Nevyřčená slova od lucifersbff

Povídka: Nevyřčená slova

Autor: lucifersbff

Překlad: yellow

Beta: Pret
Postavy: královna Victoria, Lord Melbourne
Varování: AU, spřízněné duše
Shrnutí: Lord M ví vše o mýtu spřízněných duší. Zná to písmo, ale není si jistý, komu doopravdy patří. A když to zjistí, musí se rozhodnout, co je nejlepší. Štěstí nebo země.

Originál povídky: https://archiveofourown.org/works/8224987

Krátká povídka z fandomu seriálu Victoria. Jenna Coleman jako královna Victoria a Rufus Sewell jako Lord Melbourne.

---

S ohledem na jejich sociální postavení bylo zakázané mluvit o spřízněných duších. Věděl, že je zakázané na to vůbec myslet. Seděl ve svém křesle, ranní noviny rozložené na překřížené noze. Paži měl trochu podrážděnou. Tyto pocity se v posledních letech objevovaly častěji.

Na schůzích si nacházel inkoust na prstech, jako kdyby psal. Pamatoval by si přece, kdyby měl uprostřed sněmovny kalamář a psal, a přesto na to neměl žádné vzpomínky.

Odsunul noviny stranou. Jedna opatrná ruka zaváhala nad rukávem. Pak byl bronzový župan odhrnut a on zíral na modrý inkoust, který se mu formoval na paži. Na předloktí se mu kroutila vlnka, která se pomalu měnila v krásnou květinu. Viděl ji již mnohokrát.

Povzdechl si a zadíval se na ni. Dnes měl důležitou schůzku, a ještě nepochopil ty zvláštní inkoustové skvrny na své paži. Věděl, že to jsou značky, které kreslí jeho spřízněná duše, ale byl si jistý, že jeho spřízněnou duší byla Lady Caroline. Jak se mohl mýlit?

"Pane, venku čeká kočár," uklonil se u dveří jeho sluha. Vymanil se ze svých myšlenek a sroloval si rukáv. Dnes se setká s královnou. Považoval toto setkání za důležité, ale pravděpodobně si jenom vyjedou na koních, nebo budou stát před portrétem bývalé skvělé královny Alžběty v paláci.

--

V kočáře si promnul rukáv. Inkoust zmizel dříve, když se převlékal. Byl si jistý, že se znovu nevrátí. Nikdy se nevracel. Jen jednou za den, pomyslel si. Každé ráno najde na své paži kresbu, ale nikdy se během dne opět neobjeví.

Odhrnul si rukáv. Jeho paži zdobila krátká zpráva. 'Jednoho dne se setkáme.' Usmál se na ni. Zřídkakdy dostával zprávy a většinou byl příliš zaneprázdněný, než aby si jich všiml. Zvykl si mít v kočáře malou lahvičku inkoustu. Pokud může on dostávat nahodilé kresby, může i ten druhý. Použil levou ruku, jeho písmo nebylo tak pěkné, jako by bylo psáno pravicí. Odpověděl.

'A ten den bude skvělý' napsal. Na jeho hladkém předloktí to vypadalo strašně. Jakmile přijede, smyje to. Bylo zakázané na zprávy odpovídat. Nikdo se to nedozví. Nikdo se to nesmí dozvědět. Pod žaketem vždy nosil košili s dlouhým rukávem.

Bál se dne, kdy se setká se svou spřízněnou duší, bál se toho, jak se na něj podívá a bude vědět, že je to on. Muž opředený skandály a obdivovaný jen několika. Odložil brk na sedadlo vedle sebe. Kočár se zastavil a on si upravil oblečení.

--

"Lorde M" pozdravila ho šťastně. Byla veselá, když vstoupil do budovy. Všiml si v jejím vzhledu svěžesti, kterou v něm předtím nevídal. Také si všiml, že má svetřík. Zřídkakdy nosila ke svým elegantním šatům kardigany. "Pojďte, musím vám něco ukázat, ale je to tajemství. Mamá se to nesmí nikdy dozvědět."

Přikývl, byl jejím ministerským předsedou. Cokoli, co se mezi nimi stalo bylo přísně důvěrné. Následoval ji, když před ním téměř dětsky poskakovala, což mu celou dobu připomínalo, jak mladá je.

Když rychle zmizela do místnosti, následoval ji. Sluha, který stál před ní, nic neřekl a zavřel těžké dřevěné dveře. Otočila se k němu. Něco v očích jí zářilo a on si nemohl pomoci a zíral na ni.

"Mohu se zeptat, co si mi přejete ukázat, ma'am?" prohlásil a jeho hlas zněl hrubě i jemu samému. Možná že předchozí noci neměl pít tu whiskey. Nebo si možná měl ráno vypít kávu, když se probudil.

"Dnes ráno jsem byla nechána o samotě, když jsem se věnovala svým povinnostem. Odpovídala jsem na dopisy a signovala. Nemohla jsem si pomoci a vzpomněla jsem si na ten starý mýtus. O spřízněných duších. Ten, o kterém mamá říkala, že je zakázaný. Ale jen před několika minutami jsem si psala na paži. Podívejte." Odmlčela se a sundala si svetřík. Zcela zřetelně viděl malůvky, které byly podobné těm na jeho paži. Jeho oči zalétly ještě níže. Zřetelně to viděl. "Odpověděl."

Celá jeho mysl najednou vypnula. Oblékla si svetřík zpět a dívala se na něj. Doufal, jak doufal, že na něm nepozná, jak je šokovaný.

"Viděl jste někdy něco takového?" zeptala se. Musel odpovědět. Musel se přinutit, aby vydal alespoň nějaký zvuk.

"Ach, ano. Caroline si psávala na ruku, když byla o samotě. Také jsem věděl, co řekne." Jakou lež to pronesl, nikdy na své paži neviděl slova napsaná jejím unikátním písmem. Nikdy s ní o tom nemluvil.

Všiml si záblesku smutku v jejích očích, nešťastného pohledu, který vrhla do tmavého rohu. Otočila se k oknu a založila si ruce před sebe.

"Jak budu šťastná, až se s ním konečně setkám, Lorde M." Usmála se z okna. Nevěděla, že už svou spřízněnou duši potkala a on jí to neřekne. Nechtěl, bylo to proti nejlepším zájmům země. Již před lety se vzdal svého štěstí a spokojil se s tím, že bude udržovat svou zemi šťastnou. Svého krále a královnu šťastné.

"Bude šťastný, že vás má, ma'am," kontroval Lord M a okamžitě si schoval ruce za zády.

"Jsem nervózní. Když jste potkal Lady Caroline, jak jste věděl, že je to vaše spřízněná duše?" zeptala se ho a obrátila se zpátky k němu. Jeho oči nikdy její malou postavu neopouštěly.

Před odpovědí se krátce odmlčel, jak dlouho jí ještě může lhát? Vidět, jak to světýlko v jejích očích pohasíná. Už jen pár dní, říkal si, do Anglie přijede princ Albert, mladý muž, o kterém slyšel, že je předurčený oženit se s Viktorií. A princ ji jen musí přesvědčit.

"Nevěděli jsme to, ma'am. Milovali jsme se bez ohledu na to. Mohla nebo možná nemusela být mou spřízněnou duší, ale to neznamená, že jsem ji miloval jinak, než bych miloval svou spřízněnou duši." odpověděl. Upřímnost, alespoň v malé míře, byla jeho nejlepší taktikou. Jeho lži budou brzy příliš velké, aby je dokonce i on zvládl. Vždy tomu tak bylo.

"Nebyla vaší spřízněnou duší?" zamumlala Viktoria.

"Když se ohlédnu zpět, věřím, ma'am, vím, že jsme byli z odlišných světů. Ona byla ambiciózní, pobouřlivá a divoká. Byla stvořená pro lepšího muže, než jakým jsem mohl být," prohlásil. Viktoria došla k němu a položila mu ruku na klopu žaketu.

"Byl jste víc, než pro co mohla být stvořena. Co se stalo, bylo špatné a nikdy vás neměla opustit," informovala ho. Již mu to jednou řekla. V Brocket Hall. S láskou na ten den vzpomínal. Řekl jí, ať si ponechá své srdce nedotčené. Neměl to nikdy vypustit z úst.

Sundal její ruku se své klopy. Kdyby je někdo takhle viděl, vyvolalo by to další skandál. On by se s ním dokázal vyrovnat, ale měl na mysli Viktorii. Ztratila svou skotačivou auru. Nenáviděl, když ji viděl nešťastnou.

--

Rozhodl se, že toho večera nebude večeřet v paláci. Místo toho se vrátil domů a držel si od královny odstup. Posadil se ke stolu s dopisy, se všemi svými poznámkami. Byl to chaos. Složil si hlavu do dlaní. Viděl písmo, malůvky. Množily se.

Již před hodinou se je přestal snažit skrýt, takže seděl s vyhrnutými rukávy jen ve své vestě. Nečekal žádné návštěvníky a sluhovi řekl, ať ho nikdo nevyrušuje. Zhluboka si povzdechl.

"Nic není jen černé a bílé," zamumlal si. Pohled mu zabíhal ke zprávám, které dostal od Viktorie a ke svým vlastním škrábanicím. Vše by bylo snazší, kdyby se narodil blíže k Viktoriině věku nebo naopak. Kdyby nebyl její ministerský předseda a byl princ.

Promnul si oči a natáhl se pro whiskovku. Whiskey dopil již před třemi minutami a jak ji položil na stůl, zapomněl na ni. Pohledem zaznamenal šmouhu na své paži. Slova byla zřetelná.

Našla jsem vás, Lorde M.

Oči mu těkaly po místnosti. Zamrkal a slova byla pryč. Představoval si je, oči na něj zkoušely kousky hodné ďábla. Určitě blázní, možná že Caroline byla v jejich vztahu ta příčetná. Možná že byl vždy blázen.

Bylo to divné. Po dlouhé době nad ním zvítězil jeho vztek a mrskl skleničkou o zeď. Nikdy nepoznal tak silný vztek, jako když přemýšlel nad hořkým krutým osudem, který mu byl přichystán. Jeho spřízněnou duší byla dívka, které ještě nebylo ani dvacet.

"Pane?" zavolal sluha, který měl v ruce malou lopatku a sledoval rozbitou skleničku. "Máte návštěvu."

"Říkal jsem žádné návštěvy," zavrčel v odpověď a díval se na hromadu papírů. Proč dostal tento život. Kdyby to byl Peniston, neměl by tento problém. Toto dilema měl mít jeho bratr ne on.

Sluha odešel se střepy na lopatce a on se opět ponořil do ticha. Dýchal hlubokým uklidňujícím způsobem. Neměl tušení, co dělat. Měl pocit, jako by měl něco udělat, měl to vysvětlit nebo možná měl zůstat mlčet, nechat přírodu, ať se o vše postará.

Slyšel, jak se dveře se skřípáním otevřely a zvedl paži. "Říkal jsem žádné návštěvy," prohlásil a zvedl se připravený příkře svého sluhu pokárat. V polovině otáčky si všiml mladé královny. Její oči se na něj dívaly se smutkem, který překrýval štěstí.

"Omlouvám se. Nepřišel jste na večeři a myslela jsem… chtěla jsem vidět, jestli jste v pořádku," promluvila Viktoria rychle a očima klouzala po jeho zevnějšku. Schoval si ruce za záda a držel je tam. Nemohl si být jistý, jestli je viděla. Viděla malůvky na jeho kůži.

"Jela jste sem zbytečně, ma'am, jsem v pořádku. Vyvstala neodkladná záležitost, které jsem se musel před večeří věnovat. Zabralo to mnohem více času, než bych si přál," podotkl a rozhlížel se po místnosti. Nepořádek byl nesnesitelný i pro jeho oči. Sklopil pohled. "Omlouvám se za ten nepořádek. Nečekal jsem návštěvníky."

"Evidentně," odvětila. Zasmál se. Tento rozhovor nebo přinejmenším jeho verzi již vedli. V té době měl tušení, nepatrnou představu o tom, komu by ty malůvky mohly patřit. Nikdy si nebyl jistý, ale jedna jeho část to věděla. Doufal, že se mýlí. Doufal, že jde o nějakou whigskou vdovu ve středním věku, která na něj jednoho dne narazí.

"Prosím, posaďte se, požádám o čaj," pronesl a čistou rukou poukázal na křeslo. Následovala jeho paži a posadila se do křesla. Na jejím opěradle visel jeho župan.

"Lorde M, napadlo vás někdy, že byste mohl být ve stejné místnosti jako vaše spřízněná duše?" zeptala se a on se cestou ke dveřím zastavil. Srdce se mu svíralo v hrudi. Zítra pojede do Brocket Hall a několik dní tam zůstane. Nikomu to neřekne, prostě tam odjede, aby si pročistil hlavu.

"Nikdy, ma'am," odpověděl. Lži. Od přírody byl politik, mohl lhát, mohl okouzlovat a mohl utíkat před svým štěstím. "Ta myšlenka mě nikdy nenapadla. Proč, mohu-li se ptát, ma'am, jste tak fascinována spřízněnými dušemi? Je to jenom mýtus."

Nic neřekla, zatímco k ní stál zády. Zoufale se snažil uklidit svůj stůl, cokoli, jen aby na ni nemusel myslet. Byla v pokoji. Sotva si všiml, že se natáhla k malému stolku vedle křesla. Neviděl, že z kalamáře zvedla brk.

Nechal ho tam, byl to jeho zvyk z dětství. Vždy pracoval a když měl dost nepohodlné židle za stolem, sedával si do svého pohodlného křesla a na knize sloužící jako podložka odpovídal na dopisy. Nejčastěji tam sedával a odpovídal na dopisy Viktorii.

Ne teď, pomyslel si, když pocítil šimrání na levé tváři. Ohlédl se přes pravé rameno a viděl, jak si Viktoria kreslí jedinou linku na levou tvář. Tiše zaklel.

"Co to děláte, ma'am?" zeptal se opět už otočený ke stolu před sebou. Ruce podél těla pevně svíraly hranu stolu a držely ho ve vzpřímené pozici.

"Jen jsem byla zvědavá. Prosím, otočte se, Lorde M," prohlásila klidně. Odmítl, tohle se nesmělo stát. Nemusel jí nic ukazovat, byla v jeho domě. Nemusel se otočit. Je to královna a on její loajální poddaný. "Lorde M, jako vaše královna vám přikazuji, abyste se okamžitě otočil."

Otočil obličej a díval se doleva, skrýval svou tvář. Viděl svůj odraz v okně. Světlo svíček osvětloval jenom kousek místnosti, ale stačilo to, aby tu linku viděl. Tlustou černou linku nešlo krýt a nemohl se ani vymluvit na předchozí nehodu s inkoustem.

V krátké chvilce, kdy byl rozptýlený, si stoupla před něj. Její ruka se natáhl k jeho obličeji. Byl více než o stopu vyšší než ona, takže si musela stoupnout na špičky, aby mu otočila hlavu. Nechal ji. Při pohledu na linku se jí viditelně rozšířily oči. Prsty se dotkla vlhkého inkoustu na své levé tváři.

"Věděla jsem to," vydechla. Povzdechl si, bylo to téměř neslyšné.

"Ma'am, bylo by nejlepší na to zapomenout," začal, než ho stihla přerušit.

"Proč bych na to měla chtít zapomenout?" vyštěkla. Zamrkal.

"Bylo by ve vašem nejlepším zájmu vdát se za prince Alberta. Byl by mnohem vhodnější nápadník. Kdybyste se řídila mýtem, pak by koruna nebyla lidmi oblíbená," prohlásil a opomínal při tom své vlastní pocity.

Vypadala zraněně a jediné, co chtěl udělat, bylo obejmout ji a říct, ať táhne společnost k čertu, ať táhne britská veřejnost k čertu. A přesto nemohl, povinnost znamenala víc než jeho štěstí.

"Nezáleží mi na tom, nemohu být šťastná. Nemám v té záležitosti slovo?" zeptala se. Díval se do jejích modrých očích, viděl její emoce a doufal, že se neodrážejí v jeho vlastních. Bylo to tak nejlepší, říkal si, když se na ni díval.

"Ma'am?" začal.

"Ne, Lorde M, celý život mi byly odpírány věci, které mě dělají šťastnou. Byla jsem vychována, abych nosila korunu, abych se vdala za muže, kterého nemiluji. Vždy jsem milovala, když mi mamá vyprávěla příběhy o spřízněných duších. Slíbila jsem si, že najdu tu svoji. Moje vláda bude milosrdná, skvělá vláda s člověkem, kterého miluji po mém boku. Proč to nemohu mít?" plakala. Slzy, ach jak je chtěl zastavit, setřít je. Místo toho odstoupil, vytvořil mezi nimi co největší rozestup.

"Protože ma'am, jste mladá a já ne. Nesdílím vaše city," řekl a jeho srdce se lámalo, když zíral za ni. Ne na ni, ale za ni.

"Lorde M," zkusila to, ale neustoupil. "Rozumím."

Bez další myšlenky odešla.

--

Stál se státním mečem před sebou jako u její korunovace až na to, že toto nebyla korunovace. Tohle byla svatba. Svatba, která ho zevnitř trhala na kusy. Sledoval, jak si vyměnili sliby, dívali se na sebe, a nakonec sdíleli polibek, který si přál on.

Jeho windsorská uniforma byla jeho oblíbená, jedna z těch, které na něm královna ráda vídala. Vzal si ji pro tuto příležitost. Mohl si vzít cokoli jiného, svůj nejlepší oblek. Od svého zasnoubení si psala na ruku jen málo. Lord M se přistihl, že upřeně zírá na cokoli, co napsala.

Po svatbě stál vedle Emmy. Ach Emma, žena, která věděla, čím si prochází. Ta, která s ním mohla soucítit, aniž by byla v té samé situaci. Která na něj nejprve křičela, že je hlupák, když jí vše řekl.

Příliš mnoho pití a on jí to o tom setkání vyklopil. Zničil důvěru, kterou s královnou sdílel, již ji sdílet nebude. Už nebyl dále potřeba a jeho srdce při tom vědomí bolelo. Jen kdyby tehdy řekl, co chtěl, nebyl by v této situaci. Tančil by s Viktorií a nesledoval by ji z kouta.

Jeden sluha ho zavolal, aby se s Viktorií setkal. Věděl, co je před ním. Mluvila, ale do jeho mysli se žádná slova nedostala. Byla oslňující. Světlo svíček dodávalo jejímu půvabu, když tam stála stejně důstojně, jako když se poprvé setkali.

"Mohu políbit nevěstu?" přistihl se, že se ptá. Očekával odmítnutí, ale místo toho přikývla. Udělal krok k ní, očekávání kolem něj jiskřilo jak elektřina. Jemně ji políbil na tvář. Přál si víc, toužil po něčem víc, ale udělal krok vzad.

Když ho vzala za ruce a držela je, tak jako on držel její před všemi těmi lety v Brocket Hall, cítil, jak se mu srdce rozlétlo na kusy. Myslel si, že se jeho srdce nemohlo ještě víc zlomit.

"Sbohem, Lorde M," pronesla a ta fráze na něj dopadla jako cihlová zeď. Zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Slzy, které už hrozily uniknout, byly zastaveny.

"Sbohem, ma'am," odpověděl. Ne, pomyslel si, měl bys o ni bojovat. Je tvoje spřízněná duše. Miluje tě. V duchu řval a přesto sledoval, jak odchází. Až když téměř zmizela, také se otočil pryč. Schody mu připadaly větší než předtím. Na jejich vršku se opět zastavil. Jeho oči našly Viktoriinu vzdalující se postavu. Běžela. Byla bez něj šťastná.

--

Běžela, nechtěla, aby viděl její slzy. Také jí to zlomilo srdce. Jak si přála, aby ji prosil, aby jí řekl, že ji miluje. Sdílí její city. Dovolil, aby se to stalo. Chtěla, aby pro ni bojoval a místo toho řekl sbohem. Nechal to manželství pokračovat jenom se sarkastickými poznámkami místo protestu. Milovala ho, stále ho milovala.

--

Uběhly roky a on seděl, unavený starý muž se sotva dostatkem energie se pohnout. Zatímco trpělivě čekal, myslel na Viktorii. Byl na smrtelné posteli, smrt mu již klepala na dveře. Cítil to a jediné, na co dokázal myslet, bylo vidět ji. Po svatbě uprchl do Brocket Hall. Vládnul tam dokud to šlo. Začal truchlit. Tak jako v případě Caroline, jen tentokrát to bylo horší. V případě Viktorie mohl něco udělat, kdežto u Caroline ne. Toužil Viktorii opět vidět. Cítil, jak něco v něm proti té myšlence protestuje.

Nemohl dovolit, aby ho takhle viděla. Jeho bledé vzezření, jeho hezkou tvář maskovanou pod nepěknou vizáží smrti.

"Brk," přikázal mezi nádechy. Roztřeseně ukázal na stůl. Jeho sluha byl jediný v místnosti. Jediný, kdo bude svědkem jeho smrti. Lord M neměl děti, ne po Augustovi, ne nedokázal snést další dítě, nemohl najít další ženu, kterou by miloval.

Sluha mu podal brk, jeho špička byla pokrytá slabou vrstvou inkoustu. Přiložil ho lehce na svou kůži a udělal na sebe značku. Táhl ho po paži a nechal zformovat slova.

Naposledy se nadechl, už se nemohl pohnout, vzduch již neplnil jeho plíce. Beze zvuku opustil fyzický svět.

--

Viktoria se probudila se zalapáním po dechu. Albert vedle ní nebyl, slyšela ho, jak venku šermuje. V těchto dnech šermoval blíž paláci, jako by se nemohl obtěžovat trénovat dál. Když se rozhlížela po pokoji, cítila v sobě prázdnotu.

Dveře se doširoka otevřely. Lehzen. Postrádala Lehzen. Žena se nyní starala o chod domácnosti, ale nebyla již déle potřeba neustále Viktorii nablízku. Přesto dnes otevřela dveře. Stála a dívala se na Viktoriin vzhled.

"Vaše výsosti, mám pro vás špatné zprávy," prohlásila emocemi přetékajícím hlasem. Viktoria se na ni podívala. Podívala se na svou levou ruka a začaly jí téct slzy.

Miloval jsem vás, ma'a-

Černá inkoustová skvrna se táhla po její paži. Při pohledu na Lehzen se jí lámalo srdce.

"Obávám se, že dvanáct minut po čtvrté ranní dnes ráno se naposledy nadechl Lord William Melbourne," pronesla Lehzen a spěchala k Viktorii. Viktoria se rozvzlykala. Bylo to, jako by jí někdo vrazil dýku do srdce. Jak ho mohla nechat vyklouznout ze svého sevření? Jak ji mohl nechat odejít?

Ty dvě otázky zůstaly nezodpovězeny a ona plakala.