Kapitola 1 I/II

První kapitola nové slibované povídky, jejíž autorkou je skvělá zaboraviti. Doprovodné koláže jsou dílem zaboraviti. Kapitola rozdělena do dvou článků.

---

"Lexie!"

Na šňůře na prádlo se jako růžová plachta třepetala šála. Magie, pomyslela si. Babiččina zahrada je obrovská a šála zakrývá celou její polovinu. Natáhla krk a pokoušela se nakouknout za chvějící se okraj.

"Lexie, říkala jsem ti, pojď dovnitř. Hned!"

Překvapená křikem vypískne a přeskočí přes práh. Když babička mluvila tímhle tónem, bylo lepší se s ní nehádat. Bum… bum… staré hodiny v hale ji pozdravily hlubokým zvoněním. Devět, deset… více než do deseti neumí počítat, takže je to deset a jedna. Což znamená, že je čas je natáhnout - babička to dělá každý den, když odbije deset a jedna. Ale babička je venku na zahradě a mluví s nějakým mužem. Nevypadá to, že by se měla v nejbližší době vrátit. Trochu se na ni bojí zavolat. Vždyť je potřeba jenom strčit ten malý klíček do těch dírek, tady a tady a otočit jím, třikrát. Ale hodiny visí vysoko na zdi a ona je tak malá.

Když se babička vrátí ze zahrady, najde ji na vrcholku věže z kuchyňské stoličky a knih a chytí ji právě ve chvíli, kdy se nestabilní stavba kvůli energetickému pohybu zřítí. V bezpečí měkkých rukou ztuhne. Její malé srdíčko buší. Ve zpocené pěstičce svírá klíč a bojí se otevřít oči. Pak uslyší babiččin smích.

"Babi, zvládla jsem to. Zvládla jsem to sama!"

"To je pravda, úplně sama," usměje se babička a pohladí ji po rozčepýřených vlasech, "a nikdy na to nezapomeň."

***

"Victorie!"

No, alespoň ji babička přestala oslovovat tím stupidním jménem, které se uchytilo v první řadě jenom kvůli mamce. Není pes! "Co je na tom špatného?" vrtěla zmateně hlavou Marie. "Dobře, Lexie ne. Už nejsi malá holčička. Souhlasím, ale Alexandra zní tak majestátně. Ochránkyně lidí!"

"Jo," zamračila se, "ochránkyně. Jako pes." Její matka jen mávla rukou a zabouchla dveře. Mumlala si při tom, že nemá tušení, po kom je ta holka tak paličatá.

"Victorie, jdi prosím dovnitř, jak jsem tě žádala."

Odfrkne si způsobem, jakým to zvládají jenom puberťáci. Nemohlo by ji zajímat míň, než co si babička a ten chlap šeptají za tajemství. Je jí třináct a ta hloupá vesnice - což je přesně to, čím Melvic je bez ohledu na svůj oficiální statut - je poslední místo, kde by chtěla být. Dala by cokoli - cokoli, aby byla zítra v Londýně, přímo uprostřed… vlastně všeho. Život. Měla fakt štěstí, že se narodila v téhle zpropadené díře. Její rodiče chtěli před termínem porodu strávit nějaký čas společně na klidném venkově, ale samozřejmě, že Marie začala rodit o tři týdny dřív. "Vždy jsi byla netrpělivá a hladová po pozornosti," povzdychla si její matka.

Možná že chodby skromného porodního oddělení v Melvicu slyšely její první křik, ale celé její srdce patřilo velkému městu, kde vyrůstala. Když je vám třináct, klidná krása Lake District bledne v porovnání s jasnými světly hlavního města. Avšak otec byl neoblomný. "Má to s dědou těžké, je sama a teta jí moc nepomáhá. Můžeš jí pomoc a rozptýlit ji." Toužila vykřiknout: "Možná bys měl jet ty, místo toho abys nabaloval další ze svých děvek a bral ji na večeři!" Ale stačil jí pohled na matku, aby zaskřípala zuby a neslušné odseknutí spolkla. Možná že je to tak nejlepší, možná že pomůže, pokud budou mít trochu času pro sebe, jen oni dva. Možná jim bez ní bude líp, možná… Naivní blázínek. To ještě nevěděla, že jakmile auto s ní vyrazí na nádraží ("Nejsem fanoušek dlouhých loučení, ty to víš, Alexandro…"), její matka pošle zprávu tomu debilovi Conroyovi a její otec nasedne do svého auta, aby vyzvedl svou natěšenou čekající milenku, a aby se ještě té noci stal obětí autonehody. Mladá "slibná herečka" se z ní dostane jen s několika podlitinami, ale Edward Hannover zemře v nemocnici, aniž by nabyl vědomí. Victorii se splní přání: bude zpět v Londýně poté, co na venkově stráví méně než den. Na dlouho přestane mluvit s matkou, kterou bude vinit z toho, co se stalo - ale ve skutečnosti bude vinit sebe.

***

"Slečno Hannover?" Známý ženský hlas ji naplní bezmocnou touhou.

Zavěsí a nepřítomným pohledem cestuje po pokoji. Vyjde do haly. Bum… bum… Jedenáct. Čas je natáhnout. Už není nikdo jiný, kdo by to udělal.

Už jí není šest, dokonce ani třináct, ale stále nedosáhne na klíčové dírky v ciferníku hodin. Dokonce ani když si stoupne na špičky. Její bratranci zdědili nejlepší geny. Když si stoupnou vedle ní, jsou proti ní obři a ona zdědila vše po své matce. Až na oči. "Ano, to jsou zcela jistě oči Hannoverů!" prohlašoval pyšně strýček Bill pokaždé, když se setkali na rodinných setkáních nebo v kancelářské budově.

Melancholicky slezla ze stoličky a došla zpět do pokoje, aby se na něj ještě jednou podívala, tentokrát jasnějším pohledem. Není čas fňukat. Musí přijít na to, jak do této místnosti dokáže nacpat hordy rodinných příslušníků, babiččiných kolegů a nejspíš bývalých studentů.

***

Chvílemi cítila, jak ji následuje něčí vytrvalý pohled, ale pokaždé, když se otočila, aby se podívala, chytila ji za ruku tetička z druhého kolene, která chtěla vědět, kdo dostane Charlottin kostní porcelán nebo popotahující univerzitní profesor umírající touhou pět chválu na pedagogický talent a skvělou osobnost profesorky Hannover. Při snaze jim všem uniknout se Victoria ocitla před svou matkou a jejím bratrem.

"Jak dlouho tu zůstaneš zahrabaná?" Strýček Leo nebyl tím, kdo by chodil kolem horké kaše.

"Strýčku, myslím to vážně - podala jsem svou rezignaci a využila všechno své volno místo dvoutýdenní výpovědní lhůty. Nevrátím se."

"Přestaň s těmi nesmysly! Za týden se budeš nudit. Dovol mi, abych ti připomněl, že máš povinnosti vůči své rodině. Ta chátra společnost dovede k bankrotu, zatímco tu budeš obdivovat jezera a vodopády!"

Victoria si unaveně zastrčila pramen vlasů za ucho.

"Prosím, neříkej jim tak. Jsou to děti strýčka Billa."

"Bastardi!" vložila se do toho Marie. "Máš větší právo a jsi schopnější."

"Mami, proboha, žijeme snad v devatenáctém století? A mohla bys to prosím alespoň dneska neřešit? Babička…"

"Victorie, tvé babičce je to již nyní jedno. Společnost potřebuje pevnou ruku a ti…" strýček Leo zaskřípal zuby, "spratci se nedokážou dohodnout ani mezi sebou."

Vskutku, ti spratci - Victoriini bratranci George a Fred - byli sotva skvělí manažeři a cítili se mnohem jistější v pólu, sportovních autech a nočních klubech. Přesto bez ohledu na to, co mohli její matka a strýček Leo říct, byli to přímí dědici výkonného ředitele a sdíleli kontrolní podíl v Hannover Industries. Victoria měla podezření, že jediným důvodem, proč se účastnili setkání rady, byl pocit povinnosti vůči jejich zemřelému otci. Možná to mělo také co dočinění s tím, že je strýček Bill naočkoval hlubokou nedůvěrou v rodinu Marie - pokud by se museli rozhodnout mezi bankrotem a Coburgy, pak ať to všechno shoří.

"Kdyby byl naživu tvůj otec…" Marie si dramaticky sepjala ruce.

"Nebyla bys vdaná za Johna," dokončila Victoria větu a trhla sebou. "Mimochodem, děkuji, že jsi ho nepřivedla, mami. Zvládnu povýšené proslovy. Prosím. Ale ne dnes." Zaváhala, a pak hořce dodala: "Pokud nemůžete vystát mé bratrance, měli byste si promluvit s Albertem. Určitě mu to nebude vadit."

Albert, který se nedávno stal vedoucím logistiky byl také Coburg, ale byl to synovec Marie a Leopolda z druhého kolene, což trochu zchladilo strýčka Billa, který vždy začal zuřit, jen to nenáviděné jméno zaslechl. Navíc byl Albert vzdělaný, měl dokonalé způsoby a bez ohledu na to, že byl věčně vystaven prohnilému vlivu strýčka Lea, nedokázal lhát ani osnovat, což ho podle jeho strýčka připravovalo o neocenitelné obchodní kvality. "Strýček Leo vytvořil krásnou mramorovou Galateu, ale zapomněl jí dát duši," říkala občas Victoria. Říkala o něm, že je bez duše, nebo ho nazývala princem na klíček pokaždé, když špatně přečetl její emoce. Samozřejmě Albert nebyl ani jedno z toho a zrovna ona ze všech lidí to moc dobře věděla. Albert se odvážil pít alkohol pouze v přítomnosti Victorie nebo svého staršího bratra, jediných lidí, kterým plně důvěřoval. A když pil, vypustil vše, vše, co obvykle držel pod bezpečnostním zámkem svého sebeovládání. A ani empatie mu nebyla cizí - problémem bylo, že Victoria byla tak impulsivní, a tak plná protikladů, že nebylo snadné s ní držet tempo. Byla tak rychlá, někdy až zbrklá ve všem včetně citů. Když byli mladší dodávalo to jejich vztahu pikantní příchuť, ale nakonec ho prostě nejspíš unavilo, že se jí neustále snaží dohnat, že se nudí na hlasitých party, že se snaží rozmotat spleť jejích paradoxů.

V pořádku, pomyslela si s podrážděním, které opět vyplulo na povrch. V pořádku, jen ať si opatruje tu slepici, tu myší, mdlou… Přesto se její zrádné srdce sevřelo, když si všimla známé vytáhlé postavy v šumícím davu černých obleků a šatů - sevřelo se a skočilo jí do krku a začalo bít jako splašené. Znesnadňovalo jí mluvení a znemožňovalo dýchání. Přinejmenším však měl dost rozumu, aby se k ní nepřibližoval ani na hřbitově, ani v domě. Podívejte se na něj, jak tam stojí jako socha, když ona truchlí pro svou milovanou babičku, podívejte se na bastarda, chladného a lhostejného, když ona trpí a hodila by se jí trocha útěchy. Pohled se jí na chvilku rozmazal. Zamrkala. Neplač, ani to nezkoušej. Nikdo by nebyl překvapený, ale byla by raději, kdyby do ní uhodil blesk, než aby na babiččině pohřbu brečela kvůli nějakému chlapovi. Vlastně ať do ní udeří, když na něj myslí, zatímco babička…

"Victorie?" Z temných myšlenek ji vytrhl neznámý melodický hlas, ještě předtím než strýček Leo, který se již nadechoval na novou tirádu, stihl promluvit.

Victoria se otočila. Žena vypadala tak na čtyřicet - dobře opečovávaná kůže, lehký přírodní make-up, lesklé kaštanové vlasy stažené do jednoduchého, hladkého uzlu, nenápadná, ale bezchybná manikúra, černé upnuté šaty končící pod koleny a odhalující krásná štíhlá lýtka… Victoria opět vzhlédla k její tváři - ženin pravý věk prozrazovaly bystré oči.

"Omlouvám se, že vás ruším, ale mám něco, co patřilo vaší babičce a myslela jsem, že byste to měla dostat zpět." Žena natáhla ruku. "Jsem Emma. Emma Portman. Charlotte a já jsme spolu pracovaly."

***