si myslela, že by Severusovi mohl pomoci. Ginny pána ujistila, že je to ten nejlepší kouzelnický terapeut. Jeden z mála v zemi. Pán mu poslal sovu kvůli sjednání schůzky, aniž by si v té době uvědomoval, jak moc ho Severus bude potřebovat.

Krátce poté, co Molly ukončila hovor přes Letax, vyklopýtala z krbu žena s červenými vlnitými vlasy. Zmateně se rozhlížela, než jí pohled padl na Severusi. "Ahoj, Severusi. Co se děje?"

Ginny věnovala svůj život studiu mentálních nemocí. V prvním ročníku v Bradavicích utrpěla strašlivé trauma a od té chvíle si stanovila za svou životní misi pomáhat těm, kteří si sami pomoci nemohou. Proto byla ideálním člověkem, kterému měli zavolat.

"Myslím, že začínám bláznit," pronesl pomalu.

Pihovatým obličejem probleskl zvláštní výraz. Klekla si a nabídla mu ruku. "Ach, zlatíčko, pojď sem."

Severus přikývl. "Ano, pane."

Doktor Gibbons se usadil v křesle naproti Severusovi. "Je tu dnes pan Potter? Byl jsem si jist, že budu mluvit s vámi s oběma."

Pán byl pryč více než tři týdny. První dva týdny proběhly bez nehody, avšak třetí týden se vše zkomplikovalo. Celé tři dny žádal členy Weasleyovic rodiny, aby s ním někdo neustále byl a dal pozor na to, aby si opět nepokoušel urvat paži. To neustálé dohlížení skončilo, když získal zpět kontrolu nad svými emocemi. Ale bolest byla stále syrová.

"Pán je členem výcviku pro budoucí bystrozory a je na 'tajné misi'. Nevíme, kdy se vrátí, ale předpokládám, že to bude v průběhu příštího týdne."

"Ach, to vysvětluje, proč neodpověděl na můj poslední dopis." Doktor Gibbons si udělal poznámku do bloku. "Pan Potter mi zhruba vysvětlil, proč tu jsi, ale jsem si jistý, že většinu podrobností nevím…

To zcela jistě neví, protože o nich v současnosti nevěděl ani pán.

"…takže co kdybys mi o sobě řekl něco víc, abychom byli na stejné lodi? Jak jsem řekl, jmenuji se doktor Richard Gibbons. Chtěl bych, abys mě oslovoval Richarde, pokud ti to nebude vadit. Myslím si, že je důležité být se všemi klienty na stejné úrovni a nemám v úmyslu dělat výjimku z pravidla." Doktor Gibbons mluvil vážně. "Jen abychom si to ujasnili, pokud se tě na něco zeptám, nebo řeknu něco, co bys mohl považovat za příkaz, tak to příkaz není. Nikdy předtím jsem neměl klienta otroka, takže mi odpusť, pokud udělám nějaké chyby. Tohle pro mě bude nová zkušenost."

"Mám praxi přes padesát let. Pracuji se všemi lidmi, ale primárně s lidmi, kteří trpí poruchami osobnosti, depresemi, strachem a týráním." Muž se při řeči upřeně díval na Severuse, jako by očekával nějakou reakci. "Tyto problémy jsou u lidí, kterým se staly hrozné věci, běžné."

Očekává ten muž, že Severus takové problémy popře? V jeho životě nebylo období, kdy by popřel, že se mu staly výjimečně zlé věci a po týdnu, který právě prožil, pochyboval, že k tomu kdy dojde.

"Když jsem otvíral svou praxi, terapie byla mnohem běžnější v kouzelnickém světě než v mudlovském. Dnes došlo k obratu o 180 stupňů, protože když dojde na ty, kteří prožili nějaké trauma, tak kouzelníci chtějí mazat paměť a mudlové chtějí mluvit o svých pocitech. Dobře, také léčíme," usmál se doktor Gibbons. "Žijeme s ženou v jižním Londýně. Máme tři krásné děti, které jsou již dospělé. Jedno z nich je architekt a druhé dvě studují na právech. Máme dvě krásné vnučky, které se jmenují Sally a Bridget, a se kterými trávím většinu svého volného času. Mají rády famfrpál, ale já už začínám být trochu starý na to, abych hrál."

Severusovi bylo minulý týden čtyřicet jedna a cítil se příliš starý na to, aby hrál famfrpál. Nebyl si jistý, jak se bude cítit přinejmenším v sedmdesáti, ale doktor Gibbons se nyní blížil věku, kdy měl Severus pocit, že je příliš starý na jakýkoli sport.

"Řekni mi něco o sobě, Severusi," vyzval ho doktor Gibbons. "Tvůj pán mi poskytl velmi široký přehled a vybavuji si, že jsem něco málo četl před několika lety v novinách, ale ocenil bych tvůj náhled a rád bych si poslech něco o tvém životě."

Nejspíš to byl běžný problém mezi otroky - měli malou praxi v představování se. Jenom velmi málo lidí mělo zájem znát detaily z jejich života a Severus je nemohl vinit. Obzvlášť jeho minulý život nebyl příliš lichotivý a jeho současný život nebyl příliš zajímavý.

Přesto bylo jedno místo, kde začít. "Přibližně dvacet jedna měsíců jsem vlastněný pánem Harrym Potterem. Žijeme nedaleko Devonu s pánovým synem a kočkou." Mojí kočkou. Zatímco Teddyho rodičovství bylo stále zvažováno, Gik patřila výhradně Severusovi. Již nějaký čas neměl problém označovat ji jako svou, avšak když se představoval nové osobě, dávalo smysl být opatrný.

Doktor Gibbons tiše čekal, až bude Severus pokračovat. "Většinu dní v týdnu pracuji v Kouzelnických kratochvilných kejklích na Příčné ulici. Ve čtyři hodiny vyzvedáván Teddyho ze školky, a poté pro nás tři vařím večeři. Pán se občas vrací pozdě." Zatímco přemýšlel o něčem zajímavém, co by mohl říct, začal si kousat spodní ret. Pak si vzpomněl, že kousání rtu je další starý zlozvyk, který nedávno opět začal dělat.

"Rozumím," promluvil konečně doktor Gibbons, když už bylo jasné, že Severus nemá nic dalšího, co by mohl říct. "Tvůj pán říkal, že se k tobě snaží chovat, jako bys nebyl otrokem."

Severus dopisy, které si muži posílali krátce po Vánocích neviděl. Vypadalo to, že zvládli pokrýt mnoho témat. "Ano, snaží se."

Pohled doktora Gibbonse byl pronikavý. "Ale oslovuješ ho 'pane'."

"To je zákon. Dokonce i kdybych ho porušil v soukromí, nejsem si jistý, jestli by to zotročovací kletba povolila," pokoušel se to vysvětlit Severus. "Pánovi se to nelíbí, ale pracuje na tom."

"Rozumím," zopakoval doktor Gibbons. Promnul si vousy. "Takže pán Potter řekl, že…"

"…pan Potter," přerušil ho Severus. Čelo mu při té opravě okamžitě vzplálo.

Doktor Gibbons se odmlčel. "Jak si můžeme být rovni, když nazýváme nejdůležitější osobu ve tvém životě jinak?"

Před rokem nazýval Severus všechny ve svém životě pomocí titulu. Dokonce i Teddy byl do relativně nedávné doby "mladý pán Teddy". Nyní jedinými lidmi, o kterých mluvil s titulem byli samozřejmě pán a jeho předchozí majitelé. Myslel si, že pokud by se měl někdy setkat s někým důležitým, což se nejspíš kvůli pánově budoucí práci na ministerstvu stane, tak ho také ocení titulem.

Rozuměl snaze doktora Gibbonse o rovnost. Dávalo to smysl, zvlášť u terapie. Avšak musely být určeny hranice. "Doktore Gibbonsi, shledávám nepřijatelným, že…"

"…Richarde," přerušil ho doktor Gibbons. Jeho úsměv byl trpělivý. "Vidím, že před sebou máme dlouhou cestu. Severusi, vyrozuměl jsem, že jsi býval profesorem."

"Osmnáct let," prohlásil Severus koženě. Zřídkakdy mluvil o svém minulém životě dokonce i s pánem. Chápal, že se to bude muset změnil, ale vzhledem okolnostem z minulého týdne se mu do toho nechtělo.

"Jednou členem akademické obce, navždy členem akademické obce, alespoň podle některých mých přátel profesorů. Mluvil a gestikuloval při tom rukama. Bylo to rozptylující sledovat, jak jimi mává a zdůrazňuje tak na první pohled náhodná slova. "Mohl bych tě oslovovat 'profesore Snape'."

Když slyšel slova 'profesore Snape' zježily se mu chlupy a chvíli měl pocit, že se pozvrací. "Byl bych raději, kdyby ne."

Doktor Gibbon si sundal brýle a začal si je čistit. "Občas se účastním konferencí a chodí se mi představovat různí výzkumníci. 'Dobrý den, doktore Gibbonsi, rád vás poznávám,' říkají. A já odpovídám. 'Velice rád vás poznávám, doktore Daviesi'."

Zíral na toho muže. Jak pán dokázal najít toho nejvíce upovídaného starého muže z celého Spojeného království, aby byl jeho terapeutem?

"Je to okázalé," dokončil doktor Gibbons. "Oba jsme dospělí, poměrně respektovaní v našich oborech. Nemusíme používat tituly, pokud k sobě chováme vzájemný respekt, souhlasíš?"

Ve scénáři doktora Gibbonse šlo o rozhovor dvou pravděpodobně velmi dobrých lékařů. V tomto scénáři šlo o doktora a otroka. Přestože byl Severus ochotný některá pravidla ignorovat a předstírat, jako by v jejich vztahu nebyla dynamika moci, kdy on byl na tom slabším konci, byl tu jeden problém. "Jeden z mých předchozích majitelů se jmenoval Richard a jakákoli myšlenka na něj je v současné době negativní."

"Ach, dobře. Moje matka mi vždy ráda říkala 'Dicku'. Nikdy jsem nepochopil, jak to mohla být zdrobnělina od Richarda, ale je to určitě lepší než 'Rich'. Nikdy jsem nepotkal muže, který by to jméno měl rád," usmál se doktor Gibbons a natáhl ruku. "Rád tě poznávám, Severusi. Jmenuji se Dick."

Severus zíral na napřaženou paži. Jak je to dlouho, co mu někdo nabídl ruku k potřesení? Přemýšlel, ale nemohl si vybavit v posledních dvou a půl letech případ, kdyby někoho napadlo potřást mu rukou.

Paříž. Někdo mu chtěl třást rukou v Paříži. Nemohl si vzpomenout, jestli to přijal.

Bylo přijatelné, aby někomu potřásl rukou? Potřesení rukou často značilo dohodu, kterou Severus nemohl formálně udělat. Avšak bylo to přijatelné jako pozdrav nebo rozloučení? Pán Mering tuto problematiku nepokryl a Weasleyovi měli sklony k objetím.

Před několika týdny by to pro tebe nebyl takový problém. Během pánovy nepřítomnosti se začal mnoha způsoby vracet. Od chvíle, kdy náhodou potkal pána Westona se to jenom zhoršilo a on, muž, který se dříve pyšnil svou schopností seberegulace a sebekontroly, nevěděl, jak to zastavit.

Promnul si čelo. "Disku, souhlasím, že bychom měli začít znovu, avšak možná by bylo moudré tuto část přeskočit, dokud nebudu jasnější mysli."

Úsměv z doktorovy tváře zmizel. Vážně kývl. "To zní skvěle."

***

Letax byl běžnou bezpečnostní mezerou většiny rezidencí. Nebylo neobvyklé, že měli lidé své spojení nechráněné, aby mohli navštěvovat různá místa tak, jak se jim to hodí. Přinejmenším měli tendence připojovat své Letaxy k práci, škole a oblíbeným obchodům.

Harry si tento luxus nemohl dovolit. Byl Chlapcem-který-přežil-a-jehož-osobní-život-všechny-strašně-zajímal. Krátce po koupi domu zjistil, že počet lidí, kteří se pokusí dostat k jeho dveřím, aby mu poděkovali, požádali ho o autogram, donesli mu večeři, nebo aby mu vyhrožovali, je neomezený. Kdyby žil sám, bylo by to jiné, ale musel chránit Severuse a své malé dítě, což byla zodpovědnost, kterou bral Harry velmi vážně.

Ochrany kolem domu byly téměř neproniknutelné pro každého, kdo neměl předchozí svolení. Teddyho pokoj je stéle informoval o jakémkoli pohybu během noci. Jejich Letax byl připojen k všem rezidencím Weasleyových, ke Kouzelnickým kratochvilným kejklím a Bradavicím.

Přestože tohle všechno znamenalo, že je jejich dům bezpečný, znamenalo to také, že návrat domů z práce je pěkná otrava. S žárlivostí sledoval, jak se jeho spolužáci seřadili před krby, aby se po dlouhých dvaceti sedmi dnech v poli vrátili domů.

On bude muset vyjít vstupními dveřmi, dojít až do bezpečné zóny pro přemisťování, a pak dojít až ke svým vstupním dveřím. Přestože to zabere jenom deset minut navíc z jeho dne, bylo to deset minut, které ho dělily od jeho rodiny.

Dvacet sedm dní je dlouhý čas, pomyslel si a natáhl si čepici, která mu kryla obličej. Neměl jsi být pryč tak dlouho. Co sis myslel? Potřebují tě doma.

Od svých patnácti měl v plánu stát se bystrozorem. Připadalo mu to jako perfektní kariéra, protože vyžadovala schopnosti, ve kterých byl neobvykle dobrý, a protože nevyžadovala typické biflování, ve kterém byl neobyčejně špatný. Bylo zajímavé učit se o zemích světa, a jak vařit život zachraňující lektvary, když pro ně bylo praktické využití. Přestože si na svou práci stěžoval, doopravdy ji měl rád.

Avšak na rozdíl od ostatních budoucích bystrozorů měl rodinu. Nemohl si dovolit udělat z programu svou první a jedinou prioritu, protože byli lidé, kteří na něm byli závislí. Nemohl trávit většinu svého času přemýšlením, jak chránit zemi, pokud nemohl trávit čas péčí o Severuse a svého syna.

Přemístil se do předzahrádky a už nedokázal potlačit široký úsměv, který se mu objevil ve tváři při pohledu na jejich malý dům. Jak Severus slíbil, neshořel do základů, a protože bylo čtvrteční pozdní odpoledne, bylo téměř jisté, že budou Severus s Teddym doma.

Nevyděs ho. Harry si dával záležet, aby cestou do schodů na verandu dělal hluk. Severus měl daleko k té ukňourané trosce, kterou byl ještě před rokem, ale Harry byl vždy opatrný. Vždy předpokládal, že by Severus nemusel reagovat dobře, kdyby ho překvapil, a protože mu nebyl schopný poslat zprávu, kdy se vrátí domů, nechtěl nikoho vyděsit.

Zaklepal na dveře, otevřel je a strčil hlavu dovnitř. "Je někdo doma?"

Z obývacího pokoje slyšel šelest. "Věřím, že je tvůj tatínek doma."

Harryho srdce zaplesalo, když uslyšel hluboký hlas. Neuvědomoval si, jak moc mu chyběl.

Severus se objevil za rohem a Teddy mu visel na noze. Stěží chlapce poznal, protože vypadal mnohem vyšší a hubenější než jen před několika týdny. Jeho vlasy v barvě žvýkačkové růžové mu dorostly pod uši a nos měl špinavý od něčeho, co vypadalo jako rajčatová omáčka.

Místo, aby mu skočil do náručí, jak Harry předpokládal, se Teddy schoval Severusovi za hábit.

"Netlačte na něj. Za chvíli se otrká." Severus měl vlasy stažené z obličeje, takže odhalovaly rudé zapálené čelo. Byl silně cítit benzínem a kouřem a ta kombinace by byla alarmující, pokud by ji Harry nepochopil jako indikátor toho, že se Severus právě vrátil z typického dne v Kouzelnických kratochvilných kejklích.

Nebylo snadné skrýt své zklamání z Teddyho představy vřelého přivítání. Harry byl pryč téměř čtyři týdny a během té doby se před ním začal jeho syn stydět. Harry by netrval na objetí, protože souhlas k dotyku byl v domácnosti u Potterů-Snapeů-Lupinů tak trochu problém. Avšak bolest u srdce sloužila jako další připomínka toho, čeho se vlastně vzdává, aby se mohl stát bystrozorem.

"Když vidíte jeho rezervovanost, neváhejte a věnujte svou lásku mně." Severusovi hrál na rtech malý úsměv.

Harry se naklonil a objal ho. Mohl by kolem Severuse obtočit ruce téměř dvakrát, ale přesto ho jenom sevřel pevněji. Položil si tvář na Severusovu hruď a cítil, jak ho do obličeje tlačí kosti. Přestože to znělo nepohodlně a bizarně, bylo to určitým způsobem uklidňující. V tu chvíli, kdy se objali, cítil Harry, že všechno napětí, o kterém ani nevěděl, se uvolňuje a po chvíli cítil, že se uvolnil i Severus.

Severus se odtáhl a svým velkým nosem se dotkl Harryho. "Nemáte tušení, jak moc jste nám chyběl," řekl tiše.

Harry si olízl rty. "To ani ty."

Chvíli Severus váhal, nechal Harryho uvažovat, jestli měl na mysli něco jiného. Avšak najednou se s prudkým nádechem odtáhl.

Dvacet sedm dní je dlouhý čas bez osoby, kterou milujete. Běžně žil celé týdny, aniž by viděl lidi, které má rád - byly to měsíce od chvíle, kdy naposledy viděl Nevilla nebo Seamuse například. V jeho minulých vztazích se jeho druhé polovičky naštvaly, když uběhly dny, aniž by o něm slyšely. Myslel si, že musel vypadat jako studený čumák, když odbyl jejich obavy jako příliš vtíravé, protože nyní je chápal.

Strávil dvacet sedm dní s bolestí žaludku. Byla to bolest, kterou cítil dokonce i když byl zaneprázdněný nebo se na něco soustředil. Byla to bolest, kterou cítíte, když vám někdo chybí. Nikdy by si nemyslel, že bude bolet být bez kontaktu se Severusem, když dříve dokázal být celé dny, aniž by své přítelkyně nebo přítele kontaktoval.

Došlo mu, že Javier, ten muž, se kterým se loni pár měsíců stýkal, měl pravdu. Dlouho miloval Severuse víc než lidi, se kterými chodil. Cítil se jako vybitá baterie, která potřebuje znovu nabít. Jeho způsobem nabíjení bylo tulení se, držení se za ruce a mluvení. Ale to bude muset naneštěstí počkat.

Severus zasténal, když se sklonil, aby vzal Teddyho do náručí. "Teddy, kdo myslíš, že nakukal tvému tatínkovi, že by si měl pokusit nechat narůst vousy? Myslíš, že bychom mu měli říct pravdu?"

Dělá tu správnou věc? To byla jedna z hlavních otázek, která mu visela nad hlavou během posledních několika týdnů. Jak se k němu Teddy pomalu osměloval, zahrnoval ho uslintanými pusinkami a běhal po domě s radostným křikem, že je jeho tatínek doma, začal o svých rozhodnutích pochybovat.

Později, když ležel se Severusem v posteli, uvažoval, jestli se ho zeptat na názor. Nejenže si vážil Severusova názoru, ale bez ohledu na povahu jejich vztahu byli partnery. Před rokem byla všechna rozhodnutí, která dělal, jeho, avšak to byl zvyk, kterého se musel zbavit. I když si byl docela jistý, co udělá, potřeboval se domluvit se Severusem, než své rozhodnutí uvede v praxi.

"Mohu se dotknout tvého čela?" Bylo složité přejít do žádání o povolení dotknout se jeho čela, ale doopravdy se styděl, že už to neudělal. Vždy měl pocit, že je jeho prací chránit Severuse, ale nebylo. Jeho prací bylo být nablízku, pokud Severus požádá o pomoc, ale nemohl invazivně zasahovat.

Severus ležel s hlavou na Harryho rameni a volnou rukou obtočenou kolem Harryho těla. Jeho zapálené čelo bylo takový kousek od Harryho obličeje, že téměř cítil, jak z něj vyzařuje žár.

Severus zaváhal. "Nemyslím si, že to pomůže, dokud si s vámi nepromluvím o minulém týdnu."

Všechny otázky, které do této chvíle Harry položil, byly odbyty Severusovým jedním slovem: "Později." Byl si jistý, že jakékoli přiznání, které bylo nevyhnutelně na cestě, mělo v Severusově mysli větší význam, než ve skutečnosti mělo, protože tak tomu obvykle bývalo.

"S výjimkou úmyslného ublížení Teddymu - což vím, že bys nikdy neudělal - se doopravdy nemusíš za nic omlouvat. Tvé čelo je z větší části způsobeno tvým svědomím a ne kletbou, a tak bys měl vědět, že se nemáš kvůli čemu cítit špatně."

Severusovo mlčení bylo alarmující a Harry dostal podezření, že něco, co řekl udeřilo na tu správnou notu. "Ale myslím, že bys mi to měl stejně říct, protože jsem to já, ne protože jsem tvůj pán."

Severus ztuhl. Stáhl ruku z Harryho a místo toho ho chytil za ruku. Propletl jejich prsty a hrál si s Harryho, jako by na nich bylo něco zajímavého. "Pokud vám to řeknu," promluvil Severus pomalu, "musíte mi slíbit, že mi dáte prostor a budete mě respektovat tím, že mi dovolíte vypořádat se s tou situací samotnému."

A je to tu. Harry chtěl udělat vše, aby jak předešel Severusově bolesti, tak ji vyléčil. Když mu bylo řečeno, že nemůže udělat nic, jen bezmocně stát, bylo to složité. Bylo to složité. Nyní chápal paní Weasleyovou a její mateřské chování.

Povzdechl si. "S výhradami, ano, slibuji. Chci přidat podmínku jako 'pokud neuvidím, že potřebuješ pomoc', ale to není to, co chceš. Je ti čtyřicet, jsi dost starý na to, abys to zvládl."

Čtyřicet jedna. Sakra, promeškal Severusovy narozeniny.

Severus ho neopravil. "Vskutku. Na oplátku vám slibuji, že vám řeknu, kdybych si myslel, déle než na chvilku, že bych mohl potřebovat vaši pomoc."

Harry se uvolnil. To byl kompromis, který udělal víc než rád. "Děkuji."

Severus chvíli mlčel. Nedíval se na něj a místo toho si dál hrál s jejich spojenýma rukama. Mezi Harryho malými mozolovitými a Severusovými dlouhými prsty byl takový rozdíl.

Začínal cítit znepokojení. "Severusi," řekl jemně, "kde se právě teď toulá tvoje mysl?"

***